PhDr. Petr Just, Ph.D.

Metropolitní univerzita Praha
Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy

Dnešní datum: 24. 10. 2020    
kulatý roh  Informace / Informationkulatý roh
Homepage

Metropolitní univerzita Praha
Univerzita Karlova v Praze
Bakalářské a diplomové práce
Aktuality / Updates
Konzultace / Office hours
Pomoc s citováním a bibliografií
Petr Just - CV (česky)
Fotogalerie (stará)
Fotogalerie (nová)

Nebraska Library, Archive and Collection


kulatý roh  Metropolitní univerzita Prahakulatý roh
Studijní informační systém MUP
Knihovna MUP

Výuka na MUP
ZS 2012-2013:

  • Politické systémy střední a východní Evropy
  • The Czech Political System (IRES)
  • Český politický systém
  • Politologie

  • LS 2011-2012:
  • Komparace moderních demokracií
  • Český politický systém
  • Střední Evropa

  • ostatní / neaktuální:
  • Politologie
  • Politický systém USA

  • kulatý roh  Fotogalerie / Photo gallerykulatý roh
    Fotogalerie je nyní umístěna zde.

    Photogallery is now located here. StrmilovChata u rybníka KomorníkaUbytování vět?ích skupinČeská KanadaJi?ní ČechyPenzion skupinyUbytování Kun?akPenzion Česká KanadaChata na SamotěChata Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníKomorník


    * Dokument: Projev prezidenta ČSFR Václava Havla ve Federálním shromá?dění na téma rozdělení kompetencí (17.9.1990)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2061 přečtení)

    Projev prezidenta ČSFR Václava Havla ve Federálním shromá?dění
    Téma: rozdělení kompetencí
    Federální shromá?dění, Praha, 17. září 1990

    Pane předsedo,
    paní poslankyně,
    páni poslanci,

    letní porady na?ich tří vlád o dal?ím rozdělování kompetencí mezi republikami a federací rozčeřily hladinu na?eho veřejného ?ivota a vyvolaly různé dohady, různá nedorozumění, různá podezření a občas i obavy o budoucnost na?eho federativního státu. Zdá se mi, ?e je za této situace mou povinností předstoupit znovu před vás a zamyslet se z této tribuny nahlas nad povahou a perspektivami na?í společné republiky. Nepůjde o ?ádnou odbornou předná?ku, ale spí? jen o několik v?eobecných postřehů a úvah.

    Obecný dojem, ?e hlavním iniciátorem a hlavním motorem diskusí o novém rozdělení kompetencí byla slovenská vláda, je pravděpodobně oprávněný. Domnívám se, ?e tato iniciativnost slovenské vlády má své hlub?í příčiny.

    Snad tyto příčiny osvětlí několik okolností, které se tu pokusím stručně charakterizovat.

    1) Nepočítáme-li krátkou a smutnou periodu tisovského Slovenského státu, neměl slovenský národ po dlouhá staletí nikdy vlastně mo?nost jakýmkoli způsobem politicky či státoprávně uplatnit svou národní svébytnost a jakkoli zviditelnit na mezinárodní scéně svou existenci. Ve dvacátém století měl třikrát reálnou naději, ?e se tato jeho přirozená tu?ba naplní, a třikrát byl hořce zklamán. Poprvé se tak stalo krátce po vzniku na?eho novodobého demokratického státu, kdy se v rozporu s původními dohodami mezi Čechy a Slováky postupně prosadila ne??astná idea jediného československého národa. Podruhé byly tyto naděje zklamány po druhé světové válce, kdy byly původní ideje o poválečné struktuře na?eho státu opět rychle opou?těny, aby posléze zvítězil tuhý centralismus komunistické moci s takzvaným asymetrickým modelem státního uspořádání. Potřetí byly tyto naděje zklamány po roce 1968, kdy se Československo proměnilo sice formálně ve federaci dvou národních republik, ale tato federace se záhy stala jen jinou administrativní formou tého? totalitního centralismu, který byl charakteristický pro léta předchozí. Lze se Slovákům divit, ?e po tomto trojím zklamání nechtějí být zklamání počtvrté? Lze se jim divit, jsou-li občas netrpěliví a do?adují-li se energičtěji ne? Če?i rychlého budování autentické federace? Lze se jim divit, ?e jsou občas a? nepřiměřeně nedůvěřiví ke v?emu federálnímu, kdy? je v?e federální tak zřetelně poznamenáno předchozími trpkými zku?enostmi? Lze se jim divit, ?e postupují důrazně a ?e odmítají kompromisy?

