PhDr. Petr Just, Ph.D.

Metropolitní univerzita Praha
Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy

Dnešní datum: 24. 10. 2020    
kulatý roh  Informace / Informationkulatý roh
Homepage

Metropolitní univerzita Praha
Univerzita Karlova v Praze
Bakalářské a diplomové práce
Aktuality / Updates
Konzultace / Office hours
Pomoc s citováním a bibliografií
Petr Just - CV (česky)
Fotogalerie (stará)
Fotogalerie (nová)

Nebraska Library, Archive and Collection


kulatý roh  Metropolitní univerzita Prahakulatý roh
Studijní informační systém MUP
Knihovna MUP

Výuka na MUP
ZS 2012-2013:

  • Politické systémy střední a východní Evropy
  • The Czech Political System (IRES)
  • Český politický systém
  • Politologie

  • LS 2011-2012:
  • Komparace moderních demokracií
  • Český politický systém
  • Střední Evropa

  • ostatní / neaktuální:
  • Politologie
  • Politický systém USA

  • kulatý roh  Fotogalerie / Photo gallerykulatý roh
    Fotogalerie je nyní umístěna zde.

    Photogallery is now located here. StrmilovChata u rybníka KomorníkaUbytování vět?ích skupinČeská KanadaJi?ní ČechyPenzion skupinyUbytování Kun?akPenzion Česká KanadaChata na SamotěChata Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníKomorník


    * Dokument: Projev prezidenta ČSSR Václava Havla pro obě sněmovny Kongresu USA (21.2.1990)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1849 přečtení)

    Projev prezidenta ČSSR Václava Havla pro obě sněmovny Kongresu USA
    (Washington, 21. února 1990)

    Vá?ený předsedo,
    vá?ený pane prezidente,
    vá?ení senátoři a členové Kongresu,
    dámy a pánové,

    mí poradci mi poradili, abych při této významné příle?itosti promluvil česky. Nevím proč. Snad chtěli, abyste se potě?ili lahodným zvukem mého mateřského jazyka.

    Kdy? mne 27. října loňského roku naposledy zatýkali, nevěděl jsem, jestli to je na dva dny nebo na dva roky. Kdy? mi přesně měsíc poté řekl rockový hudebník Michael Kocáb, ?e budu asi navr?en do funkce prezidenta, myslel jsem, ?e to je jeden z jeho obvyklých ?ertů. Kdy? mne 10. prosince 1989 můj přítel herec Jiří Barto?ka navrhl na velkém mítinku v Praze jménem Občanského fóra do úřadu prezidenta republiky, pova?oval jsem za vyloučené, ?e mne ná? parlament, zděděný po předchozím re?imu, mů?e do tohoto úřadu zvolit. Kdy? jsem byl o devatenáct dní později jednomyslně zvolen prezidentem své země, netu?il jsem, ?e za necelé dva měsíce budu mluvit před tímto slavným a mocným parlamentem, a ?e má slova budou přímo sledovat milióny lidí, kteří o mně nikdy nesly?eli, a ?e stovky politiků a politologů budou odborně zkoumat ka?dé slovo, které řeknu.

    Kdy? mne 27. října zatýkali, ?il jsem v zemi, kde vládla nejkonzervativněj?í komunistická vláda v Evropě a celá společnost dřímala pod příkrovem totalitního systému. Dnes, po necelých čtyřech měsících, k vám promlouvám jako představitel země, která se vydala na cestu k demokracii, v ní? je plná svoboda slova, která se připravuje na svobodné volby, chce budovat prosperující tr?ní ekonomiku a dělat svou vlastní zahraniční politiku. Je to v?echno zvlá?tní.

    Ale já tu nejsem proto, abych mluvil o sobě a o svých pocitech, anebo pouze o své zemi. To, co jsem tu řekl, jsem řekl proto, abych na případu drobném, ale zato mně dobře známém ilustroval cosi obecného a důle?itého. Toti? ?e ?ijeme ve velmi zvlá?tní době. V době, kdy se tvář lidského světa najednou mění takovou rychlostí, na kterou jsou krátké v?echny dosud známé politologické tachometry.

