PhDr. Petr Just, Ph.D.

Metropolitní univerzita Praha
Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy

Dnešní datum: 24. 10. 2020    
kulatý roh  Informace / Informationkulatý roh
Homepage

Metropolitní univerzita Praha
Univerzita Karlova v Praze
Bakalářské a diplomové práce
Aktuality / Updates
Konzultace / Office hours
Pomoc s citováním a bibliografií
Petr Just - CV (česky)
Fotogalerie (stará)
Fotogalerie (nová)

Nebraska Library, Archive and Collection


kulatý roh  Metropolitní univerzita Prahakulatý roh
Studijní informační systém MUP
Knihovna MUP

Výuka na MUP
ZS 2012-2013:

  • Politické systémy střední a východní Evropy
  • The Czech Political System (IRES)
  • Český politický systém
  • Politologie

  • LS 2011-2012:
  • Komparace moderních demokracií
  • Český politický systém
  • Střední Evropa

  • ostatní / neaktuální:
  • Politologie
  • Politický systém USA

  • kulatý roh  Fotogalerie / Photo gallerykulatý roh
    Fotogalerie je nyní umístěna zde.

    Photogallery is now located here. StrmilovChata u rybníka KomorníkaUbytování vět?ích skupinČeská KanadaJi?ní ČechyPenzion skupinyUbytování Kun?akPenzion Česká KanadaChata na SamotěChata Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníKomorník


    * Dokument: Novoroční projev Václava Havla (1990)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (5763 přečtení)

    Novoroční projev prezidenta ČSSR Václava Havla
    (Praha, Pra?ský hrad, 1. ledna 1990)

    Milí spoluobčané,

    čtyřicet let jste v tento den sly?eli z úst mých předchůdců v různých obměnách toté?: jak na?e země vzkvétá, kolik dal?ích miliónů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme v?ichni ??astni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, ?e jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal.

    Na?e země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál na?ich národů není smysluplně vyu?it. Celá odvětví průmyslu vyrábějí věci, o které není zájem, zatímco toho, co potřebujeme, se nám nedostává. Stát, který se nazývá státem dělníků, dělníky poni?uje a vykořis?uje. Na?e zastaralé hospodářství plýtvá energií, které máme málo. Země, která mohla být kdysi hrdá na vzdělanost svého lidu, vydává na vzdělání tak málo, ?e je dnes na dvaasedmdesátém místě na světě. Zkazili jsme si půdu, řeky i lesy, je? nám na?i předkové odkázali, a máme dnes nejhor?í ?ivotní prostředí v celé Evropě. Dospělí lidé u nás umírají dřív, ne? ve vět?ině evropských zemí.

    Dovolte mi malý osobní zá?itek: kdy? jsem nedávno letěl do Bratislavy, nalezl jsem při různých jednáních čas k tomu, abych pohlédl z okna. Viděl jsem komplex Slovnaftu a hned za ním velkoměsto Petr?alku. Ten pohled mi stačil k tomu, abych pochopil, ?e na?i státníci a političtí činitelé se po desítiletí nedívali nebo nechtěli dívat ani z oken svých letadel. ?ádná četba statistik, které mám k dispozici, by mi neumo?nila rychleji a snadněji pochopit stav, do něho? jsme se dostali.

