PhDr. Petr Just, Ph.D.

Metropolitní univerzita Praha
Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy

Dnešní datum: 27. 05. 2017    
kulatý roh  Informace / Informationkulatý roh
Homepage

Metropolitní univerzita Praha
Univerzita Karlova v Praze
Bakalářské a diplomové práce
Aktuality / Updates
Konzultace / Office hours
Pomoc s citováním a bibliografií
Petr Just - CV (česky)
Fotogalerie (stará)
Fotogalerie (nová)

Nebraska Library, Archive and Collection


kulatý roh  Metropolitní univerzita Prahakulatý roh
Studijní informační systém MUP
Knihovna MUP

Výuka na MUP
ZS 2012-2013:

  • Politické systémy střední a východní Evropy
  • The Czech Political System (IRES)
  • Český politický systém
  • Politologie

  • LS 2011-2012:
  • Komparace moderních demokracií
  • Český politický systém
  • Střední Evropa

  • ostatní / neaktuální:
  • Politologie
  • Politický systém USA

  • kulatý roh  Fotogalerie / Photo gallerykulatý roh
    Fotogalerie je nyní umístěna zde.

    Photogallery is now located here. StrmilovChata u rybníka KomorníkaUbytování větších skupinČeská KanadaJižní ČechyPenzion skupinyUbytování KunžakPenzion Česká KanadaChata na SamotěChata Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníKomorník


    Počet zobrazených článků: 15 (z celkem 162 nalezených)

    |0-15|15-30|30-45|45-60|60-75|75-90|90-105|105-120|120-135|135-150|150-162|

    * Dokument: Krvavý maďarský podzim 1956 (M. Šiška, Právo, 21.10.2006)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1651 přečtení)

    Krvavý maďarský podzim 1956
    Autor: Miroslav Šiška
    Zdroj: Deník Právo, sobota 21.10.2006

    Večer po desáté hodině 23. října 1956 zadrnčel v Budapešti na stole prvního muže maďarských komunistů Ernö Geröa telefon. Bílý aparát, přímá linka z Moskvy. „Souhlasíte s nasazením sovětských jednotek?“ ptal se sovětský vůdce Nikita Chruščov.

    Gerö se podíval po spolupracovnících. Mlčeli. „Souhlasí všichni,“ řekl po chvíli nevýrazně. Chruščov podotkl, že je potřeba, aby žádost o intervenci podali Maďaři písemně.

    Chvíli po tomto hovoru, jehož průběh zachytil ve svých vzpomínkách tehdejší člen maďarského politbyra András Hegedüs, se z ambasády v Budapešti znovu ozval velvyslanec Jurij Andropov, kterého už předtím Gerö jednou požádal, aby sovětské jednotky proti demonstrantům zasáhly. „Situace je mimořádně vážná,“ tvrdil, „a zásah je nutný.“

    Té noci, z 23. na 24. října 1956, byli členové politbyra téměř všichni zajedno v názoru, že použití síly je nevyhnutelné. Proti byl pouze Anastas Mikojan. Ačkoli byl sám proti všem, naléhal, aby se učinil „pokus s politickými prostředky“.

    Nakonec bylo rozhodnuto posílit dvě již v Maďarsku umístěné divize, které dostaly rozkaz „obnovit a udržet veřejný pořádek“ v Budapešti a zajistit maďarskou hranici s Rakouskem. Současně byla do Maďarska vyslána mise Mikojana a Suslova, aby se snažili prosadit politické řešení krize.

    Odvolaný Rákosi

    Více než tři roky předtím - krátce po Stalinově smrti - bylo v červnu 1953 do Moskvy nečekaně povoláno maďarské vedení. Tvrdý stalinista Mátyás Rákosi a jeho stoupenci byli obviněni, že jsou odpovědní za všechny chyby, a z podpory kultu osobnosti. Sověti navrhli, aby Rákosi sice zůstal prvním tajemníkem Maďarské strany práce (a měl tak příležitost k „nápravě chyb“), ale za předsedu vlády doporučili liberálního Imre Nagye (svého času označovaného za pravicového oportunistu).

    Nový premiér si získal sympatie veřejnosti, když zrušil internaci a vysídlování nepohodlných osob. Hlavní původci nezákonnosti stalinského období, političtí praktici Rákosi a Gerö, ovšem ztracené pozice postupně získávali zpět. Spory mezi Rákosiho a Nagyovou skupinou se vyostřovaly. V dubnu 1955 byl Nagy odvolán ze všech funkcí (na podzim i vyloučen z MSP) a musel se stáhnout z politického života. V očích veřejnosti tak byly anulovány skromné počátky maďarského nového kursu z let 1953-1954.

    Za této situace zastihl Maďarsko Chruščovův projev na 20. sjezdu KSSS. Brzy poté začala Rákosiho neschopnost jakkoli řešit krizovou situaci v zemi Moskvu znepokojovat. Zpočátku nechtěla iniciovat změny ve vedení, ale po vypuknutí dělnického povstání v Polsku, které prodělávalo obdobnou krizi jako Maďarsko, bylo další setrvání Rákosiho ve funkci považováno za nebezpečné. Chruščov poslal do Budapešti Mikojana a ten na zasedání politbyra doporučil Rákosiho odvolat.

    Nahradil ho ovšem druhý nejvlivnější muž stalinistického jádra -Ernö Gerö, jehož osoba nedávala naději na skutečnou změnu dosavadní politiky. Novým členem vedení se stal i János Kádár, odsouzený svého času jako titovec a vězněný v letech 1952-1955.

    Petöfiho klub

    Když MSP neprojevila po Chruščovově projevu schopnost politické iniciativy, chopilo se jí diskusní fórum, tzv. Petöfiho kroužek. Tato původně malá skupina intelektuálů (komunistů i nekomunistů) se ustavila v březnu 1956 a během několika měsíců získala autoritu ve všech vrstvách společnosti. Stoupenci Petöfiho klubu se přikláněli k myšlence radikální demokratizace společnosti, aniž by se dotýkali jejích ekonomických a politických základů. Nagy s nimi spolupracoval.

    Sdružení organizovalo veřejné diskuse k palčivým tématům a právě z nich vzešel požadavek na odchod Rákosiho. Vedení strany reagovalo tím, že činnost kroužku označilo za nepřátelskou, a odpovědnými za to učinilo „pravicové elementy sdružující se kolem Nagye“.

    Soustředěný tlak veřejnosti si 6. října 1956 vynutil důstojný pohřeb rehabilitovaného László Rajka a dalších obětí nezákonných procesů a o týden později i vrácení členství ve straně Imre Nagyovi. V polovině října založili vysokoškolští studenti vlastní nezávislou organizaci. Její proklamace požadovala odchod sovětských vojsk ze země, povolání Nagye do čela vlády, veřejný soud nad Rákosim a provedení svobodných voleb.

    Když 22. října dorazily do Budapešti zprávy o Gomulkově vítězství, svolali studenti na druhý den manifestaci na podporu polských reforem.

    Jiskra v sudu

    Ke studentům se na ulicích Budapešti přidávali nejdříve dělníci, potom i další obyvatelé města. Hesla na podporu polských změn záhy nahradila jiná o národní nezávislosti a demokracii. Ozývalo se skandované: „Gerö do Dunaje, Nagy do vlády!“

    Dav se nejdříve zastavil u sochy Józsefa Bema, generála z maďarské revoluce 1848-1849. Jeho část později zamířila k obrovské soše Stalina, ale snad 200 tisíc lidí se vydalo k parlamentu. Tam se domáhali, aby promluvil Imre Nagy. Bránil se, ale nakonec svolil. Jeho řeč však vyzněla hluše. Nabádal ke střízlivosti a sliboval návrat k opatrným reformám z roku 1953. Také k vyslechnutí studentských požadavků, ale nikoli k jejich splnění.

    Nespokojení demonstranti odcházeli k budově rozhlasu, aby tam podpořili studenty domáhající se přečtení svých požadavků. Místo toho promluvil v rozhlase Gerö a studentské požadavky označil za nacionalistické, protisovětské a šovinistické, poškozující moc dělnické třídy. Samotnou manifestaci nazval akcí nepřátelských živlů a jeho řeč zapůsobila jako jiskra vhozená do sudu se střelným prachem.

    Jugoslávský vůdce Tito k tomu později řekl: „Urazil téměř celý národ. V takovém kritickém okamžiku, kdy bylo všechno ve varu a všichni byli nespokojení, nazval tento lid lůzou, a přitom demonstranti byli většinou komunisté a mládež.“

    Toho večera padly před rozhlasem první výstřely a příslušníci nenáviděné ÁVH (maďarské tajné státní bezpečnosti) zabili několik demonstrantů. Když pak v sanitkách přijely z ústředí ÁVH další posily, rozběsněný dav jim zbraně sebral. O několik hodin později už bojovníci dostávali zbraně nejen od sympatizujících policistů a vojáků, ale i z jiných arzenálů.

    Masakr před parlamentem

    Při celonočním zasedání maďarského politbyra z 23. na 24. října slíbil Nagy přijmout místo Hegedüse funkci premiéra, aniž by si určil podmínky - neprotestoval proti žádosti Geröa o sovětskou intervenci a souhlasil s vyhlášením výjimečného stavu. Doufal, že se krize urovná vyjednáváním podobně jako v Polsku.

    Nagy byl vězněm své vlastní komunistické disciplíny a loajality vůči straně. A protože se snažil neoslabit vůli Kremlu ke kompromisu, zůstával potom vždy o krok zpět za požadavky bouřícího se obyvatelstva. Mezitím na budapešťských ulicích od nočních nepokojů a příchodu dvou sovětských divizí tón již neudávali straničtí radikálové, Petöfiho kroužek či vysokoškoláci, ale mladí dělníci a učni, hnaní do revoluce sociální bídou.

    Nahrazení Geröa Jánosem Kádárem 25. října prošlo bez povšimnutí, zcela zastíněno masakrem před budovou parlamentu, kde začali agenti KGB a ÁVH ze střech odstřelovat davy. Zmatené posádky sovětských tanků, které se až dosud setkávaly na ulicích jen s přesvědčováním, ztratily hlavu a ke střelbě se připojily. Na ulici zůstala stovka mrtvých a tři sta raněných.

    Po několikadenním váhání označil 28. října nový premiér Nagy probíhající události za „národní demokratické hnutí, které vypuklo jako reakce na zločiny minulého historického období“ (namísto dosavadního přívlastku „kontrarevoluční“) a začal uvádět v život nejdůležitější požadavky, s nimiž se ztotožňoval prakticky celý maďarský národ.

    Sovětské jednotky se stáhly z Budapešti, tajná policie byla 29. října rozpuštěna, obnoven byl pluralitní systém a 30. října vláda rozhodla o likvidaci systému jedné strany a zavázala se, že zahájí jednání o úplném stažení sovětských jednotek z maďarského území.

    Zrodily se také nové instituce: revoluční nebo národní výbory, jež na několika místech převzaly kontrolu nad místní veřejnou správou. V závodech vznikly dělnické rady, které ovšem ne vždy zcela stály za Nagyem. Z účastníků povstání a z příslušníků maďarské armády i policie, kteří podporovali revoluci, byla vytvořena Maďarská národní garda, která měla zabezpečit dodržení práva a pořádku.

    Převažovala slušnost

    Nová situace mnohé komunisty zaskočila. Někteří intelektuálové se z politiky stáhli. Nedokázali se vyrovnat s tím, že před povstáním byli i oni přívrženci nelidského režimu. U mnoha funkcionářů pak vzrůstal pocit bezradnosti z toho, co bude dál. Ti byli ochotni naslouchat prognózám o nebezpečí kontrarevoluce.

