PhDr. Petr Just, Ph.D.

Metropolitní univerzita Praha
Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy

Dnešní datum: 28. 03. 2017    
kulatý roh  Informace / Informationkulatý roh
Homepage

Metropolitní univerzita Praha
Univerzita Karlova v Praze
Bakalářské a diplomové práce
Aktuality / Updates
Konzultace / Office hours
Pomoc s citováním a bibliografií
Petr Just - CV (česky)
Fotogalerie (stará)
Fotogalerie (nová)

Nebraska Library, Archive and Collection


kulatý roh  Metropolitní univerzita Prahakulatý roh
Studijní informační systém MUP
Knihovna MUP

Výuka na MUP
ZS 2012-2013:

  • Politické systémy střední a východní Evropy
  • The Czech Political System (IRES)
  • Český politický systém
  • Politologie

  • LS 2011-2012:
  • Komparace moderních demokracií
  • Český politický systém
  • Střední Evropa

  • ostatní / neaktuální:
  • Politologie
  • Politický systém USA

  • kulatý roh  Fotogalerie / Photo gallerykulatý roh
    Fotogalerie je nyní umístěna zde.

    Photogallery is now located here. StrmilovChata u rybníka KomorníkaUbytování větších skupinČeská KanadaJižní ČechyPenzion skupinyUbytování KunžakPenzion Česká KanadaChata na SamotěChata Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníKomorník


    * Dokument: Projev prezidenta ČSSR Václava Havla ve Federálním shromáždění (23.1.1990)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1660 přečtení)

    Projev prezidenta ČSSR Václava Havla ve Federálním shromáždění
    (Praha, 23. ledna 1990)

    Vážený pane předsedo,
    vážené paní poslankyně,
    vážení páni poslanci,
    vážení přítomní,

    ve svých kancelářích na Pražském hradě jsem nenalezl jediné hodiny. Cítím v tom cosi symbolického: po dlouhá léta tam nebylo proč se dívat na hodiny, protože tam po dlouhá léta stál čas. Dějiny se totiž zastavily. Nejen na pražském hradě, ale v celé naší zemi. O to rychleji se ovšem dnes - kdy jsme se konečně vyprostili ze znehybňující kazajky totalitního systému - řítí kupředu. Jako by doháněly to, co zameškaly. My všichni - tedy vy i já - se pokoušíme s nimi držet krok. Vždy znovu jsme přitom zaskakováni množstvím úkolů, které nám rychle se probouzející společnost dává, a rychlostí, s níž je musíme pod neúprosným tlakem života plnit. Divíme se tomu, ačkoli bychom se vlastně divit neměli: síla tohoto vodopádu je pouze úměrná velikosti jezera, jehož hráze se náhle protrhly, a délce doby, po kterou se toto jezero tvořilo v umrtvené společnosti.

    Tato veskrze zvláštní a nová situace mne nutí už teď, necelý měsíc poté, co jste mne zvolili do mé funkce, promluvit k vám obsáhleji, než bylo dosud zvykem a než bych já sám chtěl. Jistě mi věříte, že nejsem veden domýšlivou touhou zasahovat do vašeho jednání či je ovlivňovat způsobem přesahujícím mou ústavní pravomoc, a tím méně potřebou zdržovat vás právě teď, kdy máte tolik práce. Vede mne naopak jediné: povinnost jednat v souladu s probuzenou vůlí veřejnosti, která mne do mého úřadu vaším prostřednictvím vyslala, a snahou pomoci v tom i vám.

    Dovolte mi nejprve několik slov o tom, co jsem zatím se svými spolupracovníky udělal, co dělám a co míním udělat.

    Především se snažím poznávat skutečný stav naší republiky a skutečné problémy jejích občanů. Navštívil jsem Bratislavu a krátce před svým zvolením Košice, ostravský kraj i Brno a všude jsem se snažil, navzdory krátkosti svých návštěv, dozvědět se co nejvíc a co nejvíc přispět k nápravě tam, kde to bylo v mých možnostech a silách. Kdykoli jsem přitom potřeboval pomoc nové federální vlády, na jejímž sestavování jsem se před časem - ještě jako řadový občan - spolu s dalšími přáteli z Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí podílel, setkal jsem se u ní s okamžitým pochopením a podporou.

