PhDr. Petr Just, Ph.D.

Metropolitní univerzita Praha
Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy

Dnešní datum: 24. 10. 2020    
kulatý roh  Informace / Informationkulatý roh
Homepage

Metropolitní univerzita Praha
Univerzita Karlova v Praze
Bakalářské a diplomové práce
Aktuality / Updates
Konzultace / Office hours
Pomoc s citováním a bibliografií
Petr Just - CV (česky)
Fotogalerie (stará)
Fotogalerie (nová)

Nebraska Library, Archive and Collection


kulatý roh  Metropolitní univerzita Prahakulatý roh
Studijní informační systém MUP
Knihovna MUP

Výuka na MUP
ZS 2012-2013:

  • Politické systémy střední a východní Evropy
  • The Czech Political System (IRES)
  • Český politický systém
  • Politologie

  • LS 2011-2012:
  • Komparace moderních demokracií
  • Český politický systém
  • Střední Evropa

  • ostatní / neaktuální:
  • Politologie
  • Politický systém USA

  • kulatý roh  Fotogalerie / Photo gallerykulatý roh
    Fotogalerie je nyní umístěna zde.

    Photogallery is now located here. StrmilovChata u rybníka KomorníkaUbytování vět?ích skupinČeská KanadaJi?ní ČechyPenzion skupinyUbytování Kun?akPenzion Česká KanadaChata na SamotěChata Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníKomorník


    * Dokument: Projev prezidenta ČR Václava Havla k oběma komorám Parlamentu České republiky (9.12.1997)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1630 přečtení)

    Projev prezidenta ČR Vácůava Havla k oběma komorám Parlamentu České republiky
    (Praha, Rudolfinum, 9.12.1997)

    Paní senátorky a páni senátoři,
    paní poslankyně a páni poslanci,
    vá?ená vládo,

    s určitou mírou zjednodu?ení lze říct, ?e ?ivot na?í společnosti - tak jako ostatně ?ivot jakékoli společnosti v jakýchkoli poměrech - má dvě tváře, by? samozřejmě jedna tak či onak prosvítá z té druhé.

    První tvář tvoří to, čemu se lidé hlavně věnují: chodí do práce, která se jim více či méně daří, soukromě podnikají, ?ení se či se rozvádějí, plodí či neplodí děti, různě se sdru?ují, cestují do ciziny na dovolenou, čtou knihy nebo sledují televizi, a jsou-li mlad?í ne? vět?ina z nás, nav?těvují diskotéky. Myslím, ?e - navzdory v?emu - je tento ka?dodenní ?ivot nepoměrně lep?í a pestřej?í ne? v dobách, kdy se téměř nic nesmělo a skoro ka?dý se bál říct nahlas, co si myslí.

    ?ivot na?í společnosti v?ak má i svou druhou tvář, která by se dala snad nazvat poměrem občanů k vlastnímu státu, ke společenskému systému, k atmosféře veřejného ?ivota, k politice. Zdá se mi, ?e je na?í povinností zabývat se předev?ím touto druhou tváří, zkoumat, proč je dnes tak zachmuřená, a přemý?let o tom, jak ji co nejdřív aspoň trochu rozjasnit.

    Tato tvář má toti? opravdu velmi pochmurný výraz. Mnoho lidí - a potvrzují to koneckonců i průzkumy veřejného mínění - je obecnými společenskými poměry v na?í zemi zneklidněno, zklamáno, nebo dokonce znechuceno; mnoho lidí si myslí, ?e - demokracie nedemokracie - opět jsou u moci lidé nedůvěryhodní, kterým jde víc o vlastní prospěch ne? o zájem obecný; mnoho lidí je přesvědčeno, ?e poctiví podnikatelé jsou na tom ?patně, zatímco podvodní zbohatlíci mají zelenou; převládá přesvědčení, ?e se v této zemi vyplácí lhát i krást, ?e mnozí politici i státní úředníci jsou úplatní a ?e politické strany - ač v?echny bez rozdílu krásně mluví o svých čestných úmyslech - jsou tajně manipulovány podezřelými finančními skupinami; mnoho lidí se diví, proč po osmi letech budování tr?ní ekonomiky je na tom na?e hospodářství nevalně, tak?e vláda musí narychlo balit různé úsporné balíčky, proč se dusíme ve smogu, kdy? se údajně tolik dává na ekologické účely, proč musí růst ceny v?eho, včetně nájmů a energie, ani? přiměřeně k tomu rostou důchody či jiné sociální platby, proč se musíme bát chodit v noci centry na?ich měst, proč se nestaví téměř nic jiného ne? banky, hotely a vily pro bohaté, a tak dále a tak dále a tak dále. Stále víc lidí je zkrátka celkově znechuceno politikou, kterou činí pochopitelně a právem za tyto v?echny nedobré věci odpovědnu, a my v?ichni, bez ohledu na to, ?e si nás svobodně zvolili, se jim stáváme podezřelí, ne-li přímo protivní.

