PhDr. Petr Just, Ph.D.

Metropolitní univerzita Praha
Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy

Dnešní datum: 07. 08. 2020    
kulatý roh  Informace / Informationkulatý roh
Homepage

Metropolitní univerzita Praha
Univerzita Karlova v Praze
Bakalářské a diplomové práce
Aktuality / Updates
Konzultace / Office hours
Pomoc s citováním a bibliografií
Petr Just - CV (česky)
Fotogalerie (stará)
Fotogalerie (nová)

Nebraska Library, Archive and Collection


kulatý roh  Metropolitní univerzita Prahakulatý roh
Studijní informační systém MUP
Knihovna MUP

Výuka na MUP
ZS 2012-2013:

  • Politické systémy střední a východní Evropy
  • The Czech Political System (IRES)
  • Český politický systém
  • Politologie

  • LS 2011-2012:
  • Komparace moderních demokracií
  • Český politický systém
  • Střední Evropa

  • ostatní / neaktuální:
  • Politologie
  • Politický systém USA

  • kulatý roh  Fotogalerie / Photo gallerykulatý roh
    Fotogalerie je nyní umístěna zde.

    Photogallery is now located here. StrmilovChata u rybníka KomorníkaUbytování vět?ích skupinČeská KanadaJi?ní ČechyPenzion skupinyUbytování Kun?akPenzion Česká KanadaChata na SamotěChata Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníKomorník


    * Dokument: Programové teze Demokratického fóra komunistů (27.11.1989)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1719 přečtení)

    Programové teze Demokratického fóra komunistů
    (Praha, 27.11.1989)

    Úvodem

    Dlouhá léta jsme byli v stranických dokumentech vedením KSČ uji??ováni, ?e období po dubnu 1969 je nejúspě?něj?ím obdobím v moderních dějinách na?ich národů. Přitom ale byla na princip pový?ena le? v tzv. Poučení z krizového vývoje; do?lo nesmyslně k vyhození takřka půl miliónu členů KSČ při prověrkách po nástupu Husákova vedení strany; vy?krtnutí a vyloučení komunisté byli ?ikanováni; Husákovi a Biľakovi věrní spoléhali na věčnost bre?něvovského neostalinismu, který brutálně udusil jakoukoli naději na hledání nových cest včetně ideálů tzv. pra?ského jara, v jeho? čele stáli českosloven?tí komunisté. Vládnoucí elita nespoléhala na sílu idejí, jejich? novost a morální dosah v minulosti získaly straně důvěru neprivilegovaných, ale výlučně na ohromný represívní aparát, který poskytoval iluzi absolutní moci a byl ve stále rozsáhlej?í míře pou?íván. Absolutní moc korumpuje absolutně a místo komunistického ideálu etizace politiky se vytvořil ostudný stav ?ivota ve l?i, který vedl k rozpadu v?ech přirozených hodnot včetně hodnot vytvořených na?ím hnutím.

    A tak při?ly události leto?ního listopadu. Řadoví komunisté na?li svou odpověď na krizi ve společnosti i ve straně v podpoře na?í mláde?e a dělníků, kteří zvedli svůj hlas proti aroganci moci: nechtějí ov?em přitakávat těm, kteří krizi ve straně a společnosti spojují s počátkem likvidace socialismu. Naopak, tato krize je počátkem hledání nových hodnot, nových jistot a cílů, nové podoby socialismu, adekvátní civilizační dynamizace konce 20. století. Nechceme cestu nazpět, chceme budovat cesty k budoucnosti, k tomu, aby Československo opět patřilo k předním zemím světa.

    Nechceme předstírat, ?e máme recepty na léčení nemocí společnosti: chceme spolupracovat se v?emi, kdo mají na mysli dobro na?ich národů, naslouchat jim, učit se od nich. Na?e sympatie jsou s neprivilegovanými a naopak se distancujeme od jakéhokoliv nadpráví mocenských struktur, které si léta zvykly mluvit za v?echny komunisty, i kdy? jejich důvěru ztratily dávno, i kdy? odpor proti nim ve straně sílil a bylo jen otázkou času, kdy se to projeví navenek.

    Rezignací na ústavní zakotvení vedoucí úlohy strany řadoví komunisté nic neztrácejí, naopak, jen získávají. Reálný vliv na chod věcí veřejných prostí členové KSČ měli od padesátých let jen zřídka: naposledy velmi výrazně v druhé polovině 60. let. I my jsme dnes mnohem svobodněj?í a vyjadřujeme svůj dík mladým lidem a dělníkům, v?em neprivilegovaným, kteří pozvedli svůj hlas za nové Československo.

