PhDr. Petr Just, Ph.D.

Metropolitní univerzita Praha
Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy

Dnešní datum: 24. 10. 2017    
kulatý roh  Informace / Informationkulatý roh
Homepage

Metropolitní univerzita Praha
Univerzita Karlova v Praze
Bakalářské a diplomové práce
Aktuality / Updates
Konzultace / Office hours
Pomoc s citováním a bibliografií
Petr Just - CV (česky)
Fotogalerie (stará)
Fotogalerie (nová)

Nebraska Library, Archive and Collection


kulatý roh  Metropolitní univerzita Prahakulatý roh
Studijní informační systém MUP
Knihovna MUP

Výuka na MUP
ZS 2012-2013:

  • Politické systémy střední a východní Evropy
  • The Czech Political System (IRES)
  • Český politický systém
  • Politologie

  • LS 2011-2012:
  • Komparace moderních demokracií
  • Český politický systém
  • Střední Evropa

  • ostatní / neaktuální:
  • Politologie
  • Politický systém USA

  • kulatý roh  Fotogalerie / Photo gallerykulatý roh
    Fotogalerie je nyní umístěna zde.

    Photogallery is now located here. StrmilovChata u rybníka KomorníkaUbytování větších skupinČeská KanadaJižní ČechyPenzion skupinyUbytování KunžakPenzion Česká KanadaChata na SamotěChata Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníKomorník


    * Dokument: Programové teze Demokratického fóra komunistů (27.11.1989)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1454 přečtení)

    Programové teze Demokratického fóra komunistů
    (Praha, 27.11.1989)

    Úvodem

    Dlouhá léta jsme byli v stranických dokumentech vedením KSČ ujišťováni, že období po dubnu 1969 je nejúspěšnějším obdobím v moderních dějinách našich národů. Přitom ale byla na princip povýšena lež v tzv. Poučení z krizového vývoje; došlo nesmyslně k vyhození takřka půl miliónu členů KSČ při prověrkách po nástupu Husákova vedení strany; vyškrtnutí a vyloučení komunisté byli šikanováni; Husákovi a Biľakovi věrní spoléhali na věčnost brežněvovského neostalinismu, který brutálně udusil jakoukoli naději na hledání nových cest včetně ideálů tzv. pražského jara, v jehož čele stáli českoslovenští komunisté. Vládnoucí elita nespoléhala na sílu idejí, jejichž novost a morální dosah v minulosti získaly straně důvěru neprivilegovaných, ale výlučně na ohromný represívní aparát, který poskytoval iluzi absolutní moci a byl ve stále rozsáhlejší míře používán. Absolutní moc korumpuje absolutně a místo komunistického ideálu etizace politiky se vytvořil ostudný stav života ve lži, který vedl k rozpadu všech přirozených hodnot včetně hodnot vytvořených naším hnutím.

    A tak přišly události letošního listopadu. Řadoví komunisté našli svou odpověď na krizi ve společnosti i ve straně v podpoře naší mládeže a dělníků, kteří zvedli svůj hlas proti aroganci moci: nechtějí ovšem přitakávat těm, kteří krizi ve straně a společnosti spojují s počátkem likvidace socialismu. Naopak, tato krize je počátkem hledání nových hodnot, nových jistot a cílů, nové podoby socialismu, adekvátní civilizační dynamizace konce 20. století. Nechceme cestu nazpět, chceme budovat cesty k budoucnosti, k tomu, aby Československo opět patřilo k předním zemím světa.

    Nechceme předstírat, že máme recepty na léčení nemocí společnosti: chceme spolupracovat se všemi, kdo mají na mysli dobro našich národů, naslouchat jim, učit se od nich. Naše sympatie jsou s neprivilegovanými a naopak se distancujeme od jakéhokoliv nadpráví mocenských struktur, které si léta zvykly mluvit za všechny komunisty, i když jejich důvěru ztratily dávno, i když odpor proti nim ve straně sílil a bylo jen otázkou času, kdy se to projeví navenek.

    Rezignací na ústavní zakotvení vedoucí úlohy strany řadoví komunisté nic neztrácejí, naopak, jen získávají. Reálný vliv na chod věcí veřejných prostí členové KSČ měli od padesátých let jen zřídka: naposledy velmi výrazně v druhé polovině 60. let. I my jsme dnes mnohem svobodnější a vyjadřujeme svůj dík mladým lidem a dělníkům, všem neprivilegovaným, kteří pozvedli svůj hlas za nové Československo.