    V jejich obavách je utvrdil i masakr při obléhání městského stranického sekretariátu na budapěšťském náměstí Republiky, kde 30. října dav pověsil na lucernách několik funkcionářů (včetně městského tajemníka, Nagyova přítele) a agentů ÁVH. Tato scéna se potom stala pilířem výkladu maďarské revoluce jako nekontrolovatelné „vzpoury chátry“.

    To však byl jednostranný výklad. Desítky svědectví totiž ukazují, že přes emoce nahromaděné za léta zvůle, a přesto, že se mezi povstalce nevyhnutelně vmísily i kriminální elementy, převažovala obdivuhodná slušnost. Lidé nekradli, nebrali věci z rozbitých výkladních skříní a velitelé povstaleckých oddílů platili za potraviny pro své lidi.

    V prvních listopadových dnech se zdál potvrzovat Nagyův předpoklad o národním smíření a nová koaliční vláda měla obnovu klidu asi na dosah ruky. Základní opoziční skupiny s ní uzavíraly dohody, velká většina dělnických rad se rozhodla ukončit politickou stávku.

    Moskva však nedala Maďarům šanci.

    Razantní změna

    Od 23. října zasedalo sovětské politbyro téměř nepřetržitě. Chruščov několikrát měnil stanovisko, zda volit represi nebo ústup. Diskutovalo se o ústupcích Nagyově vládě v zájmu toho, aby byla schopna konsolidovat situaci v zemi. Uvažovalo se nejen o stažení sovětských jednotek z Budapešti, ale jedno z usnesení připouštělo - za jistých podmínek -i možnost jejich odsunu z Maďarska vůbec.

    Na zasedání 31. října ale došlo k zásadnímu obratu. „Měli bychom přezkoumat své hodnocení a nestahovat vojska,“ řekl v úvodním slově Chruščov. „Měli bychom převzít iniciativu v obnovení pořádku. Odejdemeli z Maďarska, povzbudíme jen americké, anglické a francouzské imperialisty... Pochopí to jako slabost a zaútočí. Oslabíme tak naše pozice. K Egyptu jim přidáme i Maďarsko... Nemáme jiné volby.“

    Razantní změna postoje souvisela s probíhající suezskou krizí a zřetelnou signalizací amerického nevměšování se do problémů sovětských satelitů. Právě po zasedání 31. října dostal maršál Žukov zelenou k vypracování plánu pro operaci Smršť, která byla definitivně schválena 2. listopadu a jejímž cílem bylo maďarskou revoltu porazit.

    „Události v Maďarsku a Polsku, probíhající paralelně se suezskou krizí, usnadnily a dodnes usnadňují na mytologii založený výklad západní pasivity,“ napsal v roce 1992 maďarský historik C. Békés na adresu někdejšího amerického postoje. „Namísto toho, aby viděl tuto pasivitu jako důsledek všeobecného uznaní statu quo, jak se vytvořil po Jaltě, snažil se tento výklad líčit ji pouze jako důsledek mimořádné situace, týkající se jen a jedině maďarské revoluce.

    A tak se vymýšlely potom často citované argumenty: suezská krize znemožnila vystoupení jednotné fronty vůči SSSR, americké vedení bylo zaneprázdněno nadcházejícími prezidentskými volbami, americkým jednotkám zabránila v zásahu jen geografická situace...“

    Tvrdá odplata

    Ráno 4. listopadu zahájily sovětské jednotky konečný úder. Ve stejných chvílích se z dosud neznámé rozhlasové stanice ozvalo, že „János Kádár s několika dalšími vytvořili maďarskou revoluční dělnicko-rolnickou vládu, jež pozvala sovětskou armádu na pomoc k ochraně vymožeností socialismu“. Po celé zemi se vzápětí rozpoutaly prudké boje, při nichž bylo na maďarské straně zabito přes 3 tisíce lidí a dalších 16 tisíc zraněno, zatímco sovětská vojska měla 670 mrtvých a 1500 zraněných.

    Požadavek beztrestnosti nebyl akceptován a začala tvrdá a důsledná odplata. Skoro dvě stě tisíc osob Maďarsko opustilo, čtvrtina z nich se později vrátila. Za účast na povstání skončilo na popravišti nejméně 277 lidí, poslední takový rozsudek byl vykonán v roce 1961.

    Během několika let bylo více než 25 tisíc lidí všech společenských vrstev uvězněno a desetitisíce dalších byly internovány a propuštěny ze zaměstnání. Stovky především mladých lidí byly deportovány do SSSR a mnoho zajatců bylo bez rozsudku ihned popraveno.

    Imre Nagy a jeho nejbližší spolupracovníci byli 22. listopadu podvodně vylákáni z azylu na jugoslávském velvyslanectví, zatčeni, odvezeni do Rumunska a internováni. V jaře 1958 byli v přísně utajeném procesu odsouzeni k smrti a 16. června popraveni.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Clevelandská dohoda (1915)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (4932 přečtení)

    Clevelandská dohoda
    (usnesení mezi Českým národním sdružením a Slovenskou ligou)

    1.) Samostatnosť českých zemí a Slovenska.
    2.) Spojenie Českého a Slovenského národa ve federatívnom zväzku štátov s úplnou národnou autonómiou Slovenska, s vlastným snemom, s vlastnou štátnou správou, úplnou kultúrnou slobodou, teda i s úplným užíváním jazyka slovenského, vlastnou správou finančnou a politickou, so štátnym jazykom slovenským.
    3.) Volebné právo: všeobecné, tajne a priame.
    4.) Formy vlády: personálna unia s demokratickým zriadením štátu, podobne ako v Anglicku.
    5.) Tieto body tvoria základ obapolnej dohody a môžu byť doplnené, poťažne rozšírené len na základe dorozumenia sa oboch stránok.

    České národné združenie podržuje si právo prípadnej zmeny a to samé právo má aj Slovenská liga.

    Cleveland, Ohio, dňa 25. októbra 1915

    ---

    Zdroj: Gronský, Ján – Hřebejk, Jiří. Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa I. (1918-1945). Praha: Karolinum, 1999. Strany: 13-14.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Jak byl zatčen a souzen Jozef Tiso (M. Šiška, Právo, 14.4.2007, s. 21)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (5109 přečtení)

    Jak byl zatčen a souzen Jozef Tiso
    Autor: Miroslav Šiška
    Zdroj: Deník Právo, sobota 14.4.2007, s. 21

    Před 60 lety, 15. dubna 1947, vynesl senát bratislavského Národního soudu rozsudek smrti nad bývalým prezidentem Slovenské republiky a katolickým knězem Jozefem Tisem.

    Žádosti o milost nebylo vyhověno a Tiso byl ráno 18. dubna popraven. Dávno není sporu o tom, že tento soudní proces byl procesem politickým. Jako takový byl zmanipulovaný. Je však nutné posuzovat celou záležitost historicky a v kontextu s obdobím, kdy se odehrála.

    Každý soudní proces vítězů nad poraženými – bez ohledu na skutkovou podstatu – má politický charakter. Není při něm souzen pouze jednotlivec nebo skupina, ale současně se přímo či zprostředkovaně odsuzuje i určitá politická praxe a ideologie.

    Poválečné retribuční soudnictví (tj. trestní stíhání kolaborantů jako výraz odčinění křivd a vyrovnání se s minulostí) nebylo slovenským, potažmo československým specifikem. Téměř celá Evropa soudila válečné zločince, zrádce a kolaboranty nacismu a Československo se tomu mohlo jen těžko vyhnout.

    Retribuční nařízení, kterými se řídily mimořádné lidové soudy a Národní soud, byly revoluční právní normou s množstvím ustanovení, která se vymykala dosavadnímu trestnímu právu (uplatnění retroaktivní, tedy zpětně působící právní normy; absence odkladného účinku žádosti o milost; nemožnost odvolání atd.). Také samotnou přípravu a průběh soudního procesu s Jozefem Tisem provázel politický zápas, v němž se střetávaly různé zájmy a politické proudy.

    Odlišné postihy

    V závěru druhé světové války se Spojenci dohodli, že osoby, které se při jejím vedení dopustily zločinů proti lidskosti a zásadám mezinárodního práva, mají být potrestány podle závažnosti a významu svých činů – buď mezinárodním tribunálem, nebo spojeneckými či národními soudy. Potrestáni měli být také domácí kolaboranti, kteří byli označováni jako „quislingové“ (podle jména vůdce norských kolaborantů Vidkuna Quislinga).

    Program tzv. očisty veřejného života byl zakotven v Košickém vládním programu. Zvláštností v obnoveném Československu bylo, že postih prominentů ĺuďáckého režimu na Slovensku mohl být (a skutečně také byl) částí tamějšího obyvatelstva vnímán nikoliv jako potrestání kolaborantů, ale jako trest za angažování se pro myšlenku samostatného Slovenska.

    Jinou zvláštností bylo, že i pojetí „potrestání kolaborantů a zrádců“ bylo nutně v českých zemích a na Slovensku odlišné. Existovaly předpisy, které jinak posuzovaly, co je trestné, a stanovovaly i jinou trestní sazbu. V českých zemích platilo, že činy, které spáchali tzv. zrádci národa a kolaboranti, jsou v zásadě i tak trestné podle již dříve platných zákonů a dekret prezidenta republiky (tzv. velký retribuční dekret z 19. června 1945) fakticky pouze rozšířil tento zákon se zpětnou platností o nové skutkové podstaty.

    Slovenská národní rada od počátku trvala na tom, že na Slovensku je nutno z politických důvodů upravit retribuční záležitosti jinak než v českých zemích. Ne vše, co bylo trestné v českých zemích, bylo trestné i na Slovensku a navíc tam existoval zvláštní trestní čin „zrada na povstání“, který v prezidentově českém dekretu chyběl. Druhý rozdíl spočíval v tom, že to, co bylo trestné na Slovensku, se trestalo mnohem přísněji než v českých zemích.

    Neopatrný tajemník

    Když se na jaře 1945 blížila sovětská vojska k Bratislavě, opustil 3. dubna Jozef Tiso s členy poslední vlády Slovensko a uchýlil se pod německou ochranu do rakouského Kremsmünsteru. Vzápětí vyslal svého tajemníka Karola Murína do Mnichova za kardinálem Faulhaberem s prosbou o bezpečnější úkryt.

    Ze tří možných nabídek se Tiso rozhodl pro klášter kapucínů ve starém poutnickém městě Altötting, kam také ráno 1. května 1945 v doprovodu Murínova bratra odjel. (Podle Karola Murína měl prezident vystavený slovenský i německý pas na jméno dr. Jozef Táborský a také pas na vlastní jméno.) Týden po Tisově odjezdu obsadily Kremsmünster postupující americké jednotky a slovenská vláda se jim vzdala.

    Jozef Tiso se ukrýval v bavorském Altöttingu a Karol Murín za ním přijel v polovině května. Ve svých pamětech (sepsaných v roce 1952, vydaných v roce 1987 v Kanadě a o pět let později také na Slovensku) uvádí, že Tiso brány tohoto kláštera až do svého zatčení (10. nebo 11. června 1945) nikdy neopustil. Ve vzpomínkách Murín současně odmítá verzi, že to byl právě on, kdo svou neopatrností přivedl americkou CIC na Tisovu stopu.

    Píše sice na jejich stránkách o „jistém Spieglerovi z Bratislavy, který pracoval v Altöttingu ve službách CIC“, i to, že se „s ním dostal do kontaktu, když přišli s bratrem žádat o povolení na cestu do Kremsmünsteru“, ale všechny další souvislosti označil za „výmysly a fantastické kombinace“. Nicméně John Spiegler byl tehdy skutečně velícím důstojníkem vojenské kontrarozvědky v Altöttingu a příběh o zadržení Tisa popsal v roce 1992 na stránkách slovenského deníku Národní obroda i českého týdeníku Reflex.