    Nebojte se, nepokusím se tu o nějakou obsáhlou sociologickou analýzu těchto varovných skutečností. Zmíním se pouze o jejich dvou příčinách či dvou souborech příčin.

    První příčinu bych nazval "historickou": Jde o českou variantu úkazu, který v různé míře a podobě potkal v?echny země, které se zbavily komunismu. Tento úkaz by se dal nazvat postkomunistickým marasmem. ?e něco takového přijde, musel vědět ka?dý soudný člověk. Málokdo z nás ale předvídal, jak hluboké, vá?né a dlouhodobé to bude. S komunismem se toti? ze dne na den zhroutila i po desítiletí udr?ovaná struktura ?ivotních hodnot a s ní pochopitelně i způsob ?ivota z této struktury vyrůstající. Skončil "čas jistot", sice malých, tupých a veskrze pro společnost sebevra?edných, ale přesto jistot, a byl náhle vystřídán časem svobody, která se mnohým musela zdát po předchozích zku?enostech bezbřehá, a tudí? ke v?emu svádějící. S touto svobodou pochopitelně nastal i čas úplně nových nároků na individuální odpovědnost. Odpovědnost, která se mnohým zdá být k neunesení. Nejednou jsem tento zvlá?tní stav přirovnal k postvězeňské psychóze, kdy člověk zvyklý ?ít po léta v úzkém koridoru detailně vypracovaných pravidel se náhle ocitne na podivném prostranství svobody, které v něm nutně vyvolává pocit, ?e je na něm v?e dovoleno, a které ho zároveň zavalí nesmírnou tíhou nutnosti od rána do večera činit jakási rozhodnutí a odpovídat za ně. Pevně věřím a doufám, ?e mladí lidé, kteří vyrůstali u? po pádu komunismu, nejsou tímto stra?ným syndromem postkomunismu zasa?eni, a tě?ím se na dobu, kdy věci veřejné převezmou oni do svých rukou. Zatím je v?ak ve svých rukách nemají a nám nezbývá, ne? se znovu a znovu divit, jak dlouho trvá adaptace společnosti na nové a samozřejmě přirozeněj?í podmínky ?ivota a jak hluboce totalitní éra zasáhla na?e du?e.

    Bylo by ov?em velmi nepoctivé, kdybychom v?echno sváděli - způsobem, který tak dobře znali marxisté - jen na jakési slepé historické zákonitosti. Neméně důle?itou roli, ne-li v jistém smyslu je?tě důle?itěj?í, hraje druhý soubor příčin, o něm? bych se tu rád zmínil. Jde o to, co jsme si způsobili my sami. Říkám-li my, mám tím na mysli celou polistopadovou politickou reprezentaci, ale předev?ím politickou reprezentaci samostatné České republiky, tedy nás v?echny, kteří máme vliv na osud na?í země v posledních pěti letech. Záměrně přitom nerozli?uji a nechci rozli?ovat jedny od druhých podle stupně odpovědnosti či zavinění, by? je jasné, ?e někdo za to mů?e víc a někdo méně. Ale o to teď přece nejde. Oč jde, je aspoň telegraficky vlastní chyby pojmenovat.