    Chceme, aby v následujících měsících a létech našla KSČ svou tvář před společností a byla schopná nabídnout nová řešení, nové ideje, nové cíle, nové lidi, kteří budou na výši doby. Ve straně jsou zástupy lidí, kteří jsou odborníky ve svém oboru, kteří se opírají o vysokou morální autoritu: pýcha moci vedla k tomu, že i tento potenciál nebyl mobilizován v zájmu společnosti a byl umrtvován. Díky lidovému vystoupení v listopadu 1989 teprve začala předsjezdová diskuse ve straně, začalo skutečné úsilí o to, aby komunisté měli opět svůj program: nejen pro přítomnost, ale i pro budoucnost. Nejsme frakce, ale hnutí uvnitř strany, kterým chceme mobilizovat zdola diskusi ve straně a uvolnění jejich tvořivých sil. Obroda strany nemůže vycházet pouze shora, ale také stimulováním aktivity a diskuse zdola, tedy vstřícným pohybem. Chceme ve straně revoluci zdola, která by v konečné instanci pomáhala revolučním změnám shora. Chceme znovu obnovu bezprostřední, přímé demokracie ve straně, jak existovala ve Šmeralových dobách. Nic nesmí omezovat tvořivou práci lidí pro socialismus, žádné poctivé hledání nesmí být povýšeně odsuzováno jako revizionistická úchylka. I ve straně a především ve straně musí být akční i ideová sjednocenost opřena o bohatou a diferencovanou myšlenkovou kulturu, o pluralismus mínění a zájmů a musí tu existovat adekvátní formy jeho vyjádření. Prosazení této potřeby chceme napomoci.

    KSČ dnes

    Osmdesátá léta jsou dobou proměny civilizačního paradigmatu. Krizí prochází řada idejí, s nimiž byl socialismus spojován: idea paternalistického státu, koncept rovnosti jako rovnosti spotřeby, vzájemné spojení rovnosti a svobody, pojetí společnosti jako organického a přitom jednotného celku, myšlenky pokroku a dějinné kontinuity. Krize těchto idejí, které ve své dnešní podobě vznikly v procesech zahájených Velkou francouzskou revolucí, zasáhla především komunistické a zčásti také socialistické hnutí. Aktivační potenciál myšlenky rovnosti v jejím starém, egalitářském pojetí byl vyčerpán. Jestliže západoevropské reformně komunistické, sociálně demokratické a socialistické strany usilovaly o obnovu svých idejí od druhé poloviny sedmdesátých let, východoevropští komunisté k tomu přistupují teprve dnes, v době zahájené iniciativami Gorbačovova vedení KSSS; československý pokus z let šedesátých byl zmařen dříve, než mohl přinést své plody.

    Socialistické a komunistické hnutí chtělo být vždy hledání alternativy vůči danému stavu, jeho překonáváním. Vycházíme z názoru, že hnutí dělníků a pokrokové inteligence má dvě větve, sociálně demokratickou (případně socialistickou), jejímž představitelem je Socialistická internacionála, a komunistickou. Úspěchy sociálně demokratických stran po druhé světové válce kladou otázku, proč tu jsou vlastně komunisté a proč si chtějí nadále zachovat svou svébytnost. Je-li oboje hnutí úsilím o pokrok a překonání daného stavu, tyranie poměrů, a nelze je ztotožnit s jakýmkoliv dosaženým stavem (což bylo tragédií tzv. reálného socialismu brežněvovsko-husákovského období), liší se mírou radikálnosti rozchodu s danými poměry, radikálností hledání alternativy. Jestliže sociální demokraté využívali a využívají možností daných integrací do existujícího systému za účelem jeho změny cestou postupných reforem, chtěli se komunisté s existujícím stavem rozejít radikálně, připravovat ostrůvky budoucího života uvnitř přítomnosti, revolucionizovat skutečnost. To získalo komunistům nejen sympatie dělníků, ale i kriticky smýšlející inteligence. O tyto dvě síly se KSČ opírala nejen v době Šmeralově, ale též v době druhé poloviny třicátých let, po druhé světové válce až do nešťastného převzetí stalinského modelu společnosti i v šedesátých letech. Zatímco Šmeralovo vedení strany usilovalo o alternativu vůči existujícím poměrům cestou slohotvornosti, v úsilí o nový životní styl, otevřený všem kulturně avantgardistickým a revolučně romantickým směrům, v dalších dobách často docházelo ke zploštění a redukování koncepce socialismu. Naposledy byla omezena na vedoucí úlohu KSČ a společenské vlastnictví výrobních prostředků a KSČ se v rozporu se svými tradicemi stala stranou stability, pořádku a statu quo, opírajíc se o nejméně kritické vrstvy společnosti. Je pochopitelné, že takto pojatý socialismus ztratil přitažlivost; diktát statu quo, zajetí přítomnosti nemůže natrvalo žádného myslícího člověka uspokojovat. Proto došlo k erozi důvěry ve stranu.