    „V červnu 1945 moji lidé zadrželi jistého Karola Murína, který porušil zákaz nočního vycházení,“ vzpomínal na stránkách Reflexu. „Přeřekl se, že před klášterem stojí auto. V něm jsme našli něco, co nám vyrazilo dech – cestovní pas a dokumenty prezidenta Jozefa Tisa. Z Murína se vzápětí vyklubal Tisův osobní tajemník.“

    Spiegler, který před válkou opravdu bydlel v Bratislavě a byl známou osobností ve studentských kruzích, přišel v květnu 1945 do Bavorska s americkou obrněnou divizí. Měl za úkol hledat skrývající se příslušníky SS a gestapa. Jeho lidem se například podařilo najít Martina Weisse, velitele koncentračního tábora Dachau. „Dal jsem představenému kláštera čas,“ dodává v Reflexu Spiegler, „aby věc mohl konzultovat s mnichovským kardinálem. Po třech dnech mi oznámil, že Jozef Tiso mě očekává. Byl už sbalený. Vyprovodil jsem ho bez pout na rukou k vojenskému džípu, který ho odvezl na naši základnu.“

    Američané rozhodli

    Mezi prvními, kteří přijeli v noci z 9. na 10. května 1945 do osvobozené Prahy, byli pracovníci zpravodajského oddělení Hlavního štábu MNO. Zásluhou repatriačních důstojníků v jejich řadách se v příštích týdnech podařilo zjistit místa táborů, v nichž Američané internovali Tisa i další prominenty bývalé slovenské vlády.

    Již 18. června 1945 se z příkazu čs. vlády obrátil československý velvyslanec ve Washingtonu Vladimír Hurban na státní departament, aby tyto osoby byly vydány čs. úřadům. Jako důvod je v žádosti uvedena jejich spolupráce s nacistickým Německem, pronásledování politických protivníků, Židů a osob věrných Československé republice, vyhlášení války Sovětskému svazu, Velké Británii a USA a zrada na Slovenském národním povstání. Stejná žádost byla posléze předána i britské vládě.

    Vzápětí se o osud Tisa a členů poslední slovenské vlády rozpoutal mezi Američany a Brity zákulisní diplomatický boj. Britské úřady vyjádřily určité pochybnosti, zda zadržovaní slovenští prominenti spadají do kategorie „kolaborantů a quislingů“, mají být souzeny v rámci retribuce a zda mají být vydáni čs. úřadům. Obávali se, že jejich vydání znemožní odmítnutí podobných žádostí z Titovy Jugoslávie a levicového Polska, které by mohlo žádat vydání londýnské polské emigrační vlády.

    Státní tajemník Dean Acheson oznámil 11. září 1945, že pokud nebudou z britské strany předloženy závažné důvody podepřené důkazy, budou slovenští prominenti vydáni. Svou roli sehrálo zřejmě i stanovisko amerického velvyslance v Praze Laurence Steinhardta, který odmítl jakékoli paralely mezi Československem a Jugoslávií, a vyslovil názor, že s „Tisem a vládou jeho jmenovce Štefana Tisa je nutno nakládat jako s válečnými zločinci“. Výsledkem bylo, že 4. října 1945 americké úřady britské námitky zamítly a 27. října byl Tiso vydán do Československa. Ze vzpomínek Murína vyplývá, že v americkém internačním táboře v Garmisch-Partenkirchenu nebyl Tiso pokládán za nějakou prominentní osobnost. Několikrát byl americkými vojáky při výsleších zbit. Na jiném místě pamětí ale uvádí, jak mu Tiso ještě před bratislavským procesem řekl, že o tom nikdy nebude mluvit, aby „komunisté z této události nemohli dělat protiamerickou propagandu“.

    S řetízky na rukou

    Do Prahy eskortovali Tisa a jeho společníky čs. zástupce v Komisi Spojených národů pro válečné zločiny dr. Bohuslav Ečer a škpt. Alexander Doman, důstojník zpravodajského oddělení Hlavního štábu MNO. Murín v pamětech prozradil, že všech osm Slováků přespalo dvě noci na samotkách pankrácké věznice. Do Bratislavy je potom letadlem 29. října eskortoval Anton Rašla, tehdejší náměstek generálního vojenského prokurátora (a později jeden z žalobců při procesu).

    Teprve na vajnorském letišti v Bratislavě byli po vystoupení z letadla Tiso a jeho společníci oficiálně zatčeni. Celá procedura příletu a odevzdání prominentů se vysílala rozhlasem a filmovala.

    „Brzy nato si mne předvolal ministr národní obrany generál Svoboda,“ píše v pamětech Rašla. „Viděl předešlého dne ve filmovém žurnálu, jak jsme Tisa a další přivezli v poutech (měli ruce svázané řetízky), a ptal se, zda to bylo vhodné a na čí příkaz jsem to udělal. S patřičnou zdvořilostí podřízeného jsem výčitku odmítl s vysvětlením, že jsem se držel pouze jeho příkazu: vedoucího eskorty jsem dělal jen formálně, eskortované jsem převzal v Praze na chodbě věznice už spoutané a nebyl jsem kompetentní dávat rozkazy třem policistům, kteří jako stráž eskortu fakticky vykonávali.“

    Pod různou optikou

    Vztah k Tisovi se v tehdejším Československu neprojevoval úzce pouze podle národnostních kritérií. Situace byla mnohem složitější. Postoj ke kolaborantům byl u domácího obyvatelstva shovívavější než u těch, kteří byli za války v emigraci. Evidentní byl také nesmiřitelný postoj komunistů, hodlajících využít retribuce ke svým politickým cílům, v porovnání s relativně umírněnějším postojem ostatních stran.

    Na Slovensku byly některé rysy ještě výraznější. Tamější obyvatelstvo bylo náchylné mnohem více chápat ĺuďácké prominenty jako „své lidi“, kteří dělali jen to, co museli, a zachraňovali, co se zachránit dalo. Část z nich pokládala Tisa přímo za hrdinu. Navíc jejich pohled na ĺuďácký režim byl jiný než pohled českého obyvatelstva na protektorát a jeho reprezentaci (což ovšem s ohledem na jiný válečný prožitek nemohlo být jinak). Proces se prostým lidem na Slovensku často jevil jako český soud proti Tisovi, a to bez ohledu na to, že ve skutečnosti šlo o soud čistě slovenský, používající vlastní, v Čechách neplatné právní normy.

    Na druhé straně Češi byli náchylní právě Tisovu osobnost posuzovat mnohem přísněji než třeba ve vězení zemřelého prezidenta Emila Háchu. Souviselo to s identifikací Čechů s Československem jako jejich národním státem, který Tiso pomohl v březnu 1939 rozbít, a dopustil se tím tedy velezrady, zatímco Hácha se jen podřídil Hitlerovu otevřenému nátlaku.

    Každý, kdo tehdy reálně uvažoval, si musel být vědom toho, že jakmile byl jednou Tiso do Československa vydán, bude nutně postaven před soud, který – podle platných předpisů – těžko mohl vynést jiný rozsudek než trest smrti.

    Role mučedníka

    Samotný proces s Tisem (a s Alexandrem Machem a v nepřítomnosti souzeným Ferdinandem Ďurčanským) proběhl v justičním paláci od 2. prosince 1946 do 15. dubna 1947. Všichni byli obviněni z podílu na rozbití Československa, z likvidace demokratických práv a svobod na Slovensku a aktivního vystoupení proti SNP. Tiso a Mach ještě také ze zavlečení Slovenska do války proti Polsku, SSSR, USA a Velké Británii. A rovněž ze schvalování, resp. aktivní účasti na deportacích slovenských Židů, přičemž už každý z těchto bodů sám o sobě umožňoval uložení trestu smrti.

    Tiso svou obhajobu založil na teorii „menšího zla“, při které se snažil dokázat, že v daných podmínkách byla jeho politika pro slovenský národ optimální a jediná možná. Ve většině případů nicméně jeho obhajoba nepůsobila věrohodně, zejména pokud šlo o jeho roli při deportaci Židů. Velmi mu přitížilo, že při čtení dokladů, na kterých byl jeho vlastnoruční příkaz k založení ad acta, stereotypně odpovídal, že už si nevzpomíná.

    Na rozdíl od Macha neprojevil Tiso ani trochu lítosti, a naopak prohlásil, že kdyby měl možnost prožít svůj život ještě jednou, postupoval by stejně. Někteří historici hodnotí jeho postoj jako přípravu na roli mučedníka slovenské státnosti.

    Nejvíce se politický aspekt procesu projevil po vynesení rozsudku při jednáních o udělení milosti. Předsednictvo Slovenské národní rady se k žádosti vůbec nevyslovilo a bez návrhu ji postoupilo ústřední vládě v Praze. Ta po čtyřhodinovém jednání 16. dubna 1947 rozhodla poměrem hlasů 17 proti 6 záporně a prezident Edvard Beneš „vzhledem k tomuto usnesení“ milost dr. Tisovi neudělil.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Dopis Jiřího Svobody členům KSČM a sympatizujícím (1993)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2170 přečtení)

    Jiří Svoboda: Dopis členům KSČM a sympatizujícím
    Zdroj: Rudé právo, 23.2.1993, dopis zveřejněn v plném znění pod názvem „Jiří Svoboda píše členům KSČM a sympatizujícím“

    Úvodní text Rudého práva: Loňský prosincový II. sjezd KSČM se nezabýval změnou názvu strany. Ortodoxní komunisté se cítili posíleni vznikem Obzinovy a Štěpánovy platformy „Za socialismus“. Především zrod této platformy vyvolal v KSČM ostrou názorovou diferenciaci. Politickou orientací strany a změnou jejího názvu se má 6. března zabývat zasedání ÚV KSČM.

    Text vlastního dopisu:

    Oslovuji Vás, členy KSČM a sympatizující, touto formou, protože nemám jinou možnost, jak Vám vysvětlit svůj postoj k současnému vývoji ve straně. Vám, které jsem nikdy nechtěl ani klamat, ani podvádět. Vám, s kterými jsem se setkával na veřejných shromážděních před volbami 1990 i 1992. Vám, spolu s kterými jsem se snažil trpělivě vysvětlovat spoluobčanům, že se naše strana chce upřímně a pravdivě vyrovnat s minulostí a spolupodílet se na vytváření podmínek pro občanskou spolupráci a národní usmíření.

    Společně se nám podařilo po listopadu 89 stranu zachránit před zákazem a sebezničením. Úspěšně jsme prošli, především Vaší zásluhou, třikrát volbami a naši poslanci si díky své odbornosti a slušnosti získali respekt odpůrců.

    A tak mě jeden starší soudruh nedávno překvapil, když řekl: „My na obvodě … si myslíme, že nejsi komunista.“

    To schizofrenické tvrzení mě zaskočilo: je možné, abych byl druhé volební období předsedou komunistické strany a přitom nebyl komunistou?

    O pár hodin později jsem si přečetl článek doc. J. Obziny DrSc., v Naší pravdě o „renesanci socialismu“ a náhle jsem pochopil, jak to s tou schizofrenií ve skutečnosti doopravdy je:

    Nikdy nezapomenu na ocelové pásy tanků, drtících oné osudné noci 21. srpna naděje i tužby statisíců Čechů a Slováků, nestraníků i komunistů, kteří v roce 1968 podstoupili pokus o skutečnou renesanci socialismu jako projektu společnosti demokratické, samosprávné a sociálně spravedlivé. Z nich nikdo pak nevolal nadšená hesla díkůvzdání, když v pancéřových vozech odváželi do neznáma představitele vlády naší vlasti...

    Pokud v představách doc. Obziny i po této tragické zkušenosti „zdrcující většina našich národů“ v letech 1945 - 1989 spontánně, upřímně a s vděčností provolávala: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, pak jde o deliriantní sen nebo vědomé překrucování dějin.

