PhDr. Petr Just, Ph.D.

Metropolitní univerzita Praha
Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy

Dnešní datum: 29. 03. 2017    
kulatý roh  Informace / Informationkulatý roh
Homepage

Metropolitní univerzita Praha
Univerzita Karlova v Praze
Bakalářské a diplomové práce
Aktuality / Updates
Konzultace / Office hours
Pomoc s citováním a bibliografií
Petr Just - CV (česky)
Fotogalerie (stará)
Fotogalerie (nová)

Nebraska Library, Archive and Collection


kulatý roh  Metropolitní univerzita Prahakulatý roh
Studijní informační systém MUP
Knihovna MUP

Výuka na MUP
ZS 2012-2013:

  • Politické systémy střední a východní Evropy
  • The Czech Political System (IRES)
  • Český politický systém
  • Politologie

  • LS 2011-2012:
  • Komparace moderních demokracií
  • Český politický systém
  • Střední Evropa

  • ostatní / neaktuální:
  • Politologie
  • Politický systém USA

  • kulatý roh  Fotogalerie / Photo gallerykulatý roh
    Fotogalerie je nyní umístěna zde.

    Photogallery is now located here. StrmilovChata u rybníka KomorníkaUbytování větších skupinČeská KanadaJižní ČechyPenzion skupinyUbytování KunžakPenzion Česká KanadaChata na SamotěChata Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníKomorník


    Počet zobrazených článků: 15 (z celkem 162 nalezených)

    |0-15|15-30|30-45|45-60|60-75|75-90|90-105|105-120|120-135|135-150|150-162|

    * Dokument: Abdikační projev Václava Havla (1992)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (3071 přečtení)

    Abdikační projev prezidenta ČSFR Václava Havla
    (Praha, Pražský hrad, 17. července 1992)

    Milí spoluobčané,

    dnes v poledních hodinách odevzdal kancléř Karel Schwarzenberg Federálnímu shromáždění můj dopis, v němž oznamuji, že dne 20. července v 18 hodin odstupuji z funkce prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky.

    K tomuto kroku jsem se rozhodl po zralé úvaze a vedlo mne k němu zjištění, že závazky, vyplývající ze slibu věrnosti České a Slovenské Federativní Republice a její ústavě, nemohu už nadále plnit způsobem, který by byl v souladu s mým založením, přesvědčením a svědomím. Pokusem o důsledné plnění tohoto slibu bych se mohl stát dokonce překážkou rozsáhlých změn naší státnosti, k nimž naše země po posledních parlamentních volbách směřuje, a emancipačních snah Slovenské republiky, jejichž politickým výrazem je i Deklarace o svrchovanosti, přijatá dnes Slovenskou národní radou. Nedávná nová volba prezidenta navíc ukázala, že jsem ztratil důvěru větší části slovenské politické reprezentace. Tuto ztrátu nechápu jen jako výraz nechuti ke mně jako konkrétní osobě, ale i jako projev nesouhlasu s hodnotami, které zastávám. Neumím si představit, jak bych mohl za těchto okolností a v nelehké době, která nás čeká, dobře zastávat svůj úřad. Nemohu nést odpovědnost za vývoj, na který přestávám mít vliv. Tak, jako se nechci stát brzdou historického vývoje, nechci být ovšem ani pouhým dosluhujícím úředníkem, který bude ještě několik týdnů čekat na okamžik, kdy definitivně opustí svůj úřad, a který bude po tu dobu jen pasivně pozorovat další dění a jen formálně plnit své formální povinnosti. Vždycky jsem chtěl a i v budoucnosti chci tvořit něco dobrého ve prospěch svých spoluobčanů. Funkce federálního prezidenta mi už tvořivou a konstruktivní práci neumožňuje.

    Spolu se mnou abdikovali na své funkce i mí hlavní spolupracovníci v Kanceláři prezidenta republiky v čele s kancléřem. Udělal jsem vše, co bylo třeba udělat, aby Kancelář prezidenta republiky plnila i po mém odstoupení své funkce, včetně služby předsedovi federální vlády, který převezme 20. července v souladu s ústavou většinu ústavních povinností hlavy státu.

    Od 29. prosince 1989, kdy jsem byl poprvé zvolen československým prezidentem, jsem se snažil v rámci svých možností a schopností pracovat pro svobodný a důstojný život všech československých občanů, dbát o integritu a bezpečnost našeho státu, usilovat o jeho vnější nezávislost a spravedlivé vnitřní uspořádání a přispívat k budování mírového pořádku ve světě. Ve své práci ve prospěch demokracie, respektu k lidským právům a přátelského soužití všech občanů i národů budu samozřejmě pokračovat. Budu v ní pokračovat všude, kde to bude mít podle mého názoru smysl a kde mi k tomu bude dána příležitost.

    Na funkci prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky už kandidovat nebudu. Děkuji vám všem, Slovákům i Čechům, kteří jste mi důvěřovali, kteří jste mne podporovali a kteří jste rozuměli smyslu mého úsilí. Děkuji všem, kteří mi pomáhali či se mnou spolupracovali. Děkuji i své ženě, že přijala všechny povinnosti, vyplývající z jejího postavení, a že je odpovědně plnila. I ona bude pokračovat v načaté práci ve prospěch našich bližních. Přeji vám štěstí, zdraví a pevnou víru v budoucnost.

    Nashledanou!

    Zdroj: http://www.vaclavhavel.cz


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Ztroskotanci a samozvanci (Rudé právo, 12.1.1977)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (3318 přečtení)

    Ztroskotanci a samozvanci
    Rudé právo, 12. ledna 1977, autor: redakční článek
    (článek v Rudém Právu proti signatářům prohlášení Charta 77)

    I když někteří představitelé buržoazního světa hovoří o nutnosti ideového smíru, nic nesvědčí o tom, že by imperialismus sám ideově odzbrojoval, řekl na XV. sjezdu naší strany generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák. Zdůraznil, že imperialismus naopak hledá nové formy a metody k rozvinutí antikomunistické ofenzivy, k rozrušení jednoty socialistických zemi, stupňuje útoky proti ČSSR a jiným socialistickým zemím, zejména proti Sovětskému svazu.

    »Napadají nás proto,« připomněl dále soudruh G. Husák, »že budujeme socialismus na leninských principech, socialismus, který v naší praxi ztělesňuje vše ušlechtilé, pokrokové a humánní. Napadají nás za to, že uskutečňujeme ideály, za které bojovali, strádali a umírali nejlepší synové a dcery našich národů, za něž bojují skuteční revolucionáři na celém světě.«

    Denně se přesvědčujeme o pravdivosti těchto slov.

    Buržoazie nenávidí socialismus už proto, že rozbil mýtus o věčnosti kapitalistického panství, že skoncoval s vykořisťováním člověka člověkem, že učinil dostupným všemu lidu to, co si chce pro sebe udržet jen privilegovaná vrstva bohatých.

    V zoufalém pudu sebezáchovy bije buržoazie kolem sebe hlava nehlava, dělá všechno možné a neštítí se ničeho, aby zastavila revoluční proces.

    Ve své snaze zabrzdit proces svého neodvratného konce hledá buržoazní reakce nejrůznější metody, jimiž by chtěla svůj zánik zvrátit či oddálit. Brutální formy antikomunismu střídá s méně průhlednějšími. Jednou z nových metod je »vylepšování« socialismu, čímž buržoazie rozumí deformace socialismu a jeho postupnou likvidaci.

    Do »svaté štvanice« proti myšlenkám komunismu, o níž hovořili už autoři Komunistického manifestu, angažují dnes vládnoucí buržoazní třídy celý svůj rozsáhlý státní a propagandistický aparát. Jejím humbukem chtějí nejenom odpoutat pozornost od bolavých ran a nemocí současného kapitalismu.

    Hlavním posláním tohoto novodobého křižáckého tažení je odradit lidové masy kapitalistických zemí od pokusů dožadovat se změn, tím spíše změn revolučních. Jeho posláním i úkolem je pacifikovat lidové protikapitalistické hnutí, morálně podlomit a zlomit jakékoliv hnutí levicové, rozbíjet je, imunizovat pracující před myšlenkami vědeckého socialismu,utvrdit v povědomí lidu představy, jako by kapitalismus byl společenský systém jedině možný, trvalý a věčný.

    Škála prostředků, kterými reakce světí tento účel, je velmi výmluvná: od diskriminačních zákonů namířených proti levicově smýšlejícím lidem, jako je tomu v Německé spolkové republice, přes zákaz činnosti dělnických stran v průmyslových závodech, jako je tomu ve Francii, přes nejrozmanitější metody špehování a perzekvování pokrokově smýšlejících lidí, jak tím prosluly moderní dějiny USA, až po nejkrvavější represálie, kterými se »vyznamenává« proamerická loutka Pinochet.

    Mezinárodní reakci jsou dobré jakékoli prostředky a jacíkoli spojenci. Korumpuje kohokoli, kdo se zkorumpovat dá, podplácí, skupuje, počítá i s odpadlíky a dezertéry z tábora protivníka. Verbuje emigranty, ale i různé ztroskotance žijící v socialistických zemích, ty, kteří jsou z jakýchkoliv důvodů svých třídních, reakčních zájmů, z důvodů ješitnosti či slavomamství, renegátství a notorické bezcharakternosti svolni propůjčit svá jména třeba čertu.

    Ve svém zavilém boji proti pokroku se mezinárodní reakce pokouší vytvořit zdání jakési široké antikomunistické fronty, do níž se snaží zavléci vedle otevřených zrádců i kolísající a dezorientované jednotlivce či skupiny, leckdy se halící do masky »levice« či »komunistů«. Snaží se často o nemožné - oživit i politické mrtvoly, a to jak v řadách emigrantů ze socialistických zemí, tak i v řadách zbytků třídních nepřátel v těchto zemích, odrodilců, až po různé kriminální a asociální živly. Jednou z forem této »dojemné« spolupráce je fabrikování všemožných pamfletů, dopisů, protestů a jiných tuctových pomluv, které jsou vydávány za hlas těch či oněch »opozičních« jednotlivců či skupinek a s velkým povykem a koordinovaným způsobem rozšiřovány po celém světě.

    Sem patří i nejnovější pamflet, tzv. charta 77, který skupinka lidí z řad zkrachovalé československé reakční buržoazie a také z řad zkrachovalých organizátorů kontrarevoluce 1968 na objednávku antikomunistických a sionistických centrál předala jistým západním agenturám.

    Jde o protistátní, protisocialistický, protilidový a demagogický hanopis, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu. Jeho autoři obviňují naši společnost, že v ní není život uspořádán podle jejich buržoazních a elitářských představ.

    Tito samozvanci pohrdající lidem, jeho zájmy, jím volenými zastupitelskými orgány si osobují právo zastupovat náš lid, žádají »dialog s politickou a státní mocí« a dokonce chtějí hrát úlohu jakéhosi »prostředníka v případných konfliktních situacích«. Existenci socialismu v naší zemi bere pamflet v úvahu jen v jediném případě - v názvu republiky. Vystupuje z kosmopolitních pozic, z třídních pozic poražené reakční buržoazie a odmítá socialismus jako společenský systém.

    Autoři pamfletu se demagogicky dovolávají jakoby mimo čas a prostor takových »důležitých civilizačních hodnot, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových sil«, jako jsou svobody a práva lidí. Ano, náš socialistický stát vyhlásil v mezinárodních dokumentech i zákonech země zaručil a v praxi naplňuje nejširší práva a svobody - pro pracující lid; hospodáře této země. Inspirátoři pamfletu však mají za stejnými slovy na mysli něco zcela jiného - horují za »práva a svobody« pro zbytky poražené buržoazní reakce. Jde jim o taková»práva a svobody«, které by jim umožnily, aby mohli znovu volně organizovat protistátní a protistranickou činnost, hlásat antisovětismus a znovu se pokusit o rozbití socialistické státní moci.

    Po debaklu, který reakce u nás utrpěla v roce 1948 i o dvacet let později, chtějí tito donkichoti prostě zasít semena nového kontrarevolučního dobrodružství, uvrhnout naši socialistickou společnost do chaosu a nejistot.

    Úsilí mnoha pokrokových sil v čele s komunisty, avantgardou lidského pokroku, skutečně vybojovalo mnohé důležité »civilizační hodnoty«, vybojovalo je však nikoliv pro buržoazii, ale na buržoazii. Na imperialismu, na kolonialismu, na fašistických režimech, vybojovalo je pro lid. Tak tomu bylo i v našich dějinách.

    Náš lid, věren svému poučení z krizových let, žádné právo na novou kontrarevoluční šanci nemíní dát nikomu a nedá ji. Jak nejednou připomněl soudruh G. Husák, kontrarevoluci u nás růže nepokvetou.

    Obsah pamfletu není však svým pomlouvačným charakterem ani nový, ani zajímavý. Dějiny antikomunismu znají pamflety ještě reakčnější. Jejich bubliny však vždy zakrátko zákonitě splaskly, ať měly své autory, anebo to byly podvrhy, ať se s jejich původem spojovalo jméno neznámé či známé.

    Všechno, co je proti socialismu, je jim dobré. Jako příklad je možné uvést humbuk, který v roce 1967 spustil buržoazní tisk s tzv. manifestem československých spisovatelů. Tvrdilo se, že pamflet podepsalo několik set našich spisovatelů a umělců. Britský list Sunday Times dokonce psal, že »originál je v bezpečných rukou na Západě« a že »seznam signatářů v současné době neuveřejníme, aby se zabránilo represáliím ze strany režimu«. Pařížský Le Monde utržil ostudu, když autoritativně vyloučil pochybnosti o individuálních podpisech. Ostudu utrpěla i britská rozhlasová a televizní stanice BBC, která uspořádala půlhodinovou besedu dokazující pravost pamfletu, a na lep sedli i západoněmečtí renomovaní spisovatele Grass a Böll. Zesměšnilo se tehdy mnoho lidí a institucí. Po letech se k »manifestu« skromně přihlásil nějaký Pfaff, když se spoluemigrantům přiznal, že si pamflet sám vycucal z palce. O této blamáži už v Sunday Times, Le Monde a jinde ovšem pomlčeli. Účelu bylo však dosaženo: pošpinit socialistickou zemi, pomluvit socialismus. A v této věci sebevětší podlost dostane od buržoazie morální satisfakci. I příslušný honorář.