    My, dramatici, kteří musíme umět vtěsnat do dvouhodinové hry celý lidský ?ivot nebo i celou historickou éru, tak tak této rychlosti rozumíme. A činí-li to potí?e nám, jak by to nemělo činit je?tě vět?í potí?e politologům, kteří zkoumají po celý ?ivot převá?ně jen oblast pravděpodobného a musí mít s nepravděpodobným je?tě men?í zku?enosti ne? my, dramatici.

    Pokusím se vylo?it, proč si myslím, ?e rychlost změn v mé zemi, ve střední a východní Evropě a samozřejmě v samotném Sovětském svazu se tak významně zapisuje do tváře soudobého světa jako celku a proč se dotýká osudu v?ech, tedy i vás, Američanů. Rád bych se nad tím zamyslel - nejdřív z hlediska politického a pak z hlediska takříkajíc filozofického.

    Dvakrát ve dvacátém století hrozila světu katastrofa, dvakrát byla jejím rodi?těm Evropa a dvakrát jste museli spolu s jinými i vy, Američané, zachraňovat Evropu, celý svět i sebe samé. Při prvním zachraňování jste hodně pomohli i nám, Čechům a Slovákům. Díky podpoře va?eho prezidenta Wilsona mohl ná? první prezident Tomá? Garrigue Masaryk zalo?il ná? novodobý stát. Zalo?il jej, jak víte, na principech, na kterých byly zalo?eny Spojené státy americké, jak o tom svědčí jeho rukopis ulo?ený v Knihovně Kongresu.

    Mezitím Amerika velice vyspěla. Stala se nejmocněj?ím státem světa a pochopila i odpovědnost, která z toho vyplývá. Důkazem jsou statisíce va?ich mladých občanů, kteří padli za osvobození Evropy i hroby amerických letců a vojáků na československé půdě.

    Stala se v?ak i jiná věc: objevil se Sovětský svaz, začal mohutnět a nesmírné oběti svého lidu trpícího pod totalitní vládou proměnil v sílu, která z něho udělala po druhé světové válce druhý nejmocněj?í stát světa. Stát, který právem naháněl hrůzu, proto?e nikdo nevěděl, co kdy přeletí jeho vládcům přes nos a kdy a kterou zemi se rozhodnou dobýt a uvrhnout do takzvané sféry svého vlivu, jak se to v politickém jazyce nazývá.

    To v?echno nás naučilo vidět svět bipolárně: jako dvě ohromné síly, z nich? jedna brání svobodu a druhá nahání hrůzu. Evropa se stala hlavní třecí plochou těchto dvou sil a tudí? i jedinou obrovskou zbrojnicí rozdělenou napůl. Přičem? jedna půlka této zbrojnice plynule přecházela do oné hrůzyplné mocnosti, zatímco druhá - ta svobodná - sousedila s oceánem a nechtěla-li být do něj zahnána, musela si spolu s vámi vybudovat komplikovaný bezpečnostní systém, kterému zřejmě vděčíme za to, ?e je?tě existujeme.

    Tak?e jste mo?ná přispěli k záchraně nás, Evropanů, světa, a tím i sebe samých potřetí: pomohli jste nám do?ít se těchto dnů - a to dokonce bez horké války - jen s válkou studenou.

    A teď se tedy děje to, co se děje: totalitní systém v Sovětském svazu a ve vět?ině jeho satelitů se rozkládá a na?e národy hledají cestu k demokracii a nezávislosti.

    Prvním dějstvím tohoto pozoruhodného dramatu bylo, ?e pan Gorbačov a jeho spolupracovníci, konfrontováni se smutnou realitou své země, začali svou "perestrojku". Ani oni tehdy zřejmě netu?ili, co v?echno se tím dá do pohybu a jak rychlý ten pohyb bude. O gigantickém mno?ství rostoucích problémů, dřímajících pod nasládle nehybnou maskou socialismu, jsme věděli samozřejmě dost, ale ?e stačí tak málo, aby se tyto problémy v celé své ?íři vyjevily a tu?by národů v celé své síle ozvaly, to jsme asi nevěděli nikdo. Maska spadla tak rychle, ?e doslova nemáme ani čas se tomu v návalu práce divit.