    Ale to v?echno není stále je?tě to hlavní. Nejhor?í je, ?e ?ijeme ve zka?eném mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, proto?e jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit, nev?ímat si jeden druhého, starat se jen o sebe. Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpu?tění ztratily svou hloubku a rozměr a pro mnohé z nás znamenají jen jakési psychologické zvlá?tnosti, anebo se jeví jako zatoulané pozdravy z dávných časů, poněkud smě?né v éře počítačů a kosmických raket. Jen málokteří z nás dokázali nahlas zvolat, ?e mocní by neměli být v?emocní a ?e zvlá?tní farmy, které pro ně pěstují ekologicky čisté a kvalitní potraviny, by měly své produkty posílat do ?kol, dětských internátů a nemocnic, kdy? u? je na?e zemědělství nemů?e zatím nabízet v?em. Dosavadní re?im - vyzbrojen svou py?nou a nesná?enlivou ideologií - poní?il člověka na výrobní sílu a přírodu na výrobní nástroj. Zaútočil tím na samu jejich podstatu i na jejich vzájemný vztah. Z nadaných a svéprávných lidí, důmyslně hospodařících ve své zemi, udělal ?roubky jakéhosi obludně velkého, rachotícího a páchnoucího stroje, o něm? nikdo neví, jaký má vlastně smysl. Nedoká?e nic víc, ne? zvolna, ale nezadr?itelně opotřebovávat sám sebe a v?echny své ?roubky.

    Mluvím-li o zka?eném mravním ovzdu?í, nemluvím tím pouze o pánech, kteří jedí ekologicky čistou zeleninu a nedívají se z oken letadel. Mluvím o nás v?ech. V?ichni jsme si toti? na totalitní systém zvykli a přijali ho za nezměnitelný fakt a tím ho vlastně udr?ovali. Jinými slovy: v?ichni jsme - by? pochopitelně ka?dý v jiné míře - za chod totalitní ma?inérie odpovědni, nikdo nejsme jen její obětí, ale v?ichni jsme zároveň jejími spolutvůrci.

    Proč o tom mluvím: bylo by velmi nerozumné chápat smutné dědictví posledních čtyřiceti let jako cosi cizího, co nám odkázal vzdálený příbuzný. Musíme toto dědictví naopak přijmout jako něco, čeho jsme se my sami na sobě dopustili. Přijmeme-li to tak, pochopíme, ?e jen na nás v?ech je, abychom s tím něco udělali. Svádět v?echno na předchozí vládce nemů?eme nejen proto, ?e by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, ?e by to mohlo oslabit povinnost, která dnes stojí před ka?dým z nás, toti? povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat. Nemylme se: sebelep?í vláda, sebelep?í parlament i sebelep?í prezident toho sami mnoho nezmohou. A bylo by i hluboce nesprávné čekat obecnou nápravu jen od nich. Svoboda a demokracie znamená přece spoluúčast a tudí? spoluodpovědnost v?ech.

    Uvědomíme-li si to, pak se nám okam?itě v?echny hrůzy, které nová československá demokracie zdědila, přestanou jevit tak hrůzné. Uvědomíme-li si to, vrátí se do na?ich srdcí naděje.

    V nápravě věcí obecných se máme oč opřít. Poslední doba - a zvlá?tě posledních ?est týdnů na?í pokojné revoluce - ukázala, jak velký obecně lidský, mravní a duchovní náboj a jak velká občanská kultura dřímaly v na?í společnosti pod vnucenou maskou apatie. Kdykoli mi někdo o nás kategoricky tvrdil, ?e jsme tací nebo onací, v?dycky jsem namítal, ?e společnost je velmi tajemné stvoření a ?e nikdy není dobré věřit pouze té její tváři, kterou právě ukazuje. Jsem ??asten, ?e jsem se nemýlil. V?ude ve světě se lidé diví, kde se v těch poddajných, poní?ených, skeptických a zdánlivě u? v nic nevěřících občanech Československa vzala náhle ta ú?asná síla za několik týdnů zcela slu?ným a mírumilovným způsobem setřást ze svých beder totalitní systém. My sami se tomu divíme. A ptáme se: odkud vlastně mladí lidé, kteří nikdy jiný systém nepoznali, čerpají svou touhu po pravdě, svou svobodomyslnost, svou politickou fantazii, svou občanskou odvahu i občanský rozmysl? Jak to, ?e i jejich rodiče - tedy přesně ta generace, která byla pova?ována za ztracenou - se k nim přidali? Jak je vůbec mo?né, ?e tolik lidí okam?itě pochopilo, co dělat, a nikdo z nich k tomu nepotřebuje ?ádné rady a instrukce?