    V případě nejnovějšího pamfletu se sice nejedná o podvrh, projevilo se však jednoznačné programové napojení ideových autorů i nápadná koordinovanost akce. Pamflet »byl předán několika pečlivě vybraným západním listům«, přiznává britský list Guardian. »V NSR byl rozšířen mezi zástupce hlavních západních listů,« - napsal bonnský zpravodaj listu Times a dodal, že »zdroj, jenž jej (míněn pamflet) dal k dispozici, si nepřeje být jmenován...« To chápeme, neboť by bylo každému jasné, že autoři pamfletu jsou agenty antikomunistických centrál.

    Pamflet byl podle přesně dohodnutého scénáře současně zveřejněn na různých místech kapitalistického světa. Rozhodující úlohu sehrály antikomunistické centrály. Ostatně, což není jasné, kdo může stát za touto akcí? Ti, kteří se vydávají za autory pamfletu, rozhodně takovým vlivem neoplývají. Vydávají se za bojovníky za pokrok, ale zatím po uši uvízli ve službách nejčernější imperialistické reakce.

    Jako na objednávku zapadl pamflet do pomlouvačné kampaně proti socialistickým zemím, kterou antikomunistické centrály už po řadu měsíců intenzívně rozdmýchávají. Už jenom způsob, jakým byl zveřejněn, vůbec nenechá na pochybách o tom, že šlo o skutečnou objednávku zvenčí, dokonce lze předpokládat, z jakého antikomunistického centra byla inspirována.

    Tentokrát jsou buržoazní agentury indiskrétní a dovolávají se různých jmen, s nimiž reakční pamflet spojují. Je to v politickém smyslu pestrá směsice lidských a politických ztroskotanců. Patří k nim V. Havel, člověk z milionářské rodiny, zavilý antisocialista, P. Kohout, věrný sluha imperialismu a jeho osvědčený agent, J. Hájek, zkrachovaný politik, který pod heslem neutrality chtěl vyčlenit náš stát ze společenství socialistických zemi, L. Vaculík, autor kontrarevolučního pamfletu 2000 slov, V. Šilhán, nastrčená figurka bloku kontrarevolučních sil, J. Patočka, reakční profesor, který se dal do služeb antikomunismu, V. Černý, notorický reakcionář, proslulý svým výrokem o »lucernách«, na nichž měli být v osmašedesátém věšeni stoupenci socialismu, anarchistická a trockistická individua typu Uhla, organizátoři smutně známého K 231 a KAN, dále ti, kteří by chtěli náboženství zneužít k reakčním politickým záměrům, a jiní, kteří byli za konkrétní protistátní činnost v minulých letech právoplatně odsouzeni.

    V jedné kupě s nejčernější antikomunistickou reakcí se sešli i někteří exponenti pravicového revizionizmu - mezinárodní dobrodruh F. Kriegel a jiní.

    Jakési svérázné politické panoptikum, jehož herci už přestali být domácím divákům známí a zajímaví.

    Pro antikomunistické centrály má však toto panoptikum stále ještě svou »cenu«. V těchto studenoválečnických štábech dobře vědí, že už nelze ohlupovat lidi báchorkami o tom, jak »bolševici jedí děti«. Omlela se nejedna antikomunistická veteš, nejeden buržoazní "komunistobijec« vyšel z módy. A tak najímají nové »bojovníky« z řad emigrantů a renegátů, z řad zbytků poražené buržoazie, různých odpadlíků, amorálních a deklasovaných živlů a pro všechny ty se teď našlo i nové slovo »disidenti«.

    Revoluční hnutí poznalo ve svých dějinách nejednoho Mrvu, který se za jidášský groš stal přisluhovačem, donašečem a lokajem zrazujícím zájmy lidu. O ně a jim podobné se mezinárodní reakce ve své dějinné defenzívě opírá i dnes.

    Nejsou nové ani metody »literární diverze«, Před lety ji dostatečně otevřeně charakterizoval bývalý šéf americké špionáže Allan Dulles. »Musíme vystupňovat ideologický boj proti Sovětům, chcete-li ideologickou záškodnickou práci«, řekl. »Svého času dr. Goebbels, podle mého názoru talentovaný falzifikátor a demagog, prohlašoval, že v plynově komoře lze otrávit najednou několik set lidí, ale dobře udělanou lží milióny... Jak se to dělá? Velmi jednoduše: trochu inkoustu, mnoho starých archívů, skupinu neohrožených škrabálků a určitá suma dolarů...«

    A tak světovou reakci má nyní vytahovat z bryndy už nejenom atomové vydírání, jímž imperialisté zahájili studenou válku proti socialismu, ale i ideologická diverze. K ní využívají také »skupiny neohrožených škrabálků« a samozřejmě »určité sumy dolarů". Socialismus se však nezalekl ani atomového vydírání a před škrabálky reakčních pamfletů má tím spíše pro strach uděláno.

    Socialistické země cílevědomě usilovaly a usilují o to, aby ve světě zavládlo nové klima, nové vztahy mezi zeměmi - navzdory všem studenoválečníkům. Jejich konstruktivní snaženi úspěšně vyústilo na helsinské konferenci o evropské bezpečnosti a spolupráci Závěrečný akt, který byl na ní přijat, zakotvuje principy politiky mírového soužití států rozdílných společenských soustav, dodržování zákonů a nevměšování se, zakotvuje neporušitelnost současných hranic v Evropě, zavazuje signatáře řešit všechny mezinárodní problémy jen a jen mírovými prostředky.

    Mírová ofenziva socialistických zemí má všeobecné sympatie přemnohých nekomunistů, socialistů a katolíků, protože je to politika, která prosazuje, aby mír, panující už čtvrté desetiletí, se stal mírem trvalým.

    Tato politika se ovšem evidentně setkala s nevraživostí v řadách nejreakčnějších imperialistických kruhů, které by si z různých důvodů přály obrátit kolo historie zpět. A v tomto svorném reakčním komplotu proti zmírňování světového napětí má své želízko v ohni také naše reakční emigrace a skupinka, která zůstala doma a jejímž úkolem je sloužit imperialismu z nitra našeho státu.

    Čas jí není přízniv. Zůstala trčet jak omšelé kameny v horské bystřině, marně se pokoušejíc čelit přívalu vod. Doba se přes ni přelévá a ona obrůstá mechem zapomenutí.

    Jak ráda by dala času zpětný chod. V tom je zajedno se všemi těmi ve světě, kteří jsou vážně znepokojeni procesem zmírňování mezinárodního napětí a nejraději by viděli Evropu a svět znovu v propadlišti studené války. Před dvěma lety se pokoušely tyto síly zabránit uskutečnění helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Nepochodily. Nyní, kdy se podle rozhodnutí helsinské konference připravuje nová schůzka států, které podepsaly Závěrečný akt, a k níž má ještě letos dojít v Bělehradě, chtěly by vrhnout Evropu a svět zpět a z bělehradského setkání učinit nikoliv konstruktivní dialog o dalších cestách zmírňování napětí a rozvoje spolupráce mezi národy, ale jakési propagandistické kolbiště sloužící k útokům proti socialistickým zemím.

    K tomu má posloužit i pamflet, opentlený několika nechvalně znějícími jmény. Jako jeden z mnoha podobných výrobků, k nimž si velkododavatelé vypůjčují jména všelijakých ztroskotanců z různých socialistických zemi. A jako součást četných kampani vedených nyní tu s větší, tu s menší intenzitou proti té či oné, socialistické zemi. Liší se sice obsahem, nikoliv však cílovým zaměřením.

    Věru není těžké vytušit, kdo je jejich společným jmenovatelem, společným inspirátorem Podle zákonné otázky »komu to slouží« vyplyne i zákonná odpověď: slouží to imperialismu, jde o nové tažení proti světovému socialismu.

    Není to tažení první a zřejmě také ne poslední. Za tři desetiletí naší socialistické cesty jsme jich už zažili nemálo. Reakční propaganda vypustila o nás do světa už potoky lží.

    Obzvláštní pozorností »obšťastňuje« naši republiku po dubnu 1969, poté, když naše strana a náš lid úspěšně vykročily cestou stabilizace naší socialistické společnosti a jejího dalšího rozvoje. Domácí stejně jako zahraniční proroci, kteří nám věštili morové rány krize, jež teď otřásá kapitalistickým světem, už po léta marně čekají na splnění svých bláhových předpovědí. Klidná, dělná, tvůrčí atmosféra naší země ztroskotance doma i v zahraničí značně zneklidňuje, vede je k zoufalým až hazardním činům.

    Komunistická strana Československa překonala období chaosu a rozvratu, vyvedla naši společnost a lid z krize. Důsledně a tvořivě rozvíjí marxismus-leninismus, na svém XV. sjezdu dále rozpracovala. a. prohloubila program výstavby rozvinuté socialistické společnosti, program rozhojňující životní úroveň lidu, jeho politické a sociální jistoty, dále rozvíjela a rozvíjí socialistickou demokracii.

    V období, kdy náš lid pod vedením strany s velkou odpovědností a obětavostí naplňuje svou každodenní prací linii a závěry XV. sjezdu, pár uražených ješitných ztroskotanců a samozvanců, ale ve skutečnosti agentů imperialismu typu Mlynáře, Kriegla, Havla, Hájka, Patočky, Vaculíka bez špetky cti a svědomí spřádá plány, které nemají a nemohou mít jiné poslání než přípravu nové kontrarevoluce. Lidé, kteří chtěli propašovat do našeho domova kontrarevoluci, už jednou dostali po zásluze. Musí si být přece vědomi, že jakékoli nové pokusy musí ztroskotat už v samém zárodku. Rok 1968 se opakovat nebude. Dnes plně platí gottwaldovské: Republiku si rozvracet nedáme!

    Náš lid jde svou cestou. Cestou společenského pokroku, cestou socialismu. Cestou pevného přátelství se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi, jako pevný článek socialistického společenství. Spolupracujeme a budeme spolupracovat se všemi pokrokovými a mírumilovnými silami světa.

    Je to dobrá, poctivá cesta, která nás spolehlivě dovede ke komunistickým cílům. Každý, kdo poctivě pracuje a snaží se přispívat ke společnému blahu, nachází na ní svou životní jistotu.

    Žádný lživý pamflet nemůže popřít dějinnou pravdu.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Vystúpenie Jozefa Tisa na zasadnutí Slovenského autonómneho snemu 14. marca 1939

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1787 přečtení)

    Vystúpenie Jozefa Tisa na zasadnutí Slovenského autonómneho snemu 14. marca 1939

    Slávny Snem!

    Po vzrušujúcich udalostiach minulého týždňa v Bratislave a po Slovensku sa odohravších, v noci zo dňa 12. marca na 13. marca bolo mi doručené pozvanie pána ríšskeho kancelára Adolfa Hitlera, ktorý ma volal do Berlína na návštevu. Dostanúc toto pozvanie v noci, ihneď som sa odobral do Bratislavy, aby sme sa o vecí poradili. V Bratislave po porade s našimi tu sa nachádzajúcimi činiteľmi a s tými, ktorých sme tu mohli nachytro pozvať, rozhodli sme sa o tomto pozvaní tak, ako to záujem vyžadoval, to jest, že do Berlína odcestujem. Na základe tohto rozhodnutia vybral som sa do Berlína, kde sme došli v pondelok podvečer.

    Referujem o tejto veci dosť dopodrobna, referujem bez rečníckeho pátosu, sucho, aby som zachytil všetky tie historické udalosti a všetky tie momenty, ktoré pri našom terajšom rozhodovaní do úvahy prichádzať majú. V Berlíne prijatý som bol so všetkými poctami suverénnej hlavy slobodného štátu (Potlesk). Hneď po príchode bol som prijatý na audiencii ríšskym ministrom zahraničných vecí, šľachticom von Ribbentropom. Budem sa snažiť, podľa značiek, ktoré som si v rozhovore s ním naznačil, aspoň úryvkovite reprodukovať obsah tohto rozhovoru. Pán minister zahraničných vecí von Ribbentrop hneď nadviazal na naše rozhovory, ktoré sme rnali spoločne v Mníchove a vo Viedni a poznamenal pri tom, že je si dobre vedomý toho, že viedenské rozhodnutie nechalo v nás nejaké trpké rozpomienky, že napriek všetkej dobrej vôli z jeho strany, aby sme udržali Košice, Košice padli a museli byť odstúpené Maďarom. Ale poznamenal, že Nemecko, čo mohlo urobiť v prospech a v záujme Slovenska, že to urobilo a keby bol býval lepšie informovaný o slovenskom národe, isteže by sa boli vynasnažili v jeho prospech ešte viac urobiť. Bohužiaľ, vy ste - pokračovali pán minister von Ribbentrop - neboli známi vo svete a tie informácie, čo sme mali o vás, boli kusé. Robil som, čo som mohol na základe tých posledných dojmov, ktoré som získal, a potom, myslím, uznáte, že zástoj môj niesol sa voči vám tónom kladným. Odvtedy časy sa míňali. Samému pánu ministrovi Chvalkovskému sme opätovne povedali, že v Čechách vládne i naďalej Benešov duch, zdôraznili sme mu to všetko do dôslednosti a upozornili srne ho, že Mníchovská dohoda nie nato bola robená, aby Benešov duch ďalej žil a vládnul, ale že robili sme to, čo sme robili v Mníchove, v tej nádejí, že sa riadnou cestou vybaví likvidovanie benešovského ducha. No v poslednej dobe musíme konštatovať tri udalosti, ktoré sú ako nejaké zakliate kamene priložené tak. že ich nebolo možno zamedziť. Je to poprvé vojenská diktatúra, nastolená v Karpatskej Ukrajine, ktorá nasvedčuje, že ten Benešov duch, ten starý režim sa nijako nemieni zlikvidovať, ale že si mieni svoje pozície ešte viac posilniť. Ku tomuto sa pridružil bratislavský puč, ktorý dokazuje, že starý režim chce sa znovu usadiť, svoj základ postaviť a svoju politickú moc uplatniť, a takýmto spôsobom splniť tie nádeje, v ktorých sa ten starý duch kochá. K týmto dvom bodom musíme konštatovať i zachádzanie s našimi menšinami v českých krajinách, ktoré zachádzanie nemôžeme len tak bez slova nechať a ktoré zachádzanie je dôkazom toho, že starý duch vládne, že nevymiera a drží sa kŕčovite nádejí, že príde zase k veslu.