    Domníváme se přesto, že komunistické hnutí má své místo v moderní civilizaci a v hnutí dělníků a kriticky smýšlející inteligence. Mezi sociálně demokratickým a reformně komunistickým proudem může být plodná dělba práce, výměna názorů a idejí, obě složky potřebují jedna druhou jako nastavené zrcadlo, jako zpětnou vazbu: v tomto smyslu se domníváme, že sjednocení KSČ a Sociálně demokratické strany v roce 1948 bylo chybou. Chybou byl ostatně i unifikovaný model Národní fronty. Jak reformní, tak i radikálnější slohotvorné úsilí o překonávání dneška je ovšem legitimní a cennou hodnotou, a proto komunisté nerezignují na svou samostatnou cestu. Je ale čas překonat sektářskou výlučnost, otevřít se poctivé výměně názorů vůči všem kladným hodnotám, ať už je vytváří kdokoliv. Strana potřebuje ne přikyvovače, ale partnery a čestnou kritiku. Zapomněli jsme na to, že jakýkoliv systém bez zpětné vazby degeneruje: to se týká i komunistické strany, a proto bylo potlačování opozice škodlivé a chybné, bylo přiznáním sebeuspokojení zakrývajícího slabost. Potřebujeme-li zpětnou vazbu navenek, tím spíše je žádoucí uvnitř. To je také jeden z důvodů, proč vystupujeme před veřejností.

    Komunisté nemají důvod lpět na čl. 4 ústavy ČSSR o vedoucí úloze KSČ: budoucnost jejich strany a hnutí závisí jen a jen na tom, jakou přesvědčivost bude mít jejich program a jejich politika v konkurenci jiných politických stran a seskupení. Oživení politické scény vítáme jako prostředek i vlastní obrody a mobilizace tvořivého potenciálu našeho hnutí. Rezignací na čl. 4 ústavy komunisté neztrácejí, nýbrž získávají. Programem československých komunistů je všemožně podporovat tendence k vytvoření občanské společnosti, která v Československu od listopadu 1989 vzniká. Podmínkou k tomu je koaliční myšlení a jednání, vláda široké koalice celonárodní dohody a usmíření. V ní se vytvoří normální a zdravé vztahy mezi všemi politickými silami v zemi a těmi, které při budování nové společnosti ještě vzniknou.

    Socialismus a dnešní civilizace

    Konzervativní politikové osmdesátých let na Západě hovořili o tom, že socialismus je překonán, že je věcí minulosti. Ale pokud budou privilegovaní a neprivilegovaní, dokud bude na světě jakákoliv forma mrzačení bytostných lidských sil, bude tu místo pro socialismus jako hnutí, překonávající daný stav. I my věříme, stejně jako Karel Marx před stočtyřiceti lety, že přirozený životní svět lidí musí triumfovat, že pohyb civilizace se už nesmí dít na jeho úkor, ale v souladu s ním, že je třeba obnovit přirozené vazby mezi lidmi navzájem a mezi člověkem a přírodou. Chceme obnovení práv bezprostřednosti, ale nikoli vyřazením zprostředkujících článků jako jsou trh, demokratická politická kultura a volný pohyb idejí a informací, ale naopak na bázi jejich plného využívání, na bázi univerzálního zprostředkování. Za historicky překonanou pokládáme stalinskou vizi socialismu jako jediné továrny řízené jedinou vůlí, prostředky jakékoli diktatury.