    Zdá se mi, ?e na?í hlavní chybou byla pýcha. Dík tomu, ?e transformační procesy u nás od listopadu probíhaly víceméně kontinuálně a nebyly neblaze poznamenány velkými politickými změnami, byli jsme vskutku v lecčems dál ne? jiní - anebo aspoň zprvu se zdálo, ?e tomu tak je. A to nám zřejmě příli? stouplo do hlavy. Chovali jsme se jako primusové, premianti či rozmazlení jedináčci, kteří mají právo se povy?ovat nad jiné a v?echny poučovat. Tato pýcha byla prazvlá?tním způsobem kombinována s jakýmsi malomě??áckým provincionalismem či téměř zápecnictvím. Rozbili jsme například úzkou politickou spolupráci s na?imi nejbli??ími sousedy - mám na mysli to, co se nazývalo Visegrád - , proto?e jsme se cítili být lep?í ne? oni. Dnes, kdy jsme společně s nimi vyzváni k tomu, abychom přistoupili k integračním evropským seskupením, a kdy jsou naopak oni v lecčems dál ne? my, musíme tuto spolupráci horko tě?ko obnovovat. Mnozí z nás se posmívali v?em, kteří hovořili o globální odpovědnosti, ji? nese v dne?ním civilizačně propojeném světě ka?dý, a tvrdili, ?e nám jako maličké zemi příslu?í zabývat se jen na?imi maličkými českými problémy. Dnes musíme horko tě?ko přesvědčovat vlastní občany o tom, ?e se nám jakýchkoli bezpečnostních záruk dostane jen tehdy, budeme-li sami připraveni nést svůj díl odpovědnosti za Evropu i za svět, a Severoatlantickou alianci o tom, ?e si to uvědomujeme. Byli jsme zemí fascinovanou svými makroekonomickými ukazateli, kterou nezajímalo, ?e tyto ukazatele dříve či později uká?í i to, co je za hranicemi makroekonomického či technokratického pojetí světa: toti? ?e jsou věci, jejich? váhu či význam sice ?ádný účetní nespočítá, ale které vytvářejí jediné myslitelné prostředí jakéhokoli ekonomického rozvoje: pravidla hry, právní stát, mravní řád, z něho? ka?dý systém pravidel vyrůstá a bez něho? ?ádný nemů?e fungovat, klima společenského sou?ití. Proklamovaný ideál úspěchu a zisku byl zesmě?něn, proto?e jsme dopustili, aby tu vznikl stav, v něm? se nejúspě?něj?ími stávají ti nejnemravněj?í a největ?í zisk mají nepotrestatelní zloději. Pod hávem liberalismu bez přívlastků, pro něj? bylo kdeco zločinně levicové, se paradoxně skrývala marxistická poučka o základně a nadstavbě: morálka, slu?nost, pokora před řádem přírody, solidarita, my?lenka na ty, kteří přijdou po nás, úcta k právu, kultura vztahů mezi lidmi - to v?echno a mnoho podobných věcí bylo posláno do nadstavby jako?to lehce posmívané sféry takzvaného "koření ?ivota", aby se posléze ukázalo, ?e u? není co kořenit: základna je protunelována. Je protunelována proto, ?e se nerozvíjela - ateisté mezi vámi mi prominou - v přísném klimatu bo?ích přikázání. Opojeni svou mocí a svými úspěchy a staronově okouzleni tím, jak skvělým nástupi?těm ke kariéře je politická strana, začali mnozí - v prostředí tak lehková?ně beroucím zákon - mhouřit oči nad tím či oním, a? se domhouřili ke skandálům, problematizujícím sám ná? největ?í důvod k pý?e, toti? na?i privatizaci. Člověk je tvor společenský, potřebuje se nejrůzněj?ím způsobem sdru?ovat a podílet se, by? jen ve svém mikrosvětě, na správě veřejných věcí a péči o obecný prospěch. I na to se jaksi zapomnělo: řeklo se "občan a stát", dík čemu? byl občan uvr?en do beznadějné samoty, a aby mu tam nebylo smutno, a taky proto, ?e se to hodí, řeklo se občas je?tě slovo rodina. Jinak nic a pusto, tak?e nakonec jediné, co tu mezi občanem a státem zbylo, byla strana s velkým S. Přičem? nutné zlo samosprávy bylo vecpáno - nebo přesněji: bylo cpáno - rovně? do stranického chomoutu. Na?těstí se tam úplně vecpat nenechalo, dík čemu? to je dnes jedna z nejlépe fungujících slo?ek státu. A stát jako takový? Prý má být malý, ale silný. Obávám se, ?e je tomu přesně naopak: je velký a slabý. Zřejmě proto, ?e jsme měli málo odvahy utkat se s jeho zděděnou podobou.

    Dámy a pánové,

    mohl bych pokračovat je?tě dlouho, ale důvodem, proč jsem před vás dnes předstoupil, není posedlá potřeba lamentovat, masochisticky si rozdírat rány, dělat chytrého po bitvě a podporovat nakonec veskrze bludný dojem, ?e jsme v?echno prohráli a ničeho nedosáhli. Předstoupil jsem před vás z jiného důvodu: abych se aspoň stručně zamyslel nad tím, co je před námi a co máme dělat, aby se i ta tvář na?eho společného ?ivota, která je dnes právem tak zachmuřená, aspoň trochu projasnila.

    Dovolíte-li, budu - jako pořádkumilovný člověk - své poznámky číslovat. Předem přitom ohla?uji, ?e jich bude deset.

    1) Z toho, co jsem řekl úvodem, je snad zřejmé, který z četných úkolů, je? jsou před námi, vnímám jako nejdůle?itěj?í. Zdá se mi, ?e vláda - a? u? bude tvořena kýmkoliv - stejně jako vy, senátoři a poslanci, stejně jako vůbec celá politická reprezentace na?í země a vůbec v?ichni veřejně činní lidé by měli jasně říct na?im spoluobčanům, ?e jakékoli dobré lidské sou?ití i jakákoli prosperita jsou myslitelné jen tehdy, budou-li panovat v různých oblastech ?ivota jasná, dobrá a v?em srozumitelná pravidla a budou-li tato pravidla obecně respektována. Respekt k nim lze zajisté posílit rychlým a přísným trestáním jejich poru?ování, nicméně to je a v?dycky bude jen posila takříkajíc pomocná. Hlavní je, aby tento respekt zdomácněl v lidských myslích do té míry, ?e pro ka?dého bude ctí, plní-li zákon, a nikoli, ?e ho poru?uje či obchází. Jinými slovy: bez v?estranné kultivace mravního řádu, který jediný mů?e být zdrojem respektu k pravidlům lidského sou?ití, a tím i tmelem na?eho občanského společenství, nemáme ?anci na klid, stabilitu, spokojenost a prosperitu. Dnes víc ne? kdykoli dosud jsem přesvědčen, ?e my v?ichni, kteří máme vliv na dění v této zemi, musíme tento princip přijmout za svůj a pokou?et se ho denně promítat do své politické práce. Úkolem občanů a médií je, aby bedlivě sledovali, zda to skutečně děláme, a pakli?e zjistí, ?e nikoliv, aby vyu?ili v?ech mo?ností, které nabízí demokratický politický systém, k tomu, aby nás vystřídali někým lep?ím.