    Pokud se oprávněným věrozvěstem renesance socialismu prohlašuje člověk, který od roku 1973 celé desetiletí zastával funkci ministra vnitra, pak takové renesanci nevěřím, i když se opírá o mnohá „poučení“ (jistě i o to z „krizového vývoje“), protože nemohou poučovat ti, kteří se sami nedokázali v ničem poučit!

    Pokud se na výsluní svěžího proudu socialistické „renesance“ bez uzardění vyhřívá jiný člověk, který s horlivým souhlasem v 50. letech vítal úspěchy procesu s protistátním spikleneckým centrem (procesu, který rozdal 11 rozsudků smrti) a tehdy vedoucím funkcionářům komunistické strany udával některé vyšetřovatele pro nedostatek píle, pak s takovou renesancí nechci mít ani dost málo společného.

    Ani s těmi, kteří v dojemné shodě sní své špionomanické sny. Kteří se v sychravých dnech listopadu 89 neodvážili vyjít na ulici a oslovit „svůj lid“, jehož jménem se tak často do omrzení zaklínali! Kteří v teple přízračné monumentální budovy na nábřeží přemítali, zda tomuto lidu uštědřit lekci socialismu v podobě nízko letících tryskových letadel, když vodní děla už nestačila!

    S těmito „lidmi zvláštního ražení“ opravdu nemohu sdílet jejich vizi světa spravedlivějšího, neboť oni (jak slovy F. Castra říká doc. Obzina) „milují příliš to, co vytvořili, než aby to zneuctili sebemenším kolísáním“.

    Jsou-li oni těmi pravými komunisty, pak já jím opravdu nejsem. A nemohou jimi být ani ti, kdo mne zvolili dvakrát do čela strany, protože jsem se svými názory nikdy netajil - způsoby vyšetřování a politické procesy z 50. let jsem vždy nazýval pravým jménem: zločiny! A období normalizace, kdy bylo ze strany vyhozeno půl miliónu lidi, kdy mnozí byli pronásledováni včetně rodinných příslušníků za to, že neomluvitelné vojenské přepadení naší vlasti nazvali agresí, jsem nepokládal za čas společenského rozkvětu.

    Vím, že někteří spěšní kurýři objíždějí okresní sekretariáty a shromažďují podpisy požadující, abych odstoupil z funkce předsedy strany.

    Tak málo mne znají? Nikdy jsem se nezpronevěřil svému přesvědčení ani svědomí! A nemohl bych ani na chvíli setrvat na jakémkoli místě v pospolitosti, v níž by byli potleskem vítáni oni „lidé zvláštního ražení“! V pospolitosti, která by se nechala vábit píšťalkou těchto přízračných sirén, lákajících plavidla na útesy, na kterých loď „reálného socialismu“ již jednou ztroskotala!

    Ať nechají své podpisové archy v poklidu v aktovkách! Nebude třeba zvedat ruce a počítat hlasy, abych odešel, rozhodne-li většina, že dokončení přeměny strany v akceschopnou, radikálně levicovou politickou sílu není potřebné! Rozhodne-li většina, že se raději zálibně začte do starých frází - příručky z VUML ještě nezežloutly.

    O jedno prosím: jen na chvíli se ještě zamyslete nad tím, co je to čest, povinnost, odpovědnost! Jen na chvíli se ještě zamyslete, že jsme společně něco slibovali, něco schvalovali a že vám teď něco docela jiného podsouvají hazardní hráči jako falešnou směnku - k pluralitní demokracii a prosperující ekonomice nevede cesta projevy Kim Jonga II ani Fidela Castra. A Gus Hall marně čeká na voličské hlasy dělnické třídy Američanů, jichž se v duchu jediného vědeckého učení sám jistě také pokládá být „předvojem“.

    Vidím dnes jedinou možnou cestu (vím, že pro mnohé z Vás bolestnou) - přizpůsobit název strany programu olomouckého i kladenského sjezdu. Programu demokratického socialismu. Takové by mělo být i naše jméno. Jméno, kterým se oddělíme od všeho, co bylo v minulosti špatné, a zároveň navážeme na nejlepší nosné tradice dělnického hnutí, vyjadřujícího a důsledně obhajujícího zájmy levicového lidu.

    O jedno prosím: jen na chvíli se ještě zamyslete. proč máte stále vysvětlovat, že jste celý život čestně a poctivě pracovali? Že jste si nestavěli stranické paláce? Že jste se nepodíleli na výhodách stranických špiček bývalé KSČ?!

    Vy, kteří jste dobrovolně, bez nároku na odměnu, odpracovali tisíce hodin na veřejně prospěšných stavbách! Vy, jejichž upřímnost a nadšení promrhali byrokraté! Vy, kteří jste se nepodíleli na nezákonných procesech v 50. letech!

    Jsem přesvědčen, že se novým jménem nezpronevěříme ani minulosti, ani budoucnosti! Neoslabíme stranu, ani levici. Naopak - otevřeme cestu k jejímu posílení a sjednocení.

    Nebudeme se už muset do omrzení omlouvat za hříchy jiných a snášet výčitky za něco, čeho jsme se nedopustili. Budeme se moci jasně a zřetelně přihlásit ke všemu, co bylo dobré, když se očistíme od bývalých mocipánů, jimž nejde o nic jiného než o to, aby nás znovu zatáhli do pasti vlastního špatného svědomí.

    Naše vlast naléhavě potřebuje silnou, důslednou a radikální demokratickou levici, která všem neprivilegovaným, pracovitým a čestným lidem nabídne přitažlivou alternativu vůči tomu, co uskutečňuje současná vládní garnitura, nahrazující bývalé křivdy křivdami novými, rozprodávající pod cenou národní majetek jako konfiskát a soustavně ničící životní úroveň většiny.

    V takové straně, která slovo Socialismus naplní novým živoucím obsahem, chci být s Vámi.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Programové prohlášení vlády ČSR (Karel Kramář, 9.1.1919)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1590 přečtení)

    Dokument: Programové prohlášení vlády ČSR (Karel Kramář, 9.1.1919)

    Slavné Národní shromáždění!

    Používáme této prvé schůze Národního shromáždění na prahu letošního roku, abychom po poradách o programu, které vláda za účasti presidenta republiky konala dne 3. a 4. t. m., narýsovali zhruba úkoly, jež nás čekají a jež nutně vyžadují rozřešení ještě dříve, než budou provedeny všeobecné volby do sněmu ústavodárného.

    Přední starostí vlády bude, jakmile slavné Národní shromáždění vyřídí předlohu o novém volebním řádu do obcí, aby byly vypsány volby a ihned s největším urychlením provedeny. Vláda doufá, že nová zastupitelstva vynasnaží se ze všech sil, aby vyplnila velké naděje, které lid československý klade v činnost své samosprávy, postavené na nejširší demokratické základy.

    Vláda má však také za svou povinnost, všecko podniknouti, aby mohly býti volby do sněmu ústavodárného provedeny co nejdříve. Jest ovšem nutno vyčkati konečného rozhodnutí mírové konference o hranicích naší republiky a pro utváření volebních okresů znáti poměry populační, jak se utvářily průběhem posledního desítiletí a hlavně následkem války. Vláda jest hotova vše učiniti, aby bylo možno provésti volby na podzim letošního roku.

    Ve směru hospodářském i sociálním trpí celý život republiky zhoubnými následky čtyřleté války. Válka přinesla nám sice svobodu politickou, hospodářsky však těžce doléhá na nás dosud katastrofální porážka státu, v němž byli jsme dříve nuceni žíti.

    Činnost vlády na tomto poli ponese se dvojím směrem: jednak jest odstraňovati zla, provázející každou válku, zejména obrovskou válku světovou, jednak bude nutno vyvinouti práci tvůrčí.

    Jest to nejprve lichva se životními potřebami, kterou vláda jest odhodlána se vší bezohledností stíhati jako nejtěžší zločin proti lidu a státu.

    Ve směru tom byly dány úřadům nejpřísnější rozkazy a orgány výkonné i kontrolní k potírání lichvy byly patřičně rozmnoženy.

    Vláda jest pevně přesvědčena, že toto její odhodlání bude celou naší veřejností co nejhorlivěji podporováno a že každý bude spatřovati svou zásluhu v tom, když umožní, aby všichni ti, které ani osvobození národa nezdržuje před pokračováním v jejich zločinném sobectví, byli úřadům oznámeni a k trestající spravedlnosti dovedeni.

    Vláda také očekává, že v těchto svých akcích nebude nijakým způsobem rušena a bude ušetřena všech nutností, zakročiti tam, kde by se konaly akce svémocné.

    Rozvrácené finance bývalého státu a znehodnocená měna jsou rovněž jednou z příčin drahoty a obtížnosti nového podnikání. Proto bude snahou vlády, aby přísným a bezohledným prováděním zákona o daních z válečných zisků vrátila státu nepoměrné obohacení jednotlivců z válečných poměrů a aby pronikavým opatřením (zejména dávkou ze jmění) postarala se o nápravu měny jakožto řádného základu hospodaření státního.

    Převésti hospodářství do poměrů mírových, vštípiti zase našemu lidu vědomí povinnosti k práci, pokládá vláda za jeden z nejdůležitějších tvůrčích úkolů, i má přímo za povinnost státu, tuto přeměnu podporovati vlastními veřejnými pracemi, jakož i tak, aby veškerému podnikání dostalo se nutných surovin i pracovních sil, aby vytvářeny byly nové hodnoty, jež usnadní normální vývoj hospodářského života naší republiky.

    Pro toto podnikání a všechnu výrobu jest nejdůležitějším prostředkem uhlí. Proto jest vláda přesvědčena, že uhlí nemůže zůstati ve volné disposici soukromníků a jest odhodlána, za součinnosti slavného Národního shromáždění zjednati státu plné ovládání tohoto prostředku výrobního.

    Vyvlastnění velkostatků, přesahujících určitou výměru, má vláda za nezbytnou potřebu poválečného hospodářství. Kolonisace jest hospodářskou i sociální nutností. Aby tato veliká reforma stala se dobrodiním sociálním a aby také prospěla rozvoji našeho zemědělství, vyživování obyvatelstva a zájmům státu, uspořádá vláda ve spojení s Národním shromážděním anketu znalců ze všech tříd, zúčastněných na rozřešení této otázky.

    V rámci tohoto programu a k cílům v něm vytčeným hodlá vláda pracovati také jednotlivými opatřeními, která nelze dopodrobna vypočítávati. Vláda však pokládá za svou povinnost, upozorniti výslovně, že převzala správu státu v době naprostého rozkladu, že musí pracovati na vybudování nového státu od samých jeho základů a že až dosud nemá po ruce potřebných sil.

    Všechny základy mravní byly válkou a nepoctivou a prolhanou politikou Vídně a Budapešti otřeseny. Vláda jest si vědoma své povinnosti, že musí vší silou působiti k tomu, aby zejména výchově mládeže, vládou rakouskou za doby války tak zvlčile zanedbané, věnována byla nejvážnější péče a aby odstraněny byly všechny překážky, které školství naše tíží.

    Ale vláda jest také odhodlána, všemi prostředky hájiti pokoje a pořádku v naší republice a bezohledně potírati všecko, co by ohroziti mohlo onen imponující mužný klid, se kterým provedeno bylo naše osvobození, a který nám zjednal v celém světě tolik obdivu a upřímného přátelství. Všechno, co právem očekáváme od mírové konference pro svou budoucnost, všechno politicky i hospodářsky skvělé postavení naší republiky ve střední Evropě, které budí závist našich odvěkých nepřátel a které by nám zjednati chtěli naši věrní přátelé ve státech dohody, závisí na tom, budeme-li jako dosud baštou svobody a pořádku. Vláda by se tudíž prohřešila na budoucnosti národa, kdyby neměla odvahy a rozhodnosti, chrániti klidného a organického rozvoje našeho státu proti každému jeho rušení a potírati bezohledně ty, kteří pokoušejí se o nepořádky nebo násilný převrat, jako nepřátele vlasti. Bylo by hříchem zapomínati, že každý nepořádek, každá násilnost posiluje všechny ty, kteří vzpomínají ještě na staré doby a nedovedou se smířiti s naší svobodou, ať jsou za hranicemi našeho státu, nebo doma mezi námi.