    Myslím, ?e tato nadějeplná tvář na?í dne?ní situace má dvě hlavní příčiny: člověk předev?ím nikdy není jen produktem vněj?ího světa, ale v?dycky je také schopen vztahovat se k něčemu vy??ímu, by? by tuto schopnost v něm vněj?í svět jakkoli systematicky hubil; za druhé to je tím, ?e humanistické a demokratické tradice, o nich? se tak často planě hovořilo, přeci jen kdesi v nevědomí na?ich národů a národních men?in dřímaly a nenápadně se přená?ely z generace na generaci, aby je v pravou chvíli ka?dý z nás v sobě objevil a proměnil je ve skutek.

    Za svou dne?ní svobodu jsme ov?em museli i my zaplatit. Mnoho na?ich občanů zahynulo v padesátých letech ve věznicích, mnozí byli popraveni, tisíce lidských ?ivotů bylo zničeno, statisíce talentovaných lidí bylo vypuzeno do zahraničí. Pronásledováni byli ti, kteří za války zachraňovali čest na?ich národů, ti, kteří se vzepřeli totalitní vládě, i ti, kteří dokázali prostě být sami sebou a myslet svobodně. Na nikoho, kdo za na?i dne?ní svobodu tak či onak zaplatil, by nemělo být zapomenuto. Nezávislé soudy by měly spravedlivě zvá?it případnou vinu těch, kdo jsou za to odpovědni, aby vy?la plná pravda o na?í nedávné minulosti najevo.

    Zapomenout ov?em nesmíme ani na to, ?e jiné národy zaplatily za svou dne?ní svobodu je?tě tvrději a ?e tím platily nepřímo i za nás. Potoky krve, které protekly v Maďarsku, Polsku, Německu a nedávno tak otřásajícím způsobem v Rumunsku, jako? i moře krve, které prolily národy Sovětského svazu, nesmí být zapomenuty předev?ím proto, ?e ka?dé lidské utrpení se týká ka?dé lidské bytosti.Ale nejen to: nesmí být zapomenuty i proto, ?e právě tyto velké oběti jsou tragickým pozadím dne?ní svobody či postupného osvobozování národů sovětského bloku, tedy pozadím i na?í čerstvě nabyté svobody. Bez změn v Sovětském svazu, Polsku, Maďarsku a Německé demokratické republice by se asi u nás tě?ko stalo to, co se stalo, a pokud by se to stalo, rozhodně by to nemělo tak krásně pokojný charakter.

    ?e jsme měli příznivé mezinárodní podmínky, neznamená ov?em, ?e nám v těchto týdnech někdo bezprostředně pomáhal. Po staletích se vlastně oba na?e národy napřímily samy, neopřeny o ?ádnou pomoc mocněj?ích států či velmocí. Zdá se mi, ?e v tom je velký mravní vklad této chvíle: skrývá v sobě naději, ?e napří?tě u? nebudeme trpět komplexem těch, kteří musí trvale někomu za něco děkovat. Teď zále?í jen na nás, zda se tato naděje naplní a zda se historicky docela novým způsobem probudí na?e občanské, národní i politické sebevědomí. Sebevědomí není pýcha.

    Právě naopak: jedině člověk nebo národ v tom nejlep?ím slova smyslu sebevědomý je schopen naslouchat hlasu druhých, přijímat je jako sobě rovné, odpou?tět svým nepřátelům a litovat vlastních vin. Pokusme se takto chápané sebevědomí vnést jako lidé do ?ivota na?í pospolitosti a jako národy do na?eho chování na mezinárodním jevi?ti. Jedině tak získáme opět úctu k sobě samým, k sobě navzájem i úctu jiných národů.

    Ná? stát by u? nikdy neměl být příva?kem či chudým příbuzným kohokoli jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout.