    2) Centrum totalitní moci bylo pochopitelně ve federálních strukturách. Dík tomu je vysoký stupeň nedůvěry Slováků k federálním institucím, geograficky jim navíc dost vzdáleným, víc ne? srozumitelný: totalitní centralismus splývá ve slovenském povědomí s federálností a snaha přenést maximum kompetencí na republikovou úroveň je vlastně také výrazem snahy rozbít obruče centralismu.

    3) Hlavním městem na?í federace je Praha a v Praze tudí? po desítiletí sídlily v?echny mohutné federální instituce se svými byrokratickými aparáty. Dosavadní způsob bytí na?í federace - nazírán slovenskýma očima - měl tudí? podobu čirého pragocentrismu a celá federace se leckterému Slovákovi mohla právem jevit jako podnik povýtce český či pra?ský. Tak se ostatně mohla jevit i četným obyvatelům Brna či Olomouce.

    Přihlédneme-li ke v?em těmto okolnostem, pochopíme energii, s ní? slovenská strana ?ádá tak rychlý přechod mnoha pravomocí z federální úrovně na úroveň republikovou. Myslím, ?e vět?ina jejích po?adavků je oprávněná. Ta část, která by mohla způsobit nemalé komplikace nám v?em, je na pozadí toho, co jsem před chvílí řekl, nepochybně aspoň psychologicky pochopitelná.

    Je-li pro slovenské ovzdu?í charakteristická určitá netrpělivost a zvý?ená starost o to, aby touhy slovenského národa po svébytnosti nebyly znovu zklamány, pak pro české prostředí je naopak příznačné, ?e se problémem přerozdělení kompetencí příli? netrápí, nikterak na ně nepospíchá a spí? se jen podivuje netrpělivosti slovenské, kterou má občas dokonce sklon vnímat nebo interpretovat jako podvědomé či vědomé úsilí o dezintegraci na?eho společného státu. Toto české sociální klima má rovně? svou docela srozumitelnou příčinu: v Čechách a zvlá?tě v Praze u? tradičně splývá vědomí české s vědomím československým, jedno od druhého není dostatečně oddělováno, dík čemu? se Če?i cítí být strukturami československými daleko méně ohro?ováni. V jistém smyslu vnímají bezděky mnozí Če?i československou státnost, a? u? má podobu federativní či nikoli, opravdu jako do značné míry věc svou, toti? českou. Kolik z nás - Čechů - mluví například zcela automaticky o československých penězích jako o penězích českých! Nic zlého tím sice nemyslíme, ale cosi to o na?em zdeformovaném vnímání přeci jen vypovídá. Tento paternalistický, ba někdy a? přezíravý vztah k slovenskému národu přilévá přirozeně jen oleje do ohně slovenské netrpělivosti a nedůvěry, ne-li přímo slovenského nacionalismu. Tak?e tu hrozí nebezpečí jakéhosi začarovaného kruhu: čím víc a rychleji stupňuje slovenská strana své po?adavky, tím víc se tomu česká strana diví, a čím víc se tomu česká strana diví, tím zřetelněji provokuje některé slovenské kruhy ke stupňování jejich po?adavků, které posléze přestávají být diktovány praktickou úvahou a ztělesňují jen poněkud iracionální vůli získat maximum pravomocí do vlastních rukou.