    Přes všechny obtíže jest však vláda přesvědčena, že za součinnosti všech v národě podaří se nám přemoci všechny těžkosti a dosíci vytčených cílů. O tuto součinnost žádáme.

    Převážná většina národa jest naplněna radostným vědomím, že pevnost a neústupnost našeho národa doma a bezpříkladná obětavost jeho synů za hranicemi zjednaly mu možnost velké práce tvůrčí.

    Věříme, že národ náš se ukáže velké doby důstojným. Takto žádá kategoricky na každém plnou odpovědnost vlastní a dobrovolnou, nezlomnou kázeň občanskou, by velké a dějinné dílo našeho osvobození bylo trvale dovršeno a trvale zabezpečeno.

    Přednesl ministerský předseda dr. Karel Kramář

    zdroj: Úřad vlády ČR


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Žilinská dohoda (1938)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (5273 přečtení)

    Manifest slovenského národa (tzv. Žilinská dohoda)

    usnesený na zasadnutí výkonného výboru Hlinkovej slovenskej ľudovej strany ako právoplatnej politickej predstaviteľky slovenského národa dňa 6.októbra1938:

    Mníchovská dohoda štyroch veľmocí podstatne zmenila štátne a politické pomery v strednej Európe. My Slováci, ako samobytný slovenský národ, žijúci od vekov na území Slovenska, uplatňujeme si svoje samourčovacie právo a preto dovolávame sa medzinárodného zagarantovania nedeliteľnosti svojej slovenskej národnej jednoty a nami obydlenej zeme. Chceme slobodne podľa vlastnej vôle určiť svoj budúci život v plnom rozsahu, v to počítajúc aj štátnu ústrojnosť v priateľskom spolužití so všetkými okolitými národmi a tak prispieť k usporiadaniu pomerov v strednej Európe v duchu kresťanskom.

    Vytrváme po boku národov, bojujúcich proti marxisticko-židovskej ideológii rozvratu a násilia.

    Sme za mierové vyriešenie sporných problémov v duchu mníchovskej dohody.

    Protestujeme čo najrozhodnejšie proti tomu, aby hranice Slovenska určované boli bez nás, bez plnoprávnych zástupcov slovenského národa. Žiadame medzinárodnú ochranu slovenskej menšiny v cudzine.

    Žiadame rýchlu demobilizáciu.

    V duchu samourčovacieho práva žiadame okamžité prevzatie výkonnej a vládnej moci na Slovensku Slovákmi. Víťazstvo samourčovacieho práva znamená pre slovenský národ víťazné zakončenie nášho dlhoročného boja.

    Nech žije sloboda slovenského národa!

    Nech žije slovenská vláda na Slovensku!

    Vyhlásenie

    I. Podpísaní osvojujeme si návrh Hlinkovej slovenskej ľudovej strany na vydanie ústavného zákona o autonómii Slovenska tak, ako bol podaný v poslaneckej snemovni v roku 1938 a uverejnený v Slováku v čísle 129 zo dňa 5. júna 1938. Zaväzujeme sa, že sa všetci všetkými silami vynasnažíme, aby tento návrh bol národným shromaždením ústavne prijatý najneskôr do 28. októbra 1938. Ústavným prijatím tohoto návrhu bude štátoprávne postavenie Slovenska definitívne vyriešené.

    II. Vládna a výkonná moc na Slovensku má sa okamžite odovzdať do rúk slovenskej vlády, preto žiadame okamžite poveriť podpredsedu Hlinkovej slovenskej ľudovej strany poslanca Dr. Jozefa Tisu, aby ako dezignovaný predseda sostavil v dohode s podpísanými politickými stranami prvú slovenskú vládu pozostávajúcu z predsedu a štyroch členov ministrov a navrhol ju na menovanie.

    Podpísaní prijímajú návrh zákona na decentralizáciu vládnej a výkonnej moci tak, ako je k tomuto prehláseniu pripojený. Tento návrh má sa prijať a uskutočniť v najkratšom čase, aby aj do uskutočnenia prvého bodu tohoto vyhlásenia vládna a výkonná moc dostala sa nielen fakticky, ale i právne do rúk Slovákov.

    Dané v Žiline dňa 6. októbra 1938.

    Návrh zákona o decentralizácii vládnej moci

    Národné shromaždenie republiky Československej usnieslo sa na tomto:

    §1.

    Cieľom zabezpečenia prajného vývinu slovenského národa v rámci republiky Československej upravuje sa verejnoprávne postavenie Slovenska a jeho národných, politických, kultúrnych, hospodárskych a sociálnych záujmov a v dôsledku toho decentralizuje sa vládna a výkonná moc na Slovensku.

    §2.

    Vládnu a výkonnú moc na území slovenskej krajiny vykonáva slovenská vláda, pozostávajúca z piatich členov - ministrov. Výnimku tvorí agenda ministerstva zahraničia, národnej obrany, správa štátneho dlhu a uzavieranie pôžičiek pre spoločné potreby štátu.

    §3.

    Jeden z piatich ministrov bude poverený funkciou predsedu slovenskej vlády. Všetci piati ministri sú zároveň aj členmi ústrednej vlády v Prahe.

    §4.

    Na Slovensko takto prenesená vládna a výkonná moc, rozdelí sa na odbory takto:

    1. Vnútro, spravodlivosť a zdravotníctvo: sem patrí doterajšia agenda ministerstva vnútra, zdravotníctva a telesnej výchovy a spravedlivosti.
    2. Doprava: sem patrí agenda ministerstva pôšt a telegrafov a železníc.
    3. Hospodárstvo: sem patrí agenda ministerstva verejných prác, obchodu, priemyslu a zemedelstva.
    4. Osvetový: sem patrí agenda ministerstva školstva a národnej osvety.
    5. Finančný a sociálny: sem patrí doterajšia agenda ministerstva financií a sociálnej pečlivosti.

    Všetky štátne podniky, jestvujúce na území Slovenska, podliehajú rozhodujúcej právomoci slovenskej vlády, ktorá ich zadelí do patričného odboru.

    §5.

    Úmernú čiastku rozpočtových výdavkov ustáli paritná komisia, určená s jednej strany ústrednou vládou a s druhej strany slovenskou vládou.

    §6.

    Zákon tento nadobúda účinnosti hneď vyhlásením a platí pokiaľ sa ustanoví autonómna vláda za zmenenej ústavy.

    §7.

    Previesť tento zákon ukladá sa ústrednej vláde a slovenskej vláde spoločne.

    V Žiline 6. októbra 1938

    Návrh zákona podpísali:

    P. Teplanský, K. Stodola, J. Ursíny, J. S. Vančo, Ing. J. Líška, J. Lichner, K. Rybárik, O. Devečka, dr. E. B. Lukáč, A. Šelmec, Ing. J. Styk, dr. M. Vančo, dr. J. Paulíny-Tóth, dr. J. Ivák


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Smlouva mezi ČSSR a SSSR o dočasném pobytu vojsk (1968)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (3021 přečtení)

    Smlouva mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky
    podepsaná v Praze dne 16. října 1968

    Vláda Československé socialistické republiky a vláda Svazu sovětských socialistických republik

    • rozhodnuty usilovat o upevnění přátelství a spolupráce mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik a rovněž mezi všemi zeměmi socialistického společenství a o ochranu vymožeností socialismu, o posílení míru a bezpečnosti v Evropě a na celém světě v souladu s prohlášením Bratislavské porady ze dne 3. srpna 1968,
    • majíce na zřeteli Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci ze dne 12. prosince 1943, prodlouženou Protokolem ze dne 27. listopadu 1963,
    • ve shodě s ujednáním, dosaženým v průběhu československo-sovětských jednání v Moskvě ve dnech 23. - 26. srpna a 3. - 4. října 1968
    se rozhodly uzavřít tuto smlouvu a dohodly se na tomto:

    Článek 1

    Vláda Svazu sovětských socialistických republik, jednajíc se souhlasem vlád Bulharské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky a vláda Československé socialistické republiky se dohodly na tom, že část sovětských vojsk, nacházejících se v Československé socialistické republice, zůstává dočasně na území Československé socialistické republiky za účelem zajištění bezpečnosti zemí socialistického společenství před sílícími revanšistickými snahami západoněmeckých militaristických sil.

    Ostatní vojska Svazu sovětských socialistických republik, jakož i vojska Bulharské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Německé demokratické republiky a Polské lidové republiky budou v souladu s dokumenty Moskevských jednání ve dnech 23. - 26. srpna a 3. - 4. října 1968 odsunuta z území Československé socialistické republiky. Odsun těchto vojsk se zahájí po ratifikaci této smlouvy oběma stranami a uskuteční se po etapách v průběhu dvou měsíců.

    Počet a místa stálých posádek sovětských vojsk, dočasně zůstávajících na území Československé socialistické republiky, se určují dohodou mezi vládami Československé socialistické republiky a Svazu sovětských socialistických republik.

    Sovětská vojska, která se dočasně nacházejí na území Československé socialistické republiky, zůstávají podřízena sovětskému vojenskému velení.

    Článek 2

    1. Dočasný pobyt sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky nenaruší její suverenitu. Sovětská vojska se nevměšují do vnitřních záležitostí Československé socialistické republiky.

    2. Sovětská vojska, osoby k nim příslušející a členové rodin těchto osob, nacházející se na území Československé socialistické republiky, budou zachovávat právní řád, platný v Československé socialistické republice.

    Článek 3

    1. Sovětská strana ponese náklady, spojené s vydržováním sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky.

    2. Vláda Československé socialistické republiky poskytne sovětským vojskům, osobám k nim příslušejícím a členům jejich rodin po dobu jejich dočasného pobytu v Československé socialistické republice kasárna a byty uvnitř kasáren, služební, skladovací a jiné prostory, letiště se stálými stavbami a zařízením, prostředky státní spojovací sítě, dopravní prostředky, elektrickou energii a jiné služby.

    Vojenské výcvikové prostory, střelnice a cvičiště budou využívány společně s Československou lidovou armádou.

    Způsob a podmínky využívání výše uvedených objektů, jakož i komunálních, obchodních a jiných služeb se stanoví po dohodě smluvních stran.

    Článek 4

    Sovětské vojenské útvary, osoby, které jsou příslušníky sovětských vojsk, a členové jejich rodin mohou cestovat do míst, kde jsou rozmístěna sovětská vojska v Československé socialistická republice a z Československé socialistické republiky jak v přímých vlacích a vagónech, patřících Sovětskému svazu, tak i s přestupem z vagónů jedné země do vagónů druhé země a rovněž automobilovými nebo leteckými dopravními prostředky.

    Osoby, které jsou příslušníky sovětských vojsk, a členové jejich rodin jsou osvobozeny od kontroly, pokud jde o pasy a viza, při příjezdu, pobytu a výjezdu z Československé socialistické republiky.

    Hraniční přechody a způsob překračování československo-sovětských hranic a rovněž způsob kontroly, druhy a formuláře příslušných dokladů se stanoví po dohodě smluvních stran.