    Je třeba se vzdát přežilých představ o pohybu světové civilizace. Svět je dnes vzájemně mnohem závislejší než před desetiletími. Kapitalismus a socialismus dnes neexistují jako vzájemně se vylučující protipól: je třeba v nich spatřovat dva ideální typy, mezi nimiž je množství smíšených společností. Zejména v severských zemích Evropy existuje množství prvků socialistického obsahu, postkapitalistické prvky ve stále větší míře určují systémovou dynamiku moderního kapitalismu a jsou generovány jeho vnitřní logikou vývoje, podobně jako kdysi vnitřní logikou vývoje feudalismu vznikaly postfeudální prvky. Dnes nevěříme, že socialistickou revolucí jsou dány všechny předpoklady pro automatické vyřešení globálních problémů lidstva: naopak jsme přesvědčeni, že řešením globálních problémů lidstva se dostáváme stále blíže k skutečně socialistické budoucnosti. Není proto myslitelný socialismus izolující se od světového dění v politice, ekonomice a kulturně informační sféře.

    Socialismus a nová společenská racionalita

    V posledních dnech byl naprostou většinou naší veřejnosti emocionálně odmítnut a morálně překonán stalinský systém. Ale emoce a morální odsudek nestačí: jde o pozitivní, racionální překonání stalinismu v každém z nás, protože i v úsilí o vychýlení kyvadla v úplně opačném směru spatřujeme reziduum dogmatismu; nechceme být ani negativně zajatci stalinského a poststalinského vidění světa a společnosti. Jde o to se skutečně poučit z vývoje moderní civilizace. Domníváme se, že osmdesátá léta jsou ve světovém měřítku nástupem nové společenské racionality, která je překonáním manipulativní, ryze instrumentální a bezhodnotové racionality minulých staletí. Nová společenská racionalita, která je popřením předchozího manipulativního pojetí společenské racionality, je opřena o participaci jako integrující hodnotu, je kontextová, dialogická a přitom směřuje k procesualitě a komplexnosti. Její zrod spatřujeme v řadě oblastí.

    V politické kultuře dochází ve stále rostoucí míře ke vzájemnému zprostředkování zastupitelské a bezprostřední demokracie, místo pojetí politiky jako sféry manipulace se objevuje nová, participační politická kultura, ztělesněná v ekologickém a mírovém hnutí, v úsilí o nový životní styl u alternativistů, v iniciativách, klubech a různých sdruženích, které do politiky vtahují i ty, kteří se o politiku zatím nezajímali. Dochází k radikální etizaci politické kultury, strany procházejí krizemi a do budoucna nebudou jedinými nositeli politické kultury: budou spíše zprostředkujícím protipólem participačních forem.

    V ekonomické oblasti je překonána definitivně asubjektivní ekonomie, která kvetla jak v taylorismu a fordismu, tak i v stalinském pojetí socialismu. Participační management ukazuje, jak se lidská iniciativa a kvalifikovanost stala hlavní ekonomickou silou, jak se řídící struktury přeměňují v sítě schopné absorbovat tvořivou energii lidí. Ekonomika už nevyžaduje velkou koncentraci pracovní síly na malé ploše, její centralistickou organizaci, a tím se mění i smysl městské kultury, s jejíž expanzí byl spojen moderní vývoj evropské a světové civilizace; nastává věk kontraurbanizace, opřené o vyrovnání životních podmínek na venkově a ve městech i o rostoucí preferenci ekologických hodnot.

    Rovněž vědecká racionalita se zbavuje nadvlády manipulativnosti a instrumentálnosti, dochází k přechodu k historickému a komplexnímu chápání reality, do vědy proniká hodnotová a mravní dimenze Kultura přestává být únikovou sférou a společnost se zbavuje unifikace životního stylu. Sociálně integrativní smysl hodnotové sféry vystupuje do popředí, protože svět dospěl k poznání, že pouhými ekonomickými a politickými strukturami společnost už integrovat nelze. Další budoucnost moderních společností si lze představit jen ve slaďování společenské racionality a společenské morality. Československý vývoj posledních dvou desetiletí byl ovšem ve znamení toho, že odtržení společenské racionality od morálních základů vedlo k panství iracionality ve všech oblastech našeho života. To nelze do budoucna připustit.