    Co to v?echno pro svět perspektivně znamená? Zřejmě několik věcí: jeliko? jde, jak jsem pevně přesvědčen, o proces historicky nezvratný, začne Evropa předev?ím znovu hledat svou vlastní identitu a nebude u? nucena být onou napůl rozdělenou zbrojnicí. Mo?ná to vytváří naději, ?e dříve nebo později nebudou u? va?i chlapci muset stře?it a případně zachraňovat svobodu v Evropě, proto?e si ji Evropa konečně bude schopna pohlídat sama.

    Ale to není pořád je?tě to hlavní: hlavní se mi zdá být, ?e tyto převratné změny nám umo?ní konečně se vymanit z poněkud u? pře?ilé kazajky bipolárního vidění světa a vstoupit konečně do éry multipolarity. Toti? do éry, v ní? budou v?ichni - velcí i malí - bývalí otroci i bývalí páni - tvořit to, co vá? velký prezident Abraham Lincoln nazval "The Family of Man". Umíte si představit, jakou úlevu by to přineslo té části světa, která se - ačkoli největ?í - z jakýchsi důvodů nazývá třetí?

    Myslím, ?e se nehodí, abych na tomto místě jen v?eobecně teoretizoval. Budu tedy konkrétněj?í:

    1) Jak jistě víte, vět?ina důle?itých vojenských i jiných evropských konflagrací po staletí tradičně začínala i končila přímo na území dne?ního Československa, anebo s tímto prostorem nějak souvisela. Posledním příkladem nám budi? druhá světová válka. Je to pochopitelné: a? se nám to líbí nebo ne, le?íme v samém středu Evropy, díky čemu? nemáme výhled na moře, ani skutečné námořnictvo. Proč to ale říkám: politická stabilita v na?í zemi je tradičně důle?itá pro celou Evropu. Je tomu tak i dnes. Vláda národního porozumění, současné Federální shromá?dění, dal?í státní orgány i já osobně ručíme za tuto stabilitu do svobodných voleb, které plánujeme na červen. Rozumíme v?em nesmírně komplikovaným důvodům, předev?ím vnitropolitickým, pro které Sovětský svaz nemů?e svá vojska stáhnout od nás tak rychle, jak k nám tato vojska v roce 1968 při?la. Chápeme, ?e arzenály, které se tu dvacet let budovaly, nelze odnést za noc. Přesto bychom rádi v na?ich bilaterálních jednáních se Sovětským svazem dosáhli toho, aby v zájmu politické stability u nás bylo do voleb co nejvíce sovětských jednotek odsunuto. Čím úspě?něj?í budou tato jednání, tím lépe budou na?i nástupci, vze?lí ze svobodných voleb, zaručovat politickou stabilitu v na?í zemi i po volbách.

    2) Často sly?ím otázku, jak nám Spojené státy mohou dnes pomoci. Má odpověď je paradoxní, jako ostatně celý můj ?ivot: nejvíc nám pomů?ete, kdy? pomů?ete Sovětskému svazu na jeho sice nezvratné, ale přesto nesmírně komplikované cestě k demokracii. Je to cesta daleko komplikovaněj?í, ne? jakou mohou jít jeho bývalí evrop?tí satelité. Víte asi sami nejlépe, jak rychle podpořit nenásilný vývoj tohoto obrovského mnohonárodnostního tělesa k demokracii a ke svébytnosti v?ech jeho národů. Nepříslu?í mi proto vám radit. Mohu jen říct, ?e čím dřív, rychleji a pokojněji se Sovětský svaz začne ubírat po cestě skutečné politické plurality, respektu k právům národů na svébytnost a k fungující, tedy tr?ní ekonomice, tím lépe bude nejen pro Čechy a Slováky, ale pro celý svět. A tím dřív i vy budete schopni zmen?ovat břemeno vojenského rozpočtu, který musí americký lid nést. Metaforicky řečeno: milióny, které teď dáte na východ, se vám brzy vrátí v podobě u?etřených miliard.

    3) Není pravda, ?e český spisovatel Václav Havel chce zítra zru?it Var?avský pakt a pozítří dokonce NATO, jak o něm pí?í někteří sna?iví novináři. Václav Havel si pouze myslí to, co tu u? řekl: ?e američtí vojáci by neměli být dal?ích sto let odtr?eni od svých maminek jen proto, ?e Evropa není schopna být garantem světového míru, kterým by být měla, aby aspoň trochu napravila to, ?e dala světu dvě světové války. Evropa se musí vzpamatovat dříve nebo později do své vlastní existence a sama rozhodnout, kolik a čích vojáků potřebuje k tomu, aby její vlastní bezpečnost a v?echny ?ir?í vazby této její bezpečnosti vysílaly paprsky míru do celého světa. Václav Havel nerozhoduje o tom, o čem mu rozhodovat nepříslu?í. Přimlouvá se pouze za skutečný mír a za rychlou cestu k němu.