    Vládu slovenskú, ktorá bola menovaná posledne, neuznávame. Za legálnu vládu jedine držíme tú, ktorej Snem 23. februára odhlasoval jednohlasne dôveru, ktorá vláda i dnes je pre nás zákonitou predstaviteľkou slovenského národa. Opatrenia prezidenta Republiky bolo protiústavné. Naši právnici preskúmali presne nielen ústavný zákon, ale aj zmocňovací zákon a presvedčili sa, že prezident Republiky nemal nijakého práva bez odhlasovania nedôvery Snemom vládu pozbaviť. To, čo sa dialo potom ďalej pod vojenskou ochranou, to nasvedčuje, že ten starý duch sa cíti už dosť silný. Udalosti sa rútia rýchlym tempom napred, a nemôžeme povedať, že čo všetko môže to vyvolať, ak sa Slováci dostatočne a rýchlo neosvedčia, že sa nestotožňujú s týmto režimom, že sa nestotožňujú s českým národom. Nechcem byť prorokom, ale každý si domyslí, že týmto tempom sa rútiace udalosti môžu vyvolať situáciu takú, aká bola v Mníchove, že sme vás dostatočne neznali a preto sme vás traktovali ako Čechoslovákov, lebo veď bývate v jednom štáte a my hľadíme na Štát ako na jednotu. My nemôžeme proti nikomu viesť vojnu, kto drží slovenské územie v moci. To sa nás netýka, my sme nie na to povolaní, aby sme namiesto vás išli vyhadzovať toho, kto by sa vrútil na slovenské územie. Vieme, že Slováci sú pokojamilovný a pracovitý národ. Konštatujem, máme doklady o vás, že chcete s nami dobre žiť a to vítame a kvitujeme vďačne."

    Po tomto rozhovore ja som si dovolil poznámku, v ktorej poznámke usiloval som sa vychytiť práve najhlbší zmysel celej tej argumentácie a upozornil som na vládne vyhlásenie, odznelé práve v tomto sneme dňa 21. februára t.r., v ktorom som poznamenal, že vládne vyhlásenie bolo založené na vete: Slovenský národ buduje si svoj štát, buduje si svoj nový štát, buduje si svoj slovenský štát. Dôkazom toho je, že slovenský nacionalizmus žije, slovenské nacionálne povedomie, že pracuje, organizuje si svoju službu štátnu, aby takto dokázal, že chce svojsky žiť podľa toho princípu, ktorý je dnes svetovým mottom: národnosť. Prehlásil som ďalej, čo sa týka nášho spolunažívania s Čechmi. Čo som nemeckým činiteľom dosiaľ niekoľkokrát prehlásil, že iniciatívne my nikdy nedáme impulz k tomu, aby bola Republika likvidovaná, ale ak budeme vedieť, že beh udalostí sa bude vyvinovať tak, že to bude prospešnejšie, budeme si pokladať za povinnosť voliť vhodnú chvíľu, aby sme sa odtrhli. Držal som to za potrebné, aby som pred nemeckým činiteľom znovu zdôraznil a zdôraznil som to znovu. Na to mi bolo poznamenané, že prečo táto váhavosť. Ja som poznamenal, že nie pre nedostatok svojho nacionálneho cítenia, nie pre nedostatok vôle, akoby sme my nechceli svojský štát mať. Ale s poukazom na malú vyškolenosť nášho ľudu, ktorá malá vyškolenosť by začiatky nášho štátneho života nechcela dostatočne — povedal by som — odosobniť, poťažne od udalosti odlúčiť, a trpko by znášala a výčitky by nám robila naša politická vospolnosť — keby z toho vyplývajúce počiatočné prekážky a ťažkosti musela znášať — že preto sú tie ťažkosti, že sme to spravili. Ale keď náš ľud bude vidieť, že udalosti sa rútili tak, že jediné východisko bude to, aby sme sa osamostatnili, vtedy si každý Slovák pritiahne remeň, uskromní sa a bude vedieť znášať i menšie nevýhody a povie si, že nebolo možno ináč robiť.

    Dostal som plné uznanie a pochopenie tohoto nášho stanoviska. Potom stalo sa to, aby som z úst najpovolanejšieho, teda z úst samého Führera počul, aké sú plány Nemeckej ríše na tomto poli a aby sa vedel podľa toho slovenský národ prispôsobiť. Nato pán zahraničný minister von Ribbenlrop povedal, že ďalej nejde hovoriť, že ďalšie počujem čoskoro z povolaných úst. Týmto bol náš rozhovor so zahraničným ministrom von Ribbentropom skončený.

    Za krátky čas boli sme predvedení k pánu ríšskemu kancelárovi Adolfovi Hitlerovi, v nových sieňach ríšskeho kancelárstva, kde opätovne čestná rota vzdala poctu a kde sa nám dostalo plného oficiálneho a slávnostného prijatia, ako to pri takýchto príležitostiach býva. Po prijatí pri samom rozhovore mimo mňa a kolegu Dr. Ďurčanského prítomní boli dvaja generáli a ešte dvaja diplomati, takže naše prijatie išlo v rámci úradnom a slávnostnom. Pán ríšsky kancelár, začal rozhovor týmto: Ich habe mir erlaubt, Sie zu bitten, dass Sie zu mir kommen, um mit Ihnen die Klärung der Situation zu besprechen.

    Po tomto preslove začal októbrovými udalosťami, ktoré októbrové udalosti vylíčil v tom zmysle, že: 'Riešil som vtedy nastolený problém s nádejou, že oni v tom teritóriu, ako budú nechaní, zmenia svoj systém a že nebudeme mať žiadnych trpkých skúseností vzájomných. Nestalo sa tak, máme nové skúsenosti a komplikácie, a tieto komplikácie sú nielen medzi nami susedmi, ale tieto vynášajú sa odtiaľ i do sveta. My sme nechceli krv prelievať a nechceli sme cudzích asimilovať. My nechceli sme krv prelievať a nedovolíme krv prelievať ani v budúcnosti. Nemecký národ má svoj Wirtschaftsraum a v tomto nesmie mu nikto prekážať. Musím ale konštatovať, že Nemci sú odstrkovaní v Čechách, kde sa viac a viac prejavuje nádej, že sa to všetko zmení, že sa vráti starý režim. Táto nádej stále zosilňuje a prejavuje sa mnohokrát spôsobom nekvalifikovaným. Vymýšľajú sa problémy, zahraničné plány, a nastolujú sa otázky, ktoré nemajú s naším životom nič spoločného, a len preto, aby budili nádej, že príde doba, že sa to všetko zvrtne, a my zas prídeme k starému režimu a moci. No, v Európe viac ohnisko vojny nepotrebujeme a nedovolíme. Takéto ohnisko vojny sa nechá rozhádzať, rozmetáme ho, aby ani stopy z neho nezostalo. V Prahe si myslia a plánujú, že vytúžia svoju nadvládu. Sem smeruje i to, čo sa stalo v Brne. Tí Nemci nám hovoria, že si to nedajú ľúbiť, čo Česi robia, Česi zas sa tu odvolávajú na rozvratné živly, takže to tu stále vrie, ohrozuje pokoj a poriadok a tým aj Európa je ohrozená a ja nedovolím ohrozovať mier Európy.'

    Tento úsek reči odznel ako výraz sklamania sa v Čechoch, sklamania sa v tých nádejach, ktoré sa kládli v nich po mníchovskom rozhodnutí. Humánne zaobchádzanie s Čechmi v Mníchove dalo im odvahu takto zariadiť svoj postup.

    Prichádzal teraz druhý úsek, ktorý sa týkal nás. "Sklamal som sa nielen v Čechoch, ale aj v Slovákoch - pokračoval pán ríšsky kancelár. — Priznávam, neznal som tento problém v bývalej republike. Nezaoberal som sa týmto problémom, iba naši viedenskí páni mi ho koľko-toľko vysvetlili a na základe týchto vysvetliviek, len náhodilých a príležitosných, nadobudol som si presvedčenie, že slovenský národ chce žiť, že národne bojuje, a preto som sa ho zaslal, hoci — ako som povedal — nepoznal som bližšie tento problém len na základe tých kusých informácií, ktoré som náhodilé dosial. Bez tohoto zaslania bolo by to ináč dopadlo s vami. Znepriatelil som si Maďarov pre vás, ktorým som povedal, že: 'Vy nemôžete mať žiadneho nároku na Slovákov, na územie nimi obývané, iba že by sa plebiscitom osvedčili, že chcú patriť vám. Nakoľko sa ale hlásia k svojmu životu, za ten sa osvedčujú, nemôžete si robiť na nich nárok !' — Nahnevali sa na toto maďarskí páni. Idem za princípom ďalej a teraz vidím, že i v Bratislave vládne starý duch. Nastolená vláda je toho dôkazom. My nechceme Slovákov, ale nebudeme sa ich zastávať, ak oni dostatočne neprejavia, že chcú žiť svojím samostatným životom, do všetkých konzekvencií. A pri žiadnej príležitosti nepoviem Maďarom, že nepatria k nim, k Maďarom, že nemám záujem, že je to vec Slovákov."

    Vycítil som, že tuje ten koreň, tu s tými Maďarmi, a že tuje to nebezpečenstvo. Potorn prečítal mi pán ríšsky kancelár správu maďarskú, že Maďari sa usilujú obsadiť po tieto dni slovenské územie. A proti tomuto treba sa osvedčiť. "Aber blitzschneIľ treba sa osvedčiť. Toto osvedčenie dať patričným činiteľom na vedomie, že slovenský národ rná svoj štát, má svoje územie, a preto treba zabrániť tomu. aby ktokoľvek si mohol nárokovať prístup na slovenské územie a na slovenské obyvateľstvo. Niet času na vyčkávanie, nie dni, ale hodiny rozhodujú a preto — použil zas slova — 'blitzschnell' riešime a rozriešime otázku tak, ako nemecký záujem v Európe vyžaduje. Nebudem si viac voči nikomu a kvôli nikomu znepriateľovať druhých, budem si brániť len svojich, podľa toho princípu 'Volkstum'. Ale kto podľa svojho národného charakteru žiť chce, ten padá do ochrany tohoto princípu. O tom sa máte rozhodnúť, ako som povedal, 'blitzschnelľ".

    Po tomto výklade dovolil som si pár slov pánu ríšskemu kancelárovi povedať, v duchu asi tom, že: "pod dojmami tejto reči, odpustite, že Vám nič konkrétneho nepoviem, iba Vás uisťujem, že sa v slovenskom národe nikdy nesklamete a že Vám slovenský národ nedá príčinu, aby ste mali a mohli ľutovať to, čo ste za slovenský národ vykonali, za čo sme Vám povďační."

    Toto bol asi podstatný a vecný, v krátkosti uvedený obsah týchto našich rozhovorov. Potom sme sa rozlúčili a odovzdali srne vec patričným referentom k prejednaniu, čo trvalo až do druhej hodiny v noci, takže sme na sľúbený čas o 12. hodine v noci nemohli prísť.

    Slávny Snem, skladám tu pred Snem sucho zhrnutý materiál svojej berlínskej návštevy, ktorý ste tu vypočuli a prosím vás, uvažujte, rozhodujte. (Potlesk.)

    Poznámka: Zasedání Slovenského snemu, na němž došlo k vyhlášení samostatné Slovenské republiky, bylo označeno za tajné. Tisův projev byl prvně zveřejněn až v roce 1947 v publikaci: Čulen, Konštantín. Po Svätoplukovi druhá naša hlava. Cleveland: Prvá katolícka slovenská jednota, 1947. Výše uvedený text je převzatý z publikace: Sidor, Karol. Takto vznikol Slovenský štát. Bratislava: Odkaz, 1991. Strany 161-164.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Rozhodný krok k obraně lidové moci v Polsku (Rudé právo, 14.12.1981)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1456 přečtení)

    Rozhodný krok k obraně lidové moci v Polsku
    Rudé právo, 14.12.1981

    Varšava (ČSTK, zr) - Státní rada Polské lidové republiky vyhlásila v souladu s druhým článkem ústavy s platností od půlnoci ze soboty na neděli 13. prosince v zemi výjimečný stav. Byla ustavena vojenská rada národní záchrany a pověřena řízením státu. V jejím čele stojí první tajemník ÚV PSDS, předseda rady ministrů, ministr národní obrany PLR Wojciech Jaruzelski. Jejími členy jsou vyšší důstojníci polské armády.