    Ná? první prezident napsal: Je?í?, nikoli Caesar. Navazoval tím na Chelčického i Komenského. Dnes tato idea v nás opět o?ila. Troufám si říct, ?e snad dokonce máme mo?nost ?ířit ji dál a vnést tak do evropské i světové politiky nový prvek. Z na?í země, budeme-li chtít, mů?e u? natrvalo vyzařovat láska, touha po porozumění, síla ducha a my?lenky. Toto záření mů?e být přesně tím, co mů?eme nabídnout jako ná? osobitý příspěvek světové politice.

    Masaryk zakládal politiku na mravnosti. Zkusme v nové době novým způsobem obnovit toto pojetí politiky. Učme sami sebe i druhé, ?e politika by měla být výrazem touhy přispět ke ?těstí obce, a nikoli potřeby obec podvést nebo ji znásilnit. Učme sami sebe i druhé, ?e politika nemusí být jen uměním mo?ného, zvlá?? pokud se tím myslí umění spekulací, kalkulací, intrik, tajných dohod a pragmatického manévrování, ale ?e mů?e být i uměním nemo?ného, toti? uměním udělat lep?ími sebe i svět.

    Jsme malá země, ale přesto jsme byli kdysi duchovní kři?ovatkou Evropy. Proč bychom se jí opět nemohli stát? Nebyl by to dal?í vklad, jím? bychom mohli oplácet jiným pomoc, kterou budeme od nich potřebovat?

    Domácí mafie těch, kteří se nedívají z oken svých letadel a jedí speciálně vykrmená prasata, sice je?tě ?ije a občas kalí vody, ale není u? na?ím hlavním nepřítelem. Tím méně je jím jakákoli mafie mezinárodní. Na?ím největ?ím nepřítelem jsou dnes na?e vlastní ?patné vlastnosti. Lhostejnost k věcem obecným, je?itnost, cti?ádost, sobectví, osobní ambice a rivality. Na tomto poli nás čeká teprve hlavní zápas.

    Máme před sebou svobodné volby a tudí? i předvolební boj. Nedopus?me, aby tento boj za?pinil dosud čistou tvář na?í vlídné revoluce. Zabraňme tomu, abychom sympatie světa, které jsme tak rychle získali, stejně rychle ztratili tím, ?e se zapleteme do hou?tiny mocenských ?arvátek. Nedopus?me, aby pod vzne?eným hávem touhy slou?it věcem obecným rozkvetla opět jen touha poslou?it ka?dý sám sobě. Teď u? opravdu nejde o to, která strana, klub či skupina zvítězí ve volbách. Teď jde o to, aby v nich zvítězili - bez ohledu na své legitimace - ti mravně, občansky, politicky i odborně nejlep?í z nás. Budoucí politika i presti? na?eho státu bude záviset na tom, jaké osobnosti si vybereme a posléze zvolíme do svých zastupitelských sborů.

    Milí spoluobčané!

    Před třemi dny jsem se stal z va?í vůle, tlumočené poslanci Federálního shromá?dění, prezidentem této republiky. Očekáváte tedy právem, ?e se zmíním o úkolech, které před sebou jako vá? prezident vidím.

    Prvním z nich je vyu?ít v?ech svých pravomocí i svého vlivu k tomu, abychom brzy a důstojně předstoupili v?ichni před volební urny ve svobodných volbách a aby na?e cesta k tomuto historickému mezníku byla slu?ná a pokojná.

    Mým druhým úkolem je bdít nad tím, abychom k těmto volbám přistoupili jako dva skutečně svéprávné národy, které navzájem ctí své zájmy, národní svébytnost, nábo?enské tradice i své symboly. Jako Čech v prezidentském úřadu, který slo?il slib do rukou významného a sobě blízkého Slováka, cítím po různých trpkých zku?enostech, které měli Slováci v minulosti, zvlá?tní povinnost bdít nad tím, aby byly respektovány v?echny zájmy slovenského národa a aby mu nebyl v budoucnosti uzavřen přístup k ?ádné státní funkci, včetně té nejvy??í.