    4) Československo se domnívá, ?e by se měl brzo konat plánovaný summit států účastnících se helsinského procesu, a ?e by mimo to, co má v plánu udělat, měl udělat i cosi víc: rozhodnout, ?e takzvané Helsinky 2, plánované zatím na rok 1992, nejen mohou být dřív, ale předev?ím ?e by měly být čímsi daleko významněj?ím, ne? čím se dosud zdálo, ?e budou. Podle na?eho názoru by se měly stát jakýmsi ekvivalentem dosud nekonané mírové konference v Evropě, který by konečně udělal tečku za druhou světovou válkou i v?emi jejími neblahými důsledky, který by oficiálně včlenil spojující se budoucí demokratické Německo do nové celoevropské struktury a rozhodl o jejím bezpečnostním systému. Tento systém by přirozeně musel mít své vazby na tu část zeměkoule, kterou lze nazvat "helsinská" a která se rozprostírá od Vladivostoku k Alja?ce. Hranice evropských států, které by ostatně měly hrát stále bezvýznamněj?í roli, by měly být u? konečně právoplatně stvrzeny společnou regulérní smlouvou. ?e základem a předpokladem takové smlouvy by musel být obecný respekt k lidským právům, skutečná politická pluralita a skutečně svobodné volby, je víc ne? samozřejmé.

    5) Vítáme samozřejmě i iniciativu pana prezidenta Bushe, v zásadě přijatou u? i panem Gorbačovem, dík které by se měly radikálně sní?it stavy sovětské a americké armády v Evropě. Je to vynikající impuls pro probíhající vídeňská jednání a vytváří velmi dobré podmínky nejen pro na?e úsilí o co nejrychlej?í odchod sovětských vojsk z Československa, ale nepřímo i pro ná? úmysl výrazně sni?ovat stav československé armády, nepřiměřeně mohutné v přepočtu na počet obyvatel. Kdyby bylo Československo nuceno se proti někomu bránit, co?, doufejme, nebude, pak bude schopno se ubránit s podstatně men?í armádou, proto?e tentokrát by jeho vojenská obrana byla - nejen po desetiletích, ale dokonce po staletích - podepřena společnou a nedělitelnou vůlí obou jeho národů i jeho státního vedení. Svou draze vykoupenou svobodu, nezávislost a znovu se rodící demokracii si u? vzít nedáme. Pro pořádek dodávám, ?e jakékoli na?e kroky nechtějí komplikovat vídeňská jednání, ale naopak je usnadňovat.

    6) Československo se vrací do Evropy. V zájmu obecném a tím i svém chce tento svůj návrat - politický i ekonomický - koordinovat s ostatními navrátilci, to znamená předev?ím se svými sousedy Poláky a Maďary. Pro koordinaci těchto návratů děláme co mů?eme. A zároveň děláme co mů?eme pro to, aby nás byla Evropa schopna - jako?to své zbloudilé děti - opravdu přijmout. To znamená, aby se nám otevřela a aby své struktury - formálně sice evropské, ale de facto západoevropské - začala v tomto směru transformovat. Tak ov?em, aby to nebylo na její úkor, ale naopak k jejímu prospěchu.

    7) Řekl jsem to u? v na?em parlamentě a v tomto parlamentu, daleko architektonicky hezčím, bych to rád opakoval: Československo se po dlouhá léta - jsouc jen bezvýznamným satelitem kohosi - vylhávalo ze své spoluodpovědnosti za svět. Musí proto teď hodně dohánět. Mluvím-li tu tak dlouho a o tolika důle?itých věcech, pak pouze proto, ?e mám - spolu se svými spoluobčany - pocit provinění za na?i dosavadní odsouzeníhodnou pasivitu a docela obyčejný pocit dluhu.