    Vojenská rada jmenovala na všech stupních státních zprávy a v některých hospodářských článcích své zplnomocněné vojenské komisaře. Vydala rovněž první dekrety, které upravují současný veřejný život. Rozhodla o dočasném zastavení činnosti odborů a dočasném zákazu stávek.

    V rámci prvních opatřeních vojenské rady byla internována skupina lidí ohrožující bezpečnost státu.

    Do této skupiny patří extrémní činitelé „solidarity“ a ilegálních protistátních organizací. Na pokyn vojenské rady bylo rovněž internováno několik desítek lidí, kteří nesou osobní odpovědnost za krizi, k níž v Polsku v sedmdesátých letech došlo. Byly vytvořeny zvláštní soudy, jejichž posláním je učinit přítrž zločineckým gangům, které provádějí spekulace a ochromují hospodářství. Neoprávněně nabytý majetek bude konfiskován. Zvláštní dekret rovněž stanovuje prominutí a vymazání některých trestních činů a přestupků proti zájmům státu spáchaným před 13. prosincem tohoto roku.

    V neděli v časných hodinách informoval o vyhlášení výjimečného stavu Wojciech Jaruzelski ve varšavském rozhlase polskou veřejnost. Uvedl, že v sobotu večer bylo mnoho veřejných budov v Polsku okupováno, ozvaly se výzvy ke krvavému zúčtování se stoupenci socialistického zřízení, s lidmi odlišného smýšlení, šířil se teror, vlna bezohledných zločinů, přepadů a vloupání. Chaos a demoralizace se staly pohromou.

    „Naše země se ocitla nad propastí. Další udržování nynější situace by nevyhnutelně vedlo ke katastrofě, k naprostému chaosu, k bídě a hladu,“ prohlásil W. Jeruzelski. „Za této situace by nečinnost byla zločinem na národu. Je třeba říci dost!“ zdůraznil. A dále kategoricky prohlásil, že je třeba spoutat ruce avanturistům dříve, než uvrhnou vlast do propasti bratrovražedného boje.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Mnichovská dohoda (1938)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (4883 přečtení)

    Mnichovská dohoda ze dne 29.9.1938

    Německo, Spojené království, Francie a Itálie, vzhledem k dohodě, které již bylo dosaženo ve věci odstoupení území Sudet Německu, ujednali následující podmínky uvedeného odstoupení a opatření z něj vyplývajících, a touto dohodou se zavazují k učinění opatření nezbytných k jejímu naplnění:

    (1) Vyklizení začne 1. října

    (2) Spojeného království, Francie a Itálie se shodly, že vyklizení území bude dokončeno do 10. října, aniž by byla zničena jakákoli zařízení, která se na území nacházejí, a že Československá vláda bude odpovídat za provedení vyklizení bez poškození uvedených zařízení

    (3) Podrobnosti vyklizení budou stanoveny mezinárodní komisí složenou ze zástupců Německa, Spojeného království, Francie, Itálie a Československa

    (4) Obsazování převážně německého území německými jednotkami začne 1. října. Čtyři oblasti vyznačené na připojené mapě budou obsazovány německými vojsky následovně:
    Území označené číslem I 1. a 2. října; území označené číslem II 2. a 3. října; území označené číslem III 3., 4. a 5. října; území označené číslem IV 6. a 7. října. Zbývající území převážně německého charakteru bude neprodleně zjištěno výše uvedenou mezinárodní komisí a bude obsazeno německými jednotkami do 10. října

    (5) Mezinárodní komise uvedena v odstavci 3 určí oblasti, ve kterých se bude konat plebiscit. Tyto oblasti budou do zjištění jeho výsledků obsazeny mezinárodními jednotkami. Stejná komise stanoví způsob, jakým se hlasování bude konat, vycházejíc ze Saarského plebiscitu. Komise také stanoví datum jeho konání, ne pozdější než konec listopadu

    (6) O konečné podobě hranic rozhodne mezinárodní komise. Tato komise bude také oprávněna doporučit čtyřem mocnostem, Německu, Spojenému království, Francii a Itálii v určitých výjimečných případech menší úpravy v přísně etnograficky určovaných oblastech, které mají být připojeny bez plebiscitu

    (7) V oblastech připadajících Německu bude zaručena možnost příchodu a odchodu, které bude moci být využíváno v šesti měsících od data podepsání této dohody. Německo-Československá komise bude určovat podrobnosti této možnosti, berouc ohledy na ulehčení otázek přemisťování obyvatelstva a usazování vyvstávajících z uvedeného odevzdání území

    (8) Československá vláda ve lhůtě čtyř týdnů po podepsání této dohody propustí ze svých vojenských a policejních sil jakéhokoli sudetského Němce, který si to bude přát, a Československá vláda ve stejné lhůtě propustí sudetoněmecké vězně, kteří si odpykávají trest za politické zločiny

    Mnichov, 29. září 1938

    ADOLF HITLER,
    NEVILLE CHAMBERLAIN,
    EDUARD DALADIER,
    BENITO MUSSOLINI


    Celý článek... | Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Projev předsedy federální vlády Mariána Čalfy před volbou prezidenta (29.12.1989)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1203 přečtení)

    Projev předsedy federální vlády Mariána Čalfy před volbou prezidenta
    Společná schůze obou komor Federálního shromáždění, 29.12.1989
    Praha, Vladislavský sál Pražského hradu

    Předseda vlády ČSSR M. Čalfa: Vážený pán predseda Federálneho zhromaždenia, vážené poslankyne a poslanci, vážení hostia.

    Posledné týždne postavili pred každého občana našej republiky povinnosť prevziať svoj diel osobnej zodpovednosti za správu vecí verejných. Študenti, umelci, robotníci, roľníci, vedci i úradníci tí všetci na uliciach i na pracoviskách spolurozhodovali o našom budúcom osude.

    Východisková požiadavka dialógu všetkých politických síl krajiny postupne prenikla z Václavského námestia, nielen do ostatných častí Prahy a ďalších miest, ale tiež do štátnych orgánov. Tento dialóg sa stal základom zostavenia novej vlády a stáva sa aj spôsobom práce Federálneho zhromaždenia.

    Aby sa slobodný dialóg stal nepochybnou súčasťou politického rozhodovania a riadenia, je nutné dať odpoveď na stále ešte otvorenú otázku, kto bude československým prezidentom v dobe, kedy naša krajina bude završovať prechod k demokracii.

    Práve dnes nastala tá chvíľa, kedy vy - poslanci Federálneho zhromaždenia, svojou voľbou rozhodnete, kto bude hlavou štátu v tejto historickej dobe.

    Vážené poslankyne, vážení poslanci. hlasovať o prezidentovi Československej socialistickej republiky je vždy zodpovedný čin. Ak máme dnes zabrániť ústavnej a spoločenskej kríze, 3/5 z vás musia nájsť spoločný jazyk. Iba takto preukážete, že poslanci Federálneho zhromaždenia sú schopní vyhovieť prianiu svojich voličov, čím položíte ďalší z dôležitých kameňov stavby demokratického politického režimu v našej krajine. Hlasovať o prezidentovi Československej republiky je vždy závažný čin. Najvyšší predstaviteľ nášho štátu má rad pravomocí, ktorých plnenie je predpokladom uceleného fungovania celého politického systému z hľadiska vnútornej i zahraničnej politiky.

    Prezident, ako vrcholný štátno-politický predstaviteľ stelesňuje našu suverénnu štátnosť, a to v neposlednom rade ako spoločný predstaviteľ českého a slovenského národa i ostatných národností republiky. Navyše tradícia prezidentského úradu odvozovaná od zakladateľa novodobého Československého štátu Tomáša G. Masaryka spája politické právomoci s osobnou autoritou, teda i s mravnosťou.

    Hlasovať o prezidentovi Československej republiky je vždy slávnostný čin. Demokratická politická kultúra našich národov, ktoré v uplynulých týždňoch preukázali svoju životaschopnosť a silu, dá iste vyniknúť i v tejto historickej sále Pražského hradu významu, aký voľbe prezidenta prikladá každý občan našej vlasti. Dôstojne, na úrovni našich tradícií pred tvárou celého sveta môžeme dnes dokázať, že reprezentanti československého ľudu dokážu suverénne a zodpovedne riešiť všetky úlohy, ktoré pred nimi stoja.

    Vážené poslankyne, vážení poslanci, v súlade s vôľou ľudu i predstaviteľov rozhodujúcich politických síl v našej krajine a podľa svojho vlastného najhlbšieho presvedčenia vám predkladám návrh, aby ste za prezidenta Československej socialistickej republiky zvolili pána Václava Havla.

    Politická i umelecká aktivita pána Václava Havla je dnes už natoľko známa, že nie je potrebné návrh podrobne zdôvodňovať. Dovoľte mi preto iba uviesť hlavné dôvody, o ktoré sa predložený návrh opiera.

    Pán Václav Havel je dnes najvýznamnejším predstaviteľom zápasu o mravnosť demokratickej politiky. Jeho život je príkladom človeka, ktorý stojí za svojími názormi aj navzdor perzekúcii. Priamočiarosť jeho politickej aktivity, či už ako člena Klubu angažovaných nestraníkov v roku 1968, zakladateľa a prvého zástupcu Charty 77, či popredného predstaviteľa Občianského fóra, ukazuje na jeho mravnú veľkosť i na veľké skúsenosti z práce medzi ľuďmi. Tým si získal úctu všetkých, ktorí dokážu rozumne zhodnotiť charakterové vlastnosti politika modernej doby.

    Mravná zásadovosť pána Václava Havla je zárukou, že demokratický dialóg zostane základom nášho novo sa formujúceho politického režimu. Práve v politickej mravnosti nového prezidenta je istota, že pozornosť verejnosti, ich predstaviteľov sa bude sústreďovať na budúcnosť našej krajiny, na upevňovanie demokracie, a nie na vybavovanie si osobných účtov pod pláštikom veľkých ideálov, ako sme tomu boli neraz svedkami v minulosti. Sama skutočnosť, že pán Václav Havel podmienil svoju voľbu zaistením slobodných volieb, s tým, že až po zvolení nového Federálneho zhromaždenia, by sa mal zvoliť prezident na ústavou predpísaných 5 rokov svedčí o tom, že zostáva verný svojmu demokratickému presvedčeniu.

    Pán Václav Havel je dnes jedným z najvýznamnejších predstaviteľov nielen demokratických, ale aj vlasteneckých síl tejto krajiny. Nikdy neprijal ani ponuky priateľov ani odporúčania nepriateľov, aby odišiel do emigrácie, kde by iste mal podmienky pre pohodlnejší život.

    Ako väzeň svedomia dôstojne znášal poníženie človeka zatlačeného bezduchou mocou na okraj spoločnosti iba preto, aby mohol zostať so svojím ľudom; svojími názormi i praktickými činmi sa stal i jedným z architektov nových demokratických vzťahov Čechov a Slovákov. Zároveň ako tvorivý umelec obohacoval pokladnicu kultúry našich národov a preslávil ich talent v zahraničí.

    Ako dôstojný zástupca generácie obrodencov nielen tvorivými činmi, ale i usilovnou organizátorskou prácou, či v rôznych dobách vo vedení PEN-klubu, Klubu nezávislých spisovateľov, či v čele obce spisovateľov, rozvíjal demokratickú kultúrnu tradíciu našich národov.

    Pán Václav Havel je dnes občanom našej krajiny s najväčšou medzinárodnou autoritou. Nejde iba o to, že je členom radu zahraničných PEN klubov alebo nositeľom mnohých zahraničných či medzinárodných umeleckých cien. Ako na najvýznamnejšiu osobnosť našich demokratických klubov sa k nemu obracajú cudzí štátnici už mnoho mesiacov. Iba človek s takýmto kreditom môže reprezentovať našu suverenitu v búrlivých integračných procesoch súčasnej Európy. Iba človeka s takovýmto kreditom môžu dnes rešpektovať v demokratických krajinách ako spoľahlivého partnera pre dlhodobé dohody, ktoré zaistia bezpečný život našich národov tešiacich sa z najhodnotnejších plodov hospodárskeho rozvoja.

    Vážené poslankyne, vážení poslanci, dovoľte mi na záver vyjadriť presvedčenie, že váš hlas pre pána Václava Havla, je hlasom pre zabezpečenie ľudských práv, pre každého človeka v našej krajine. Je to hlas pre dôstojný a stále bohatší život ľudu našej drahej vlasti.

    Ďakujem za pozornosť.

    Zdroj: Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Stanovisko KSČM k 60. výročí únorových událostí v r. 1948 (2008)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1182 přečtení)

    Stanovisko KSČM k 60. výročí únorových událostí v r. 1948 (29.2.2008)

    51. schůze Výkonného výboru ÚV KSČM přijala dne 29. února 2008 stanovisko k 60. výročí únorových událostí v r. 1948.

    Před 60 lety došlo v Československu v návaznosti na proces prohlubování národní a demokratické revoluce k zásadnímu politickému zvratu, který se stal východiskem i součástí revolučního procesu vzniku první historické formy socialismu. Současným vládním garniturám je toto výročí vítanou příležitostí k rozvíjení kampaně nejen proti KSČM, ale i proti myšlence socialistické alternativy ke kapitalismu.

    V této kampani se angažují zejména ti, kteří chtějí co nejvíce zdiskreditovat myšlenku, že kapitalismus nemůže být koncem dějin, jediným možným a věčným společenským řádem a že lidé mají nezadatelné právo humánní demokratickou cestou tento systém překonat. Současným vládnoucím vrstvám jde o moc a zisky a k jejich zachování patří snaha co nejvíce zmanipulovat široké vrstvy, aby nepochopily podstatu problému.