    Na adresu české vlády a českého premiéra jsou přitom občas sná?eny výtky, ?e slovenským nárokům příli? ustupují, ?e jsou v defenzívě a ?e vlastně jen pomáhají slovenské reprezentaci oslabovat federální instituce a vůbec na?i federaci. Myslím, ?e tyto výtky jsou nespravedlivé. Český premiér velmi správně cítí, ?e hlavním úkolem české reprezentace je budování české státnosti a oddělování českého povědomí od povědomí československého. Správně cítí, ?e autentickou federaci a společné povědomí československé státnosti lze budovat jen na základě dvou rovnocenných a rovnoprávných státností a ?e české přisvojování si v?eho československého je přesně tím, co autentickou federaci mů?e jedině ohro?ovat. Tento správný důraz na českou státnost a republikové pravomoce je ov?em paralelní s analogickou vůlí reprezentace slovenské, dík čemu? mů?e vznikat optický dojem, ?e dvě národní republiky chtějí společně oslabovat federaci nebo ?e se dokonce přímým vzájemným jednáním proti ní jaksi spolčují. Je-li slovenská vláda z důvodů, o nich? jsem mluvil, o něco energičtěj?í, pak se opravdu mů?e někomu jevit česká vláda jen jako její slab?í sekundant. Takový pohled ov?em prozrazuje malé pochopení podstaty věci. Podle mého mínění nebezpečím pro na?í federaci není vůle dvou republik po vět?í míře pravomocí a přímé vzájemné jednání republikových institucí, a tím méně zdánlivá slabost jednoho partnera ve srovnání s partnerem druhým. Nebezpečí vidím v něčem jiném. Pokusím se vysvětlit v čem.

    Reprezentace na?ich dvou republik oprávněně znovu a znovu zdůrazňují, ?e federativní svazek vzniká v?dycky z dobrovolné vůle a z dohody jeho účastníků a ?e federální struktury mají plnit jen ty funkce, které jim sdru?ující se státy daly. Přesně tak vznikly před více ne? dvěma sty lety Spojené státy americké, tento první federativní útvar v historii: třináct amerických států se tehdy dohodlo na tom, ?e určité okruhy státních funkcí postoupí vzniklé federaci. I Československo vzniklo původně z dohody na?ich dvou národů, by? je?tě ne jako stát federativní. Pokou?íme-li se dnes budovat to, čemu říkáme autentická federace, musíme skutečně vyjít z historické dohody na?ich dvou národů v roce 1918 a dál ji rozvíjet přesněj?ím vymezováním funkcí, kterou oba národy - dnes dvě národní republiky - delegovaly a dále hodlají delegovat na společný stát. Metaforicky by se dalo říct, ?e původní smlouvu dnes novelizujeme. Potud je v?echno v pořádku, přímé jednání republikových vlád je legitimním počátkem této "novelizace" a já osobně proto v těchto jednáních, by? by třeba byla i jakkoli dramatická a kontroverzní, nespatřuji nic nebezpečného.

    Kdo v?ak řekl A, musí říct i B. Určité nebezpečí spatřuji v tom, ?e neustálým zdůrazňováním a opakováním A se pová?livě zapomíná na B.

    Co je tím B?

    Je a musí jím být respekt k dosa?ené dohodě, identifikace s ní a jasné vědomí její závaznosti. Kdy? jsme se jednou dohodli na společném sou?ití ve federativním státě, znamená to, ?e i tento federativní stát musíme brát za svůj a identifikovat se s ním jako se svým společným dílem i úkolem. Současné diskuse o rozdělování pravomocí ve mně občas vyvolávají nedobrý pocit, jako by obě na?e republiky bezděčně chápaly federaci jako jakési nutné zlo, toti? jako pouhý nepříjemný de?tník, který musí z určitých mezinárodně-meteorologických důvodů společně dr?et nad hlavou, aby nezmokly. Občas se téměř zdá, jako by pro ně federace byla jejich společným nepřítelem, jakousi nepříjemnou komplikací na jejich cestě k svébytnému rozvoji; někdy to dokonce působí tak, jako by tu byly dvě plnohodnotné národní republiky, patřící jejich národům a národnostem, a kdesi ve vzduchoprázdnu nad nimi jako by se vzná?ela federace, která nepatří nikomu.