    2) Duchem spravedlnosti a slu?nosti, jak vyplývá z tohoto mravního řádu, musí být pak prodchnut celý systém technických pravidel upravujících na?e sou?ití, tedy ná? právní řád. V tom máte nezastupitelnou úlohu vy, členové na?eho Parlamentu, kteří přijímáte zákony pro v?echny občany závazné. Ná? právní systém - mimo jiné proto, ?e v něm probíhá bezprecedentní transformace - je dnes nesmírně slo?itý a tě?ko průhledný. Málokdo ví, kolik zákonů vlastně platí, kolikrát byly novelizovány jako takové či jinými zákony a které obecně závazné právní předpisy na ně navazují. Stále u??í výseky práva vy?adují vlastní experty a bez právníka či několika právních specialistů se dnes u? mnozí z nás neobejdou. Jsem hluboce přesvědčen, ?e čím přehledněj?í, průhledněj?í a občanům srozumitelněj?í bude ná? právní systém, tím vět?í bude naděje, ?e bude respektován. Přimlouvám se proto, abyste mimo průbě?ného přijímání nových zákonů či jejich novel věnovali zvý?enou pozornost i celkovému vná?ení pořádku do na?eho právního systému a jeho postupnému zjednodu?ování a zpřehledňování.

    3) Nervovou sítí státu je systém samosprávy a státní správy. Pova?uji za velký a zásadní úkol nadcházející doby urychleně začít s reformou tohoto systému. Na?e země velmi utrpěla tím, ?e tato reforma byla tolik let odkládána. První zákon, který k ní otevírá cestu, toti? ústavní zákon o krajích, jste přijali teprve v nedávných dnech. Teď bude nutné přijmout celou sérii dal?ích zákonů, na tento ústavní zákon navazujících, jako? i zákon o státní slu?bě, který nám podle mne začíná a? katastrofálně chybět. Proč je reforma celé veřejné správy tak nutná? Z mnoha různých důvodů, které nebyly, obávám se, nikdy na?í veřejnosti dost jasně a srozumitelně vysvětleny. Za důle?ité proto pova?uji nejen přijmout v dohledné době příslu?né zákony a udělat v?e, co z nich bude vyplývat, ale zahájit vysvětlovací kampaň, která ozřejmí občanům, proč je důle?ité, aby mnohé kompetence státu pře?ly do rukou samosprávy, proč je důle?ité, aby o některých základních věcech překračujících svým významem rámec obce či okresu rozhodovalo krajské zastupitelstvo, a proč by lecjaké instituce, dosud spravované pra?skými ministerskými úředníky, měly být spravovány kraji. Pova?uji za absurdní, ?e budujeme tr?ní ekonomiku, ale zároveň mnohým z nás nevadí, ?e celé velké oblasti společenského ?ivota, jako například právě státní správa, nesou jednoznačná mateřská znamení komunistického způsobu vládnutí nad občany, včetně jejich vysokého stupně politizace. Není pravda, ?e po reformě veřejné správy bude víc úředníků a víc úřadů. Jestli to někdo trestuhodně nezkazí, mělo by tomu být právě naopak.