    Kampaň proti Únoru 1948 se především snaží vnutit do vědomí lidí myšlenku, že nešlo o ústavně provedenou revoluci, které se zúčastnily široké vrstvy občanů, ale o pouhý mocenský puč. Antikomunisté se snaží zastřít fakt, že KSČ v této době byla na rozdíl od svých protivníků spojena s životními zájmy širokých neprivilegovaných vrstev, aktivně je prosazovala a všemožně mařila snahy zbohatlických vrstev strhnout politickou moc do svých rukou. Právě tato skutečnost jí přinesla úspěch a jejím oponentům zaslouženou porážku. KSČM se hlásí k revolučnímu základu Února 1948 a vysoce oceňuje práci a obětavost generací budovatelů první formy socialismu, které se na prosazení této cesty a následném rozvíjení jejích pozitivních stránek podílely.

    KSČM se již při svém založení omluvila všem těm, kterých se bezprostředně dotkly nedostatky i tragické deformace, které se v průběhu první formy socialismu projevily a které myšlenku socialismu ochudily a poškodily.

    KSČM má zájem na objektivní analýze historické formy socialismu před rokem 1989. Taková analýza může přispět k podpoře a v perspektivě nakonec i uskutečnění nové, demokratické a humánní podoby socialismu.

    Nevracíme se zpět k překonanému, hledíme společně s lidmi vpřed, k sociálně spravedlivé společnosti 21. století.

    zdroj: ÚV KSČM; 29. 2. 2008


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Karlovarský program SdP (1938)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2450 přečtení)

    Karlovarský program SdP = Karlsbader Programm der SdP

    Jako utiskovaní se budeme cítit potud, pokud my Němci nebudeme smět dělat totéž co Češi.

    Všechno, co je dovoleno Čechům, musí být dovoleno také nám. Jedním slovem: Chceme pouze žít jako svobodní mezi svobodnými.

    Pokud má v československém státě dojít ke klidnému vývoji, potom je třeba kromě již naznačeného provést v rámci budoucího státního a právního řádu trojí revizi - revizi historického mýtu, revizi pojetí slovanské bašty a revizi zahraničně politického postavení:

  • Obnovu plné rovnoprávnosti německé národní skupiny s českým národem.
  • Uznání německé národní skupiny jako právnické osoby k ochraně tohoto rovnoprávného postavení ve státě.
  • Uznání nedotknutelnosti německého sídelního území.
  • Vybudování samosprávy v německém sídelním území ve všech oblastech veřejného života, pokud jed o zájmy a záležitosti německé národní skupiny.
  • Vytvoření zákonných ochranných opatření pro ty státní příslušníky, kteří žijí mimo uzavřené sídelní území svého národa.
  • Náprava veškerého bezpráví a nahrazení všech škod, které sudetským Němcům v důsledku tohoto bezpráví vznikly.
  • Uznání a provedení zásady: v německém území němečtí úředníci a veřejní zaměstnanci.
  • Plná svoboda přiznání se k německému národu a německému světovému názoru.
  • Zdroj: Dokumente zur Sudetendeutschen Frage 1916 - 1967. München 1967, s. 193.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: 21. podmínek pro přijetí do Komunistické internacionály (1920)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2168 přečtení)

    21. podmínek pro přijetí do Komunistické internacionály
    (schválených na II. kongresu KI, který se konal 19. července - 7. srpna 1920)

    První ustavující kongres Komunistické internacionály nevypracoval žádné přesné podmínky pro přijetí jednotlivých stran do III. internacionály. Až do chvíle svolání I. kongresu existovaly ve většině zemí pouze komunistické směry a skupiny.

    II. světový kongres Komunistické internacionály se schází za jiných podmínek. Nyní nejsou ve většině zemí pouze komunistické proudy a směry, nýbrž komunistické strany a organizace.

    Ke Komunistické internacionále se nyní stále častěji obracejí strany a skupiny, které ještě nedávno patřily k II. internacionále a jež nyní chtějí vstoupit do III. internacionály, ač se ve skutečnosti nestaly komunistickými. Druhá internacionála je definitivně rozbita. Nerozhodné strany a centristické skupiny, které poznávají naprostou beznadějnost II. internacionály, se snaží připojit se ke Komunistické internacionále, jež je stále pevnější, avšak doufají přitom, že si uchovají takovou "autonomii", která jim umožní provádět dřívější oportunistickou nebo centristickou politiku. Komunistická internacionála se do jisté míry stává módou.

    Přání některých vedoucích centristických skupin vstoupit do III. internacionály je nepřímým potvrzením toho, že Komunistická internacionála si dobyla sympatií převážné většiny uvědomělých dělníků celého světa a že se každým dnem stává silnější.

    Za jistých podmínek hrozí Komunistické internacionále nebezpečí, že bude roztříštěna kolísavými polovičatými skupinami, které se dosud nezbavily ideologie II. internacionály. Kromě toho zůstává v některých velkých stranách (Itálie, Švédsko, Norsko, Jugoslávie aj.), jejichž většina stojí na straně komunismu, až dosud značně velké reformistické a sociálpacifistické křídlo, které pouze čeká na vhodnou chvíli, aby znovu pozvedlo hlavu, zahájilo aktivní sabotáž proletářské revoluce a aby tak pomohlo buržoazii a II. internacionále.

    Žádný komunista nesmí zapomínat na poučení z Maďarské republiky rad. Spojení maďarských komunistů s takzvanými levicovými sociáldemokraty přišlo maďarskému proletariátu draho.

    Vzhledem k tomu považuje II. světový kongres Komunistické internacionály za nutné stanovit zcela přesné podmínky pro přijetí nových stran, jakož i vysvětlit oněm stranám, které již byly přijaty do Komunistické internacionály, jaké z toho pro ně plynou povinnosti.

    Druhý kongres Komunistické internacionály se usnáší:

    Podmínky příslušnosti ke Komunistické internacionále jsou:

    1. Veškerá propaganda a agitace musí mít skutečně komunistický ráz a musí odpovídat programu a všem usnesením III. internacionály. Všechny stranické tiskové orgány musí být redigovány spolehlivými komunisty, kteří dokázali svou oddanost věci proletariátu. O diktatuře proletariátu se nesmí mluvit jako o běžné naučené formuli, nýbrž musí být propagována tak, aby její nutnost vyplývala pro každého řadového dělníka, dělnici, vojáka a rolníka z událostí běžného života, soustavně denně zaznamenávaných naším tiskem.

    Periodický a neperiodický tisk a všechna nakladatelství strany musí být zcela podřízeny ústřednímu výboru strany, nezávisle na tom, je-li strana jako celek v daném okamžiku legální nebo ilegální. Je nepřípustné, aby nakladatelství zneužívala své autonomie a aby prováděla politiku, která by plně neodpovídala politice strany.

    V novinách, na lidových schůzích, v odborových svazech, v družstvech - všude, kam mají přístup stoupenci III. internacionály, je nezbytné soustavně a nemilosrdně pranýřovat nejen buržoazii, nýbrž i její pomahače, reformisty všech odstínů.

    2. Každá organizace, která se chce připojit ke Komunistické internacionále, je povinna plánovitě a soustavné odstraňovat z každého odpovědnějšího místa v dělnickém hnutí (stranická organizace, redakce, odborový svaz, parlamentní frakce, družstvo, obecní správa atp.) reformisty a stoupence centrismu a nahradit je spolehlivými komunisty, bez ohledu na to, že zpočátku bude někdy nutno nahrazovat "zkušené" pracovníky prostými dělníky.

    3. Téměř ve všech zemích Evropy a Ameriky vstupuje třídní boj do období občanské války. Za takových podmínek nemohou mít komunisté důvěru k buržoazní zákonnosti. Jsou povinni všude zřizovat paralelní ilegální aparát, který by v rozhodující chvíli pomohl straně splnit její povinnost vůči revoluci. Ve všech zemích, kde komunisté v důsledku stavu obležení nebo výjimečných zákonů nemají možnost provádět veškerou svou práci legálně, je bezpodmínečně nutné spojit legální práci s prací ilegální.

    4. Při rozšiřování komunistických idejí je zvláště nutná houževnatá soustavná propaganda těchto idejí ve vojsku. Tam, kde je tato agitace zakázána výjimečnými zákony, musí být prováděna ilegálně. Odmítnutí takové práce by se rovnalo zradě revoluční povinnosti a bylo by neslučitelné s příslušností k III. internacionále.

    5. Je nutná soustavná a plánovitá agitace na vesnici. Dělnická třída nemůže upevnit své vítězství, nemá-li na své straně byť jen část zemědělských nádeníků a chudých rolníků a jestliže nedokázala svou politikou neutralizovat část ostatního obyvatelstva vesnice. Komunistická práce na vesnici nabývá v současné době mimořádného významu. Musí být prováděna hlavně prostřednictvím revolučních městských a zemědělských dělníků-komunistů, kteří mají spojení s vesnicí. Upuštění od této práce nebo předání této práce do nespolehlivých rukou poloreformistů se rovná upuštění od proletářské revoluce.

    6. Každá strana, která chce k III. internacionále, je povinna odhalovat nejen zjevný sociálpatriotismus, nýbrž také neupřímnost a pokrytectví sociálpacifismu: soustavně dokazovat dělníkům, že bez revolučního svržení kapitalismu nemohou žádné mezinárodní smírčí soudy, žádné smlouvy o omezení zbrojení, žádná "demokratická" reorganizace Společnosti národů zachránit lidstvo před novými imperialistickými válkami.

    7. Strany, chtějící patřit ke Komunistické internacionále, jsou povinny přiznat nutnost naprosto a absolutně zúčtovat s reformismem a centristickou politikou a propagovat toto zúčtování v nejširších kruzích členů strany. Bez toho není možná důsledná komunistická politika. Komunistická inter-nacionála bezpodmínečně a ultimativně žádá provedení tohoto zúčtování v nejkratší době. Komunistická internacio-nála nemůže připustit, aby všem známí oportunisté, jako například Turati, Kautsky, Hilferding, Hillquit, Longuet, MacDonald, Modigliani a ostatní, měli právo považovat se za členy III. internacionály. Vedlo by to k tomu, že by se III. internacionála velmi podobala zmizelé II. internacionále.

    8. V otázce kolonií a utlačovaných národů je nutno, aby byla zvlášť výrazná a jasná Unie stran těch zemí, kde buržoazie takové kolonie ovládá a utlačuje jiné národy. Každá strana, která chce patřit k III. internacionále, je povinna nemilosrdně odhalovat uskoky "svých" imperialistů v koloniích, podporovat každé osvobozenecké hnutí v koloniích nikoli slovy, nýbrž činy, žádat, aby její domácí imperialisté byli z těchto kolonií vyhnáni, vypěstovat v srdcích dělníků své země skutečně bratrský poměr k pracujícímu obyvatelstvu kolonií a utlačovaných národů a provádět ve vojsku své země soustavnou agitaci proti každému utlačování koloniálních národů.

    9. Každá strana, která chce patřit ke Komunistické internacionále, je povinna provádět soustavnou a vytrvalou komunistickou práci v odborových svazech, v dělnických a závodních radách, v družstvech a jiných masových organizacích. V těchto organizacích je nutno vytvořit komunistické buňky, které trvalou a houževnatou prací musí získat odborové svazy atd. pro komunismus. Tyto buňky jsou povinny při své každodenní práci neustále odhalovat zrady sociálpatriotů a kolísavost "centra". Tyto komunistické buňky musí být úplně podřízeny straně.

    10. Každá strana, patřící ke Komunistické internacionále, je povinna houževnatě bojovat proti Amsterodamské "internacionále" žlutých odborových svazů. Každá strana musí mezi odborově organizovanými dělníky důrazně propagovat nutnost roztržky se žlutou Amsterodamskou internacionálou. Musí všemožně podporovat rodící se mezinárodní sjednocení rudých odborových svazů patřících ke Komunistické internacionále.

    11. Strany, které chtějí patřit k III. internacionále, jsou povinny přezkoumat členy svých parlamentních frakcí, odstranit z nich nespolehlivé živly, podřídit tyto frakce nejen slovy, nýbrž ve skutečnosti ústředním výborům stran, žádat od každého komunistického člena parlamentu, aby veškerou svou činnost podřídil zájmům skutečně revoluční propagandy a agitace.

    12. Strany, patřící ke Komunistické internacionále, musí být vybudovány podle zásady demokratického centralismu V současném období zostřené občanské války může komunistická strana splnit svou povinnost jen tehdy, bude-li organizována co nejcentralističtěji, bude-li v ní vládnout železná kázeň, hraničící s kázní vojenskou, a bude-li stranické centrum mocenským autoritativním orgánem, vybaveným rozsáhlou plnou mocí a těšícím se všeobecné důvěře členů strany.

    13. Komunistické strany všech zemí, kde komunisté pracují legálně, musí pravidelně provádět čistky (novou registraci) členstva stranických organizací, aby strana byla soustavně očišťována od maloburžoazních živlů, které se do ní nezbytně vetřou.

    14. Každá strana, chtějící patřit ke Komunistické internacionále, je povinna obětavě podporovat každou sovětskou republiku v jejím boji proti kontrarevolučním silám. Komunistické strany musí neustále provádět propagandu za tím účelem, aby dělníci odmítali opravovat předměty válečné výzbroje posílané nepřátelům sovětských republik, musí provádět legální nebo ilegální propagandu ve vojsku, vyslaném k zardoušení dělnických republik atd.

    15. Strany, které dosud podržely staré sociálně demokratické programy, jsou povinny v pokud možno nejkratší době tyto programy přehlédnout a vypracovat s ohledem na zvláštní podmínky své země nový komunistický program ve smyslu usnesení Komunistické internacionály. Zpravidla musí být program každé strany, patřící ke Komunistické internacionále, potvrzen řádným kongresem Komunistické internacionály nebo jejím výkonným výborem. V případě, že výkonný výbor Komunistické internacionály nepotvrdí program té či oné strany, má tato strana právo odvolat se ke kongresu Komunistické internacionály.

