PhDr. Petr Just, Ph.D.

Metropolitní univerzita Praha
Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy

Dnešní datum: 26. 06. 2017    
kulatý roh  Informace / Informationkulatý roh
Homepage

Metropolitní univerzita Praha
Univerzita Karlova v Praze
Bakalářské a diplomové práce
Aktuality / Updates
Konzultace / Office hours
Pomoc s citováním a bibliografií
Petr Just - CV (česky)
Fotogalerie (stará)
Fotogalerie (nová)

Nebraska Library, Archive and Collection


kulatý roh  Metropolitní univerzita Prahakulatý roh
Studijní informační systém MUP
Knihovna MUP

Výuka na MUP
ZS 2012-2013:

  • Politické systémy střední a východní Evropy
  • The Czech Political System (IRES)
  • Český politický systém
  • Politologie

  • LS 2011-2012:
  • Komparace moderních demokracií
  • Český politický systém
  • Střední Evropa

  • ostatní / neaktuální:
  • Politologie
  • Politický systém USA

  • kulatý roh  Fotogalerie / Photo gallerykulatý roh
    Fotogalerie je nyní umístěna zde.

    Photogallery is now located here. StrmilovChata u rybníka KomorníkaUbytování větších skupinČeská KanadaJižní ČechyPenzion skupinyUbytování KunžakPenzion Česká KanadaChata na SamotěChata Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníKomorník


    * Dokument: Krvavý maďarský podzim 1956 (M. Šiška, Právo, 21.10.2006)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1656 přečtení)

    Krvavý maďarský podzim 1956
    Autor: Miroslav Šiška
    Zdroj: Deník Právo, sobota 21.10.2006

    Večer po desáté hodině 23. října 1956 zadrnčel v Budapešti na stole prvního muže maďarských komunistů Ernö Geröa telefon. Bílý aparát, přímá linka z Moskvy. „Souhlasíte s nasazením sovětských jednotek?“ ptal se sovětský vůdce Nikita Chruščov.

    Gerö se podíval po spolupracovnících. Mlčeli. „Souhlasí všichni,“ řekl po chvíli nevýrazně. Chruščov podotkl, že je potřeba, aby žádost o intervenci podali Maďaři písemně.

    Chvíli po tomto hovoru, jehož průběh zachytil ve svých vzpomínkách tehdejší člen maďarského politbyra András Hegedüs, se z ambasády v Budapešti znovu ozval velvyslanec Jurij Andropov, kterého už předtím Gerö jednou požádal, aby sovětské jednotky proti demonstrantům zasáhly. „Situace je mimořádně vážná,“ tvrdil, „a zásah je nutný.“

    Té noci, z 23. na 24. října 1956, byli členové politbyra téměř všichni zajedno v názoru, že použití síly je nevyhnutelné. Proti byl pouze Anastas Mikojan. Ačkoli byl sám proti všem, naléhal, aby se učinil „pokus s politickými prostředky“.

    Nakonec bylo rozhodnuto posílit dvě již v Maďarsku umístěné divize, které dostaly rozkaz „obnovit a udržet veřejný pořádek“ v Budapešti a zajistit maďarskou hranici s Rakouskem. Současně byla do Maďarska vyslána mise Mikojana a Suslova, aby se snažili prosadit politické řešení krize.

    Odvolaný Rákosi

    Více než tři roky předtím - krátce po Stalinově smrti - bylo v červnu 1953 do Moskvy nečekaně povoláno maďarské vedení. Tvrdý stalinista Mátyás Rákosi a jeho stoupenci byli obviněni, že jsou odpovědní za všechny chyby, a z podpory kultu osobnosti. Sověti navrhli, aby Rákosi sice zůstal prvním tajemníkem Maďarské strany práce (a měl tak příležitost k „nápravě chyb“), ale za předsedu vlády doporučili liberálního Imre Nagye (svého času označovaného za pravicového oportunistu).

    Nový premiér si získal sympatie veřejnosti, když zrušil internaci a vysídlování nepohodlných osob. Hlavní původci nezákonnosti stalinského období, političtí praktici Rákosi a Gerö, ovšem ztracené pozice postupně získávali zpět. Spory mezi Rákosiho a Nagyovou skupinou se vyostřovaly. V dubnu 1955 byl Nagy odvolán ze všech funkcí (na podzim i vyloučen z MSP) a musel se stáhnout z politického života. V očích veřejnosti tak byly anulovány skromné počátky maďarského nového kursu z let 1953-1954.