    8) Last but not least: radujeme se samozřejmě z toho, ?e se va?e země pohotově sna?í podepřít i na?i čerstvě se obnovující demokracii. Oba na?e národy přijaly s pohnutím velkorysé nabídky, které na pra?ské univerzitě, jedné z nejstar?ích v Evropě, tlumočil před několika dny pan ministr Baker. Jsme připraveni o nich jednat.

    Ladies and Gentlemen,

    jsem prezidentem teprve dva měsíce a nechodil jsem do ?ádné prezidentské ?koly. Mou jedinou ?kolou byl ?ivot. Proto vás nechci příli? dlouho zatě?ovat svými politickými úvahami a přejdu raději k oblasti, která je mi bli??í. K tomu, co jsem nazval filozofickou stránkou oněch změn, které se odehrávají sice v na?em koutu světa, ale které se dotýkají v?ech.

    Dokud je člověk člověkem, bude demokracie v plném slova smyslu v?dycky jen ideál, k němu? se lze - jako k obzoru - lépe či hůř přibli?ovat, kterého v?ak nikdy nelze úplně dosáhnout. Proto i vy se k demokracii pouze blí?íte. Máte tisíce nejrůzněj?ích problémů, jako ostatně v?echny země. Máte v?ak jednu velkou výhodu: k demokracii se souvisle blí?íte u? přes dvě stě let a va?e cesta nebyla nikdy pře?ata totalitním systémem. Če?i a Slováci, navzdory humanistické dimenzi svých historických tradic, které lze sledovat a? do prvního tisíciletí po Kristu, se blí?ili k demokracii jen dvacet let mezi dvěma světovými válkami a teď tři a půl měsíce, které uplynuly od 17. listopadu loňského roku.

    Jakou máte proti nám výhodu, je na první pohled zřejmé.

    Totalitní systém komunistického typu přinesl na?im dvěma národům, Čechům a Slovákům - podobně jako v?em národům Sovětského svazu a dal?ích zemí, které si Sovětský svaz svého času podmanil - bezpočet mrtvých, nezměrnou paletu lidského strádání, hluboké ekonomické zaostávání, a předev?ím ohromné lidské poní?ení. Přinesl hrůzy, které vy jste na?těstí nepoznali.

    Zároveň nám ale dal - ani? samozřejmě chtěl - něco dobrého: zvlá?tní schopnost nahlédnout občas i trochu dál, ne? kam mů?e nahlédnout ten, kdo tuto trpkou zku?enost nepodstoupil. Člověk, který se nemů?e hýbat a aspoň trochu normálně ?ít, proto?e je zavalen balvanem, má víc času přemý?let o svých nadějích, ne? ten, kdo takto zavalen není.

    Co tím chci říct: my v?ichni se musíme od vás mnoha věcem učit, od toho, jak vzdělávat své potomky, přes to, jak volit své poslance, a? po to, jak organizovat hospodářský ?ivot, aby vedl k prosperitě a ne k bídě. Ale nemusí to být jen pomoc vzdělaného, mocného a bohatého někomu, kdo nic nemá a tudí? nemá co nabídnout.

    I my mů?eme něco nabídnout: toti? svou zku?enost a poznání, které z ní vze?lo.

    Je to téma na knihy, z nich? mnohé byly u? napsány a mnohé teprve napsány budou. Já se tu proto omezím jen na jednu my?lenku.

    Specifická zku?enost, o ní? tu hovořím, mi dala mimo jiné jednu velikou jistotu: vědomí předchází bytí a nikoli naopak, jak tvrdí marxisté.

    Proto i záchrana tohoto lidského světa není nikde jinde ne? v lidském srdci, lidském rozmyslu, lidské pokoře a lidské odpovědnosti.

    Bez globální revoluce ve sféře lidského vědomí se nezmění nic k lep?ímu ani ve sféře lidského bytí a cesta tohoto světa ke katastrofě, a? u? ekologické, sociální, populační či celkově civilizační, bude neodvratná. Nehrozí-li nám dnes u? světová válka, ani to, ?e zeměkoule vybuchne dík nesmyslným horám nashromá?děných nukleárních zbraní, pak to neznamená, ?e je definitivně vyhráno. Vyhráno zdaleka není.