    16. Všechna usnesení kongresů Komunistické internacionály, jakož i usnesení jejího výkonného výboru, jsou závazná pro všechny strany, patřící ke Komunistické internacionále. Komunistická internacionála, pracující za nejostřejší občanské války, musí být vybudována mnohem centralizovaněji, než jak tomu bylo v II. internacionále. Přitom jsou Komunistická internacionála a její výkonný výbor přirozeně povinny mít ohled na různost podmínek, za kterých bojují a pracují různé strany, a musí činit všeobecně závazná usnesení pouze o takových otázkách, o kterých je to možné.

    17. V souvislosti s tím musí všechny strany, které chtějí patřit ke Komunistické internacionále, změnit své jméno. Každá strana, chtějící patřit ke Komunistické internacionále, musí mít název: komunistická strana té a té země (sekce III., Komunistické internacionály). Otázka názvu není jen formální, nýbrž je velmi důležitá. Komunistická internacionála vypověděla rozhodný boj celému buržoaznímu světu a všem žlutým sociálně demokratickým stranám. Je nutno, aby každému prostému pracovníku byl zcela jasný rozdíl mezi komunistickými stranami a starými oficiálními "sociálně demokratickými" nebo "socialistickými" stranami, které zradily prapor dělnické třídy.

    18. Všechny vedoucí tiskové orgány všech zemí jsou povinny otiskovat všechny důležité dokumenty výkonného výboru Komunistické internacionály.

    19. Všechny strany patřící ke Komunistické internacionále nebo které učinily prohlášení, že si přejí do ní vstoupit, jsou povinny co možná nejdříve, nejpozději však do 4 měsíců po II. kongresu Komunistické internacionály, svolat mimo řádný sjezd nové strany, aby byly projednány tyto podmínky. Přitom se musí ústřední výbor postarat, aby se všechny jejich organizace seznámily s usnesením II. kongresu Komunistické internacionály.

    20. Strany, které by nyní chtěly vstoupit do III. internacionály, které však dosud radikálně nezměnily svou dřívější taktiku, musí se před vstupem do Komunistické internacionály postarat, aby členy jejich ústředního výboru a všech nejdůležitějších ústředních institucí strany byly nejméně dvě třetiny soudruhů, kteří se již před II. kongresem Komunistické internacionály veřejně jednoznačně vyslovili pro vstup do III. internacionály. Výjimky jsou přípustné po schválení výkonným výborem III. internacionály. Výkonný výbor Komunistické internacionály má právo činit výjimky také pro zástupce "centra", jmenované v § 7.

    21. Členové strany, kteří zásadně odmítají povinnosti a teze vytyčené Komunistickou internacionálou, musí být ze strany vyloučeni. Totéž platí také o delegátech na mimo řádné stranické sjezdy.

    Zdroj: Vtoroj kongress Kommunističeskogo intěrnacionala, 1934, str. 499-505.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: KSS k februáru 1948 (2008)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1158 přečtení)

    KSS k februáru 1948 (21.2.2008)

    V týchto dňoch si Komunistická strana Slovenska pripomína 60. výročie udalostí z februára 1948. Práve toto výročie vníma KSS ako príležitosť pre celú slovenskú spoločnosť kritický, avšak reálny a objektívne posúdiť uvedené udalosti, ktoré zásadným spôsobom ovplyvnili dejiny druhej polovice 20. storočia.

    KSS v záujme historickej objektivity konštatuje:

    Február 1948 nebol násilným ozbrojený pučom, ako sa snažia verejnosť presvedčiť ponovembroví „víťazi“, ale bol hlbokým a demokratickým revolučným procesom vyjadrujúcim vôľu drvivej väčšiny spoločnosti, uskutočneným s jej aktívnym súhlasom.

    Na tejto skutočnosti nič nezmenia ani určité momenty utilitaristického využívania mocenského aparátu KSČ uplatňované predovšetkým v päťdesiatych a čiastočne v sedemdesiatych rokoch minulého storočia, zahrňujúce aj niektoré excesy, ani vonkajší tlak vtedajšieho vedenia ZSSR, ktorý viedol k opusteniu špecifickej československej cesty k socializmu a nekritickému prevzatiu sovietskeho modelu, svojim dopadom v konečnej inštancii nevhodného pre československé pomery.

    Na tomto fakte nezmenia nič ani deformácie prvej formy socializmu, hlavne vykonštruované politické procesy a antihumánne formy mocenského tlaku použitého proti odporcom, ale i proti mnohým nevinným občanom, vrátane komunistov a stúpencov socializmu.

    K tomuto však musíme dodať, že mnohí zahraniční a taktiež domáci odporcovia socializmu a nimi zneužití dezorientovaní ľudia neuznali demokraticky prijaté riešenie februárovej krízy v roku 1948 a legitimitu socialistického zriadenia. V rozpore zo záujmami väčšiny zahájili aktívny odpor. K jeho rôznym formám, ku ktorým patrili sabotáže, teror a ničenie spoločného majetku sa dnes hrdo hlásia a požadujú, aby boli ich aktivity ocenené ako „tretí odboj“. Aj oni nesú nemalú zodpovednosť za atmosféru a obete 50. rokov. Spolu so svojimi mnohými novembrovými a ponovembrovými následníkmi nesú ale aj zodpovednosť za to, že nebolo možné pokračovať po ceste sociálnej spravodlivosti a že obnovená zbohatlícka elita a jej pravicová politická reprezentácia dnes vedú nemilosrdnú ofenzívu proti politickej slobode, životnej úrovni a sociálnym istotám väčšiny občanov.

    Československo sa po druhej svetovej vojne, spolu s ďalšími krajinami, dalo na dovtedy nikým neprebádanú cestu výstavby sociálne spravodlivej spoločnosti - socializmu.

    Je historickou skutočnosťou, že práve zásluhou februára 1948 boli z každodenného života československej spoločnosti odstraňované také dovtedy bežné javy, akými boli hlad, bieda, neistota, vykorisťovanie a nedôstojný život pracujúceho človeka. Vďaka socializmu sa radový občan dočkal osem hodinového pracovného času, bezplatného a pre každého dostupného vzdelania, kde rozhodovali schopnosti a nie peniaze. Bezplatná a kvalitná zdravotnícka starostlivosť sa stala samozrejmosťou každodenného života. Právo na prácu., plnohodnotný život v starobe, zabezpečené dôchodkovými dávkami, odchod do dôchodku u žien v 55 a u mužov v 60 rokoch boli výdobytkom práve socializmu minulého storočia. Všetky tieto uvedené výdobytky radového človeka, ale i mnohé iné sú už len minulosťou.

    Ak existuje v dejinách Slovenska obdobie zlatého veku, tak to boli roky po februári 1948. Je to obdobie 40. rokov, počas ktorých zažilo predovšetkým Slovensko rozvoj dovtedy nebývalých rozmerov. Obrovská premena zaostalej poľnohospodárskej krajiny na krajinu s modernou strojárenskou výrobou, na priemyselnú a strojársku veľmoc, na krajinu s vysoko rozvinutou poľnohospodárskou veľkovýrobou, ktorú k nám chodili obdivovať z celého sveta, krajinu s obrovským vedeckým potenciálom, bezplatným zdravotníctvom a školstvom. Na krajinu v ktorej sociálne zabezpečenie občanov bolo na takej úrovni, že nám to závidel celý svet. Dnes je už priam neuveriteľné pochopiť silu ekonomiky, ktorá za 40 rokov bola schopná dosiahnuť všetko to, čo na Slovensku bolo postavené. To všetko, všetky tie investície boli realizované popri vysokom sociálnom zabezpečení občanov.

    Dnes, s odstupom času, po mnohých udalostiach ktoré nasledovali a predovšetkým po spoločensko – politických zmenách, po kontrarevolúciách koncom osemdesiatych rokov minulého storočia, ktoré neobišli ani vtedajšie Československo vieme, že Sovietsky model socializmu, ktorý bol realizovaný v samotnom ZSSR a v krajinách bývalého východného bloku z viacerých objektívnych ale i subjektívnych dôvodov neprežil. Treba si zároveň uvedomiť, že chyby vždy robia ľudia a v tomto prípade mnohokrát zlyhali práve ľudia a nie idea sociálnej spravodlivosti – socializmu.

    Komunisti na Slovensku si berú ponaučenie z vlastných chýb i z chýb modelu prvej historickej formy socializmu, aplikovaného v československých pomeroch práve po februári 1948. Zároveň sme hrdí a plne sa hlásime k všetkému pozitívnemu čo sa pre človeka podarilo dosiahnuť.

    Hlavné poučenie z tohto obdobia i zo samotného februára 1948 vidíme v tom, že nová forma socializmu musí vznikať na overených teoretických i praktických základoch komunistického hnutia, avšak podmienkam 21. storočia adekvátnym, primerane humánnym spôsobom, musí mať demokratický a samosprávny charakter a opierať sa o aktívnu podporu a dôveru občianskej verejnosti. Toto je naše dnešné ponaučenie ktoré si práve teraz my komunisti pripomíname.

    Bratislava 21. februára 2008

    Predsedníctvo ÚV KSS


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Vystoupení Václava Havla v ČST před volbou prezidenta (17.12.1989)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1230 přečtení)

    Vystoupení Václava Havla v ČST před volbou prezidenta
    Praha, Československá televize, 17.12.1989

    Dobrý večer, milí přátelé,

    především děkuji Čs. televizi, že mi umožnila říct vám několik věcí. Napsal jsem si to dnes dopoledne a budu to číst z papíru, protože nemám rád podvody a odsuzuji, když politici čtou své proslovy ze čtecího zařízení na kameře a předstírají, že mluví spatra. Podvodů bylo v této zemi už dost.

    Nejprve bych měl říct něco o sobě. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítel socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků a vykořisťovat v nich lidi a tak dále a tak dokola. Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet mé knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. První z nich vyjde v těchto dnech.

    Nemluvím o tom proto, že bych chtěl kohokoli teď zdržovat svou osobní obhajobou, ale proto, že se o mně hodně mluví a že z hlediska naší země není zcela bezvýznamné, kdo jsem a co si myslím. Také bych měl o sobě říct, že jsem se vždycky snažil říkat a psát pravdu, a to bez ohledu na to, zda se to vládě líbí nebo ne, a že jsem za to byl několik let ve vězení.

    Zítra tomu bude měsíc, co pohotovostní jednotky brutálně zmasakrovaly pokojnou manifestaci. Studenti si chtěli připomenout 50. výročí podobného masakru, kterého se dopustili nacisté na jejich tehdy studujících dědečcích. Stávkou, do které studenti před měsícem vstoupili, začlo cosi, co bude s odstupem času teprve pojmenováno. Pracovně tomu říkáme pokojná revoluce. Studentům vděčíme všichni za to, že této revoluci dali její krásně mírumilovnou, důstojnou, pokojnou a řekl bych přímo láskyplnou tvář, kterou dnes obdivuje celý svět. Byla to vzpoura pravdy proti lži, vzpoura čistoty proti špíně, vzpoura lidského srdce proti násilí. Ke studentům se vzápětí přidali divadelníci a posléze celá kulturní obec. I to bylo důležité. Pomohlo to obohatit tuto revoluci o její kulturní rozměr. Bylo to v tradici této země. Po desetiletí, ba po staletí to byla totiž kultura, která pronášela temnými dobami ideu naší národní svébytnosti. Kulturní obec se zasloužila o to, že jsme mohli navázat na naše nejlepší tradice spojené s ideálem míru. Představují je jména Jiříka z Poděbrad, Komenského, Havlíčka, Štúra, Masaryka, Štefánika, Patočky.

    Posléze se závratnou rychlostí probudil celý národ. Ukázalo se, že jeho občanská kultura, svobodomyslnost a humanita byly sice dlouho potlačovány a ničeny, ale zničeny nebyly. Dřímaly a čekaly na svou chvíli. Všichni se divíme, jak se mohlo tak rychle stát tolik dobrých věcí. Rád bych připomenul, že ve stínu oficiálně předstíraného klidu se dělo leccos, co příchod této chvíle připravovalo. Desítky a stovky lidí po celou dobu pracovaly. Byli tu spisovatelé, kteří říkali pravdu a trpěli za to. Byli tu stateční lidé, kteří, ať už v Chartě 77 nebo mimo ni, pronášeli pochodeň svobody temným lesem za cenu velkých obětí včetně mnoha desítek let, které, sečte-li se to, strávili ve věznicích. Byl tu náš exil, který za cenu mnoha obětí jiného druhu vydával české a slovenské knihy, politicky působil v celém světě a obětoval možnost pohodlného života v prosperujících západních zemích mravenčí prací pro naši věci. Svou práci vykonal každý člověk, který se nebál a nelhal v každodenním životě a nebál se témuž učit své děti.

    Myslím, že všichni, o nichž jsem mluvil, dosáhli toho, že jsme dnes tam, kde jsme. Není čas na to, abychom se teď dohadovali, kdo se zasloužil víc. Zda tzv. disident či exulant, zda herec či dělník, zda student nebo zemědělec.