    Za této situace zastihl Maďarsko Chruščovův projev na 20. sjezdu KSSS. Brzy poté začala Rákosiho neschopnost jakkoli řešit krizovou situaci v zemi Moskvu znepokojovat. Zpočátku nechtěla iniciovat změny ve vedení, ale po vypuknutí dělnického povstání v Polsku, které prodělávalo obdobnou krizi jako Maďarsko, bylo další setrvání Rákosiho ve funkci považováno za nebezpečné. Chruščov poslal do Budapešti Mikojana a ten na zasedání politbyra doporučil Rákosiho odvolat.

    Nahradil ho ovšem druhý nejvlivnější muž stalinistického jádra -Ernö Gerö, jehož osoba nedávala naději na skutečnou změnu dosavadní politiky. Novým členem vedení se stal i János Kádár, odsouzený svého času jako titovec a vězněný v letech 1952-1955.

    Petöfiho klub

    Když MSP neprojevila po Chruščovově projevu schopnost politické iniciativy, chopilo se jí diskusní fórum, tzv. Petöfiho kroužek. Tato původně malá skupina intelektuálů (komunistů i nekomunistů) se ustavila v březnu 1956 a během několika měsíců získala autoritu ve všech vrstvách společnosti. Stoupenci Petöfiho klubu se přikláněli k myšlence radikální demokratizace společnosti, aniž by se dotýkali jejích ekonomických a politických základů. Nagy s nimi spolupracoval.

    Sdružení organizovalo veřejné diskuse k palčivým tématům a právě z nich vzešel požadavek na odchod Rákosiho. Vedení strany reagovalo tím, že činnost kroužku označilo za nepřátelskou, a odpovědnými za to učinilo „pravicové elementy sdružující se kolem Nagye“.

    Soustředěný tlak veřejnosti si 6. října 1956 vynutil důstojný pohřeb rehabilitovaného László Rajka a dalších obětí nezákonných procesů a o týden později i vrácení členství ve straně Imre Nagyovi. V polovině října založili vysokoškolští studenti vlastní nezávislou organizaci. Její proklamace požadovala odchod sovětských vojsk ze země, povolání Nagye do čela vlády, veřejný soud nad Rákosim a provedení svobodných voleb.

    Když 22. října dorazily do Budapešti zprávy o Gomulkově vítězství, svolali studenti na druhý den manifestaci na podporu polských reforem.

    Jiskra v sudu

    Ke studentům se na ulicích Budapešti přidávali nejdříve dělníci, potom i další obyvatelé města. Hesla na podporu polských změn záhy nahradila jiná o národní nezávislosti a demokracii. Ozývalo se skandované: „Gerö do Dunaje, Nagy do vlády!“

    Dav se nejdříve zastavil u sochy Józsefa Bema, generála z maďarské revoluce 1848-1849. Jeho část později zamířila k obrovské soše Stalina, ale snad 200 tisíc lidí se vydalo k parlamentu. Tam se domáhali, aby promluvil Imre Nagy. Bránil se, ale nakonec svolil. Jeho řeč však vyzněla hluše. Nabádal ke střízlivosti a sliboval návrat k opatrným reformám z roku 1953. Také k vyslechnutí studentských požadavků, ale nikoli k jejich splnění.

    Nespokojení demonstranti odcházeli k budově rozhlasu, aby tam podpořili studenty domáhající se přečtení svých požadavků. Místo toho promluvil v rozhlase Gerö a studentské požadavky označil za nacionalistické, protisovětské a šovinistické, poškozující moc dělnické třídy. Samotnou manifestaci nazval akcí nepřátelských živlů a jeho řeč zapůsobila jako jiskra vhozená do sudu se střelným prachem.