    Domníváme se, že dynamika moderní civilizace, kde se složitě kříží různé prvky, není proti socialistické perspektivě, ale naopak v souladu s ní. Je paradoxní, že postkapitalistické prvky rozvíjely ve větší míře společnosti, které byly u nás označovány za kapitalistické, i když je evidentní, že pojem „socialismus“ v řadě zemí, kde historii ovlivňovali ve značné míře sociální demokraté a socialisté není pouhým výmyslem a musí být brán vážně. Tyto postkapitalistické prvky a rodící se novou společenskou racionalitu ve světě je potřeba analyzovat, všechno pozitivní se musí stát součástí našeho života, aniž bychom ovšem museli usilovat o pouhou nápodobu. Chceme být v nové Evropě sami sebou. Stejně jako existence socialismu inspirovala systémové změny v kapitalismu s minulostí, bude systémová dynamika vyspělého kapitalismu dneška podnětem pro obnovu socialismu v naší zemi.

    Politický systém

    Nejnebezpečnější iluzí minulosti byla rezignace na zastupitelské formy demokracie, úsilí o unifikaci politické kultury, likvidace zpětné vazby v politickém systému. Amorfní a roztříštěná společnost, kde neexistovala přirozená možnost vyjádřit hlas veřejnosti, se stala základem nekontrolovatelné moci centra a s ním spjatých lobbistických skupin, obludného spojení ekonomické a politické struktury, kde skupinové zájmy převažovaly proti celospolečenským. Vytvořila se možnost přeměnit začlenění do aparátů v ekonomickou výhodu, v systém privilegií a hierarchizace, který potlačoval tvořivou energii lidí a parazitoval na zprostředkovacích procesech.

    Ve jménu bezprostřední demokracie lidosprávných, samosprávných struktur byla odmítnuta zastupitelská demokracie a parlamentní systém, byl likvidován základ každého právního státu, tj. princip rovnováhy a dělby mocí. Vznik samosprávných struktur nebyl chybou, ale chybou bylo myslet si, že se jedná o lineární posun od zastupitelské demokracie k bezprostřední demokracii. Naopak žádoucí bylo vzájemné zprostředkování obou forem demokracie; nedošlo k tomu a výsledkem bylo, jak předpověděla už r. 1918 Rosa Luxemburgová, zplanění samosprávných struktur. Staré formy měly dostat nový obsah, měly projít transformací a nikoli být zrušeny.

    Stará pluralitní demokracie sama ovšem nestačí: bez svého protipólu v samosprávných formách politického života i ona může vyústit v manipulaci veřejností. Každá forma politické demokracie tedy vyžaduje svůj zprostředkovací protipól; bez principu zpětné vazby je moderní politická kultura nemožná, jak ukazuje probíhající krize demokracie, stran a jejich ideologií v celém světě. Krizovými záchvěvy prochází i státní forma uspořádání společenského života a tak se celý svět účastní hledání nových forem, které by byly dostatečně pružné pro potřeby dneška. K tomuto hledání se nyní dostává i naše země a českoslovenští komunisté.

    Usilujeme především o vytvoření právního státu, opřeného o rozdělení a rovnováhu moci zákonodárné, výkonné a soudní. V dosavadním systému existovala beztvará směs, v níž dominovala, jak ukázaly i tragické události 17. listopadu, vůle výkonné moci. Chceme nejen samostatný a dělný parlament, ale také nezávislé soudy, stejně jako profesionálně výkonný, ale kontrole podléhající aparát. Musí být vypracován systém ústavního dozoru, stejně jako je třeba decentralizace a rozšíření možností zákonodárné iniciativy na co největší část subjektů veřejného života. Politická kultura musí vtahovat na jedné straně nejširší vrstvy, na druhé straně pak směřovat k profesionalizaci jejích špiček. Politické orgány všech stupňů musí být pod veřejnou kontrolou, periodicky skládat účty ze své činnosti, je třeba vypracovat uspokojivý systém obměny kádrů.