    Chceme, aby v následujících měsících a létech na?la KSČ svou tvář před společností a byla schopná nabídnout nová ře?ení, nové ideje, nové cíle, nové lidi, kteří budou na vý?i doby. Ve straně jsou zástupy lidí, kteří jsou odborníky ve svém oboru, kteří se opírají o vysokou morální autoritu: pýcha moci vedla k tomu, ?e i tento potenciál nebyl mobilizován v zájmu společnosti a byl umrtvován. Díky lidovému vystoupení v listopadu 1989 teprve začala předsjezdová diskuse ve straně, začalo skutečné úsilí o to, aby komunisté měli opět svůj program: nejen pro přítomnost, ale i pro budoucnost. Nejsme frakce, ale hnutí uvnitř strany, kterým chceme mobilizovat zdola diskusi ve straně a uvolnění jejich tvořivých sil. Obroda strany nemů?e vycházet pouze shora, ale také stimulováním aktivity a diskuse zdola, tedy vstřícným pohybem. Chceme ve straně revoluci zdola, která by v konečné instanci pomáhala revolučním změnám shora. Chceme znovu obnovu bezprostřední, přímé demokracie ve straně, jak existovala ve ?meralových dobách. Nic nesmí omezovat tvořivou práci lidí pro socialismus, ?ádné poctivé hledání nesmí být pový?eně odsuzováno jako revizionistická úchylka. I ve straně a předev?ím ve straně musí být akční i ideová sjednocenost opřena o bohatou a diferencovanou my?lenkovou kulturu, o pluralismus mínění a zájmů a musí tu existovat adekvátní formy jeho vyjádření. Prosazení této potřeby chceme napomoci.

    KSČ dnes

    Osmdesátá léta jsou dobou proměny civilizačního paradigmatu. Krizí prochází řada idejí, s nimi? byl socialismus spojován: idea paternalistického státu, koncept rovnosti jako rovnosti spotřeby, vzájemné spojení rovnosti a svobody, pojetí společnosti jako organického a přitom jednotného celku, my?lenky pokroku a dějinné kontinuity. Krize těchto idejí, které ve své dne?ní podobě vznikly v procesech zahájených Velkou francouzskou revolucí, zasáhla předev?ím komunistické a zčásti také socialistické hnutí. Aktivační potenciál my?lenky rovnosti v jejím starém, egalitářském pojetí byl vyčerpán. Jestli?e západoevropské reformně komunistické, sociálně demokratické a socialistické strany usilovaly o obnovu svých idejí od druhé poloviny sedmdesátých let, východoevrop?tí komunisté k tomu přistupují teprve dnes, v době zahájené iniciativami Gorbačovova vedení KSSS; československý pokus z let ?edesátých byl zmařen dříve, ne? mohl přinést své plody.

    Socialistické a komunistické hnutí chtělo být v?dy hledání alternativy vůči danému stavu, jeho překonáváním. Vycházíme z názoru, ?e hnutí dělníků a pokrokové inteligence má dvě větve, sociálně demokratickou (případně socialistickou), jejím? představitelem je Socialistická internacionála, a komunistickou. Úspěchy sociálně demokratických stran po druhé světové válce kladou otázku, proč tu jsou vlastně komunisté a proč si chtějí nadále zachovat svou svébytnost. Je-li oboje hnutí úsilím o pokrok a překonání daného stavu, tyranie poměrů, a nelze je ztoto?nit s jakýmkoliv dosa?eným stavem (co? bylo tragédií tzv. reálného socialismu bre?něvovsko-husákovského období), li?í se mírou radikálnosti rozchodu s danými poměry, radikálností hledání alternativy. Jestli?e sociální demokraté vyu?ívali a vyu?ívají mo?ností daných integrací do existujícího systému za účelem jeho změny cestou postupných reforem, chtěli se komunisté s existujícím stavem rozejít radikálně, připravovat ostrůvky budoucího ?ivota uvnitř přítomnosti, revolucionizovat skutečnost. To získalo komunistům nejen sympatie dělníků, ale i kriticky smý?lející inteligence. O tyto dvě síly se KSČ opírala nejen v době ?meralově, ale té? v době druhé poloviny třicátých let, po druhé světové válce a? do ne??astného převzetí stalinského modelu společnosti i v ?edesátých letech. Zatímco ?meralovo vedení strany usilovalo o alternativu vůči existujícím poměrům cestou slohotvornosti, v úsilí o nový ?ivotní styl, otevřený v?em kulturně avantgardistickým a revolučně romantickým směrům, v dal?ích dobách často docházelo ke zplo?tění a redukování koncepce socialismu. Naposledy byla omezena na vedoucí úlohu KSČ a společenské vlastnictví výrobních prostředků a KSČ se v rozporu se svými tradicemi stala stranou stability, pořádku a statu quo, opírajíc se o nejméně kritické vrstvy společnosti. Je pochopitelné, ?e takto pojatý socialismus ztratil přita?livost; diktát statu quo, zajetí přítomnosti nemů?e natrvalo ?ádného myslícího člověka uspokojovat. Proto do?lo k erozi důvěry ve stranu.