    Jugoslávský vůdce Tito k tomu později řekl: „Urazil téměř celý národ. V takovém kritickém okamžiku, kdy bylo všechno ve varu a všichni byli nespokojení, nazval tento lid lůzou, a přitom demonstranti byli většinou komunisté a mládež.“

    Toho večera padly před rozhlasem první výstřely a příslušníci nenáviděné ÁVH (maďarské tajné státní bezpečnosti) zabili několik demonstrantů. Když pak v sanitkách přijely z ústředí ÁVH další posily, rozběsněný dav jim zbraně sebral. O několik hodin později už bojovníci dostávali zbraně nejen od sympatizujících policistů a vojáků, ale i z jiných arzenálů.

    Masakr před parlamentem

    Při celonočním zasedání maďarského politbyra z 23. na 24. října slíbil Nagy přijmout místo Hegedüse funkci premiéra, aniž by si určil podmínky - neprotestoval proti žádosti Geröa o sovětskou intervenci a souhlasil s vyhlášením výjimečného stavu. Doufal, že se krize urovná vyjednáváním podobně jako v Polsku.

    Nagy byl vězněm své vlastní komunistické disciplíny a loajality vůči straně. A protože se snažil neoslabit vůli Kremlu ke kompromisu, zůstával potom vždy o krok zpět za požadavky bouřícího se obyvatelstva. Mezitím na budapešťských ulicích od nočních nepokojů a příchodu dvou sovětských divizí tón již neudávali straničtí radikálové, Petöfiho kroužek či vysokoškoláci, ale mladí dělníci a učni, hnaní do revoluce sociální bídou.

    Nahrazení Geröa Jánosem Kádárem 25. října prošlo bez povšimnutí, zcela zastíněno masakrem před budovou parlamentu, kde začali agenti KGB a ÁVH ze střech odstřelovat davy. Zmatené posádky sovětských tanků, které se až dosud setkávaly na ulicích jen s přesvědčováním, ztratily hlavu a ke střelbě se připojily. Na ulici zůstala stovka mrtvých a tři sta raněných.

    Po několikadenním váhání označil 28. října nový premiér Nagy probíhající události za „národní demokratické hnutí, které vypuklo jako reakce na zločiny minulého historického období“ (namísto dosavadního přívlastku „kontrarevoluční“) a začal uvádět v život nejdůležitější požadavky, s nimiž se ztotožňoval prakticky celý maďarský národ.

    Sovětské jednotky se stáhly z Budapešti, tajná policie byla 29. října rozpuštěna, obnoven byl pluralitní systém a 30. října vláda rozhodla o likvidaci systému jedné strany a zavázala se, že zahájí jednání o úplném stažení sovětských jednotek z maďarského území.

    Zrodily se také nové instituce: revoluční nebo národní výbory, jež na několika místech převzaly kontrolu nad místní veřejnou správou. V závodech vznikly dělnické rady, které ovšem ne vždy zcela stály za Nagyem. Z účastníků povstání a z příslušníků maďarské armády i policie, kteří podporovali revoluci, byla vytvořena Maďarská národní garda, která měla zabezpečit dodržení práva a pořádku.

    Převažovala slušnost

    Nová situace mnohé komunisty zaskočila. Někteří intelektuálové se z politiky stáhli. Nedokázali se vyrovnat s tím, že před povstáním byli i oni přívrženci nelidského režimu. U mnoha funkcionářů pak vzrůstal pocit bezradnosti z toho, co bude dál. Ti byli ochotni naslouchat prognózám o nebezpečí kontrarevoluce.

    V jejich obavách je utvrdil i masakr při obléhání městského stranického sekretariátu na budapěšťském náměstí Republiky, kde 30. října dav pověsil na lucernách několik funkcionářů (včetně městského tajemníka, Nagyova přítele) a agentů ÁVH. Tato scéna se potom stala pilířem výkladu maďarské revoluce jako nekontrolovatelné „vzpoury chátry“.

    To však byl jednostranný výklad. Desítky svědectví totiž ukazují, že přes emoce nahromaděné za léta zvůle, a přesto, že se mezi povstalce nevyhnutelně vmísily i kriminální elementy, převažovala obdivuhodná slušnost. Lidé nekradli, nebrali věci z rozbitých výkladních skříní a velitelé povstaleckých oddílů platili za potraviny pro své lidi.