    Za svůj třetí úkol pova?uji podporu v?eho, co povede k lep?ímu postavení dětí, starých lidí, ?en, nemocných, tě?ce pracujících, příslu?níků národních men?in a vůbec v?ech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoli důvodů hůře, ne? ostatní. ?ádné lep?í potraviny či nemocnice u? nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíc potřebují.

    Jako vrchní velitel branných sil chci být zárukou, ?e obranyschopnost na?eho státu nebude nikomu u? záminkou k tomu, aby mařil odvá?né mírové iniciativy, včetně zkracování vojenské slu?by, zřizování náhradní vojenské slu?by a celkové humanizace vojenského ?ivota.

    V na?í zemi je mnoho vězňů, kteří se sice vá?ně provinili a jsou za to potrestáni, kteří v?ak museli projít - navzdory dobré vůli některých vy?etřovatelů, soudců a předev?ím advokátů - pokleslou justicí, je? zkracovala jejich práva, a musí ?ít ve věznicích, které se nesna?í probouzet to lep?í, co je v ka?dém člověku, ale naopak lidi poni?ují a fyzicky i du?evně ničí. S ohledem na tuto skutečnost jsem se rozhodl vyhlásit poměrně ?irokou amnestii. Vězně zároveň vyzývám, aby pochopili, ?e čtyřicet let ?patného vy?etřování, souzení a věznění nelze odstranit ze dne na den, a aby chápali, ?e v?echny urychleně chystané proměny si přeci jen vy?ádají určitý čas. Vzpourami nepomohou ani této společnosti, ani sobě. Veřejnost pak ?ádám, aby se propu?těných vězňů nebála, neztrpčovala jim ?ivot a pomáhala jim v křes?anském duchu po jejich návratu mezi nás nalézat v sobě to, co v nich nedokázaly nalézt věznice: schopnost pokání a touhu řádně ?ít.

    Mým čestným úkolem je posílit autoritu na?í země ve světě. Rád bych, aby si nás jiné státy vá?ily za to, ?e proká?eme porozumění, toleranci a lásku k míru. Byl bych ??asten, kdyby je?tě před volbami nav?tívili na?i zemi - by? na jeden jediný den - pape? Jan Pavel II. a tibetský dalajlama. Byl bych ??asten, kdyby se posílily na?e přátelské vztahy se v?emi národy. Byl bych ??asten, kdyby se nám podařilo je?tě před volbami navázat diplomatické styky s Vatikánem a Izraelem. K míru chci přispět i svou zítřej?í krátkou náv?těvou na?ich dvou navzájem spřízněných sousedů, toti? Německé demokratické republiky a Spolkové republiky Německa. Nezapomenu ani na na?e dal?í sousedy - bratrské Polsko a stále nám bli??í Maďarsko a Rakousko.

    Na závěr bych rád řekl, ?e chci být prezidentem, který bude méně mluvit, ale víc pracovat. Prezidentem, který se bude nejen dobře dívat z oken svého letadla, ale který - a to hlavně - bude trvale přítomen mezi svými spoluobčany a dobře jim naslouchat.

    Mo?ná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slou?í člověku a proto má naději, ?e i člověk poslou?í jí. O republice v?estranně vzdělaných lidí, proto?e bez nich nelze ře?it ?ádný z na?ich problémů. Lidských, ekonomických, ekologických, sociálních i politických.

    Můj nejvýznačněj?í předchůdce zahájil svůj první projev citátem z Komenského. Dovolte mi, abych já svůj první projev ukončil vlastní parafrází tého? výroku:

    Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila!

    Zdroj: www.vaclavhavel.cz


    Celý článek | Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek



    Táto stránka bola vytvorená prostredníctvom redakčného systému phpRS.
    Grafickú podobu pripravil Pavol Minárik