    Domníváme se přesto, ?e komunistické hnutí má své místo v moderní civilizaci a v hnutí dělníků a kriticky smý?lející inteligence. Mezi sociálně demokratickým a reformně komunistickým proudem mů?e být plodná dělba práce, výměna názorů a idejí, obě slo?ky potřebují jedna druhou jako nastavené zrcadlo, jako zpětnou vazbu: v tomto smyslu se domníváme, ?e sjednocení KSČ a Sociálně demokratické strany v roce 1948 bylo chybou. Chybou byl ostatně i unifikovaný model Národní fronty. Jak reformní, tak i radikálněj?í slohotvorné úsilí o překonávání dne?ka je ov?em legitimní a cennou hodnotou, a proto komunisté nerezignují na svou samostatnou cestu. Je ale čas překonat sektářskou výlučnost, otevřít se poctivé výměně názorů vůči v?em kladným hodnotám, a? u? je vytváří kdokoliv. Strana potřebuje ne přikyvovače, ale partnery a čestnou kritiku. Zapomněli jsme na to, ?e jakýkoliv systém bez zpětné vazby degeneruje: to se týká i komunistické strany, a proto bylo potlačování opozice ?kodlivé a chybné, bylo přiznáním sebeuspokojení zakrývajícího slabost. Potřebujeme-li zpětnou vazbu navenek, tím spí?e je ?ádoucí uvnitř. To je také jeden z důvodů, proč vystupujeme před veřejností.

    Komunisté nemají důvod lpět na čl. 4 ústavy ČSSR o vedoucí úloze KSČ: budoucnost jejich strany a hnutí závisí jen a jen na tom, jakou přesvědčivost bude mít jejich program a jejich politika v konkurenci jiných politických stran a seskupení. O?ivení politické scény vítáme jako prostředek i vlastní obrody a mobilizace tvořivého potenciálu na?eho hnutí. Rezignací na čl. 4 ústavy komunisté neztrácejí, nýbr? získávají. Programem československých komunistů je v?emo?ně podporovat tendence k vytvoření občanské společnosti, která v Československu od listopadu 1989 vzniká. Podmínkou k tomu je koaliční my?lení a jednání, vláda ?iroké koalice celonárodní dohody a usmíření. V ní se vytvoří normální a zdravé vztahy mezi v?emi politickými silami v zemi a těmi, které při budování nové společnosti je?tě vzniknou.

    Socialismus a dne?ní civilizace

    Konzervativní politikové osmdesátých let na Západě hovořili o tom, ?e socialismus je překonán, ?e je věcí minulosti. Ale pokud budou privilegovaní a neprivilegovaní, dokud bude na světě jakákoliv forma mrzačení bytostných lidských sil, bude tu místo pro socialismus jako hnutí, překonávající daný stav. I my věříme, stejně jako Karel Marx před stočtyřiceti lety, ?e přirozený ?ivotní svět lidí musí triumfovat, ?e pohyb civilizace se u? nesmí dít na jeho úkor, ale v souladu s ním, ?e je třeba obnovit přirozené vazby mezi lidmi navzájem a mezi člověkem a přírodou. Chceme obnovení práv bezprostřednosti, ale nikoli vyřazením zprostředkujících článků jako jsou trh, demokratická politická kultura a volný pohyb idejí a informací, ale naopak na bázi jejich plného vyu?ívání, na bázi univerzálního zprostředkování. Za historicky překonanou pokládáme stalinskou vizi socialismu jako jediné továrny řízené jedinou vůlí, prostředky jakékoli diktatury.