    Český premiér měl pravdu, kdy? řekl, ?e tu existuje český a slovenský národ, ale ?ádný národ federální. Já bych k tomu ov?em dodal, ?e i kdy? tu není ?ádný federální národ, je tu nepochybně "federální lid" a patnáct a půl miliónu občanů na?í federativní republiky, kteří si svobodně zvolili za svého nejvy??ího představitele vás, tedy Federální shromá?dění. A ?e z tých? voleb vze?la i federální vláda, o které věru nelze říct, ?e by trčela někde ve vzduchoprázdnu a nikoho nereprezentovala: je přece naopak nejvy??ím orgánem výkonné moci v na?í federaci!

    Identita ka?dého z nás je slo?ena z více vrstev. Cítíme ji v příslu?nosti k na?í rodině, k na?emu povolání, k na?í obci, k na?emu národu, k na?emu státu jako celku, k Evropě. A cítí-li se občan Kalifornie být Kaliforňanem, pak to neznamená, ?e se necítí být zároveň Američanem. Delegování určitých funkcí z ni??ího útvaru na útvar vy??í neznamená jen jakési okle?tění útvaru ni??ího, tedy cosi negativního, ale znamená to zároveň veskrze pozitivní účast na útvaru vy??ím. Dovolte mi přirovnání: je-li profesor biologie hrdý na přírodovědeckou fakultu, na ní? působí, a zároveň na univerzitu, její? je tato fakulta součástí, není v tom nic rozporného. Jen to zrcadlí fakt, ?e zatímco práce fakulty přispívá k dobrému jménu univerzity, univerzita vytváří zase výhodné prostředí pro rozvoj fakulty. Podaří-li se nám vytvořit analogickou situaci v na?em státoprávním uspořádání, pak mů?eme zcela přirozeně zakou?et s hrdostí současně svou identitu národní - a? u? českou či slovenskou - i svou identitu státní, toti? československou.

    Federace není ani trik, který si vymysleli Če?i na Slováky, ani jakási hloupá komplikace, která se plete do cesty ??astnému ?ivotu Čechů i Slováků, ale je to naopak ná? společný úkol, na?e společné dílo, kus na?í nezcizitelné identity, je to vlastnictví ná? v?ech, československých občanů, a? u? jsme Čechy, Slováky, Maďary, Rusíny, Romy, Poláky či Němci, anebo a? se cítíme být Moravany či Slezany.

    Zpopulárnělo heslo, ?e silné republiky tvoří silnou federaci. Ano, zajisté, Ale jen za předpokladu, ?e pro to něco udělají, toti? ?e i tento federativní svazek vezmou za svůj, identifikují se s ním, respektují ho jako společný výtvor, který je třeba pěstovat, kultivovat, dotvářet, zdokonalovat a který je třeba - v neposlední řadě - mít i trochu rád.

    Federace není slepenec dvou či více plně samostatných subjektů, které jen tlak vněj?ího světa navzájem slepil. Federace je dobrovolné zřeknutí se části své suverenity ve prospěch suverenity vy??ího řádu; federální instituce nejsou překá?kou ?ivota institucí republikových, ale jsou nástrojem oné suverenity vy??ího řádu; nástrojem, který je třeba ve vlastním zájmu nejen respektovat, ale aktivně dotvářet. Citované rčení bych se dokonce odvá?il doplnit jeho parafrází: bez silné federace nebude silných republik.

    Dovolte mi, abych v této souvislosti sám za sebe zdůraznil, ?e slib, který jsem slavnostně slo?il do va?ich rukou, toti?, ?e budu chránit ústavu a celistvost federativního státu na?ich národů a národností, hodlám beze zbytku splnit.

    Je pochopitelné, ?e v době, kdy budujeme vskutku demokratický stát, vskutku autentickou federaci a kdy usilujeme o obsáhlou decentralizaci v?ech oblastí společenského ?ivota, vystupují do popředí předev?ím ty kompetence, které chtějí republiky, případně ni??í regionální útvary právem vyvlastnit centru. Oč více se v?ak toto téma dne ocitá v popředí, o to víc je zapotřebí, abychom nezapomínali na nutnost nově budovat i v?echny orgány na?í federace, hledat jejich nové funkce, vymezovat nově jejich obsah a toto?nost a respektovat je podobně, jako občan Kalifornie či Texasu respektuje pravomoc v?ech federálních institucí Spojených států amerických. Při této práci bychom měli čerpat ze zku?eností pevných a fungujících federací, jako jsou právě třeba Spojené státy americké, a neměli bychom ztrácet čas vynalézáním vynalezeného.