    Do "rodiny člověka" máme velmi daleko; dokonce se tomu ideálu spí? vzdalujeme ne? přibli?ujeme. Zájmy osobní, sobecké, státní, národní, skupinové i - chcete-li - firemní stále je?tě pová?livě převládají nad zájmy vskutku obecnými a globálními. Stále jsme je?tě poplatni zhoubnému a veskrze py?nému dojmu, ?e člověk je vrcholem stvoření a nikoli jen jeho součástí a ?e tudí? smí cokoli. Stále je?tě mnoho lidí říká, ?e jim nejde o sebe, ale o věc, ale přitom jim jde prokazatelně o sebe a nikoli o věc. Stále je?tě ničíme planetu, která nám byla svěřena, i její okolí. Stále je?tě zavíráme oči před rostoucími sociálními, civilizačními i etnicko-kulturními konflikty dne?ního světa. Čas od času říkáme, ?e anonymní megama?inerie, které jsme si vytvořili, nám neslou?í, ale naopak nás zotročují, stále ale nic neděláme pro to, aby tomu tak nebylo.

    Jinými slovy: stále je?tě neumíme postavit morálku nad politiku, vědu a ekonomiku. Stále je?tě nejsme schopni pochopit, ?e jedinou skutečnou páteří v?eho na?eho konání - má-li být mravné - je odpovědnost. Odpovědnost k něčemu vy??ímu, ne? je má rodina, má země, můj podnik, můj prospěch. Odpovědnost k řádu bytí, do něho? se v?echno na?e konání nesmazatelně zapisuje a kde se teprve a jen spravedlivě zhodnocuje.

    Tlumočníkem mezi námi a touto vy??í autoritou je to, co se tradičně nazývá lidské svědomí.

    Podřídím-li své politické chování tomu imperativu, který mi zprostředkovává mé svědomí, nemohu toho moc zkazit. Kdybych se naopak neřídil tímto hlasem, nepomohlo by mi v politice ani deset prezidentských ?kol, kde by učilo dva tisíce nejlep?ích politologů světa.

    Proto jsem se odhodlal i já - po dlouhém vzdorování - převzít posléze na sebe břímě politické odpovědnosti.

    Nejsem první ani poslední intelektuál, který to udělal. Mám naopak pocit, ?e jich bude stále víc. Je-li naděje světa ve sféře lidského vědomí, pak je víc ne? pochopitelné, ?e se nemohou právě intelektuálové vyhýbat donekonečna své spoluodpovědnosti za svět a zakrývat svou nechu? k politice údajnou potřebou být nezávislí.

    Je snadné mít v programu nezávislost a přitom nechat na jiných, aby ten program uskutečňovali. Kdyby takto mysleli v?ichni, brzy by nebyl nezávislý nikdo.

    Myslím, ?e vy, Američané, byste pro tento druh úvah měli mít pochopení. Anebo to snad nebyli ti nejlep?í duchové va?í země, vlastně by se dalo říct intelektuálové, kteří napsali va?í slavnou Deklaraci americké nezávislosti, Listinu občanských práv a va?i Ústavu a kteří - a to hlavně - převzali na sebe praktickou odpovědnost za jejich uskutečňování? Dělník z Braníka v Praze, o něm? se zmínil vá? prezident ve své leto?ní Zprávě o stavu Unie, není zdaleka jediným člověkem v Československu, a tím méně na světě, který se těmito velkými texty inspiruje. Inspirují nás v?echny. Inspirují nás navzdory tomu, ?e jsou víc ne? dvě stě let staré. Inspirují nás k tomu, abychom byli občané.

    Kdy? Thomas Jefferson napsal, ?e "Vlády států odvozují svou spravedlivou moc ze souhlasu občanů", byl to prostý a důle?itý akt lidského ducha.

    Smysl tomuto aktu ale dalo to, ?e jeho autor ho zaručil také svým ?ivotem. Nebylo to jen slovo, byl to rovně? čin.

    Končím tím, čím jsem začal: dějiny se zrychlily. Věřím, ?e to bude opět lidský duch, který si tohoto zrychlení pov?imne, pojmenuje ho a své slovo promění v čin.

    Děkuji vám.

    Zdroj: www.vaclavhavel.cz


    Celý článek | Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek



    Táto stránka bola vytvorená prostredníctvom redakčného systému phpRS.
    Grafickú podobu pripravil Pavol Minárik