    V úterý tomu bude měsíc od okamžiku, kdy vzniklo Občanské fórum. Byl to krok do neznáma. Občas je třeba udělat takový krok. Řídí-li se člověk svým svědomím, svým citem pro situaci, svým rozmyslem a má-li odvahu i schopnost rychle se rozhodovat, nemusí se toho bát. Buď to k něčemu bude nebo ne. Ale zkazit se tím vlastně nic nedá. To věděl Masaryk, když se rozhodl pro samostatný československý stát, to věděli i ti, kteří kdysi zakládali Chartu 77. Myslím, že dnes už můžeme s jistotou říct, že založení Občanského fóra byl krok dobrý. Je to pokus intelektuálně i akčně sjednocovat svobodomyslné lidi, vytvářet prostor k samostatnému občanskému chování a tím i k tvorbě zájmové, odborové a politické plurality. Není to žádná Národní fronta. Ta se rodila za války a byla ustavena po válce. Proto se tak bojovně jmenuje. Jako sdružení jedněch k vyloučení druhých, aby se posléze stala manipulačním nástrojem komunistické strany a nakonec jen několika diktátorů, které postavil Stalin do čela strany. Občanské fórum tu není proto, aby občany manipulovalo, ale aby jim dalo příležitost být sami sebou. A je tu také proto, aby se soudobou mocí měl vůbec kdo, opřen o důvěru veřejnosti, jednat.

    Je nesmírně důležité a krásné, že současně s Občanským fórem vznikla na Slovensku Veřejnost proti násilí, sesterská iniciativa vyrostlá zdola, přesně tak, jako Občanské fórum. Těsná pracovní spolupráce těchto dvou iniciativ je zárukou, že federalizovanou totalitu nahradí federace autentická. Bude chránit svébytnost našich dvou národů i všech národnostních menšin a etnických skupin.

    Občanskému fóru ani Veřejnosti proti násilí nejde o vlastní věc. O slávu, o moc, ani o vlastní zásluhy. Jde jim o dobro této země. Přesto snad neuškodí říct, že zásluhou těchto dvou iniciativ byla z naší ústavy ústavní cestou vypuštěna klauzule o vedoucí roli komunistické strany, že rezignoval prezident republiky a že byla jmenována vláda národního porozumění. To vše se stalo do 10. prosince, tedy do Dne lidských práv.

    Jednání, jimiž bylo těchto úspěchů dosaženo, byla nesmírně složitá, ba řekl bych přímo dramatická. Nebyli jste u toho, ale až bude čas a bude-li vás to ještě zajímat, můžete si poslechnout desítky hodin těchto jednání, jak jsme je nahráli na záznam. Nebyli jste sice u toho, ale přece jen vlastně byli. Totiž morálně. Bez vaší odvahy, bez vašich ohromných manifestací a shromáždění, bez vaší stávky, bez kultury, s níž jste to všechno dělali, by s námi nikdo o ničem nejednal. Občanské fórum a Veřejnost proti násilí nejsou spiknutím nekomunistů proti komunistům. Nejen proto, že to vůbec není žádné spiknutí, ale i proto, že důležitější než, jakou stranickou legitimaci má dnes kdo v kapse, je, zda je přítelem demokracie a pokojné cesty, anebo přítelem starých pořádků.

    Občanské fórum a Veřejnost proti násilí doporučily do vlády některé komunisty, jako např. pana docenta Komárka, a nedoporučují některé zkompromitované nestraníky. Milión sedm set tisíc komunistů netvoří nějaký jiný biologický nebo morální druh, než jsme my ostatní. Většina z nich musela dvacet let mlčet tak, jako my všichni, a mnozí z nich dělali - byť s obtížemi - mnoho dobrých věcí. Promyšlený koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se možná někteří z vás obávají, připravovaly desítky dobrých lidí, mezi nimiž bylo mnoho komunistů, mnoho bývalých komunistů i nestraníků. Pravda ovšem je, že totalitní systém se zaštiťoval komunistickou stranou a že tudíž všichni komunisté bez výjimky nesou zvýšenou odpovědnost za marasmus, v němž se naše země ocitla. To je zavazuje k tomu, aby z této odpovědnosti vyvodili příslušné důsledky a ještě víc, než všichni ostatní, pracovali dnes pro svobodnou budoucnost nás všech. Týká se to i komunistických poslanců dnešního Federálního shromáždění. Nechtějí-li riskovat živelné stávky, chaos a mezinárodní hanbu, prosím je, aby nekomplikovali situaci a nevystavovali se nebezpečí, že je veřejnost odsoudí, ale aby pochopili volání této chvíle. Všechny komunisty pak prosím, aby - chtějí-li - co nejrychleji obrodili svou stranu, dali do jejího čela její nejlepší lidi, totiž takové, s nimiž se dá pracovat a vůbec mluvit.

    Pan Adamec má velkou zásluhu. Byl první, kdo se s námi začal bavit. Naše důvěra k panu Čalfovi, novému premiérovi, hodinu od hodiny roste. Budou-li si i jiní komunisté počínat jako on, bude to dobré pro oba naše národy a nemusíme se už nikoho bát. Bát se nemusíme ani policie a je úkolem nás všech, abychom zabránili pokusům pronásledovat ty, kteří řídí dopravu, zajišťují pořádek a chrání nás před zloději, vrahy a násilníky.

    Československo nemá v této chvíli, jak víte, prezidenta. Čekají nás přitom náročné měsíce do svobodných voleb. Těžko si umím představit, že bychom si mohli dovolit luxus čekání a odkladů. Je třeba přijmout mnoho nových zákonů, vytvořit klima pro rychlé formování a profilování různých politických sil. Ty pak půjdou, ať už s podporou Občanského fóra nebo Veřejnosti proti násilí či samostatně, do svobodných voleb a budou základem demokratické plurality.

    Je třeba rychle uskutečňovat ekonomickou reformu, budovat a rozvíjet svobodné odborové a zájmové organizace, budovat záruky svobody projevu. Je třeba mnoho práce. Proto bychom měli mít brzo někoho vhodného na hradě, nejraději do konce roku. Nejsme proti přímé volbě prezidenta, nejsme proti referendu jako takovému, naopak ho poprvé v dějinách tohoto státu navrhujeme jako ústavní institut. Přímé volby se nebojíme, občanská kultura je dnes už tak velká, že nelze v přímých volbách zvolit špatného prezidenta. Že demokracie zvítězí, je také jasné. Bojíme se něčeho jiného. Že naše země ztratí několik měsíců prezidentskou kampaní, zákonnou a organizační přípravou přímých voleb a v neposlední řadě několik miliard korun, které by dnes přímá volba stála.

    Nejvíc se ale bojíme toho, že ohromný morální kredit, který naše země získala, by mohla ztratit tím, že si najednou začne hrát na Ameriku, aniž Amerikou je, a že se zesměšní tím, že si zvolí v rychlosti a zmatku prezidenta na pět let a za rok pozná, že byl sice dobrý, ale přeci jen nikoli ten nejlepší. Proto chceme, aby byl rychle ústavní cestou a v souladu s československou parlamentní tradicí zvolen prezident jediného základního úkolu, totiž dovést tuto zemi ke svobodným volbám a zaručit slušnost takové cesty. Nové Federální shromáždění, které vzejde ze svobodných voleb, nechť potom, až se trochu zklidní emoce, zvolí na pět let prezidentem muže, který bude svou důstojností, duchovním obzorem a lidskostí práv postavení, které dal prezidentskému úřadu náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Bude-li to z nějakých důvodů nutné, i tento prezident může být zvolen přímou volbou. Přímá volba před svobodnými volbami do zastupitelských orgánů by rozrušila celou logiku ústavy a byla by přesně tím riskantním krokem do neznáma, o němž mi mé svědomí, můj rozmysl i má znalost situace říkají, že by naší věci spíš ublížil než pomohl.

    Mluvím k vám, jako jeden z vás, totiž jako občan této země, který pociťuje spoluodpovědnost za její budoucí osud a navíc není zvyklý na kamery, světla a novináře a nemluví vždycky tak, jako ti, kteří to všechno umí. Občanské fórum a Veřejnost proti násilí mne však, jak asi víte, navrhují do úřadu prezidenta a nemohu se tudíž tomuto tématu vyhnout. Žádnou kampaň si nedělám, nikoho nepřemlouvám, aby mne zvolil. Kdo bude prezidentem, je vaše věc, resp. věc současného Federálního shromáždění, kterému dáte svou vůli vhodným způsobem najevo. Já jsem spisovatel, kterému to nikdy nedalo a vždycky se angažoval i jako občan. Nikdy jsem po žádné politické funkci netoužil. Zároveň jsem však člověk, který vždycky nadřazoval obecné zájmy nad zájmy vlastními. Kdybych to byl nedělal, nemusel jsem strávit několik let ve vězení a mohl jsem se místo toho věnovat divadlu ve světě. Je-li v obecném zájmu, abych přijal prezidentský úřad, přijmu ho. Ale s dvěma podmínkami. Že bych byl oním prozatímním pracovním prezidentem, kterého teď potřebujeme, a že ten, který usedne na dobu pěti let do Masarykova křesla, vzejde až ze svobodně zvoleného Federálního shromáždění. Druhou podmínkou, kterou si kladu, je, že po mém boku, ať už v jakékoli funkci, bude stát Alexander Dubček. Je to po Milanu Rastislavu Štefánikovi pravděpodobně nejvýznamnější muž, kterého dalo Slovensko naší zemi a světu. Nedopustím, aby se jakýmkoliv temným silám podařilo vrazit klín mezi něj a mne a tím i mezi naše dva národy.

    Dlouhých proslovů jsme už zažili dost. Budu proto končit. Připomenu to nejdůležitější. Teď už nejde jen o lepší budoucnost Československa. Lepší bude, o to už nemám strach. Běží o cosi víc. Aby cesta, kterou ke své lepší budoucnosti půjdeme, vedla k lepší budoucnosti celé Evropy a celého světa. Aby naše země, ležící v samém středu Evropy, přestala být všem pro smích, ale stala se zemí, k níž budou ostatní vzhlížet se zájmem a respektem. Děkuji vám za pozornost.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Pavel Bém: Skončeme s touto vládou (MF Dnes, 29.11.2008)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (903 přečtení)

    Před nedávnou dobou jsem slíbil, že před nadcházejícím kongresem ODS zveřejním své vize, priority i budoucí řešení.

    Z toho všeho, co jsem řekl v posledních týdnech po naší drtivé, ale bohužel zcela logické a zasloužené porážce v krajských a senátních volbách, musím dnes zmínit jedinou, ale zcela zásadní věc. Veden stranickou loajalitou a snahou zmírnit bezprostřední následky bezprecedentní prohry jsem jasně deklaroval, že si již neumím představit Mirka Topolánka ve funkci předsedy ODS, ale že mám za to, že vláda by měla dokončit práci, kterou započala.

    Toto si dnes již nemyslím. Onou pověstnou poslední kapkou, kterou pohár loajality přetekl, je postoj mého protikandidáta k Lisabonské smlouvě. Jde totiž o zásadní téma, které je pro budoucnost naší země klíčové.

    Nic tak nesvědčí o charakteru jednoho každého politika jako jeho názorová konzistence. Tu Mirek Topolánek svým názorovým přemetem a účelovou obhajobou Lisabonské smlouvy definitivně ztratil.

    Naší primární odpovědností je sloužit své zemi a jejím občanům. Je snad zbytečné dodávat, že služba své vlastní zemi ani v nejmenším neznamená absenci našeho respektu k evropským hodnotám či vědomí nezbytnosti spolupráce při obhajobě základních svobod volného pohybu osob, zboží, kapitálu, služeb a pracovní síly v rámci EU či vědomí nezbytnosti hledat další účinné nástroje pro vyšší konkurenceschopnost Evropy a garanci její maximální možné bezpečnosti.

    Pokud však Mirek Topolánek dnes v těsné jednotě se socialisty kormidluje naši zemi přesně tam, kam mu to svým prozíravým usnesením kongres ODS zakázal, diskredituje nejenom sám sebe jako politickou autoritu, ale činí nedůvěryhodnou celou ODS. Pokud navíc své vazalství obhajuje poznámkou, že se mu líbí jakýsi patník v Lisabonu, kde je vytesané jeho jméno, jde o dokonalou ilustraci ztráty základní politické a lidské soudnosti.

    Lisabonská smlouva je náš klíčový problém, ale zdaleka ne jediný. Mirek Topolánek šíří tezi, že volby dopadly tak katastrofálně proto, že je to „daň“ za vládní reformy.

    Poctivé prostudování volebních výsledků prohloubilo mé přesvědčení, že je to právě naopak. Slibované reformy nebyly ani hluboké, ani mělké, prostě se nekonaly. Dosáhli jsme pouze toho, že jejich karikatura, například v podobě zdravotnických poplatků, dostatečně vyděsila a mobilizovala voliče ČSSD.

    Pro naše voličské skupiny byl výkon vlády nedostatečný a nepřesvědčivý. Lidé pochopili, že si na reformy spíše jen hrajeme, než je skutečně provádíme, a že si naše reprezentace spíše užívá výhod a prebend, které vysoké státní funkce přinášejí. Naivně jsme věřili, že vše svedeme na složité poměry v programově nesourodé vládní koalici či dokonce na destruktivně se chovající opozici. Současnou vládu dnes zjevně neřídí náš předseda, ale předsedové Bursík či Čunek.

    Jejich společná strategie „moci za každou cenu“ je dovedla celkem logicky stejně jako nás k volebnímu debaklu i ideové dezintegraci vlastních politických stran. Je dnes bohužel realitou, že každý člen ODS, který své vlastní straně poctivě připomene naše nesplněné předvolební sliby, se automaticky stává „třídním nepřítelem“. Evokuje to ve mně doby, kdy vyjádřit svůj vlastní názor znamenalo téměř sebezničení.

    Jsem hluboce přesvědčen, že loajalita k vlastní straně je nezbytná. Musí však vždy být vztažena k základním principům, na nichž strana vznikla, a z nich k odvozenému volebnímu programu a nikoli k osobě předsedy či jakéhokoli jiného politického funkcionáře.