    Zač se tu přimlouvám, je zřejmé: za aktivní, tvůrčí a nebál bych se říct vlastnický a vlastenecký přístup nejen ke strukturám republikovým, ale i ke strukturám federálním. Na?í vládou je jak vláda Pithartova či Mečiarova, tak vláda Čalfova. Na?imi parlamenty jsou jak dvě národní rady, tak obě komory tohoto Federálního shromá?dění. Na?e zájmy, by? různě a jinak, hájí a uskutečňují v?echny tyto instituce.

    Oč bě?í, není tedy oslabování federálních orgánů nebo dokonce jejich vyřazování ze hry. Chceme něco jiného: budovat tyto orgány na principu naprosté rovnoprávnosti obou republik, které se ve vlastním zájmu shodují na jejich nezbytnosti, a co nejpraktičtěji, nejsrozumitelněji a nejproduktivněji technicky rozdělit pravomoce mezi ně a orgány republikové.

    Nehodlám tu zacházet do detailů. To je úkolem odborníků, vlád a zastupitelských sborů. Chtěl bych se tu jen zmínit o základních směrech, jimi? by měly zřejmě v?echny práce na struktuře kompetencí jít. Myslím si, ?e mimo obrany státu, jeho bezpečnosti, zahraniční politiky, měny, ochrany hranic a dal?ích nesporných funkcí federálního státu by měly k federálním úkolům patřit rozhodující část legislativy, vymezení práv a povinností občanů, strategické rozhodování v oblasti politiky, ekonomiky, ekologie i energetiky a nevyhnutelná část řízení jednotných systémů. Na úroveň republikovou naopak nepochybně patří maximum správních funkcí, od státní správy, otázek územního členění a samosprávy, a? po nutnou míru řízení v?ech odvětví hospodářského ?ivota, včetně správy těch státních institucí, které spolutvoří jednotné celostátní systémy.

    Při rozdělování kompetencí musí být v?echny centrální orgány, tedy nejen orgány federální, ale i orgány republikové, výrazně zmen?eny a odbyrokratizovány. V demokratickém a decentralizovaném státě, jeho? ekonomika má být tr?ní, mohou být mamutí řídící instituce včetně ministerstev, které mají mnoho set zaměstnanců navzájem si jen přidělávajících práci a v?em ostatním ztě?ujících ?ivot, nahrazeny podstatně men?ími týmy kvalitních odborníků. Dále musí být federálnost federálních institucí zdůrazněna v?emi mo?nými a účelnými způsoby, včetně toho, ?e se některé z nich přistěhují na Slovensko či na Moravu. Pocit pragocentrismu by měl postupně ztrácet své opodstatnění.

    Domnívám se, ?e v?echny práce na přerozdělování kompetencí by měly být neseny duchem hlubokého vzájemného porozumění a tolerance a ?e by se měly zcela přenést z terénu presti?e a nacionálních emocí na terén konkrétních a odborných úvah o tom, co je v tom kterém případě vskutku funkční, účelné a pro v?echny prospě?né. Neměli bychom tyto práce chápat jako boj o moc mezi republikami a federací, ale jako hledání takových vazeb, které budou nejlépe fungovat. Nejde přece o to, kolika ministerstvy, úřady a pravomocemi se mohou republiky a federace py?nit, ale o to, aby ná? federativní stát i obě republiky, které ho tvoří, co nejlépe fungovaly.

    Mnohokrát jsem řekl, ba dokonce i dnes jsem to opakoval, ?e budujeme vlastně znovu ná? stát. Myslím, ?e bych k tomu měl dodat přeci jen jednu důle?itou věc: tento stát nebudujeme na zelený louce, ale na půdě mnoha a mnoha historických, kulturních, hospodářských a dal?ích daností. Kdybychom aspoň v nejnutněj?í míře k těmto danostem nepřihlí?eli, byli bychom čirými utopisty, kteří by velmi brzy zkrachovali.