    Abych mohl být dobrým prezidentem celého Československa, musel jsem pochopitelně začít u vlastního úřadu. Z mého podnětu vám vláda předložila návrh zákona, jehož hlavním smyslem je vrátit úřadu prezidenta a jeho sídlu vážnost, které se dříve těšily. Z Páté správy Federálního ministerstva vnitra mají být vyčleněny složky, pečující o Pražský hrad a ochranu prezidenta, a podřízeny prostřednictvím jeho vojenské kanceláře přímo jemu. Podobně má být vyčleněn první prapor Hradní stráže z vojsk ministerstva vnitra a týmž způsobem podřízen prezidentovi. Nejde tu o můj osobní rozmar: trvalé péči ministerstva vnitra o mou osobu jsem dávno uvykl. Jde mi o něco jiného: nezdá se mi vhodné, aby hlava tohoto státu byla - byť nepřímo a velmi decentně - kontrolována různými složkami jednoho jediného ministerstva. Od připravované změny si slibuji i to, že jeden z nejvýznamnějších prostorů Pražského hradu, totiž bývalý Ústav šlechtičen, sousedící bezprostředně s Vladislavským sálem, bude aspoň částečně uvolněn památkovému odboru prezidentské kanceláře, jehož úkolem bude učinit co nejdříve z pražského hradu opět kulturní chloubu naší země a který se dosud musí tísnit v jakýchsi potupných komůrkách. Pokud jde o Hradní stráž, mohu vás potěšit zprávou, že se ve svých nových uniformách stane skutečnou ozdobou tradičního sídla hlavy našeho státu.

    Nová doba si vyžaduje také nevyhnutelné personální i strukturální proměny v samotné Kanceláři prezidenta republiky. V jejím čele stojí nový muž a do některých prezidentovi nejbližších funkcí byli přijati rovněž noví lidé, takoví, kteří se významně osvědčili - morálně i profesionálně - nejen ve dnech naší pokojné revoluce, ale i v letech, která ji předcházela. Mám čtyři osobní poradce, kolegium, odborné poradce, ustavuji Sbor konzultantů a z externistů se zřizují různé nové komise. Jejich úkolem bude přispět k povznesení naší státnosti, obnově jejích nejlepších tradic i k politickému posílení prezidentského úřadu, který byl donedávna jen formální odnoží předsednictva jedné politické strany. S podrobnou zprávou o novém vnitřním složení, poslání i rozpočtu prezidentské kanceláře chceme v brzké době seznámit širokou veřejnost: doba, kdy do těchto věcí nikdo - ba ani prezident sám - neviděl, nenávratně minula. Veřejnost seznámíme i s koncepcí budoucího užití a úpravy zámku v Lánech, jehož dosavadní funkce byla, upřímně řečeno, dosti temná a jehož současná vnitřní úprava - vyznačující se bezpočtem neuvěřitelně nevkusných koupelen a procovsky zařízených apartmá - je výsměchem masarykovské tradici, která se k němu váže. Park bude opět zpřístupněn veřejnosti, kaple bude sloužit opět svému účelu a skončí čas jakýchsi krutých parodií na myslivost a pompézních recepcí, hermeticky odříznutých odpudivými zdmi a nesmyslným počtem strážců od občanů, kteří to všechno formou daní platili. Investice, které si vyžádá posílení prezidentské funkce v rámci odluky státní moci od moci KSČ, včetně platového převedení Kanceláře aspoň na úroveň federálního ministerstva, jakož i investice, které si vyžádá přeměna prezidentova sídla opět v přitažlivé evropské kulturní a duchovní středisko, budou samozřejmě značné, zvlášť bude-li zrychlena probíhající rekonstrukce Hradu. Nepodaří-li se nám vměstnat se do současného rozpočtu prezidentské kanceláře úsporou všude tam, kde to bude možné, a požádáme-li vás o zvýšení dotace, pak vám zaručuji, že to nebudou vyhozené peníze a že půjde o částku mikroskopickou ve srovnání s desítkami miliard, jež vydával donedávna náš stát na vedení, aparáty a nová a nová lokální sídla tehdy vládnoucí strany, která se tak nedobře našemu lidu odvděčovala za trpnost, s níž to snášel.