    Je třeba se vzdát pře?ilých představ o pohybu světové civilizace. Svět je dnes vzájemně mnohem závislej?í ne? před desetiletími. Kapitalismus a socialismus dnes neexistují jako vzájemně se vylučující protipól: je třeba v nich spatřovat dva ideální typy, mezi nimi? je mno?ství smí?ených společností. Zejména v severských zemích Evropy existuje mno?ství prvků socialistického obsahu, postkapitalistické prvky ve stále vět?í míře určují systémovou dynamiku moderního kapitalismu a jsou generovány jeho vnitřní logikou vývoje, podobně jako kdysi vnitřní logikou vývoje feudalismu vznikaly postfeudální prvky. Dnes nevěříme, ?e socialistickou revolucí jsou dány v?echny předpoklady pro automatické vyře?ení globálních problémů lidstva: naopak jsme přesvědčeni, ?e ře?ením globálních problémů lidstva se dostáváme stále blí?e k skutečně socialistické budoucnosti. Není proto myslitelný socialismus izolující se od světového dění v politice, ekonomice a kulturně informační sféře.

    Socialismus a nová společenská racionalita

    V posledních dnech byl naprostou vět?inou na?í veřejnosti emocionálně odmítnut a morálně překonán stalinský systém. Ale emoce a morální odsudek nestačí: jde o pozitivní, racionální překonání stalinismu v ka?dém z nás, proto?e i v úsilí o vychýlení kyvadla v úplně opačném směru spatřujeme reziduum dogmatismu; nechceme být ani negativně zajatci stalinského a poststalinského vidění světa a společnosti. Jde o to se skutečně poučit z vývoje moderní civilizace. Domníváme se, ?e osmdesátá léta jsou ve světovém měřítku nástupem nové společenské racionality, která je překonáním manipulativní, ryze instrumentální a bezhodnotové racionality minulých staletí. Nová společenská racionalita, která je popřením předchozího manipulativního pojetí společenské racionality, je opřena o participaci jako integrující hodnotu, je kontextová, dialogická a přitom směřuje k procesualitě a komplexnosti. Její zrod spatřujeme v řadě oblastí.

    V politické kultuře dochází ve stále rostoucí míře ke vzájemnému zprostředkování zastupitelské a bezprostřední demokracie, místo pojetí politiky jako sféry manipulace se objevuje nová, participační politická kultura, ztělesněná v ekologickém a mírovém hnutí, v úsilí o nový ?ivotní styl u alternativistů, v iniciativách, klubech a různých sdru?eních, které do politiky vtahují i ty, kteří se o politiku zatím nezajímali. Dochází k radikální etizaci politické kultury, strany procházejí krizemi a do budoucna nebudou jedinými nositeli politické kultury: budou spí?e zprostředkujícím protipólem participačních forem.

    V ekonomické oblasti je překonána definitivně asubjektivní ekonomie, která kvetla jak v taylorismu a fordismu, tak i v stalinském pojetí socialismu. Participační management ukazuje, jak se lidská iniciativa a kvalifikovanost stala hlavní ekonomickou silou, jak se řídící struktury přeměňují v sítě schopné absorbovat tvořivou energii lidí. Ekonomika u? nevy?aduje velkou koncentraci pracovní síly na malé plo?e, její centralistickou organizaci, a tím se mění i smysl městské kultury, s její? expanzí byl spojen moderní vývoj evropské a světové civilizace; nastává věk kontraurbanizace, opřené o vyrovnání ?ivotních podmínek na venkově a ve městech i o rostoucí preferenci ekologických hodnot.

    Rovně? vědecká racionalita se zbavuje nadvlády manipulativnosti a instrumentálnosti, dochází k přechodu k historickému a komplexnímu chápání reality, do vědy proniká hodnotová a mravní dimenze Kultura přestává být únikovou sférou a společnost se zbavuje unifikace ?ivotního stylu. Sociálně integrativní smysl hodnotové sféry vystupuje do popředí, proto?e svět dospěl k poznání, ?e pouhými ekonomickými a politickými strukturami společnost u? integrovat nelze. Dal?í budoucnost moderních společností si lze představit jen ve slaďování společenské racionality a společenské morality. Československý vývoj posledních dvou desetiletí byl ov?em ve znamení toho, ?e odtr?ení společenské racionality od morálních základů vedlo k panství iracionality ve v?ech oblastech na?eho ?ivota. To nelze do budoucna připustit.