    Jednou z těchto daností, v této souvislosti obzvlá?? důle?itou, je okolnost, ?e ná? stát z hlediska mezinárodního práva má jednu jedinou a v podstatě nedělitelnou politickou subjektivitu. Jsme světovým společenstvím uznáni a respektováni jako suverénní stát v těch hranicích, které jako celek dnes má, a jedině takto máme přístup do nejrůzněj?ích mezinárodních institucí i do různých struktur integrující se Evropy. V?echny mezistátní smlouvy, včetně těch, které se týkají různých státních úvěrů a stabilizačních fondů, mů?eme uzavírat jen jako takovýto státní subjekt, který si výhledově zaručuje svou subjektivitu a nezproblematizovatelnou a nedělitelnou odpovědnost za své závazky. Musíme samozřejmě v daleko vět?í míře ne? dosud dbát o to, aby na mezinárodní scéně bylo jasně vidět, ?e tento stát je tvořen dvěma rovnoprávnými národy a ?e jeho rovnoprávnými občany jsou i příslu?níci na?ich národnostních men?in, zároveň ale bychom byli proti svým nejbytostněj?ím zájmům, kdyby toto úsilí mělo mít za následek pochybnosti o na?í státní integritě. Sjednocující se Evropa, v ní? hrají státní hranice stále men?í roli a její? státy, národy a země postupují stále víc pravomocí nadnárodním celkům, by se nám velmi tě?ko otevřela, kdyby měla pochybnost o tom, ?e jako stát jsme schopni ručit za svou integritu a z ní vyplývající nedělitelnou odpovědnost. To, co tu říkám, není účelová spekulace na obranu československé státnosti, ale je to poukaz na základní pilíř jakéhokoli partnerství, kterým je důvěra v identitu a odpovědnost druhého.

    Ostatně nezdůrazňuji toto v?echno náhodou právě teď: vím velmi dobře, jak poslední dobou rostou v mezinárodních politických a hospodářských kruzích rozpaky z na?ich leckdy ?abomy?ích sporů, obavy z na?í neschopnosti garantovat svou státní integritu a pochybnosti o na?í vnitropolitické stabilitě, v kterou tyté? kruhy donedávna je?tě plně věřily. Mnozí investoři odkládají u? své investice, mnozí se rozhodli vyčkávat. Myslím, ?e by nikomu z nás -a? u? jsme Čech nebo Slovák - nemělo být lhostejné, zda se staneme hospodářsky prosperujícím státem, srovnatelným se státy západoevropskými, za sedm nebo za sedmnáct let.

    Leckdo byl zara?en tím, ?e na?e vlády z iniciativy vlády slovenské začly vlastně jen několik dní poté, kdy Federální shromá?dění přijalo kompetenční zákon, jednat o dal?ím přesunu kompetencí. Přiznám se, ?e jsem tím zara?en nebyl, proto?e jsem zaregistroval četné signály - včetně těch, které obsahovala programová prohlá?ení republikových vlád - toho, ?e proces přesunu kompetencí nebyl kompetenčním zákonem definitivně uzavřen. Říkám si dokonce, ?e rychlost tohoto procesu mů?e být vlastně k něčemu dobrá: čím dřív uzraje to, co beztak musí uzrát, tím dřív budeme moci společně napnout své síly k ře?ení v?ech dal?ích ohromných problémů, předev?ím v hospodářské sféře, které musíme ře?it a na jejich? ře?ení na?e společnost se stále vět?í netrpělivostí čeká.

    Základní kameny státu, který znovu budujeme, budou na?e tři ústavy, dvě republikové a jedna federální. Měl jsem mo?nost seznámit se s předbě?nými návrhy v?ech těchto tří ústav a přiznávám se, ?e jsem byl dost zklamán. Návrhy republikových ústav obsahují dlouhé pasá?e, které prokazatelně patří do ústavy federální, ba obsahují dokonce i jakési seznamy námětů pro ni. V?echny tři návrhy se mi přitom zdály být zbytečně podrobné: kdyby byly v této podobě přijaty, zcela určitě by si ?ivot krátce na to vy?ádal, aby byly doplňovány novými a novými ústavními zákony. Četba těchto návrhů mne jen utvrdila v přesvědčení, ?e práce na na?ich nových ústavách by měla být daleko koordinovaněj?í, ba ?e by tyto tři ústavy měly vznikat společně jako dílo jediného tak říkajíc trojčlenného týmu. Jen tak mohou vytvářet logický trojúhelník, který bude zárukou dobrého fungování v?ech na?ich tří státních útvarů, a nikoli jeho hlavní brzdou.