    Vím, že vstupujeme do éry tržního mechanismu a reálných ekonomických vztahů. Domnívám se však, že by bylo urážkou úřadu hlavy tohoto státu, kdyby na něm byla žádána ekonomická soběstačnost. Kancelář prezidenta republiky není agrokombinát Slušovice. Možná vás překvapí, že to je jeden z mála úřadů, který vzdoruje obecné tendenci všech úřadů bytnět a košatět: má dnes podstatně méně zaměstnanců než za Masaryka. Dokládá to názorně, jak u nás poklesl význam prezidenta. Není ostatně náhoda, že u mého předchůdce byla jeho státní funkce zásadně uváděna až za jeho funkcí stranickou.

    Věříte mi, doufám, že všechny tyto změny nepřipravuji proto, abych zvětšoval svou osobní moc a slávu, ale jen a jen proto, abych vrátil funkci prezidenta této republiky opět význam, který v minulosti měla, a umožnil tím i svým nástupcům lépe sloužit své vlasti. Pokud se vám zdá, že v těchto věcech přeci jen zbytečně pospíchám, pak si, prosím, uvědomte, že jde o úkoly, které pospíchají ze samé své podstaty, i to, že před sebou nemám neomezený čas a že bych chtěl svým nástupcům předat svůj úřad v podobě, za jakou bych se před nimi nemusel stydět.

    Jak jste zajisté postřehli, předsevzal jsem si společně s vládou národního porozumění a v duchu mohutného společenského hnutí, které nás do našich dnešních funkcí vyneslo, také to, že se pokusím přispět k posílení prestiže Československa ve světě. Leccos se už na tomto poli děje. Když jsme navštívili dva německé státy, nenavštívili jsme tím jen našeho mocného evropského souseda, s nímž máme dlouhou společnou hranici a s nímž jsme historicky tak úzce svázáni. Navštívili jsme tím i národ, který začal odvážně bořit zeď, jež tak tragicky rozděluje Evropu, a národ, na jehož příštím osudu tolik dnes záleží příští osud celé Evropy, tedy nás všech. Mír v Evropě je totiž nemyslitelný bez míru v jejím geografickém srdci. Proto naše první kroky vedly právě sem. V nejbližších dnech navštívíme Polsko a Maďarsko a později i Rumunsko, jejichž cesta k demokracii je i naší cestou a s nimiž chceme svůj návrat do Evropy co nejlépe koordinovat. Brzy poté navštívím se svými spolupracovníky Sovětský svaz. Této návštěvě přikládáme velký význam, budeme na ni dobře připraveni a já osobně bych velmi rád přednesl panu Gorbačovovi různé důležité a vzájemně propojené návrhy, včetně nabídky, aby se jeho budoucí setkání s panem Bushem konalo v Praze. Týž návrh přednesu pochopitelně i krátce poté panu Bushovi při velké státní návštěvě ve Spojených státech amerických. Na dobré cestě jsou jednání o navázání diplomatických styků s Vatikánem a Izraelem, o brzké návštěvě papeže v Československu je už rozhodnuto; jedná se i o několika našich dalších zahraničních cestách, včetně květnové cesty do Holandska a Skandinávie. Snad vás bude zajímat, že Švédsko, stát, od kterého se můžeme tolik učit ve sféře skutečné sociální péče, bych rád požádal o navrácení aspoň malé části uměleckých sbírek, které za třicetileté války švédská vojska z Čech odvezla.

    Chceme-li různými samostatnými a odvážnými iniciativami přispívat k tomu, aby se žilo lépe v Evropě i v celém světě, nečiníme tak z nějaké megalomanské snahy malého státu za každou cenu na sebe upozorňovat svět. Prostě jen splácíme dluh: za stav světa jsme odpovědni všichni a naše země - tak smutně dlouho tak smutně bezvýznamná - této své spoluodpovědnosti dlouho nedbala, takže teď má co dohánět.