    4) Evropa má dnes před sebou ?anci, kterou neměla po celou dobu své dlouhé a bohaté historie. Toti? ?anci, ?e její vnitřní uspořádání jako?to politické entity, která v?dycky celistvou a svým způsobem nedělitelnou entitou byla, nebude vyplývat z diktátu velkých a mocných či z jejich domluvy za zády ostatních, ale ?e bude zalo?eno na vskutku rovnoprávné a svobodné spolupráci v?ech, spolupráci vyrůstající ze společně sdílených demokratických hodnot. Je správné, ?e páteří české zahraniční politiky je orientace na evropské integrované struktury. Jako malá země v samotném centru Evropy, která v?dycky byla kři?ovatkou nejrůzněj?ích geopolitických zájmů, máme poprvé naději, ?e budeme v evropském politickém prostředí opravdu pevně a bezpečně zakotveni. Touto na?í kotvou bude předev?ím na?e budoucí členství v Evropské unii, ale v nemen?í míře i na?e budoucí členství v Severoatlantické alianci. Mírovou a spolupracující Evropu si toti? nelze představit bez určitého systému její kolektivní obrany a jedinou institucí, která je dnes schopna tuto obranu zprostředkovávat, je NATO. Roz?iřování této aliance spojené samozřejmě i s její transformací je proto přímo existenční podmínkou úspě?né politické integrace Evropy. Nepochybuji o tom, ?e rozhodující část české politické reprezentace si tyto věci dobře uvědomuje a ví, ?e to je právě ona, která má historickou čest, ?e mů?e svými kroky zaji??ovat klidný a spokojený ?ivot mnoha generací, které přijdou po ní. O to smutněj?í je, ?e jsme dodnes zřejmě nedokázali tyto věci vysvětlit dost přesvědčivě na?im spoluobčanům. Mo?ná to byla opět ta ne??astná orientace na pouhou ekonomiku, která zatlačila do pozadí tak zásadní témata, jakým je bezpečnost státu, tedy něco, bez čeho nemů?e ?ádná ekonomika vzkvétat, ba mo?ná vůbec existovat. Velkým úkolem nejen české zahraniční politiky, respektive příslu?ného ministerstva, ale celé české politické reprezentace je nejen zintenzivnit v?echny práce směřující k na?emu přijetí do Evropské unie a do NATO, ale předev?ím jasně vylo?it v?em na?im spoluobčanům historický smysl, který toto úsilí má. Česká republika existuje pět let a má naději, ?e během dal?ích pěti let bude u? pevnou součástí integrované demokratické Evropy. Byla by nekonečná vina nás v?ech, kdybychom tuto naději promarnili. Nechceme-li ji ov?em promarnit, pak musíme - opět! - začít u svých du?í. Mám tím na mysli nutnost vyhlásit nemilosrdný boj českému provincionalismu, izolacionismu a egoismu, v?em iluzím o jakési li?ácké neutralitě, své tradiční krátkozrakosti, jako? i v?em typům českého ?ovinismu. Kdo v dne?ní době odmítá vzít na sebe svůj díl odpovědnosti za osud svého kontinentu a světa jako celku, ten podepisuje ortel smrti nejen nad svým kontinentem a světem, ale předev?ím sám nad sebou.

    5) Myslím, ?e nemusím na pozadí toho, co jsem právě řekl, zvlá?? zdůrazňovat, jak důle?ité je upřít dnes svou pozornost k na?í armádě. V?echny zákony týkající se na?í bezpečnosti, obrany a vojenské slu?by, které je nejvy??í čas přijmout, nebudou nikdy v dobré podobě přijaty, nechá-li se v?echno jen na příslu?ném resortním ministrovi. Je to úkol pro nás v?echny, pro celou politickou reprezentaci země. Toté? platí o restrukturalizaci armády, o její personální kultivaci, o jejím přezbrojení, o její hospodárnosti. A toté? platí samozřejmě o systematickém posilování autority na?í armády ve společnosti. Víceméně toté?, co říkám o armádě, bych mohl říct o ostatních bezpečnostních nástrojích státu. Chceme-li, aby v na?í zemi klesala kriminalita, pak nesmíme boj s ní delegovat pouze na policejního prezidenta nebo ministra vnitra. Je to věc nás v?ech. Nepochopíme-li to, nemáme právo se nazývat politiky.