    Domníváme se, ?e dynamika moderní civilizace, kde se slo?itě kří?í různé prvky, není proti socialistické perspektivě, ale naopak v souladu s ní. Je paradoxní, ?e postkapitalistické prvky rozvíjely ve vět?í míře společnosti, které byly u nás označovány za kapitalistické, i kdy? je evidentní, ?e pojem ?socialismus? v řadě zemí, kde historii ovlivňovali ve značné míře sociální demokraté a socialisté není pouhým výmyslem a musí být brán vá?ně. Tyto postkapitalistické prvky a rodící se novou společenskou racionalitu ve světě je potřeba analyzovat, v?echno pozitivní se musí stát součástí na?eho ?ivota, ani? bychom ov?em museli usilovat o pouhou nápodobu. Chceme být v nové Evropě sami sebou. Stejně jako existence socialismu inspirovala systémové změny v kapitalismu s minulostí, bude systémová dynamika vyspělého kapitalismu dne?ka podnětem pro obnovu socialismu v na?í zemi.

    Politický systém

    Nejnebezpečněj?í iluzí minulosti byla rezignace na zastupitelské formy demokracie, úsilí o unifikaci politické kultury, likvidace zpětné vazby v politickém systému. Amorfní a roztří?těná společnost, kde neexistovala přirozená mo?nost vyjádřit hlas veřejnosti, se stala základem nekontrolovatelné moci centra a s ním spjatých lobbistických skupin, obludného spojení ekonomické a politické struktury, kde skupinové zájmy převa?ovaly proti celospolečenským. Vytvořila se mo?nost přeměnit začlenění do aparátů v ekonomickou výhodu, v systém privilegií a hierarchizace, který potlačoval tvořivou energii lidí a parazitoval na zprostředkovacích procesech.

    Ve jménu bezprostřední demokracie lidosprávných, samosprávných struktur byla odmítnuta zastupitelská demokracie a parlamentní systém, byl likvidován základ ka?dého právního státu, tj. princip rovnováhy a dělby mocí. Vznik samosprávných struktur nebyl chybou, ale chybou bylo myslet si, ?e se jedná o lineární posun od zastupitelské demokracie k bezprostřední demokracii. Naopak ?ádoucí bylo vzájemné zprostředkování obou forem demokracie; nedo?lo k tomu a výsledkem bylo, jak předpověděla u? r. 1918 Rosa Luxemburgová, zplanění samosprávných struktur. Staré formy měly dostat nový obsah, měly projít transformací a nikoli být zru?eny.

    Stará pluralitní demokracie sama ov?em nestačí: bez svého protipólu v samosprávných formách politického ?ivota i ona mů?e vyústit v manipulaci veřejností. Ka?dá forma politické demokracie tedy vy?aduje svůj zprostředkovací protipól; bez principu zpětné vazby je moderní politická kultura nemo?ná, jak ukazuje probíhající krize demokracie, stran a jejich ideologií v celém světě. Krizovými záchvěvy prochází i státní forma uspořádání společenského ?ivota a tak se celý svět účastní hledání nových forem, které by byly dostatečně pru?né pro potřeby dne?ka. K tomuto hledání se nyní dostává i na?e země a českosloven?tí komunisté.

    Usilujeme předev?ím o vytvoření právního státu, opřeného o rozdělení a rovnováhu moci zákonodárné, výkonné a soudní. V dosavadním systému existovala beztvará směs, v ní? dominovala, jak ukázaly i tragické události 17. listopadu, vůle výkonné moci. Chceme nejen samostatný a dělný parlament, ale také nezávislé soudy, stejně jako profesionálně výkonný, ale kontrole podléhající aparát. Musí být vypracován systém ústavního dozoru, stejně jako je třeba decentralizace a roz?íření mo?ností zákonodárné iniciativy na co největ?í část subjektů veřejného ?ivota. Politická kultura musí vtahovat na jedné straně nej?ir?í vrstvy, na druhé straně pak směřovat k profesionalizaci jejích ?piček. Politické orgány v?ech stupňů musí být pod veřejnou kontrolou, periodicky skládat účty ze své činnosti, je třeba vypracovat uspokojivý systém obměny kádrů.