    Tolik tedy o mém dosavadním úsilí v úřadu, do něhož jste mne zvolili.

    Zbývá naznačit, v čem vidím hlavní smysl svého krátkodobého pobytu v něm.

    V oblasti vnitropolitické spatřuji svůj rozhodující úkol v tom, že se pokusím vnášet do předvolební kampaně, v níž budou pravděpodobně bouřit různé politické vášně a řevnivosti, určité zklidňující, zduchovňující a tak říkajíc lidské prvky a motivy, jimiž bych rád sobě i nám všem znovu a znovu připomínal, že nevedeme boj o křesla, postavení a moc, ale o lepší tvář naší vlasti.

    V oblasti zahraniční politiky bych rád působil v podobném duchu: chtěl bych zdůraznit, že politika nemusí být jen jevištěm soupeřících zájmů, ale že může být i věcí obětavé práce k prospěchu univerzálnímu. I na této půdě bych rád, v rámci svých omezených možností, vždy znovu připomínal cosi jako duchovní, nadosobní či - chcete-li - nepolitický horizont politiky.

    Nyní bych se vám rád stručně svěřil se svými názory na úkoly, které stojí před vámi jako poslanci Federálního shromáždění.

    Všichni se těšíme na novou československou ústavu i na ústavy našich dvou národních republik, které jednoho dne přijmou národní i federální zastupitelské sbory, vzešlé ze svobodných voleb.

    Rychlý běh dějin, o němž jsem mluvil úvodem, nás však znovu a znovu přesvědčuje o tom, jak neprozíravé by bylo, kdybychom se všemi změnami čekali až do přijetí nové ústavy. Tím bychom de facto zcela zbytečně odkládali řešení různých vážných problémů. Nechceme-li zbytečně prohlubovat krizi, do níž jsme byli strženi, musíme je řešit hned. Proto budete zřejmě muset kromě mnoha různých zákonů, které s úctyhodnou rychlostí nyní připravujete, přijmout i další ústavní zákony. Například skutečná ekonomická reforma, s níž je třeba začít ihned, nemá-li být zle, si vyžádá pravděpodobně určité ústavní změny v oblasti definice vlastnických vztahů a struktury hospodářských ministerstev. K úvaze dávám znovu to, o čem se hovořilo už u kulatého stolu, když se rodila vláda národního porozumění: zda by neměly být zřízeny Federální ministerstvo životního prostředí a Výbor pro národní menšiny. Možná bude nutné zasáhnout do dnešní ústavy ještě hlouběji a poněkud změnit i samu strukturu zastupitelských sborů, aby volbami nebyla na celé další volební období mumifikována jejich dnešní nevyhovující podoba. Dosavadní struktura republikových i federálních zastupitelských sborů je totiž nepružným, neekonomickým a přebyrokratizovaným výrazem starého centralismu, pro nějž byla myšlenka federace jen administrativně komplikovanějším způsobem totalitního vládnutí. Nám jde ale přece o federaci skutečnou, totiž o federaci jako projev vůle ke společnému a vskutku demokratickému státnímu soužití dvou svébytných národů. Pokud jde o volební zákon sám, přimlouvám se znovu za to, abyste se jím snažili otevřít cestu k účasti na správě veřejných věcí skutečně těm morálně i profesionálně nejlepším z nás, tedy abyste spíš kladli důraz na konkrétní osobnosti, než na politické strany. Strany, kluby, hnutí a iniciativy jsou přirozeným projevem názorové plurality i přirozené potřeby sdružovací. Politické osobnosti by se v nich měly politicky formovat a profilovat, nakonec by ale měly přece jen hrát rozhodující roli jejich lidské vlastnosti a odborná způsobilost. Nebo aspoň roli významnější, než jejich politická příslušnost nebo loyalita k politickému seskupení. Ušlechtilí lidé, byť by měli názory seberozdílnější, jsou vždycky schopni dialogu, vzájemného porozumění a tolerance, lidé méně ušlechtilí jsou naopak schopni na sebe smrtelně zanevřít kvůli malichernostem. Velký prostor by se měl otevřít zcela nezávislým kandidátům. Řekl jsem to už mnohokrát a opakuji to záměrně znovu: nedopusťme, abychom se stali odstrašujícím příkladem těch, kteří si nevědí se svou svobodou rady. Pokusme se naopak, aby naše svobodomyslnost dala naší demokracii novou kvalitu, která bude inspirovat i jiné národy.