    Právní stát, kde každý má právo vědět o tom, co se ho přímo i zprostředkovaně týká, a mluvit do věcí veřejných, je pro nás cestou k socialistické občanské společnosti, v níž se politická kultura a každodenní společenský život budou sbližovat, v níž se vytvoří předpoklady pro obsahovou demokracii, demokracii všedního dne, vylučující jakoukoli formálnost, systém s vysokou sociální mobilitou, otevřený navenek i uvnitř.

    Nově musí být garantována možnost všem stranám, hnutím a iniciativám, jakož i jiným společenským organizacím projevovat svoji politickou vůli i občanské postoje, a to prostřednictvím tisku, v hromadných sdělovacích prostředcích, účastí ve svobodných volbách a podílem na práci volených zastupitelských orgánů, včetně parlamentu. V nové československé demokracii musí být místo pro každého, kdo stojí na půdě ústavy a československé státnosti. Neprodleně je třeba zahájit poctivé úsilí o národní dorozumění a sociální konsensus, bez nichž není možná ekonomická reforma.

    Místo Československa ve světě

    Míro našich národů je v Evropě, s jejímž vývojem jsou osudy občanů ČSSR spjaty. Studená válka skončila, pryč je doba bipolárního modelu mezinárodních vztahů, začíná expanze morálky do politických vztahů. Realitě dneška odpovídá polycentrická diplomacie, kde bude místo pro malé národy, jimž se otevírá větší operační prostor, než kdykoliv dříve. Československo má své vlastní národní zájmy a ty musí československá zahraniční politika respektovat, pružně reagovat na měnící se mezinárodně politickou situaci, z níž se pomalu ale jistě vytrácí otevřená konfrontace. Vzniká evropský dům, zahrnující všechny národy od Atlantiku po Ural a změny v zemích poválečného lidově demokratického bloku tento proces urychlují. Přesunutí centra světové mocenské soutěže do Tichomoří umožní Evropě soustředit se na vytvoření modelu pro uspořádání mezinárodních vztahů předjímající budoucnost celého světa.

    Prvním krokem k tomu je normalizace vztahů ČSDSR se všemi sousedními zeměmi a větší zapojení naší země do informační výměny. Musí skončit jakýkoli informační monopol a je třeba rozšiřovat možnosti styků našich občanů se světem. Zvětšit se musí také účast Československa v mezinárodních institucích, zejména pak evropských. Naše země musí být připravena při integraci evropského kontinentu fungovat jako most mezi Východem a Západem, tuto roli musí plnit ovšem jen tehdy, bude-li sama vnitřně integrovaným celkem a schopna vystupovat jako rovnocenný partner mezi kulturními národy Evropy.

    Při respektování všech závazků ČSSR je třeba usilovat o snižování hladiny vojenské konfrontace v Evropě až k úplnému zrušení obou vojenských uskupení na našem kontinentu. Zároveň je v československém zájmu usilovat o vytváření hlubšího dorozumění v prostoru střední Evropy, která tvoří v kontextu evropského domu specifický celek, který nejvíce doplatil na studenoválečnické tendence po druhé světové válce, kde je potřeba vzájemného pochopení a otevření nejnaléhavější. Je třeba usilovat o evropanství, které by posunulo národní existenci všech národů Evropy k vyšší kvalitě. V nové Evropě nemá mít místo konfrontace mezi dvěma systémy, ale jejich vzájemné ovlivňování.

    K opuštění a mírnění konfrontačních tendencí v Evropě patří také odstranění důvodů pro emigraci (zbavení státního občanství, nemožnost uplatnění kvalifikace, znemožnění projevit vlastní politické či světonázorové přesvědčení) či náprava důsledků vynuceného opuštění republiky. Českoslovenští občané musí mít v souladu s mezinárodními konvencemi právo zvolit si při zachování svého občanského statutu své bydliště podle vlastního uvážení.

    Podmínkou rovnoprávného začlenění do společenství národů Evropy a světa je zachovávání mezinárodních konvencí o občanských právech, včetně práva shromažďovacího, spolčovacího, petičního, svobody svědomí, projevu a tisku, jakož i všech jiných práv, spjatých s volným pohybem informací a osob.