    Článek 5

    Československá strana souhlasí s tím, že přes státní hranice Československé socialistické republiky budou bez vybírání cla a bez celní a pohraniční prohlídky přecházet:
    - sovětská vojska a osoby k nim příslušející, které cestují jako příslušníci vojenských útvarů, jednotek a velitelství;
    - veškerý vojenský náklad, včetně nákladu, určeného pro obchodní a pobytové zabezpečení sovětských vojsk;
    - osoby, které jsou příslušníky sovětských vojsk, cestující do Československé socialistické republiky a z Československé socialistické republiky jednotlivě nebo společně se členy rodin a s předměty osobní potřeby, a to na základě dokladů, opravňujících k přechodu státní hranice Československé socialistické republiky, které předloží celním orgánům.

    Majetek, přivezený sovětskou stranou do Československé socialistické republiky, výzbroj a výstroj a bojová technika mohou být vyvezeny do Svazu sovětských socialistických republik bez vybírání cla a poplatků.

    Článek 6

    1. Zabezpečení příslušníků sovětských vojsk, dočasně umístěných na území Československé socialistické republiky, a členů rodin osob, které jsou příslušníky sovětských vojsk, pokud jde o obchod a služby, budou provádět sovětské obchodní podniky.

    2. Československá strana bude dodávat těmto sovětským obchodním podnikům zboží v množství, dohodnutém mezi příslušnými obchodními organizacemi Svazu sovětských socialistických republik a Československé socialistické republiky za státní maloobchodní ceny, platné v Československé socialistické republice a bude poskytovat obchodní rabat, obvyklý u příslušných obchodních podniků Československé socialistické republiky.

    Zúčtování za dodávky se provádí v měně Československé socialistické republiky.

    3. Československá strana bude podle kontraktů, uzavřených mezi příslušnými československými a sovětskými organizacemi zahraničního obchodu a za ceny, které platí v obchodních vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik, dodávat v dohodnutých množstvích potravinářské a průmyslové zboží, včetně paliva (uhlí, koks, palivové dříví) pro zásobování sovětských vojsk v rámci jejich plánu potřeb.

    Článek 7

    Vláda Československé socialistické republiky bude poskytovat vládě Svazu sovětských socialistických republik potřebné částky v československých korunách na výdaje, spojené s dočasným pobytem sovětských vojsk na československém území. Rozsah těchto částek se určí po dohodě mezi příslušnými orgány smluvních stran.

    Článek 8

    Způsob zúčtování za služby, předvídané v článku 3 a způsob zúčtování částek v československých korunách, poskytovaných ve shodě s článkem 7 této smlouvy, bude stanoven v dodatkové dohodě mezi smluvními stranami ve lhůtě jednoho a půl měsíce po vstupu této smlouvy v platnost. Při přepočtu těchto částek, vyjádřených v československých korunách, na převoditelné ruble, se bude vycházet ze vzájemného poměru mezi vnitřními cenami a sazbami, platnými v Československé socialistické republice, a zahraničně obchodními cenami.

    Článek 9

    Otázky jurisdikce, spojené s dočasným pobytem sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky se upravují takto:

    1. Při trestných činech a přestupcích, které na území Československé socialistické republiky spáchají osoby, příslušející k sovětským vojskům nebo členové jejich rodin, se uplatňuje československé právo a působí československé soudy, prokuratura a jiné orgány, příslušné pro otázky stíhání trestných činů.

    Trestné činy, které spáchají sovětští vojáci, vyšetřuje vojenská prokuratura a jsou projednávány orgány vojenské justice Československé socialistické republiky.

    2. Ustanovení bodu prvního tohoto článku se nevztahují:
    a) na případy, kdy osoby, příslušející k sovětským vojskům, nebo členové jejich rodin, spáchají trestné činy nebo přestupky pouze proti Sovětskému svazu, jakož i proti osobám, příslušejícím k sovětským vojskům nebo členům jejich rodin;
    b) na případy, kdy osoby, příslušející k sovětským vojskům, spáchají trestné činy nebo přestupky při plnění služebních povinností v prostorech stálých posádek vojenských útvarů.

    V případech, uvedených v bodech "a" a "b", jsou příslušné sovětské soudy, prokuratura a jiné orgány, které jednají podle sovětského práva.

    3. V případě spáchání trestných činů proti sovětským vojskům, dočasně se nacházejícím na území Československé socialistické republiky, jakož i proti osobám, příslušejícím k těmto vojskům, mají viníci stejnou odpovědnost jako za trestné činy proti ozbrojeným silám Československé socialistické republiky a proti osobám k nim příslušejícím.

    4. Příslušné československé a sovětské orgány mohou vzájemně žádat o postoupení nebo převzetí jurisdikce v jednotlivých případech, uvedených v odstavcích 1 a 2 tohoto článku. Takovéto žádosti budou posuzovány blahovolně.

    5. Příslušné československé a sovětské orgány si budou vzájemně poskytovat právní a veškerou jinou pomoc při stíhaní trestných činů, uvedených v bodech 1, 2 a 3 tohoto článku.

    Článek 10

    1. Vláda Svazu sovětských socialistických republik souhlasí s tím, že nahradí vládě Československé socialistické republiky hmotné škody, které mohou být československému státu způsobeny činy nebo opomenutím sovětských jednotek nebo osob k nim příslušejících, jakož i škody, které mohou být způsobeny sovětskými jednotkami nebo osobami k nim příslušejícími, při plnění služebních povinností československým občanům, institucím nebo občanům třetích států, nacházejícím se na území Československé socialistické republiky, - v obou případech ve výši, stanovené (na základě uplatněných nároků a při respektování československého práva) zmocněnci pro záležitosti dočasného pobytu sovětských vojsk v Československé socialistické republice, kteří jsou jmenováni podle článku 13 této Smlouvy.

    Spory, které mohou vzniknout ze závazků sovětských jednotek, se projednávají podle stejných zásad.

    2. Vláda Svazu sovětských socialistických republik souhlasí rovněž s tím, že nahradí vládě Československé socialistické republiky škody, které mohou být způsobeny československým institucím a občanům, jakož i občanům třetích států, nacházejícím se na území Československé socialistické republiky, činy nebo opomenutím osob, příslušejících k sovětským vojskům, jichž se dopustí nikoliv při plnění služebních povinností, jakož i činy nebo opomenutí členů rodin osob, příslušejících k sovětským vojskům - v obou případech ve výši, stanovené příslušným československým soudem na základě nároků, uplatněných proti osobám, která způsobily škodu.

    Článek 11

    1. Vláda Československé socialistické republiky souhlasí s tím, že nahradí vládě Svazu sovětských socialistických republik škody, které mohou být způsobeny na majetku sovětských vojenských jednotek, dočasně se nacházejících na území Československé socialistické republiky, a osobám, příslušejícím k sovětským vojskům, činy nebo opomenutím československých státních institucí - ve výši, stanovené zmocněnci pro záležitosti dočasného pobytu sovětských vojsk v Československé socialistické republice na základě uplatněných nároků a při respektování československého práva.

    Spory, které mohou vzniknout ze závazků československých státních institucí vůči sovětským vojenským jednotkám, se projednávají podle stejných zásad.

    2. Vláda Československé socialistické republiky souhlasí rovněž s tím, že nahradí vládě Svazu sovětských socialistických republik škody, které mohou vzniknout sovětským vojenským jednotkám, dočasně se nacházejícím na území Československé socialistické republiky, osobám, příslušejícím k sovětským vojskům, jakož i členům rodin těchto osob činy nebo opomenutím československých občanů ve výši, stanovené československým soudem, na základě nároků, uplatněných proti osobám, které způsobily škodu.

    Článek 12

    Škody, předvídané v článku 10 a 11, nahradí strany do tří měsíců ode dne, kdy zmocněnci pro záležitosti dočasného pobytu sovětských vojsk v Československé socialistické republice rozhodnou nebo kdy rozhodnutí soudu se stane pravoplatným.

    Výplatu částek, které mají dostat poškozené osoby, jednotky a instituce, provedou příslušné orgány stran, a to v případech, uvedených v článku 10 - československé orgány a v článku 11 - sovětské orgány.

    Článek 13

    Vláda Československé socialistické republiky a vláda Svazu sovětských socialistických republik jmenují své zmocněnce pro záležitosti dočasného pobytu sovětských vojsk v Československé socialistické republice za účelem náležitého řešení běžných otázek, spojených s dočasným pobytem sovětských vojsk v Československé socialistické republice.

    Článek 14

    1. Při výkladu této smlouvy je
    "osobou, příslušející k sovětským vojskům":
    a) příslušník Sovětské armády;
    b) civilní osoba, která je sovětským občanem a pracuje v útvarech sovětských vojsk, dočasně se nacházejících na území Československé socialistické republiky.

    2. "členy rodin osob, příslušejících k sovětským vojskům":
    a) manželky;
    b) děti, pokud neuzavřely sňatek;
    c) blízcí příbuzní, pokud jsou odkázáni na výživu těchto osob.

    3. "místem stálých posádek" je území, vyhrazené k dispozici vojskům vládou Československé socialistické republiky nebo místními orgány státní moci, včetně míst, kde jsou rozmístěna sovětská vojska.

    Článek 15

    Tato smlouva vstoupí v platnost po ratifikaci oběma stranami a zůstane v platnosti, pokud se sovětská vojska dočasně budou nacházet na území Československé socialistické republiky.

    Smlouva může být změněna po dohodě smluvních stran.

    Dáno v Praze 16. října 1968 ve dvou původních vyhotoveních, každé v českém a ruském jazyce, přičemž obě znění mají stejnou platnost.

    Předseda vlády
    Československé socialistické republiky
    O. Černík v. r.

    Předseda Rady ministrů
    Svazu sovětských socialistických republik
    A. Kosygin v. r.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Viedeňská arbitráž (1938)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2644 přečtení)

    Viedeňská arbitráž

    Viedeň 2. novembra 1938

    Arbitrážne rozhodnutie

    Na základe žiadosti, ktorú podali kráľovská maďarská a československá vláda u vlády nemeckej a kráľovskej vlády talianskej, aby arbitrážnym rozhodnutím upravili medzi nimi nevyriešenú otázku území, ktoré majú byť odstúpené Maďarsku, ako aj na základe následne na to medzi zainteresovanými vládami vymenených nót z 30. októbra 1938, sa ríšskonemecký minister zahraničných vecí pán Joachim von Ribbentrop a gróf Galeazzo Ciano, minister zahraničných vecí Jeho Veličenstva kráľa Talianska, cisára Etiópie stretli dnes vo Viedni a v mene svojich vlád, po opätovnom rozhovore s kráľovským maďarským ministrom zahraničných vecí pánom Kolomanom von Kánya a československým ministrom zahraničných vecí pánom Dr. Františkom Chvalkovským, vydali nasledovné arbitrážne rozhodnutie:

    1. Územie, ktoré má Československo odstúpiť Maďarsku, je vyznačené na pripojenej mape1. Vytýčenie hranice priamo na mieste sa prenecháva maďarsko-československému výboru.

    2. Vyprázdňovanie Československom územia, určeného na odstúpenie, a jeho obsadzovanie Maďarskom sa začne 5. novembra 1938 a skončí sa do 10. novembra 1938. Jednotlivé etapy vyprázdňovania a obsadzovania, ako aj ich ďalšie modality, okamžite stanoví mad'arsko-československý výbor.

    3. Československá vláda sa postará, aby územie, ktoré odstupuje, zostalo pri vyprázdňovaní v riadnom stave.

    4. Jednotlivé otázky, vyplývajúce z odstúpenia území, osobitne otázky štátnej príslušnosti a opcie, bude riešiť maďarsko-československý výbor.

    5. Maďarsko-československý výbor sa tiež dohodne na podrobnejších ustanoveniach na ochranu osôb maďarskej národnosti, ktoré ostanú na území Československa, a osôb nemaďarskej národnosti nachádzajúcich sa na odstúpených územiach. Tento výbor sa postará najmä o to, aby maďarská národná skupina v Bratislave získala rovnaké postavenie ako ostatné tamojšie národné skupiny.