    Milé poslankyně a milí poslanci,

    jako prezident republiky mám právo přinášet Federálnímu shromáždění zákonodárné iniciativy. Tohoto svého práva jsem dnes využil a některé závažné návrhy vašemu předsedovi už předal. Jde o návrhy vzájemně provázaných změn, které musí být provedeny současně, nemá-li dojít ke zcela zbytečným ekonomickým ztrátám. Jde o změny, které jsou ve vzduchu, o nichž se všude mluví, které kdekdo očekává, po nichž veřejnost, jíž se především cítím být odpovědný, hlasitě volá. Jde o změny, k nimž vývoj evidentně směřuje, které nová ústava - ať už bude jakákoli - zcela určitě do sebe zahrne a jež je z mnoha různých důvodů, včetně důvodů opět ekonomických, nepoměrně výhodnější provést ihned.

    Jistě už tušíte, o čem mluvím. Mluvím o změnách, jež někteří naši sousedé už úspěšně provedli z týchž důvodů, z kterých je musíme provést i my. Jde ostatně jen o přirozené důsledky toho, co se už stalo i u nás, když byl z ústavy vypuštěn článek 4. Mluvím o názvu naší republiky, o našich státních znacích a o názvu naší armády.

    Všichni chceme republiku sociálně spravedlivou, v níž nikdo nebude trpět existenční nejistotou, v níž nebudou strádat lidé postižení, staří, děti či lidé jakkoli jinak hendikepovaní. Chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice možná víc, než leckdo jiný, a snad právě to mne opravňuje k tomu, abych tu svůj návrh vznesl. Přiznejme si konečně bez vytáček, že slovo socialismus ztratilo v našem jazykovém kontextu smysl. Nikdo už vlastně nedokáže říct, co znamená, co se jím v našich podmínkách míní, kde vlastně socialismus začíná a kde končí. Ale nejen to: po všech trpkých zkušenostech s těmi, kteří svou pyšnou všemoc a svou přezíravost k druhým nazývali slovem socialismus a sebe samé vydávali za jeho jediné strážce, vyvolává toto slovo dokonce obecný odpor. Jejich vinou se z označení pro velké ideály dělnického hnutí proměnilo v označení totalitního systému. Mravní, politická i ekonomická krize v naší zemi je jazykově neodmyslitelně spjata s tímto slovem. Z politického ideálu se stalo zaříkadlo a ze zaříkadla synonymum všeho špatného. Spíš, než o socialistickém štěstí, mluví dnes lidé o socialistické hrůze.

    Ale to stále ještě není to hlavní. I zkompromitovaným slovům lze vrátit jejich původní smysl a já nepochybuji o tom, že se různým obrozujícím se či nově vznikajícím stranám levicového zaměření dříve či později podaří vrátit obsah i slovu socialismus. Hlavní je, že veskrze ideologická charakteristika momentálního společenského, sociálního a hospodářského uspořádání nemá prostě co dělat v názvech států. Kdyby se náš stát jmenoval například Československá kapitalistická republika nebo Československá demokratická republika nebo Československá křesťansko-sociální republika, vystupoval bych proti takovým názvům s toutéž vehemencí. Ideologie jakékoli názorové skupiny, ať už většinové či menšinové, nepatří do názvu státu, který chce být skutečně demokratický, protože je tím automaticky zvýhodňována jedna skupina občanů proti skupinám jiným. De facto je tím kodifikována vždy nějaká neblaze proslulá "vedoucí role". Demokratický stát prostě nemá právo interpretovat či komentovat své vlastní bytí v duchu jakékoli politické doktríny. Naši republiku nazval z nejasných a nikdy konkrétně neartikulovaných důvodů republikou socialistickou můj předchůdce pan prezident Novotný. Nevím, zda to udělal proto, že si opravdu v duchu marxistického učení myslel, že je u nás každý odměňován podle své práce, anebo prostě proto,že to bylo za jeho dob tak říkajíc v módě, protože tehdejší sovětské vedení od svých satelitů takové doplňky v jejich názvech vyžadovalo. Ať už ho ale k tomu vedly pohnutky jakékoli, zdá se mi být zřejmé, že by se naše republika takto jmenovat neměla. Budoucnost ukáže, zda budeme republikou lidskou, demokratickou, mírumilovnou a prosperující, anebo zda jí nebudeme. Tím však, že si dáme do názvu státu ten či onen přívlastek, nezajistíme ještě, že budeme státem lepším, než jsme.