    6) Jak je tomu vlastně s na?í ekonomikou? Proč máme najednou tě?kosti právě my, kteří jsme se cítili být nebo kteří jsme skutečně byli příkladem pro ostatní v rychlosti ekonomické transformace? Proč na?e ekonomika dnes roste pomaleji, ne? například ekonomika polská? Nesdílím názor některých z vás, ?e celá transformace byla ?patně zalo?ena, ?patně koncipována a ?patně vedena. Spí? bych řekl, ?e na?ím problémem je pravý opak: tato transformace se zastavila v půli cesty, co? je mo?ná to nejhor?í, co ji mohlo potkat. Kdeco je sice formálně privatizováno, ale co má vlastně jasného a konkrétního vlastníka, který by se plně věnoval zvy?ování efektivity a dlouhodobým výhledům svého podniku? Není výjimkou, ?e nav?tívím podnik, jeho? vedení mi nedoká?e říct, komu dotyčný podnik vlastně patří, nato? jak vydává svému vlastníkovi účet ze svého hospodaření. Jak je ale mo?no očekávat tou?enou restrukturalizaci podniků a celých odvětví, kdy? je tak málo průhledných vlastníků a kdy? tolik zástupců vlastníků chápe svůj úkol, poslání a závazek prostě jen jako příle?itost převést svěřené peníze někam jinam a pak jít od toho? Velmi divná mi přitom připadá role, kterou často hrají na?e banky: nepřímo vlastní podniky, které prodělávají, a čím víc prodělávají, tím víc jim půjčují. Malý podnikatel nezíská půl milionu na smysluplnou a konkrétní investici, zatímco jakýsi podivný pseudovelkopodnikatel získá klidně miliardový úvěr, ani? někdo pořádně prozkoumal, na co ho vlastně potřebuje. Právní rámec celé privatizace, jako? i kapitálového trhu, se začíná dolaďovat a? dnes. Není to trochu pozdě? Museli jsme za rychlost své privatizace, rychlost zajisté vítanou a dobrou, skutečně zaplatit nakradenými miliardami nebo spí? desítkami miliard? Bylo-li to nutné, nech? to někdo jasně řekne. Nebylo-li to nutné a byl-li to jen následek lajdáckých pravidel hry, pak si i to jasně přiznejme. Proč mohlo například Maďarsko zprivatizovat obdobnou část své ekonomiky, ani? se tam tak masivně tunelovalo? A jak je tomu se státními podíly na vlastnictví podniků? Existuje tu jasná koncepce, co je do té míry strategické či pro celý stát tak vitálně významné, ?e si stát u toho musí zachovat svůj díl vlastnictví, a co lze dál bez rozpaků privatizovat? A pokud taková koncepce existuje, proč se to, co je určeno je?tě k privatizaci, neprivatizuje? Vím, jak ?patnou pověst u nás měla slova jako "koncepce", "strategie" či "průmyslová politika". Do značné míry jsem to chápal: bylo přece třeba naučit podniky umění starat se o sebe a nespoléhat na stát. Jen si nejsem jist, zda se to s tím kultem nekoncepčnosti a nestrategie trochu nepřehnalo. Je toti? několik věcí, na které musí mít stát svůj názor a o nich? musí vědět, zda mu na nich zále?í či nikoliv. Nemluvím v tomto okam?iku pouze o celé rozpočtové sféře či o sféře veřejných zájmů či statků, jako je zdravotnictví, ?kolství, kultura a podobně. Mluvím přímo o hospodářství. Mluvím o takových oblastech, jako je například bytová výstavba a trh s byty, jako je doprava, energetika a vůbec infrastrukturní sítě, mluvím o tom, co je tak říkajíc podlo?ím prosperující ekonomiky a prosperujícího státu. Nezdá se mi mo?né, aby právě v této sféře neměl stát svůj jasný názor, svou politiku a svou strategii. Máme ji v?ak? Pokud ano, proč se o ní obecně víc neví? Pokud ji nemáme, proč na ní nepracujeme? Jinými slovy: je nejvy??í čas, aby na?e ekonomická transformace nabrala nový dech a nový elán, aby konečně vstoupila do svého druhého dějství, aby politici provedli co nejdřív inventuru v?eho nedodělaného a co nejdřív řekli občanům, jak to hodlají dodělat. Jsem přesvědčen, ?e čím jasněj?í a srozumitelněj?í slovo v tomto směru z na?ich úst zazní, tím spí? se občané dočasně smíří s tou či onou dal?í nutnou obětí. Za daného stavu, vyznačujícího se jakýmsi zvlá?tním a téměř mnohoznačným mlčením, je věru nepravděpodobné, ?e se při prvním dal?ím útoku na jejich standard, a? u? bude mít podobu liberalizace cen nájemného či energií, nevzbouří skutečně, a ne jen tak na oko, jak tomu bylo vět?inou dosud.

    7) Před dvěma lety přijala Poslanecká sněmovna dlouho chystaný a dlouho očekávaný zákon o obecně prospě?ných společnostech. Kdekdo se k tomu okam?iku upínal, kdekdo se na něj tě?il, kdekdo - včetně mne - se z něho radoval. Doufali jsme, ?e mnohé rozpočtové a v?echny příspěvkové organizace, tyto relikty komunismu, se začnou konečně transformovat do moderních neziskových subjektů, nese?něrovaných spoustou přihlouplých vyhlá?ek a předpisů, podstatně svobodněj?ích, a právě proto nepoměrně hospodárněj?ích a zároveň společensky u?itečněj?ích. Tě?il jsem se, ?e nejrůzněj?í ?koly, nemocnice, sociální zařízení i kulturní instituce začnou získávat tento nový statut a postupně začnou přecházet na systém vícezdrojového financování. Tedy ?e se budou tě?it nejen z příspěvku státu, obce či kraje, ale i z masivních příspěvků nejrůzněj?ích právnických i fyzických osob, jim? budou s ohledem na tuto jejich bohulibou činnost postupně zvy?ovány odpočitatelné částky daňových základů. Tě?il jsem se, ?e přechod na tento způsob decentralizovaného přerozdělování bude pokrývat nejrozmanitěj?í místní i regionální potřeby nekonečně pestřeji a vynalézavěji, ne? jak je toho schopen ministerský úředník v centru, a tě?il jsem se rovně?, kolik peněz se u?etří tím, ?e nebudou muset putovat ze svého zdroje formou daně do státního rozpočtu a odtud prostřednictvím příslu?ného ministerstva a jeho rozpočtové kapitoly zpět do místa svého určení. Tě?il jsem se, jak tento systém povznese sebevědomí občanů i podnikatelů, kteří v?ichni budou moci na vlastní oči vidět, jak se jejich peníze proměňují v konkrétní obecně prospě?nou věc. Tě?il jsem se marně. Kolik obecně prospě?ných společností za poslední dva roky vzniklo? Jedna? Dvě? A kolik rozpočtových či příspěvkových organizací se transformovalo do organizace neziskové? Nesly?el jsem ani o jediné. Někdo říká, ?e to nejde, proto?e by musel být přijat zvlá?tní transformační zákon. Někdo říká, ?e to jde podle platných privatizačních zákonů, ale ?e to nikdo nezkou?í, proto?e v?ichni zjistili, ?e je přece jen pohodlněj?í ?ít ve starých dobrých socialistických poměrech, tím spí?, ?e ?ádné daňové zvýhodňování těch, kdo financují neziskový sektor, nenásledovalo. A? tak či onak, vidím tu nesmírný dluh a velký úkol do budoucna. Věřím, ?e nesčetné zmatky, v nich? se potácí celá na?e rozpočtová sféra či sféra veřejných statků, by mohly být podstatně men?í, kdyby začínal fungovat neziskový sektor způsobem aspoň trochu podobným tomu, který funguje ve vyspělých západních demokraciích.