    V prvních listopadových dnech se zdál potvrzovat Nagyův předpoklad o národním smíření a nová koaliční vláda měla obnovu klidu asi na dosah ruky. Základní opoziční skupiny s ní uzavíraly dohody, velká většina dělnických rad se rozhodla ukončit politickou stávku.

    Moskva však nedala Maďarům šanci.

    Razantní změna

    Od 23. října zasedalo sovětské politbyro téměř nepřetržitě. Chruščov několikrát měnil stanovisko, zda volit represi nebo ústup. Diskutovalo se o ústupcích Nagyově vládě v zájmu toho, aby byla schopna konsolidovat situaci v zemi. Uvažovalo se nejen o stažení sovětských jednotek z Budapešti, ale jedno z usnesení připouštělo - za jistých podmínek -i možnost jejich odsunu z Maďarska vůbec.

    Na zasedání 31. října ale došlo k zásadnímu obratu. „Měli bychom přezkoumat své hodnocení a nestahovat vojska,“ řekl v úvodním slově Chruščov. „Měli bychom převzít iniciativu v obnovení pořádku. Odejdemeli z Maďarska, povzbudíme jen americké, anglické a francouzské imperialisty... Pochopí to jako slabost a zaútočí. Oslabíme tak naše pozice. K Egyptu jim přidáme i Maďarsko... Nemáme jiné volby.“

    Razantní změna postoje souvisela s probíhající suezskou krizí a zřetelnou signalizací amerického nevměšování se do problémů sovětských satelitů. Právě po zasedání 31. října dostal maršál Žukov zelenou k vypracování plánu pro operaci Smršť, která byla definitivně schválena 2. listopadu a jejímž cílem bylo maďarskou revoltu porazit.

    „Události v Maďarsku a Polsku, probíhající paralelně se suezskou krizí, usnadnily a dodnes usnadňují na mytologii založený výklad západní pasivity,“ napsal v roce 1992 maďarský historik C. Békés na adresu někdejšího amerického postoje. „Namísto toho, aby viděl tuto pasivitu jako důsledek všeobecného uznaní statu quo, jak se vytvořil po Jaltě, snažil se tento výklad líčit ji pouze jako důsledek mimořádné situace, týkající se jen a jedině maďarské revoluce.

    A tak se vymýšlely potom často citované argumenty: suezská krize znemožnila vystoupení jednotné fronty vůči SSSR, americké vedení bylo zaneprázdněno nadcházejícími prezidentskými volbami, americkým jednotkám zabránila v zásahu jen geografická situace...“

    Tvrdá odplata

    Ráno 4. listopadu zahájily sovětské jednotky konečný úder. Ve stejných chvílích se z dosud neznámé rozhlasové stanice ozvalo, že „János Kádár s několika dalšími vytvořili maďarskou revoluční dělnicko-rolnickou vládu, jež pozvala sovětskou armádu na pomoc k ochraně vymožeností socialismu“. Po celé zemi se vzápětí rozpoutaly prudké boje, při nichž bylo na maďarské straně zabito přes 3 tisíce lidí a dalších 16 tisíc zraněno, zatímco sovětská vojska měla 670 mrtvých a 1500 zraněných.

    Požadavek beztrestnosti nebyl akceptován a začala tvrdá a důsledná odplata. Skoro dvě stě tisíc osob Maďarsko opustilo, čtvrtina z nich se později vrátila. Za účast na povstání skončilo na popravišti nejméně 277 lidí, poslední takový rozsudek byl vykonán v roce 1961.

    Během několika let bylo více než 25 tisíc lidí všech společenských vrstev uvězněno a desetitisíce dalších byly internovány a propuštěny ze zaměstnání. Stovky především mladých lidí byly deportovány do SSSR a mnoho zajatců bylo bez rozsudku ihned popraveno.

    Imre Nagy a jeho nejbližší spolupracovníci byli 22. listopadu podvodně vylákáni z azylu na jugoslávském velvyslanectví, zatčeni, odvezeni do Rumunska a internováni. V jaře 1958 byli v přísně utajeném procesu odsouzeni k smrti a 16. června popraveni.


    Celý článek | Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek



    Táto stránka bola vytvorená prostredníctvom redakčného systému phpRS.
    Grafickú podobu pripravil Pavol Minárik