    Proto jsem předal vašemu předsedovi návrh ústavního zákona, podle něhož by se měly naše národní republiky jmenovat Česká republika a Slovenská republika a náš společný stát Československá republika.

    Ještě živější, než téma názvu našeho státu, je dnes v naší společnosti téma státního znaku. Současný československý státní znak je, jak se všichni odborníci shodují, heraldickým nesmyslem. Štít je v něm nahrazen pavézou, ačkoli na pavézách nikdy žádné znaky nebyly. Pavéza navíc není ničím speciálně husitským, jak se snad autoři současného znaku domnívali, neboť ji užívala všechna středověká vojska, včetně křižáckých armád. Pěticípá hvězda - tento symbol komunistického hnutí - vznášející se nad hlavou českého lva, zbaveného královské koruny, která je jeho atributem, je pouhou projekcí zrušeného článku 4 ústavy do státního znaku. Kombinace této hvězdy s českým lvem je výsměchem jak našemu historickému národnímu znaku, tak koneckonců i samotnému komunistickému symbolu. V současném státním znaku je navíc nahrazen slovenský znak na prsou českého lva jakýmisi vymyšlenými plamínky bez heraldického významu, takže není opět ničím jiným, než políčkem českému lvu i slovenskému národu. Dnešní státní znak, vykonstruovaný rovněž v podivném roce 1960, nejen že nepřirostl široké veřejnosti k srdci, ale sklízí u ní odpor. Aniž by k tomu potřebovala heraldické vzdělání, většina lidí ví, že tento znak je umělý a ošklivý a zcela logicky ho spojuje se smutnou vládou těch, kdo ho vymysleli. V tom, že je třeba tento znak změnit, je všeobecná shoda.

    Rozsáhlé diskuse jsou však mezi odborníky i laiky o tom, jakým znakem ho nahradit. Návrat ke znaku z roku 1920, ať už je z heraldického hlediska jakýkoli, je nemyslitelný, protože je pro nás všechny historicky nerozlučně spjat s myšlenkou jediného československého národa.

    Jedinou možností je tedy zvolit znak nový. Taková volba je sice velmi tvrdým zásahem do národního i státního povědomí, já se však osobně přesto k této variantě přikláním. Nikoli pouze proto, že to je zřejmě jediné možné východisko, ale především proto, že z různých důvodů považuji tuto dobu za začátek nové historické éry, natolik nové, že si zasluhuje i tak radikální výraz, jakým je volba nového státního znaku.

    Po seznámení s různými heraldickými a historickými expertizami, českými i slovenskými, a po delších úvahách o dnešním historickém, politickém i národním cítění obou našich národů, rozhodl jsem se navrhnout vám řešení, které se vlastně samo nabízí. Toto řešení jsem samozřejmě konzultoval s heraldiky i legislativci a nesetkal jsem se u nich s žádnými námitkami. Proto se odvažuji vám je přednést.

    Je to řešení velmi prosté:

    Česká republika, bude-li se tak z vašeho rozhodnutí jmenovat, by jako svůj znak užívala tradičního českého dvouocasého lva s korunkou. Všechny instituce , ať už zákonodárné, výkonné či soudní, které spadají pod Českou republiku, by tento znak užívaly tak, jak předepisuje zákon či jak to vyplývá z vžité praxe.

    Analogicky by všechny instituce Slovenské republiky užívaly tradiční slovenský znak, totiž tři vrchy s dvojitým křížem vztyčeným na prostředním z nich.