    Právní stát, kde ka?dý má právo vědět o tom, co se ho přímo i zprostředkovaně týká, a mluvit do věcí veřejných, je pro nás cestou k socialistické občanské společnosti, v ní? se politická kultura a ka?dodenní společenský ?ivot budou sbli?ovat, v ní? se vytvoří předpoklady pro obsahovou demokracii, demokracii v?edního dne, vylučující jakoukoli formálnost, systém s vysokou sociální mobilitou, otevřený navenek i uvnitř.

    Nově musí být garantována mo?nost v?em stranám, hnutím a iniciativám, jako? i jiným společenským organizacím projevovat svoji politickou vůli i občanské postoje, a to prostřednictvím tisku, v hromadných sdělovacích prostředcích, účastí ve svobodných volbách a podílem na práci volených zastupitelských orgánů, včetně parlamentu. V nové československé demokracii musí být místo pro ka?dého, kdo stojí na půdě ústavy a československé státnosti. Neprodleně je třeba zahájit poctivé úsilí o národní dorozumění a sociální konsensus, bez nich? není mo?ná ekonomická reforma.

    Místo Československa ve světě

    Míro na?ich národů je v Evropě, s jejím? vývojem jsou osudy občanů ČSSR spjaty. Studená válka skončila, pryč je doba bipolárního modelu mezinárodních vztahů, začíná expanze morálky do politických vztahů. Realitě dne?ka odpovídá polycentrická diplomacie, kde bude místo pro malé národy, jim? se otevírá vět?í operační prostor, ne? kdykoliv dříve. Československo má své vlastní národní zájmy a ty musí československá zahraniční politika respektovat, pru?ně reagovat na měnící se mezinárodně politickou situaci, z ní? se pomalu ale jistě vytrácí otevřená konfrontace. Vzniká evropský dům, zahrnující v?echny národy od Atlantiku po Ural a změny v zemích poválečného lidově demokratického bloku tento proces urychlují. Přesunutí centra světové mocenské soutě?e do Tichomoří umo?ní Evropě soustředit se na vytvoření modelu pro uspořádání mezinárodních vztahů předjímající budoucnost celého světa.

    Prvním krokem k tomu je normalizace vztahů ČSDSR se v?emi sousedními zeměmi a vět?í zapojení na?í země do informační výměny. Musí skončit jakýkoli informační monopol a je třeba roz?iřovat mo?nosti styků na?ich občanů se světem. Zvět?it se musí také účast Československa v mezinárodních institucích, zejména pak evropských. Na?e země musí být připravena při integraci evropského kontinentu fungovat jako most mezi Východem a Západem, tuto roli musí plnit ov?em jen tehdy, bude-li sama vnitřně integrovaným celkem a schopna vystupovat jako rovnocenný partner mezi kulturními národy Evropy.

    Při respektování v?ech závazků ČSSR je třeba usilovat o sni?ování hladiny vojenské konfrontace v Evropě a? k úplnému zru?ení obou vojenských uskupení na na?em kontinentu. Zároveň je v československém zájmu usilovat o vytváření hlub?ího dorozumění v prostoru střední Evropy, která tvoří v kontextu evropského domu specifický celek, který nejvíce doplatil na studenoválečnické tendence po druhé světové válce, kde je potřeba vzájemného pochopení a otevření nejnaléhavěj?í. Je třeba usilovat o evropanství, které by posunulo národní existenci v?ech národů Evropy k vy??í kvalitě. V nové Evropě nemá mít místo konfrontace mezi dvěma systémy, ale jejich vzájemné ovlivňování.

    K opu?tění a mírnění konfrontačních tendencí v Evropě patří také odstranění důvodů pro emigraci (zbavení státního občanství, nemo?nost uplatnění kvalifikace, znemo?nění projevit vlastní politické či světonázorové přesvědčení) či náprava důsledků vynuceného opu?tění republiky. Českosloven?tí občané musí mít v souladu s mezinárodními konvencemi právo zvolit si při zachování svého občanského statutu své bydli?tě podle vlastního uvá?ení.

    Podmínkou rovnoprávného začlenění do společenství národů Evropy a světa je zachovávání mezinárodních konvencí o občanských právech, včetně práva shroma?ďovacího, spolčovacího, petičního, svobody svědomí, projevu a tisku, jako? i v?ech jiných práv, spjatých s volným pohybem informací a osob.