    8) V sociální politice byly provedeny četné reformy a chystají se dal?í. Já osobně bych rád poznamenal k tomuto tématu jedinou věc: uvítal jsem, kdy? vláda vtělila do svého programového prohlá?ení svůj úmysl oddělit postupně důchodový fond od státního rozpočtu. Tento systém se mi zdá být z různých důvodů podstatně lep?í, věřím, ?e mů?e být i finančně výhodněj?í, proto?e fondy mohou své peníze lépe zhodnocovat, přičem? pova?uji za samozřejmé, ?e na státní záruce za nárok občana na důchod se tím nic nezmění. Od chvíle, kdy vláda přednesla své programové prohlá?ení, nebylo o tomto tématu nic sly?et. Rád bych věřil, ?e to neznamená, ?e se na tento úmysl zapomnělo, ale naopak, ?e na celé věci sbor odborníků někde v tichosti intenzivně pracuje. I toto je jeden z úkolů, které jsou před námi.

    9) Nikdo soudný nebude dosavadní vládu ani vládu předchozí obviňovat z toho, ?e v návrhu státního rozpočtu zapomněla na ekologii. Naopak: četné miliardy věnované na různá ekologická zařízení začínají přiná?et své ovoce v podobě mírně se zlep?ujících ukazatelů stavu ovzdu?í, půdy i vod. Přesto si nejsem pořád jist, zda se za těmito investicemi skrývá vskutku jasná koncepce. Toti? velmi jednoduchý princip, ?e nestačí čistit prostředí za?piněné průmyslem, ale ?e je třeba budovat čistý průmysl. Co? neznamená nic jiného, ne? tak či onak zvýhodňovat ka?dého, kdo doká?e ?etřit energií a kdo zavádí ekologicky ne?kodné technologie. Ano, nech? platí zákony trhu i v této oblasti. Nech? ale základním z těchto zákonů je zákon, ?e se v?dycky víc vyplatí od začátku méně zneči??ovat, ne? později čistit za?piněný okolní svět anebo platit příslu?né pokuty.

    10) O kultuře mluvím nakonec nikoli proto, ?e bych ji pova?oval za nadstavbové koření ?ivota, ale z důvodu právě opačného: pova?uji ji za věc vůbec ze v?eho nejdůle?itěj?í, která si proto zasluhuje, aby byla zmíněna v samotném závěru mých poznámek. Nemám tu teď samozřejmě na mysli kulturu jen jako sféru lidských činností, jako je třeba péče o památky, výroba filmů či psaní básní. Mluvím tu o kultuře v nej?ir?ím slova smyslu. To znamená o kultuře lidských vztahů, lidského sou?ití, lidské práce, lidského podnikání, mluvím o kultuře veřejného a politického ?ivota, mluvím o na?í obecné kulturnosti. Obávám se, ?e zde máme dluhy největ?í, a tudí? nejvíc práce před sebou. Tato kultura v nej?ir?ím slova smyslu se toti? neměří počtem báječných rockových hvězd, které nás nav?těvují, či krásou ?atů světových návrhářů předváděných u nás světovými modelkami, ale něčím jiným. Například tím, co křičí skinheadi v hospodě U Zábranských, kolik bylo zlynčováno či zavra?děno Romů, jak hrozně se někteří z na?ich spoluobčanů chovají ke svým bli?ním jen proto, ?e mají jinou barvu pleti. Tuto nekulturnost v nej?ir?ím slova smyslu mají na svědomí asi opět oba soubory příčin neutě?eného stavu věcí obecných, o nich? jsem mluvil na začátku: je to typický projev postkomunistického stavu ducha a zároveň asi i důsledek malé péče, kterou jsme v posledních letech kultivaci tohoto stavu věnovali. Tedy znovu: není tomu tak, ?e by tu byla ekonomická základna, na jejím? rozkvětu se jaksi při?ivuje kulturní nadstavba. Naopak: hospodářský rozkvět je přímo závislý na kulturnosti prostředí, v něm? se dané hospodářství ocitá.