    Tyto znaky národních republik by odpovídaly dosavadnímu takzvanému malému znaku, dík čemuž by nebyly obtíže s jejich miniaturizací na dopisních papírech, razítkách, pečetích a podobně.

    Takzvaný velký znak by pak byl znakem Československé republiky a užívaly by ho pouze federální instituce, včetně Československé armády. Tento znak by rovněž reprezentoval Československou republiku v zahraničí. Vše nasvědčuje tomu, že je to řešení technicky reálné.

    Pokud jde o znak sám, nejširší konsensus u obou našich národů i mezi odborníky nalézá znak čtvrcený, který má v heraldice svou dávnou tradici a vyjadřuje rovnoprávný a spřátelený svazek dvou různých rodů či národů. Užíval se u nás už od dob jagellonských králů, kteří takto kombinovali český znak se znakem uherským. Velkým by tento znak byl ovšem nikoli jen proto, že by byl čtvrcený do čtyř polí, v nichž by byly dvojmo a střídavě oba národní znaky, ale i proto, že by se dělil na takzvaný zadní a přední štít, což znamená, že uprostřed velkého a čtvrceného znaku by byl ještě znak další, podstatně menší, ale v čestném centru umístěný, totiž historický znak Moravy. Toto jeho umístění by symbolicky vyjadřovalo fakt, že prvním státním útvarem, který v historii našich národů známe, byla říše Velkomoravská, v níž se na úsvitu našich dějin naše dva národy, respektive etnika, z nichž se později zformovaly, spolu spojily v jednom státním celku. Moravská orlice v centru znaku naší federace by tedy představovala motiv naše dva národy spojující, tedy přesně ten motiv, který je historickým prapředkem naší moderní federace.

    Velký znak federace by byl pochopitelně i na standartě prezidenta republiky; pod ním by bylo heslo Pravda vítězí.

    Jsem přesvědčen, že řešení, které navrhuji, má všechny dosažitelné přednosti: samostatné znaky pro obě národní republiky a všechny jejich národní instituce posílí vědomí národní svébytnosti obou našich národů. Národa slovenského, který má ke svému národnímu znaku již tradičně silný vztah, a ještě více národa českého, který svou národní republiku zatím jen málo zakouší jako smysluplný výraz své svébytnosti. Ta mu totiž stále ještě splývá s útvary československými, dnes tedy federálními, mimo jiné i proto, že metropolí naší federace je Praha. Navrhované řešení by navíc posílilo neprávem přehlížené povědomí moravské.

    Nemohu zde pochopitelně vysvětlovat všechny aspekty a důvody tohoto návrhu, neboť by to bylo téma na knihu. Mohu vás pouze ujistit, že toto řešení se těší souhlasu odborníků různých zaměření a odpovídá, jak jsem přesvědčen, i tužbám našich národů.

    Návrh ústavního zákona o našich státních znacích jsem rovněž předal vašemu předsedovi.

    Grafické předlohy všech tří znaků i standarty prezidenta republiky, které jsou jeho přílohou, si vám teď dovolím ukázat.

    Se změnou názvu státu by měla být spojena i změna názvu armády. Naše armáda je lidová ze samé své podstaty, neboť je u nás všeobecná vojenská povinnost a nikdo jiný než lid nemůže tudíž armádu tvořit. Současný název je pleonazmem.

    Doporučuji vám proto, abyste v samostatném článku novely branného zákona, respektive zákona o novém znění služební přísahy vojáků a příslušníků SNB a SNV, které se připravují, změnili název Československá lidová armáda na Československá armáda.