    Ekonomická reforma

    Stoupenci Demokratického fóra komunistů se domnívají, ?e jedním z největ?ích omylů minulosti bylo stavění trhu a plánu do rozporu: tr?ní ekonomika je v moderní společnosti nezastupitelná a nemů?e se jí beze ?kod vzdát ani socialismus. Státní regulaci ekonomiky nelze provádět nadále centrálně přídělovým systémem; stát bude prostřednictvím plánu i jiných nástrojů regulovat trh a ten pak bude regulovat podniky. Výrazně by měly být preferovány nepřímé formy ovlivňování ekonomiky, předev?ím pak prostřednictvím finanční sféry, regulací mno?ství obě?iva a úrokové míry, úvěrovou politikou, činností státní banky. Stát mů?e u?ívat i jiných forem ovlivňování, např. státních cílových programů a pod.

    Nezbytné je u? v nejbli??ím období zajistit zreálnění cenové hladiny, proto?e trh mů?e plnit úlohu regulátoru a zpětné vazby adekvátně jen potud, pokud je cena nositelem relevantní informace. Cenová politika bude součástí makroekonomické stabilizační politiky pro přechodné období, v něm? by mělo být dosa?eno ekonomické rovnováhy. Urychleně je třeba zpracovat hlavní zásady státní hospodářské politiky a principy makroekonomické regulace v dal?ím období.

    Transformace mechanismu fungování národního hospodářství vy?adují i oslabení setrvačného působení existující struktury národního hospodářství, kterou je třeba prostřednictvím strukturálních změn urychleně ?odlehčit?. V patřičné perspektivě je třeba stanovit principy a orientaci budoucích strukturálních změn.

    Akutním úkolem je co nejrychlej?í zapojení Československa do mezinárodní dělby práce, otevření na?í ekonomiky a postupné dosa?ení konkurenceschopnosti na?í výroby. V krátkém čase je třeba zrovnoprávnit různé formy vlastnictví a poskytnout spolehlivé garance cizí kapitálové účasti. Cílem ekonomického procesu má být nikoli vý?e, ale konvertibilita produkce. Ta není také mo?ná bez směnitelnosti koruny, co? vy?aduje vstup do Mezinárodního měnového fondu a zapojení do Světové banky. Racionálně je třeba upravit na?e vazby se zeměmi RVHP. Dal?ím cílem je nutná realokace pracovních sil a vypracování mechanismu efektivní plné zaměstnanosti, na rozdíl od současného stavu ?přezaměstnanosti?; ve struktuře zaměstnanosti je třeba usilovat o vět?í elastičnost forem zaměstnanosti a posílení terciárního sektoru, který je pro zdravé fungování moderní ekonomiky i společenského ?ivota nepostradatelný. Vedle pru?ných forem realizace práva na práci (sdílení úvazků, pru?ný pracovní grafikon, částečné úvazky) je potřeba dát občanům právo nepracovat, nepokládají-li to za nutné.

    Dobře fungující tr?ní mechanismus je nezbytnou podmínkou pro uplatnění státních zásahů, které tvoří vy??í úroveň hospodářského mechanismu. Jedná se o působení státního rozpočtu, regulaci peně?ního oběhu, přímé řízení vybraných odvětví, strukturální politiku, stejně jako o politiku obchodní, průmyslovou, vědeckotechnickou, sociální, důchodovou. Nezastupitelné místo bude mít i strategické plánování pracující s vět?í časovou perspektivou, i kdy? technicko-bilanční pojetí plánu je mrtvé. V přechodném období nelze opustit v řadě oblastí i formy administrativní regulace, které by měly napomoci odstranit deformace neplnohodnotného trhu v ČSSR, pomáhat jeho rekonstrukci.

    Uplynulá desetiletí byla ve znamení masivní industrializace, která vytvořila velký výrobní potenciál, který čeká na efektivní vyu?ití a rekonstrukci. Za předpokladu jeho účinného zhodnocení lze u? v 90. letech dosáhnout úrovně zemí evropského ?středu? a pomocí účinných ekonomických změn napomoci výrazně i ře?ení problému ekologické zátě?e, který je dnes jedním z faktorů burcujících veřejné mínění. Ekologizace národního hospodářství, ekologické programy jsou jedním z účinných prostředků prosazení kvalitativního modelu růstu, vytvoření ekonomiky pro člověka.