    Ekonomická reforma

    Stoupenci Demokratického fóra komunistů se domnívají, že jedním z největších omylů minulosti bylo stavění trhu a plánu do rozporu: tržní ekonomika je v moderní společnosti nezastupitelná a nemůže se jí beze škod vzdát ani socialismus. Státní regulaci ekonomiky nelze provádět nadále centrálně přídělovým systémem; stát bude prostřednictvím plánu i jiných nástrojů regulovat trh a ten pak bude regulovat podniky. Výrazně by měly být preferovány nepřímé formy ovlivňování ekonomiky, především pak prostřednictvím finanční sféry, regulací množství oběživa a úrokové míry, úvěrovou politikou, činností státní banky. Stát může užívat i jiných forem ovlivňování, např. státních cílových programů a pod.

    Nezbytné je už v nejbližším období zajistit zreálnění cenové hladiny, protože trh může plnit úlohu regulátoru a zpětné vazby adekvátně jen potud, pokud je cena nositelem relevantní informace. Cenová politika bude součástí makroekonomické stabilizační politiky pro přechodné období, v němž by mělo být dosaženo ekonomické rovnováhy. Urychleně je třeba zpracovat hlavní zásady státní hospodářské politiky a principy makroekonomické regulace v dalším období.

    Transformace mechanismu fungování národního hospodářství vyžadují i oslabení setrvačného působení existující struktury národního hospodářství, kterou je třeba prostřednictvím strukturálních změn urychleně „odlehčit“. V patřičné perspektivě je třeba stanovit principy a orientaci budoucích strukturálních změn.

    Akutním úkolem je co nejrychlejší zapojení Československa do mezinárodní dělby práce, otevření naší ekonomiky a postupné dosažení konkurenceschopnosti naší výroby. V krátkém čase je třeba zrovnoprávnit různé formy vlastnictví a poskytnout spolehlivé garance cizí kapitálové účasti. Cílem ekonomického procesu má být nikoli výše, ale konvertibilita produkce. Ta není také možná bez směnitelnosti koruny, což vyžaduje vstup do Mezinárodního měnového fondu a zapojení do Světové banky. Racionálně je třeba upravit naše vazby se zeměmi RVHP. Dalším cílem je nutná realokace pracovních sil a vypracování mechanismu efektivní plné zaměstnanosti, na rozdíl od současného stavu „přezaměstnanosti“; ve struktuře zaměstnanosti je třeba usilovat o větší elastičnost forem zaměstnanosti a posílení terciárního sektoru, který je pro zdravé fungování moderní ekonomiky i společenského života nepostradatelný. Vedle pružných forem realizace práva na práci (sdílení úvazků, pružný pracovní grafikon, částečné úvazky) je potřeba dát občanům právo nepracovat, nepokládají-li to za nutné.

    Dobře fungující tržní mechanismus je nezbytnou podmínkou pro uplatnění státních zásahů, které tvoří vyšší úroveň hospodářského mechanismu. Jedná se o působení státního rozpočtu, regulaci peněžního oběhu, přímé řízení vybraných odvětví, strukturální politiku, stejně jako o politiku obchodní, průmyslovou, vědeckotechnickou, sociální, důchodovou. Nezastupitelné místo bude mít i strategické plánování pracující s větší časovou perspektivou, i když technicko-bilanční pojetí plánu je mrtvé. V přechodném období nelze opustit v řadě oblastí i formy administrativní regulace, které by měly napomoci odstranit deformace neplnohodnotného trhu v ČSSR, pomáhat jeho rekonstrukci.

    Uplynulá desetiletí byla ve znamení masivní industrializace, která vytvořila velký výrobní potenciál, který čeká na efektivní využití a rekonstrukci. Za předpokladu jeho účinného zhodnocení lze už v 90. letech dosáhnout úrovně zemí evropského „středu“ a pomocí účinných ekonomických změn napomoci výrazně i řešení problému ekologické zátěže, který je dnes jedním z faktorů burcujících veřejné mínění. Ekologizace národního hospodářství, ekologické programy jsou jedním z účinných prostředků prosazení kvalitativního modelu růstu, vytvoření ekonomiky pro člověka.