    Vážení přítomní,
    milé poslankyně a poslanci,

    nepochybně si uvědomujete, že změna státního znaku bude proces, který potrvá dlouhé měsíce a bude stát mnoho miliónů korun. Přijmete-li návrhy, které vám předkládám, pak můžeme všichni společně, tedy národní rady a vlády, Federální shromáždění a federální vláda, jakož i já jako prezident, požádat všechny, kdo se budou na změně státního znaku svou prací podílet, aby tomu věnovali neplacené směny a dobrovolné brigády. Jsem přesvědčen, že v dnešní atmosféře probuzeného národního sebevědomí i radosti z vlastního občanského sebeosvobození bude naše výzva příznivě přijata a setká se s obecným porozuměním. Vidím velký a téměř symbolický smysl v tom, že bychom už při těchto volbách, prvních svého druhu po mnoha desetiletích, mohli své hlasovací lísky vkládat do uren s novými státními znaky, odlišujícími mimo jiné urny pro volbu do národních a federálních zastupitelských sborů, a že by jimi byly vyzdobeny i volební místnosti.

    Státní znak je velmi často svázán v nejrůznějších souvislostech, od čelných stěn parlamentů až po dopisní papíry a razítka, s názvem státu. Proto se domnívám, že je správné provést obě změny současně. Jinak by se mohly až zdvojnásobit náklady s tím spojené. Analogické důvody mne vedou k tomu, že vám současně navrhuji i změnu názvu naší armády.

    Milé poslankyně,
    milí poslanci,

    jistě se všichni shodneme na tom, že chceme žít v právním státě.

    Co to znamená?

    Co to je vlastně právní stát?

    Je to stát, v němž platí zákony nejen pro všechny občany, ale i pro všechny státní orgány i všechny jiné organizace a společenské subjekty. Vrcholem právního řádu je přitom ústava, respektující Všeobecnou deklaraci lidských práv a všechny na ní navazující mezinárodní závazky, dohody a pakty.

    Ale nejen to; sebelepší zákony a sebelepší ústava samy o sobě stále ještě právní stát netvoří. Jeho nejvlastnější zárukou je demokratické prostředí, v němž je právo naplňováno, tedy demokratické vědomí nás všech. Naše občanská kultura, naše politická moudrost, náš smysl pro spravedlnost, naše nepředpojatost a odpovědnost každého z nás, vyrůstající z našeho svědomí a rozmyslu, jedině to všechno - a mnoho dalších dobrých věcí - může být skutečnou zárukou toho, oč usilujeme: právního státu a demokracie.

    Odvykli jsme obému a pro mnohé z nás bude těžké v sobě objevovat a pěstovat to, o čem jsem mluvil. Tím spíš, že žijeme ve vzrušené době rozchodu s totalitní mocí, v době, která si žádá mnoho rozhodných a rychlých kroků.

    Jak sladit touhu po zákonnosti a demokratických postupech s nutností radikálně účtovat s minulostí a všemi jejími temnými následky? Jak čelit intrikujícím stoupencům starých pořádků a zároveň neintrikovat jako oni a nesužovat je tím, čím oni sužovali nás? Jak zabránit kariéristům, aby jen narychlo nepřevlékali kabáty a nestavěli se opět svévolně nad ostatní, byť s novým praporem v ruce? Jak revolučně rozbíjet staré struktury a vyhnout se přitom všem druhům násilí, z něhož se zrodily a na němž stojí?

    Jsou to úkoly těžké a vy sami to velmi dobře víte: vždyť většinu z vás vynesla do vašich poslaneckých funkcí stará doba a většina z vás přitom vnímá ducha nové doby a chce mu, jak pevně věřím, sloužit.

    Věřím, že si uvědomujete zcela zvláštní odpovědnost, kterou v tomto přechodném období máte právě vy. Málokdo si přeje tolik jako já, abyste nezvyklou historickou roli, která vám byla přisouzena, sehráli se ctí a ve prospěch našich národů!

    Končím tím, čím jsem začal: naší společnou povinností je dnes naslouchat dobře volání doby, rozumět nárokům této chvíle a vnímat a respektovat zrychlený rytmus času, který je pro tuto dobu tak příznačný.

    Hodiny, které nám tento zázračně zrychlený chod dějin budou ukazovat, si nepochybně brzy umístíme na svá pracoviště - já ve své kanceláři na Hradě a vy v této své zasedací síň.

    Děkuji vám za pozornost.

    Zdroj: www.vaclavhavel.cz


    Celý článek | Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek



    Táto stránka bola vytvorená prostredníctvom redakčného systému phpRS.
    Grafickú podobu pripravil Pavol Minárik