    6. Ak vzniknú odstúpením územia Maďarsku nevýhody a ťažkosti hospodárskeho alebo dopravno-technického rázu pre územie zostávajúce Československu, urobí kráľovská maďarská vláda všetko, čo je v jej moci, aby takéto nevýhody a ťažkosti v zhode s vládou československou odstránila.

    7. V prípade, že pri realizácii tohto arbitrážneho rozhodnutia vzniknú ťažkosti alebo pochybností, kráľovská maďarská a československá vláda sa o nich dohodnú priamo. Ak by sa pritom nemohli na niektorej z otázok zhodnúť predložia ju na definitívne rozhodnutie nemeckej a kráľovskej talianskej vláde.


    Celý článek... | Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Vianočná dohoda (1943)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2413 přečtení)

    Vianočná dohoda

    Ideové smery na Slovensku, ktoré i po 6. októbri 1938 zotrvali na zásadách protifašistickej demokracie a viedli dodnes aktívny odpor proti politickému, hospodárskemu a kultúrnemu znásilňovaniu slovenského ľudu a ktoré dnes reprezentujú skutočné zmýšľanie všetkých vrstiev slovenského ľudu, dohodli sa na utvorení spoločného politického vedenia, ktorým bude Slovenská národná rada ako jediný reprezentant politickej vôle slovenského národa doma.

    I. Úlohou a cieľom Slovenskej národnej rady je:

    1. Jednotne a centrálne viesť odboj slovenského národa za odstránenie nacisticko – nemeckého diktátu, vykonávaného domácimi uzurpátormi politickej moci.

    2. V prvej príhodnej chvíli prevziať všetku politickú, zákonodarnú, vojenskú či administratívnu výkonnú moc na Slovensku a vykonávať podľa vôle ľudu až do tej doby, kým slobodne zvolení zástupcovia ľudu nebudú môcť prevziať všetku moc.

    3. Po prevzatí moci, len čo to bude možné, Slovenská národná rada sa postará, aby slovenský ľud si voľne slobodne určil svojich zástupcov, ktorým Slovenská národná rada všetku moc odovzdá.

    4. Slovenská národná rada bude vo svojej činnosti postupovať v dorozumení s československou vládou a s celým zahraničným odbojom, ktorých prácu na medzinárodnom a vojenskom poli uznáva a podporuje.

    II. Tu združené smery a zložky dohodli sa na týchto zásadách:

    1. Želáme si, aby národ slovenský a český, ako najpríbuznejšie slovanské národy, utvárali ďalšie svoje osudy v Československej republike, spoločnom štáte Čechov a Slovákov, a na podklade princípu rovný s rovným.

    2. Želáme si úzku spoluprácu so slovanskými štátmi a národmi. Menovite so Sovietskym zväzom, v ktorom vidíme záštitu slobodného života a všestranného rozmachu malých národov vôbec a slovanských zvlášť.

    3. Budúca ČSR ma viesť svoju zahraničnú politiku v duchu týchto zásad, a preto sa má na poli zahraničnopolitickom a vojenskom opierať o Sovietsky zväz.

    4. Vnútorné usporiadanie budúcej ČSR má byť demokratické, majú sa však vykoreniť všetky tendencie fašistické, rasistické, totalitné a také, ktoré budú v rozpore s týmito zásadami. V tomto duchu má byť vnútorný politický režim pevne vedený, pritom však demokratický. Je potrebné vystríhať sa omylov a chýb minulosti.

    5. Myšlienku demokracie treba prehĺbiť a preniesť i na pole hospodárske a sociálne tak, aby rozdelenie národného dôchodku medzi všetko obyvateľstvo bolo čo najrovnomernejšie a aby život každého občana bol ľudský a dôstojný.

    6. Kultúra, školstvo a výchova majú byť vedené spomenutými zásadami. Zachovaná má byť sloboda náboženských vyznaní, vylúčený má byť však vplyv cirkvi na smer a vedenie štátu.

    7. O definitívnej úprave týchto otázok rozhodnú – a to menovite o ústavnoprávnej úprave pomeru slovenského národa k národu českému – zo slovenskej strany výlučne slobodne zvolení (určení) zástupcovia slovenského národa.

    Bratislava, Vianoce 1943.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Tzv. Zvací dopis (1968)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (8440 přečtení)

    Tzv. Zvací dopis

    Vážený Leonide Iljiči,

    s vědomím plné odpovědnosti za naše rozhodnutí se na Vás obracíme s následujícím prohlášením. Náš v podstatě zdravý polednový demokratický proces, náprava chyb a nedostatků minulosti i celkové politické řízení společnosti se vymykají postupně ústřednímu výboru strany z rukou. Tisk, rozhlas a televize, které jsou prakticky v rukou pravicových sil, ovlivnily veřejné mínění natolik, že se do politického života naší země začínají nyní bez odporu veřejnosti zapojovat živly nepřátelské straně. Rozněcují vlnu nacionalismu a šovinismu a vyvolávají antikomunistickou a protisovětskou psychózu.

    Náš kolektiv - vedení strany - se dopustil řady chyb. Nedokázali jsme správně obhájit a realizovat marxisticko-leninské normy stranického života, především principy demokratického centralismu. Vedení strany už není dále schopno úspěšně se hájit před útoky proti socialismu, není s to organizovat proti pravicovým silám ani ideologický, ani politický odpor. Sama existence socialismu v naší zemi je ohrožena. Politické prostředky a prostředky státní moci v naší zemi jsou nyní už do značné míry ochromeny. Pravicové síly vytvořily příznivé podmínky pro kontrarevoluční převrat.

    V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.

    Uvědomujeme si, že pro KSSS a SSSR by tento poslední krok k ochraně socialismu v ČSSR nebyl snadný. Proto budeme ze všech sil bojovat vlastními prostředky. V případě, že by však naše síly a prostředky byly vyčerpány nebo nepřinesly pozitivní výsledky, považujte toto naše prohlášení za naléhavou prosbu a žádost o vaši akci a všestrannou pomoc. Vzhledem ke složitosti a nebezpečnosti vývoje situace v naší zemi vás žádáme o maximální utajení tohoto našeho prohlášení. Z tohoto důvodu píšeme osobně přímo Vám v ruštině.

    Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek, Vasil Biľak


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Zmluva o ochrannom pomere medzi Nemeckou ríšou a Slovenským štátom (1939)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1653 přečtení)

    Zmluva o ochrannom pomere medzi Nemeckou ríšou a Slovenským štátom

    NEMECKÁ VLÁDA a SLOVENSKÁ VLÁDA

    sa dohodli vzhľadom na to, že sa Slovenský štát dal pod ochranu Nemeckej ríše, z toho vyplývajúce dôsledky upraviť zmluvou. Za tým účelom podpísaní splnomocnenci oboch vlád sa dohodli na týchto ustanoveniach:

    Článok 1

    Nemecká ríša preberá ochranu nad politickou nezávislosťou Slovenského štátu a nad integritou jeho územia.

    Článok 2

    Na prevedenie ochrany prevzatej Nemeckou ríšou má nemecká branná moc právo v pásme, ktoré je na západe ohraničené hranicou Slovenského štátu a na východe všeobecnou čiarou východného okraja Malých Karpát, východného okraja Bielych Karpát a východného okraja pohoria Javorníkov, kedykoľvek zriaďovať vojenské objekty a držať ich obsadené silou, ktorú pokladá za potrebnú. Slovenská vláda urobí opatrenia, aby pre tieto stavby potrebná zem a pôda bola daná k dispozícii nemeckej brannej moci. Taktiež dá Slovenská vláda súhlas k úprave, ktorá je potrebná k bezcolnému zásobovaniu nemeckých oddielov a k bezcolným dodávkam z Ríše pre vojenské stavby. V pásme popísanom v ods. 1 vykonáva vojenské výsostné práva nemecká branná moc. Osoby nemeckej štátnej príslušnosti, ktoré sú zamestnané v opísanej oblasti na základe súkromného-zmluvného pomeru stavaním vojenských objektov, podliehajú v tejto veci nemeckému súdnictvu.

    Článok 3

    Slovenská vláda bude svoje vojenské sily organizovať v úzkej zhode s nemeckou brannou mocou.

    Článok 4

    Primerane ochrannému dohodnutému pomeru bude slovenská vláda viesť svoju zahraničnú politiku v úzkej zhode s nemeckou vládou.

    Článok 5

    Táto zmluva vstupuje podpísaním hneď v účinnosť a platí na dobu 25 rokov. Obe vlády sa dorozumejú pred uplynutím tejto lehoty o včasnom predĺžení tejto zmluvy. Na dôkaz toho podpísali splnomocnenci obidvoch strán túto zmluvu v dvoch vyhotoveniach.

    Viedeň, 18. marca 1939. Berlín 23. marca 1939.

    ZA NEMECKÚ VLÁDU:
    von Ribbentrop e. h.
    ZA SLOVENSKÚ VLÁDU:
    Dr. Jozef Tiso v. r.
    Dr. Vojtech Tuka v. r.
    Dr. F. Ďurčanský. r.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Projev Klementa Gottwalda (Václavské náměstí, 25.2.1948)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (4314 přečtení)

    Klement Gottwald: „Právě se vracím z Hradu …..“
    (Václavské náměstí, 25.2.1948)

    Právě se vracím z Hradu od pana prezidenta. Dnes ráno jsem mu podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února t. r., a současně jsem panu prezidentovi navrhl seznam osob, kterými má být vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, tak jak byly podány, přijal. Soudruzi a soudružky, dekrety jak propouštěcí, tak i jmenovací jsou panem prezidentem podepsány a za chvíli budou mnou kontrasignovány.

    Panu prezidentovi rozhodování o tomto návrhu nepřišlo lehko, jak vidno z toho, že to trvalo dosti dlouhou dobu, než věci uvážil a rozvážil. Pan prezident přes to všechno pak nakonec uznal nutnost a nezbytnost takového opatření, a hlavně proto to uznal, poněvadž viděl, že to bylo přání, vůle a hlas lidu.

    My, soudruzi a soudružky, jsme panu prezidentovi vděčni, že dovedl respektovat přání a vůli lidu i ve věci, která mu byla osobně velmi těžká. A nyní, soudruzi a soudružky, ještě několik slov. Reakce, která chystala a připravovala právě v této době rozhodný úder proti našemu lidově demokratickému řádu, byla sama odražena a poražena. Bdělost, ostražitost a pevná bojová vůle našeho lidu způsobily především tuto porážku reakce.

    Jednota našeho lidu, jednota dělnické třídy, jednota dělníků, rolníků, živnostníků a inteligence to byla, která našemu národu dala dostatek sil, aby v zárodku, během několika málo dnů, zmařil úklady a spiknutí reakce.

    Nyní, kdy každý útok reakce je odražen, vrátíme se opět ke své práci, ke své budovatelské práci na splnění dvouletky, ve které práce bude o to radostnější, že již tam budou v míře daleko menší, než tomu bylo dosud, rozvratnické a sabotážnické živly.

    Je potřeba, soudruzi a soudružky, nyní, když vůle našeho lidu byla tak slavně prosazena, znovu se semknout v mohutné pracovní úsilí, abychom překonali veškeré obtíže, které před námi stojí, a abychom vybudovali z naší republiky, oproštěné od reakcionářů, šťastný domov všeho pracujícího lidu.

    Zdroj: Rudé právo, č. 48, 26. února 1948.


    Celý článek... | Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Deklarácia Slovenskej národnej rady o zvrchovanosti Slovenskej republiky (1992)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2887 přečtení)

    Deklarácia Slovenskej národnej rady o zvrchovanosti Slovenskej republiky

    My, demokraticky zvolená Slovenská národná rada, slávnostne vyhlasujeme, že tisícročné úsilie slovenského národa o svojbytnosť sa naplnilo.