    Dámy a pánové,
    vá?ení přítomní,

    kdy? tu hovořím - a není to před členy Parlamentu zdaleka poprvé - o neziskovém sektoru, o reformě veřejné správy a o podobných věcech, pak hovořím, jak zajisté víte, o tom, co se nazývá občanskou společností. To znamená o společnosti, které je systematicky otevírán prostor k co nejpestřej?í sebestrukturaci a co nejpestřej?í účasti na veřejném ?ivotě. Občanská společnost v tomto smyslu má v zásadě dvojí význam: za prvé umo?ňuje lidské bytosti, aby byla sama sebou ve v?ech svých dimenzích, tedy i jako tvor společenský, který chce být tisícerým způsobem účasten na ?ivotě komunity, v ní? ?ije, za druhé působí jako skutečná záruka politické stability. Platí toti?, ?e čím jsou rozvinutěj?í v?echny organismy, instituce i nástroje občanské společnosti, tím je tato společnost odolněj?í proti nejrůzněj?ím politickým vichřicím či zvratům. Nebylo náhodou, ?e nejbrutálněj?í útok vedl komunismus právě proti občanské společnosti: dobře toti? věděl, ?e jeho největ?ím nepřítelem není ten či onen nekomunistický politik, ale otevřená a odzdola se svéprávně strukturující, a tudí? velmi tě?ko zmanipulovatelná společnost.

    Na?e země, jak známo, dnes pro?ívá politickou krizi. V této krizi jde - z hlediska demokratických poměrů - o celkem banální příhodu, toti? o demisi vlády. S takovými příhodami demokratický systém samozřejmě počítá a ví, jak z nich ven.

    Tatá? krize se v?ak mnohým jeví téměř jako kolaps re?imu, demokracie, či dokonce konec světa. To je podle mého názoru mo?né mimo jiné proto, ?e jsme nevytvořili aspoň základy skutečně rozvinuté občanské společnosti, která ?ije na tisíci různých rovinách a vůbec se tedy nemusí cítit existenčně závislá na té či oné vládě nebo té či oné politické straně.

    Zazlívám-li něco těm, kteří dnes odstupují, pak daleko víc, ne? ty či ony konkrétní prohře?ky, celkově apatický, ba přímo nepřátelský vztah ke v?emu, co by mohlo jen vzdáleně občanskou společnost připomínat či tvořit. Tento apatický vztah je toti? přesně tím, co je v posledku odpovědno za to, ?e tak banální demokratická příhoda, jakou je pád jedné vlády, se jeví jako málem antické drama a do jisté míry se dokonce takovým dramatem stává: mnoho lidí má docela pochopitelný pocit, ?e stojí tváří v tvář krachu určité koncepce státu, určitého pohledu na svět, určitého souboru ideálů.

    Jakkoli to, co pro?íváme, je nepříjemné, stresující a v mnoha ohledech nebezpečné, mů?e to být zároveň velmi poučné a k mnohému dobré: mů?e to toti? vyvolat katarzi, tedy přesně to, v co antické drama v?dy ústilo. To znamená pocit hluboké očisty a vykoupení. Pocit znovuzrozené naděje. Pocit osvobození.

    Pakli?e nás dne?ní krize donutí se v?í vá?ností se znovu zamyslet nad charakterem na?eho státu, nad jeho ideou, nad jeho identitou a výsledek takového zamy?lení promítnout do vlastní práce, nebyla ta krize vůbec zbytečná a v?echny ztráty, které přinesla, mohou být mnohonásobně vyvá?eny.

    O identitě státu či národa či společnosti se mluví často a nejeden odpůrce evropské integrace se národní identitou ohání a z její ztráty strachuje. Domnívám se, ?e vět?ina těch, kdo takto mluví, podvědomě vnímá identitu jako jakousi osudovou danost, jako cosi genetického, málem jako identitu krve, tedy jako něco, na co nemáme vliv. Myslím, ?e to je veskrze zvrácené pojetí identity. Identita je předev?ím určitý výkon, určité dílo, určitý čin. Identita není mimo odpovědnost, ale je naopak jejím výrazem.

    Bude-li nám na?e dne?ní krize výzvou k činům, které nově naplní na?i identitu, pak nemáme důvod jí litovat. Zkusme ji proto pochopit jako lekci či ?kolu, jako zkou?ku, jako apel, který mo?ná při?el v pravou chvíli, aby nás varoval před na?í vlastní pýchou a u?etřil něčeho podstatně hor?ího.

    Děkuji vám za pozornost.

    Zdroj: www.vaclavhavel.cz


    Celý článek | Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek



    Táto stránka bola vytvorená prostredníctvom redakčného systému phpRS.
    Grafickú podobu pripravil Pavol Minárik