    V úvodu jsem slíbil, že představím své zcela konkrétní vize pro věci budoucí. Tady jsou. V tuto chvíli v poněkud zkratkovitém tvaru, protože chci, aby prvními, kdo je uslyší ve všech souvislostech, byli delegáti kongresu Občanské demokratické strany.

    To zásadní a odvážné, co je před námi, je zhruba toto:

    1. Ukončit čím dál nedůstojnější výkon současné vlády, která už dávno nehájí politiku ODS a při hlubokých rozporech uvnitř koalice a absenci většinové podpory v Poslanecké sněmovně nemá a nebude mít sílu k realizaci jakýchkoliv reforem.

    2. Východiskem je – na základě stále platných výsledků voleb do Poslanecké sněmovny požádat prezidenta republiky o jmenování menšinové vlády, pokusit se pro ni nalézt širokou politickou dohodu do konce funkčního mandátu či dovládnout bez takové dohody a zcela se soustředit na řádné či předčasné volby, které se stanou skutečným referendem o potřebě a podpoře reforem, které zemi nabídneme.

    3. Zavázat naše poslance a senátory k odmítnutí Lisabonské smlouvy a zasadit se o vyjednání smlouvy jiné. Dát tak jasně najevo, že jsme v Evropské unii pevně ukotveni a že chceme být jejími plnohodnotnými, plnoprávnými a odpovědnými členy.

    4. Zasadit se o skutečné, nejenom deklaratorně předstírané zeštíhlení a zefektivnění státního aparátu počínaje snížením počtu ministerstev a stále narůstajícího počtu státních úředníků.

    5. Aktivně reagovat na současnou finanční krizi a počínající ekonomickou recesi a současně dále snižovat objem státního rozpočtu, daňové zatížení firem i fyzických osob tak, jak jedině pravicové straně přísluší.

    6. Otevřeně, cílevědomě a realisticky v dohodě se všemi relevantními partnery usilovat o změnu volebního systému na většinový.

    7. Všemi prostředky bránit naši transatlantickou vazbu.

    Toto je minimum toho, co musíme udělat, chceme-li i nadále zůstat Občanskou demokratickou stranou.

    A dodám, stranou vítěznou.

    Dostanu-li svobodným rozhodnutím delegátů kongresu ODS důvěru, slibuji, že tyto zásadní změny provedu jako první.

    Pavel Bém, pražský primátor a kandidát na předsedu ODS
    zdroj: Mladá fronta Dnes, 29.11.2008, s. 11


    Celý článek... | Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: K událostem v Maďarsku (Rudé právo, 26.10.1956)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1660 přečtení)

    K událostem v Maďarsku
    Rudé právo, 26.10.1956

    Budapešť (ČSTK) - V noci z úterý na středu došlo v Budapešti k pokusu reakčních podzemních organisací o ozbrojený kontrarevoluční puč proti lidově demokratickému zřízení. Tato krvavá a proti nejvlastnějším zájmům maďarského lidu organisovaná akce byla po dlouhou dobu připravována a podporována silami zahraniční reakce, jež systematicky podněcovala kontrarevoluční živly proti lidové vládě v Maďarsku.

    Na žádost maďarské vlády poskytly sovětské jednotky, které dlí v Maďarsku na základě varšavské dohody, pomoc jednotkám maďarské armády a bezpečnosti při zátazích proti ozbrojeným kontrarevolučným bandám.

    Včera ve večerních hodinách promluvil v budapešťském rozhlase tajemník ÚV Maďarské strany pracujících János Kadár. Vyzval budapešťské dělníky, aby plně hájili lidově demokratické zřízení země tak, aby reakcionářům, kteří si přejí obnovit kapitalismus, přešla chuť pokusit se podruhé o podobný útok proti dělnické moci. Během včerejší noci a dnešního dne pokračovaly boje proti zbytkům ozbrojených kontrarevolučních skupin.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Rozhovor: Jozef Ševc: V auguste ‘68 prišli spojenci, a nie okupanti (SME, 13.8.2003)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1694 přečtení)

    Jozef Ševc: V auguste ‘68 prišli spojenci, a nie okupanti
    Autor: -hr- (redakční zkratka)
    Zdroj: Deník SME, 13.8.2003

    Predseda KSS Jozef Ševc hovorí o udalostiach roku 1968 a normalizácii. V roku 1968, ktorý historici označujú ako pokus o nastolenie demokracie, mal Ševc 20 rokov, v čase normalizačných previerok študoval v Moskve.

    Ako ste vnímali udalosti v roku 1968?

    „Vtedy som sa nejako hlboko nad udalosťami nezamýšľal. Vedel som, čo mi môj otec hovoril: Predsa nemôžu byť okupantmi, tak ako v rádiu hovorili, tí, ktorí nás v roku 1945 oslobodili od fašistov, a takto to vnímam dodnes.“

    Odsudzujete pozvanie vojsk v roku 1968 alebo nie?

    „Dalo sa to riešiť inými (prostriedkami).“

    Boli ste aj vy členom nejakej normalizačnej komisie?

    „Nie. Naopak, ja som bol v takej komisii, ktorá dala návrh, aby som bol vylúčený zo strany, ale nakoniec ma nevylúčili, pretože sa ukázalo, že to nie je tak.“

    Čo sa ukázalo?

    „Ako študenti sme prišli na jednu schôdzu a tam vylučovali takého… A ja som sa zdržal hlasovania, lebo som nepoznal veci, tak aj preto. Boli to nejakí horlivci.“

    Ako sa dnes pozeráte na normalizáciu?

    „Bolo to jedno z období, kde bol veľmi pozitívny vývoj ekonomických, spoločenských a kultúrnych hodnôt.“

    Normalizačné komisie však zasahovali do osudov mnohých ľudí, obmedzovali ich práva, slobodu.

    „To je hlúposť. Strana, ak si niečo riešila, riešila si to v rámci strany. A po 1989 sa (ľudia) neodstraňovali?“

    Rozprávate sa doma o politike so svojím svokrom, niekdajším aktívnym komunistickým politikom Vasilom Biľakom?

    „Prečo by sme sa nerozprávali?“

    Radíte sa aj o tom, aké kroky v súčasnej KSS podniknete?

    „Radíte sa vy s niekým, kto má 86 rokov? Nechajme ho radšej histórii… Ale má triezve a zdravé názory aj dnes.“


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Rozhovor: Ivan Gašparovič: Porážka Mečiara pro mě nebyla zadostiučiněním (Právo, 26.5.2004)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1461 přečtení)

    Příští Slovenský prezident Ivan Gašparovič řekl: Porážka Mečiara pro mě nebyla zadostiučiněním
    Autor: Ivan Vilček
    Zdroj: Deník Právo, 26.5.2004

    Vaše zvolení na post hlavy státu bylo hodnocené jako překvapivé. Jak jste své vítězné tažení vnímal?

    V prvním kole prezidentských voleb bylo od vládní Slovenské demokratické a křesťanské unie a jejího kandidáta Eduarda Kukana velmi netaktické, že uvěřili výsledkům předvolebních průzkumů. Všechny ukazovaly jeho vysoký náskok. Já jsem už tehdy upozorňoval, že při mentalitě Slováků, politické situaci v zemi, postavení této vládní strany na politické scéně, výsledky průzkumů nejsou reálné. Moje preference stoupaly postupně a věřil jsem, že získám důvěru voličů. Když jsem se dostal do druhého kola, už to bylo mnohem jednoznačnější. Rozhodující bylo první kolo.

    Jaké to bylo porazit svého bývalého stranického šéfa Vladimíra Mečiara?

    Přiznám se, že jsem nepočítal, že zvítězím s tak velkým náskokem. Ten velký rozdíl mě příjemně překvapil. Nijak emotivně jsem to však neprožíval. S mými spolupracovníky jsme stále věřili v úspěch a ten se dostavil. Vůbec jsem to nebral jako zadostiučinění, že jsem porazil právě Mečiara.

    Zklamala vás jeho reakce po volbách, kdy vám ani nepodal ruku?

    Ani ne. Nepřekvapilo mně to.

    Stál jste po boku Mečiara, když se dělila čs. federace. Jak vidíte tento proces zpětně?

    Rozdělení republiky nebylo vůbec jednoduchou záležitostí. Chci zdůraznit, že v tomto směru nepadlo první jednoznačné rozhodnutí ze slovenské strany. Při jednání postupně vyvíjela víc iniciativy směrem k rozdělení státu česká strana. Česká strana v tichosti připravovala krizový plán a to jasně naznačovalo, že se připravují na rozdělení ČSFR. Podle mě se rozdělení nedalo zabránit.

    Tehdy dominovala otázka, zda se má rozhodovat o rozdělení federace v referendu. To však bylo neuskutečnitelné, protože my jsme mluvili o referendu, ale česká strana to jednoznačně odmítla. Nemělo smysl připravovat referendum jen v jedné části federace. To mohlo vést k politickým sporům. Nakonec bylo dobré, že se o všem rozhodlo ve Federálním shromáždění. Kdyby bylo Slovensko vystoupilo z federace dobrovolně, zůstali bychom bez majetku. S odstupem si myslím, že rozdělení proběhlo nejlepším možným způsobem.

    Považujete to stále za správný krok?

    Ano. Myslím si to především teď po vstupu obou našich zemí do Evropské unie. Kdyby do Unie vstoupil společný stát, na Slovensko by se postupně zapomnělo. Teď jsme samostatná, suverénní země, která rozšiřuje tento evropský spolek.

    Jak vidíte vztahy mezi Čechy a Slováky více než deset let po rozdělení společného státu?

    Pokud to mohu hodnotit ze svého pohledu, tak se mi zdá, že jsou velmi dobré. Platí to o mých přátelích v Česku, ale také o vztazích umělců, odborníků, a především obyčejných lidí. Všichni říkají, že vztahy jsou mnohem korektnější než před rozdělením federace.

    Slovenský premiér Mikuláš Dzurinda se minulý týden pokusil v Praze přesvědčit českou stranu, aby nezpřísňovala současný stav na česko-slovenské hranici. Máte stejný názor?

    Byl jsem při tom, když se v roce 1993 stavěly na česko-slovenských hranicích první kontrolní stanoviště, závory a hraniční sloupy. Byl to trochu skličující pocit především z pohledu lidí, kteří na hranicích žijí. Překonali jsme to a volný pohyb jsme zachovali. Současná snaha o zpřísnění režimu na hranici vyvolává stejné pocity. Chápu, že jsou tu určité podmínky v rámci členství v Evropské unii pro zabránění možné migrace a je potřeba je plnit. I tak si však myslím, že podobná opatření jsou na česko-slovenské hranici zbytečná. Pokud bude možné v této věci ještě jednat, tak se k iniciativě premiéra Dzurindy určitě přidám.

    Slíbil jste, že vaše první zahraniční cesta povede do Prahy. Připravuje se už a je znám už její termín?

    Do funkce prezidenta nastupuji až 15. června. Pak o tom budeme jednat jednoznačně. Vím, že určité kroky se už v této záležitosti uskutečnily a hledá se termín vyhovující oběma stranám.

    Slovenský ministr hospodářství Pavol Rusko vyvolal ostré reakce Rakouska, když uvedl, že je zastáncem dostavby jaderné elektrárny Mochovce.

    Z mých dřívějších vyjádření je jasné, že pokud šlo o dostavbu Mochovců, vždy jsem byl pro. Jsem také proti odstavení jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích v termínu navrženém Evropskou unií.

    Jste známý sportovní fanoušek. Viděl jste některá hokejová utkání na nedávném mistrovství světa? Pokusíte se jako prezident podpořit myšlenku výstavby víceúčelové haly, aby Slovensko mohlo zorganizovat šampionát?

    Byl jsem na dvou utkáních v Ostravě a na dvou v Praze. Bylo mi smutno, když jsem viděl oba krásné hokejové stánky, protože je škoda, že na Slovensku takové nemáme. Budu se snažit prosadit výstavbu víceúčelové haly. Jsem přesvědčen, že investice na takovou stavbu se najdou. Hokejisté, kteří nám dělají ve světě dobré jméno, si to zaslouží. Hala podpoří také atletiku, na kterou se na Slovensku úplně zapomnělo.

    Mohl byste jmenovat něco konkrétního z doby svého působení po boku Vladimíra Mečiara, za co byste se chtěl omluvit?

    Řekl jsem ve všeobecnosti, že pokud se někomu v tomto období stala křivda, mrzí mě to a omlouvám se.

    Co považujete ve vývoji samostatného Slovenska za nejpozitivnější a co se vám zdá naopak jako největší negativum?

    Jednoznačně pozitivní je postavení Slovenska jako suverénního demokratického státu, který rozhoduje samostatně o životě svých občanů. Za negativní považuji, že se do jisté míry oslabily vztahy mezi občany Česka a Slovenska. Myslím zde především na výchovu mladé generace ke vztahu k literatuře a jazyku druhého národa. Na Slovensku to však není tak markantní jako v Česku.

    ***

    Ivan Gašparovič (63), vystudoval práva, po roce 1989 generální prokurátor ČSFR, v roce 1991 zakládající člen Hnutí za demokratické Slovensko a blízký spolupracovník Vladimíra Mečiara, v letech 1992-1998 byl předsedou parlamentu. V roce 2002 se s Mečiarem rozešel a založil Hnutí za demokracii, do parlamentu se však tato strana nedostala. Letos byl ve druhém kole přímých voleb zvolen prezidentem SR. Ženatý, dvě děti.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    |0-15|15-30|30-45|45-60|60-75|75-90|90-105|105-120|120-135|135-150|150-162|



    Táto stránka bola vytvorená prostredníctvom redakčného systému phpRS.
    Grafickú podobu pripravil Pavol Minárik