    V tejto historickej chvíli deklarujeme prirodzené právo slovenského národa na sebaurčenie tak, ako to zakotvujú aj všetky medzinárodné dohody a zmluvy o práve národov na sebaurčenie.

    Uznávajúc právo národov na sebaurčenie, vyhlasujeme, že aj my si chceme slobodne utvárať spôsob a formu národného a štátneho života, pričom budeme rešpektovať práva všetkých, každého občana, národov, národnostných menšín a etnických skupín, demokratické a humanistické odkazy Európy a sveta.

    Touto deklaráciou Slovenská národná rada vyhlasuje zvrchovanosť Slovenskej republiky ako základ suverénneho štátu slovenského národa.

    Bratislava 17. júla 1992


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Ústavní zákon o zániku České a Slovenské Federativní Republiky (1992)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2127 přečtení)

    Ústavní zákon o zániku České a Slovenské Federativní Republiky
    (zákon byl schválen ve Federálním shromáždění dne 25. listopadu 1992)

    Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky respektujíc usnesení České národní rady a Národní rady Slovenské republiky usneslo se na tomto ústavním zákoně:

    Čl. 1

    1. Uplynutím dne 31. prosince 1992 zaniká Česká a Slovenská Federativní Republika.

    2. Nástupnickými státy České a Slovenské Federativní Republiky jsou Česká republika a Slovenská republika.

    Čl. 2

    Působnost České a Slovenské Federativní Republiky, která jí byla svěřena ústavními a jinými zákony, přechází na Českou republiku a na Slovenskou republiku dnem 1. ledna 1993.

    Čl. 3

    1. Zánikem České a Slovenské Federativní Republiky zanikají státní orgány České a Slovenské Federativní Republiky. Současně zanikají ozbrojené síly a ozbrojené bezpečnostní sbory České a Slovenské Federativní republiky a rozpočtové a příspěvkové organizace napojené na státní rozpočet České a Slovenské Federativní Republiky a státní organizace v působnosti České a Slovenské Federativní Republiky, které byly zřízeny zákonem.

    2. Česká republika a Slovenská republika nesmějí po zániku České a Slovenské Federativní Republiky užívat státních symbolů České a Slovenské Federativní Republiky.

    Čl. 4

    1. Počínajíc dnem uvedeným v článku 2 náleží zákonodárná moc v České republice zákonodárnému sboru složenému z poslanců zvolených ve volbách v roce 1992 v České republice do Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a do České národní rady. Vnitřní poměry tohoto zákonodárného sboru stanoví v souladu s článkem 7 zákon České republiky.

    2. Počínajíc dnem uvedeným v článku 2 náleží zákonodárná moc ve Slovenské republice zákonodárnému sboru složenému z poslanců zvolených ve volbách v roce 1992 ve Slovenské republice do Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a do Slovenské národní rady. Vnitřní poměry tohoto zákonodárného sboru stanoví v souladu s článkem 7 zákon Slovenské republiky.

    3. Ustanovení zákona o volbách do Federálního shromáždění o uprázdnění mandátu zůstávají nedotčena.

    Čl. 5

    Pravomoc příslušející ke dni zániku České a Slovenské Federativní Republiky vládě České a Slovenské Federativní Republiky náleží od 1. ledna 1993 na území České republiky vládě České republiky a na území Slovenské republiky vládě Slovenské republiky, pokud ústavní zákon České republiky nebo ústavní zákon Slovenské republiky nestanoví jinak.

    Čl. 6

    1. Pravomoc příslušející ke dni zániku České a Slovenské Federativní Republiky Nejvyššímu soudu České a Slovenské Federativní Republiky náleží od 1. ledna 1993 na území České republiky Nejvyššímu soudu České republiky a na území Slovenské republiky Nejvyššímu soudu Slovenské republiky, nestanoví-li ústavní zákon České republiky nebo ústavní zákon Slovenské republiky jinak.

    2. Pravomoc příslušející ke dní zániku České a Slovenské Federativní Republiky Ústavnímu soudu České a Slovenské Federativní Republiky vykonává od 1. ledna 1993 ve vztahu k orgánům, institucím a občanům na území České republiky Nejvyšší soud České republiky a ve vztahu k orgánům, institucím a občanům na území Slovenské republiky Nejvyšší soud Slovenské republiky, nestanoví-li ústavní zákon České republiky nebo ústavní zákon Slovenské republiky jinak.

    Čl. 7

    Česká národní rada a Národní rada Slovenské republiky mohou ještě před zánikem České a Slovenské Federativní Republiky s účinností nejdříve od 1. ledna 1993 přijímat ústavní a jiné zákony, jimiž zabezpečí výkon působnosti, která přejde na Českou republiku a Slovenskou republiku dle článku 2.

    Čl. 8

    1. Česká republika a Slovenská republika jsou oprávněny ještě před zánikem České a Slovenské Federativní Republiky uzavírat smlouvy o úpravě vzájemných poměrů ve věcech, které náležejí do působností České a Slovenské Federativní Republiky, s tím, že tyto smlouvy vstoupí v platnost po zániku České a Slovenské Federativní Republiky.

    2. Česká republika a Slovenská republika mohou ještě před zánikem České a Slovenské Federativní Republiky uzavírat mezinárodní smlouvy vůči třetím státům svým jménem s tím, že tyto smlouvy vstoupí v platnost po zániku České a Slovenské Federativní Republiky.

    Čl. 9

    Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (1939)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (3437 přečtení)

    Výnos o vyhlášení “Protektorátu Čechy a Morava”

    Po tisíce let náležely k životnímu prostoru německého národa českomoravské země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojením do umělého útvaru Česko - Slovensko vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku zvětšovalo se nebezpečí, že z tohoto prostoru, jako již jednou v minulosti - vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru. Neboť česko-slovenskému státu a jeho držitelům moci se nepodařilo organizovati rozumně soužití národních skupin, v něm svémocně spojených, a tím probuditi a zachovati zájem všech zúčastněných na udržení jejich společného státu. Tím však prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu.

    Německá říše však nemůže v těchto pro její vlastní klid a bezpečnost stejně jako pro obecné blaho a obecný mír tak rozhodně důležitých oblastech trpěti žádné trvalé poruchy. Dříve nebo později musela by nésti nejtěžší, důsledky jako mocnost dějinami a zeměpisnou polohou nejsilněji interesovaná a spolupostižená. Odpovídá tudíž příkazu sebezáchovy, jestliže Německá říše jest rozhodnuta zasáhnout rozhodně k zajištění základů rozumného středoevropského řádu a vydati nařízení, která z toho vyplývají. Neboť dokázala už ve své tisícileté dějinné minulosti, že díky jak velikosti, tak i vlastnostem německého národa jediná jest povolána řešiti tyto úkoly.

    Naplněn vážným přáním sloužiti opravdovým zájmům národů sídlících v tomto životním prostoru, zajistiti národní svébytnost německého a českého národa, prospěti míru a sociálnímu blahu všech, nařizuji tudíž jménem Německé říše jako základnu pro budoucí soužití obyvatelů těchto oblastí toto:

    Článek 1

    (1) Části bývalé Česko-Slovenské republiky, obsazené v březnu 1939 německými oddíly, náleží od nynějška k území velkoněmecké říše a vstupují jako “protektorát Čechy a Morava” pod její ochranu.

    (2) Pokud obrana říše toho vyžaduje, učiní vůdce a říšský kancléř pro jednotlivé části těchto území úpravu od toho odchylnou.

    Článek 2

    (1) Obyvatelé protektorátu, kteří jsou příslušníky německého národa, stávají se německými státními příslušníky a podle předpisů zákona o říšských občanech z 15. září 1935 (Říš. zák. I, str.1146) říšskými občany. Pro ně platí tudíž také ustanovení na ochranu německé krve a německé cti. Podléhají německé soudní pravomoci.

    (2) Ostatní obyvatelé Čech a Moravy stávají se státními příslušníky protektorátu Čechy a Morava.

    Článek 3

    (1) Protektorát Čechy a Morava jest autonomní a spravuje se sám.

    (2) Vykonává svoje výsostná práva, náležející mu v rámci protektorátu, ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami říše.

    (3) Tato výsostná práva jsou vykonávána vlastními orgány a vlastními úřady s vlastními úředníky.

    Článek 4

    Hlava autonomní správy protektorátu Čechy a Morava požívá ochrany a čestných práv hlavy státu. Hlava protektorátu potřebuje pro výkon svého úřadu důvěry vůdce a říšského kancléře.

    Článek 5

    (1) Jako zastánce říšských zájmů jmenuje vůdce a říšský kancléř “říšského protektora v Čechách a na Moravě”. Jeho úřední sídlo jest Praha.

    (2) Říšský protektor jako zástupce vůdce a říšského kancléře a jako zmocněnec říšské vlády má úkol pečovati, aby bylo dbáno politických směrnic vůdce a říšského kancléře.

    (3) Členové vlády protektorátu jsou potvrzováni říšským protektorem. Potvrzení může býti odvoláno.

    (4) Říšský protektor jest oprávněn dáti se informovati o všech opatřeních vlády protektorátu a udíleti jí rady. Může podati námitky proti opatřením, která by byla s to poškoditi říši, a je-li nebezpečí v prodlení, vydati nařízení nutná ve společném zájmu.

    (5) Od vyhlášení zákonů, nařízení a jiných právních předpisů, jakož i od výkonu správních opatření a pravoplatných soudních rozsudků jest upustiti, podá-li říšský protektor námitky.

    Článek 6

    (1) Zahraniční věci protektorátu, obzvláště ochranu jeho státních příslušníků v cizině, zastává říše. Říše povede zahraniční věci tak, jak to odpovídá společným zájmům.

    (2) Protektorát obdrží zástupce u říšské vlády s úředním označením “vyslanec”.

    Článek 7

    (1) Říše poskytuje protektorátu vojenskou ochranu.

    (2) Vykonávajíc tuto ochranu, udržuje říše v protektorátu posádky a vojenská zařízení.

    (3) Pro udržení vnitřní bezpečnosti a pořádku může protektorát zříditi vlastní sbory. Organizaci, početní sílu a výzbroj určí říšská vláda.

    Článek 8

    Říše vykonává bezprostřední dohled na dopravnictví, jakož i na pošty a telekomunikace.

    Článek 9

    Protektorát náleží celnímu území německé říše a podléhá její celní výsosti.

    Článek 10

    (1) Zákonitým platidlem jest vedle říšské marky až na další koruna.

    (2) Poměr obou měn navzájem určí říšská vláda.

    Článek 11

    (1) Říše může vydávati právní předpisy s platností pro protektorát, pokud toho vyžaduje společný zájem.

    (2) Pokud je dána společná potřeba, může říše převzíti do vlastní správy správní obory a zříditi k tomu potřebné vlastní říšské úřady.

    (3) Říšská vláda může učiniti opatření potřebná k udržení bezpečnosti a pořádku.

    Článek 12

    Právo platné nyní v Čechách a na Moravě zůstává v účinnosti, pokud neodporuje smyslu převzetí ochrany německou říší.

    Článek 13

    Říšský ministr vnitra vydá v dohodě se zúčastněnými říšskými ministry právní a správní předpisy potřebné k provedení tohoto a doplnění výnosu.

    V Praze dne 16. března 1939

    Zdroj: Sbírka zákonů 1939, č. 75 ze 16. března 1939, s. 375 - 376.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    |0-15|15-30|30-45|45-60|60-75|75-90|90-105|105-120|120-135|135-150|150-162|



    Táto stránka bola vytvorená prostredníctvom redakčného systému phpRS.
    Grafickú podobu pripravil Pavol Minárik