    Československo má k dispozici zdroje pro realizaci modernizačního ekonomického programu bez drtivého dopadu inflace a masové nezaměstnanosti, stát je schopen zajistit pomocí rekvalifikačních programů žádoucí realokaci pracovní síly do perspektivních odvětví a oborů. Je třeba omezit dotace rozbujelých potlačovatelských aparátů, nadbytečné výdaje na zbrojení, zbytečné rozpočtové výdaje; účet za ekonomickou reformu nesmí platit československý lid. Větší náročnost státní ekonomické politiky vůči podnikům a zvýšení ekonomické i morální motivace našich občanů pomůže zlepšit exportní výkonnost ekonomiky. Postupně je třeba přejít od politiky levné pracovní síly k politice relativně drahé pracovní síly, umožňující rozehrát velké motivační tahy, diferencovat příjmy podle kvality práce, množství práce, podle kvalifikace, vytvářet tlak na nahrazení živé práce prací strojovou.

    Je potřebí dát prostor světovým trendům intelektualizace práce a intelektualizace spotřeby, odstranit unifikovaný spotřební model a unifikaci životního stylu, postavit celou naši společnost na bázi principu výkonu. Silná sociální politika by měla ochraňovat ty, kteří se nezaviněně dostali do postavení sociálně slabých, mladé lidi s dětmi a důchodce. Je třeba odbourat „nepravé příjemce“ sociálních vymožeností, v mzdové politice preferovat ty, kteří se mohou naší společnosti stát skutečnými hodnotovými vzory. Od rovnosti jako rovnosti spotřeby je třeba postoupit k modernějšímu pojetí rovnosti jako rovnosti šancí. Stát by měl usilovat o to, aby rovnost šancí a sociální spravedlnost byly co největší a působily motivačně, aby nebyly v rozporu s ekonomickou racionalitou. Sociální modernita a ekonomická modernita nesmějí být v rozporu, je třeba je slaďovat. Cesty k ekonomické prosperitě vytvoří podmínky, aby se zvětšily šance na reintegraci společnosti i každého z nás.

    Závěrem

    K oživení života ve straně došlo díky obrovské emocionální vlně zklamání nad tím, že vedení KSČ léta přehlíželo nazrálou krizi ve straně i společnosti, diskreditovalo ideály našeho hnutí. Uspokojení a samolibost, populistická demagogie a ohlupování, přehlížení fakt a povýšení lži na princip myšlení i jednání se otřesně projevilo ve vší nahotě už v době, kdy v SSSR začal proces socialistické obnovy. Brutální zásah proti kriticky smýšlející mládeži 17. 11. 1989 a následná exploze lidové energie učinily konečnou tečku za dobou, kdy vedení strany mluvilo za stranu i celou společnost. Obnova strany i společnosti musí jít nejen shora, ale především zdola, má-li mít naději na úspěch. Řadoví komunisté mají právo formovat budoucnost vlastní strany, musí být skoncováno se stavem, kdy za nás mluvili a jednali jiní, kdy naším jménem se prováděla nemorální a iracionální opatření. Strana nesmí být krycí nálepkou číchsi skupinových zájmů. I ve straně musí být jasno, jaká je vůle lidí, musí být jasná odpovědnost za to, kdo a jak politiku strany uplatňuje. Na jeho utváření musí mít členové strany podíl, a proto musí být ve straně prostor pro ideové a akční sjednocování zdola. Už nikdy nesmí postavení v hierarchii určovat to, co je nebo není marxistické nebo socialistické. S tímto záměrem vzniká i naše hnutí v rámci KSČ. Chceme očistu poměrů ve straně a společnosti od lži, pokrytectví a nánosu korupčnické špíny, chceme etizaci politické kultury a rozchod s nemorálností minulých dob. Příkladem je nám zakladatelské dílo Bohumíra Šmerala, který v obdobné situaci rozchodu spokryteckým nezájmem o prosté lidi a jejich názory řekl na zakládajícím sjezdu naší strany: „Pokud naše dějiny lidstva sahají, komunismus vždy povstával jako úsilí o nový celkový životní názor, usiloval jít vždy „až na kloub přeměny“, jako protest proti „znemravnělé společnosti, jejíž životní konvence již nevyjadřovaly živou potřebu lidských poměrů“. Stejně jako on usilujeme o nový morální řád věcí lidských a jsme na straně všech poctivých, neprivilegovaných občanů tělo země.


    Celý článek | Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek



    Táto stránka bola vytvorená prostredníctvom redakčného systému phpRS.
    Grafickú podobu pripravil Pavol Minárik