    Československo má k dispozici zdroje pro realizaci modernizačního ekonomického programu bez drtivého dopadu inflace a masové nezaměstnanosti, stát je schopen zajistit pomocí rekvalifikačních programů ?ádoucí realokaci pracovní síly do perspektivních odvětví a oborů. Je třeba omezit dotace rozbujelých potlačovatelských aparátů, nadbytečné výdaje na zbrojení, zbytečné rozpočtové výdaje; účet za ekonomickou reformu nesmí platit československý lid. Vět?í náročnost státní ekonomické politiky vůči podnikům a zvý?ení ekonomické i morální motivace na?ich občanů pomů?e zlep?it exportní výkonnost ekonomiky. Postupně je třeba přejít od politiky levné pracovní síly k politice relativně drahé pracovní síly, umo?ňující rozehrát velké motivační tahy, diferencovat příjmy podle kvality práce, mno?ství práce, podle kvalifikace, vytvářet tlak na nahrazení ?ivé práce prací strojovou.

    Je potřebí dát prostor světovým trendům intelektualizace práce a intelektualizace spotřeby, odstranit unifikovaný spotřební model a unifikaci ?ivotního stylu, postavit celou na?i společnost na bázi principu výkonu. Silná sociální politika by měla ochraňovat ty, kteří se nezaviněně dostali do postavení sociálně slabých, mladé lidi s dětmi a důchodce. Je třeba odbourat ?nepravé příjemce? sociálních vymo?eností, v mzdové politice preferovat ty, kteří se mohou na?í společnosti stát skutečnými hodnotovými vzory. Od rovnosti jako rovnosti spotřeby je třeba postoupit k moderněj?ímu pojetí rovnosti jako rovnosti ?ancí. Stát by měl usilovat o to, aby rovnost ?ancí a sociální spravedlnost byly co největ?í a působily motivačně, aby nebyly v rozporu s ekonomickou racionalitou. Sociální modernita a ekonomická modernita nesmějí být v rozporu, je třeba je slaďovat. Cesty k ekonomické prosperitě vytvoří podmínky, aby se zvět?ily ?ance na reintegraci společnosti i ka?dého z nás.

    Závěrem

    K o?ivení ?ivota ve straně do?lo díky obrovské emocionální vlně zklamání nad tím, ?e vedení KSČ léta přehlí?elo nazrálou krizi ve straně i společnosti, diskreditovalo ideály na?eho hnutí. Uspokojení a samolibost, populistická demagogie a ohlupování, přehlí?ení fakt a pový?ení l?i na princip my?lení i jednání se otřesně projevilo ve v?í nahotě u? v době, kdy v SSSR začal proces socialistické obnovy. Brutální zásah proti kriticky smý?lející mláde?i 17. 11. 1989 a následná exploze lidové energie učinily konečnou tečku za dobou, kdy vedení strany mluvilo za stranu i celou společnost. Obnova strany i společnosti musí jít nejen shora, ale předev?ím zdola, má-li mít naději na úspěch. Řadoví komunisté mají právo formovat budoucnost vlastní strany, musí být skoncováno se stavem, kdy za nás mluvili a jednali jiní, kdy na?ím jménem se prováděla nemorální a iracionální opatření. Strana nesmí být krycí nálepkou číchsi skupinových zájmů. I ve straně musí být jasno, jaká je vůle lidí, musí být jasná odpovědnost za to, kdo a jak politiku strany uplatňuje. Na jeho utváření musí mít členové strany podíl, a proto musí být ve straně prostor pro ideové a akční sjednocování zdola. U? nikdy nesmí postavení v hierarchii určovat to, co je nebo není marxistické nebo socialistické. S tímto záměrem vzniká i na?e hnutí v rámci KSČ. Chceme očistu poměrů ve straně a společnosti od l?i, pokrytectví a nánosu korupčnické ?píny, chceme etizaci politické kultury a rozchod s nemorálností minulých dob. Příkladem je nám zakladatelské dílo Bohumíra ?merala, který v obdobné situaci rozchodu spokryteckým nezájmem o prosté lidi a jejich názory řekl na zakládajícím sjezdu na?í strany: ?Pokud na?e dějiny lidstva sahají, komunismus v?dy povstával jako úsilí o nový celkový ?ivotní názor, usiloval jít v?dy ?a? na kloub přeměny?, jako protest proti ?znemravnělé společnosti, její? ?ivotní konvence ji? nevyjadřovaly ?ivou potřebu lidských poměrů?. Stejně jako on usilujeme o nový morální řád věcí lidských a jsme na straně v?ech poctivých, neprivilegovaných občanů tělo země.


    Celý článek | Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek



    Táto stránka bola vytvorená prostredníctvom redakčného systému phpRS.
    Grafickú podobu pripravil Pavol Minárik