    V případě na?í dvojfederace nepova?uji za příli? ??astné zakotvovat v ústavách právo republik vystoupit z federace. Něco takového není ani v ústavě americké. Takový článek jen posiluje pocit nepevnosti a dočasnosti na?eho společného státu a prohlubuje pochybnost o jeho schopnosti být komukoli odpovědným partnerem v jednání. Navíc ka?dá společnost a ka?dý stát není jen smlouvou mezi ?ijícími, nýbr? i smlouvou mezi těmi, kdo ?ijí, kdo ji? zemřeli, a těmi, kdo se je?tě nenarodili. Nevíme, a nemů?eme vědět, zda by jednomu či oběma na?im národům minulé a budoucí generace právo odtr?ení přiznali, a proto není ani správné ho ústavně zakotvovat.

    Jeliko? dosud stále platí současná nevyhovující ústava a různé nevyhnutelné legislativní kroky se s ní neustále dostávají do neře?itelných rozporů, pova?uji za velice dobrý návrh, abyste u? v listopadu přijali ústavní listinu o právech a povinnostech občanů, která by vytvořila nezbytný ústavně právní prostor pro v?echny dal?í legislativní práce, je? mají na?e zastupitelské sbory před sebou. Tato ústavní listina by se později mohla stát integrální součástí nové federální ústavy a mnohé z toho, co by obsahovala, by u? nemuselo být v ústavách republikových.

    Milé dámy,
    vá?ení pánové,

    hovořil jsem o nutnosti respektovat vy??í, to jest nadnárodní identitu na?eho společného státu, ctít jeho federální instituce jako na?e společné dílo, které slou?í v?em československým občanům. Co je v?ak obsahem této identity? Jak ji vlastně definovat: Jak vymezit její zdroje, její podstatu a její smysl?

    Domnívám se, ?e v povědomí obou na?ich národů i v?ech národností ?ijících v na?í zemi jsou určité společné tradice formované na?í příbuzností i dlouhým sou?itím a ?e tyto tradice pozoruhodně - a pozoruhodně shodným způsobem - o?ily koncem minulého roku v českých zemích i na Slovensku, kdy? jsme v?ichni společně začli lámat obruče, jimi? nás svazoval totalitní systém. K těmto tradicím patří: důvěra v lidského ducha a v jeho schopnost vítězit nad násilím, ani? by se sám musel k násilí uchylovat; víra v nadosobní hodnoty a v lep?í lidské stránky; odpovědnost občana za obec; porozumění, tolerance a schopnost odpou?tět i se kát; touha po demokratickém pořádku a schopnost demokratického chování; hluboký respekt k lidským právům; touha ?ít svobodně a důstojně v nezávislém státě, který se hlásí ke své evropské příslu?nosti; schopnost věcně uva?ovat a nepodléhat fanatismu; nadhled, humor, fantazie a občanská kultura. Domnívám se, ?e obdivuhodná podobnost étosu, který charakterizoval první týdny revolučního dění na celém československém území, potvrzuje, ?e existují hodnoty a ideály, které nás v?echny spojují a které mohou být vskutku pevným duchovním základem na?eho budoucího společného státu. Československá identita není tedy jen pouhá fikce anebo dodatečně konstruovaná z nouze ctnost. Je to cosi poměrně jasně definovatelného, co není vůbec ?ádným umělým vězením české a slovenské národní existence, ale co je jejich společným jmenovatelem a vskutku perspektivním východiskem k budování stabilního a humánního federativního státu.

    Děkuji vám za pozornost.

    ---

    Zdroj: http://www.vaclavhavel.cz


    Celý článek | Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek



    Táto stránka bola vytvorená prostredníctvom redakčného systému phpRS.
    Grafickú podobu pripravil Pavol Minárik