PhDr. Petr Just, Ph.D.

Metropolitní univerzita Praha
Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy

Dnešní datum: 23. 09. 2017    
kulatý roh  Informace / Informationkulatý roh
Homepage

Metropolitní univerzita Praha
Univerzita Karlova v Praze
Bakalářské a diplomové práce
Aktuality / Updates
Konzultace / Office hours
Pomoc s citováním a bibliografií
Petr Just - CV (česky)
Fotogalerie (stará)
Fotogalerie (nová)

Nebraska Library, Archive and Collection


kulatý roh  Metropolitní univerzita Prahakulatý roh
Studijní informační systém MUP
Knihovna MUP

Výuka na MUP
ZS 2012-2013:

  • Politické systémy střední a východní Evropy
  • The Czech Political System (IRES)
  • Český politický systém
  • Politologie

  • LS 2011-2012:
  • Komparace moderních demokracií
  • Český politický systém
  • Střední Evropa

  • ostatní / neaktuální:
  • Politologie
  • Politický systém USA

  • kulatý roh  Fotogalerie / Photo gallerykulatý roh
    Fotogalerie je nyní umístěna zde.

    Photogallery is now located here. StrmilovChata u rybníka KomorníkaUbytování větších skupinČeská KanadaJižní ČechyPenzion skupinyUbytování KunžakPenzion Česká KanadaChata na SamotěChata Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníKomorník


    Počet zobrazených článků: 15 (z celkem 162 nalezených)

    |0-15|15-30|30-45|45-60|60-75|75-90|90-105|105-120|120-135|135-150|150-162|

    * Pobaltí 2003

    Vydáno dne 01. 01. 2006 (2835 přečtení)


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Seminář "Role a smysl Senátu" (30.10.2006)

    Vydáno dne 01. 01. 2006 (1846 přečtení)

    Účast na semináři studentského sdružení Polis na téma Role a smysl Senátu - dvoukomorové systémy (30.10.2006).

  • Polis 1
  • Polis 2

  • Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * České Švýcarsko 2006

    Vydáno dne 01. 01. 2006 (6650 přečtení)

    Výlet do Národního parku České Švýcarsko (22.7.2006). Určitým zklamáním jinak docela pěkného zážitku byla příšerná překomercionalizovanost tohoto prostoru. Často jsem při putování Českým Švýcarskem vzpomínal na rumunské hory, které byly komercí naprosto nedotčené a o to více půvabné.

  • České Švýcarsko 1
  • České Švýcarsko 2
  • České Švýcarsko 3

  • Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Revolverový atentát na Dra Rašína (Večerní České Slovo, 5.1.1923)

    Vydáno dne 02. 01. 2005 (1439 přečtení)

    Revolverový atentát na Dra Rašína
    Večerní České Slovo, 5. ledna 1923

    Dnes po 9. hod. dop. rozlétla se po Praze zpráva, že na min. financí Dra. Rašína spáchán byl revolverový atentát. Ukázala se pravdivou.

    Když Dr. Rašín přesně o 9. hod. přišel před svoji kancelář, která jest umístěna v jeho domě v Žitné ulici č. 8 a vystoupil z automobilu, byly naň vypáleny dvě rány z revolveru asi 21letým, elegantně oděným mladíkem, který patrně už čekal a v němž později zjištěn úředník pojišť. Šoupal z Německého Brodu. Dr. Rašín zraněn byl do páteře. Klesl na zem a byl svým synem Ladislavem a sousedy odnesen do svého bytu.

    Po prvém ošetření byl o půl 10. hod. dop. odvezen v bezvědomí do sanatoria v Podolí. Rovněž šofér Rašínův byl zraněn lehce do ruky. Pachatel po činu prchal do Příční ulice, kde byl zadržen a lynchován.

    Policii se konečně podařilo vyrvati pachatele z rukou rozvášněného lidu a odvézt na policii. Na místo činu dostavil se neprodleně policejní president Bienert. O atentátu byl také zpraven kancléř Dr. Šámal a telegraficky president republiky.

    Pohnutky pachatelovy nebyly do uzávěrky listu zjištěny. Na místě atentátu a v okolí shromáždily se zástupy lidu a živě případ přetřásaly.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Článek: Protikomunistické povstanie v NDR (Miriam Zsilleová, SME 18. 6. 2003)

    Vydáno dne 02. 01. 2005 (619 přečtení)

    Protikomunistické povstanie v NDR
    autorka: Miriam Zsilleová, zdroj: SME 18. 6. 2003

    Pre západných Nemcov to bol 37 rokov štátny sviatok oslavovaný ako „symbol nemeckej jednoty a slobody“. Pre východných Nemcov to bolo tabu. A keď sa už niekto musel k tomuto dátumu vyjadriť, hovoril o ňom len ako o „fašistickom puči“. V júnových dňoch roku 1953 však v skutočnosti vyšlo do ulíc viac ako milión ľudí, ktorí chceli lepší život v slobodnej krajine. Bolo to prvé veľké protikomunistické povstanie v NDR a súčasne aj v zónach, kde vládla sovietska ruka po druhej svetovej vojne. Pred 50 rokmi - 17. júna 1953 - poslali proti demonštrantom sovietske tanky.

    Nešlo o nejaký náhly impulz. Nespokojnosť sa hromadila už dlho. Na jar 1953 dostalo východonemecké „budovanie socializmu“ vážne trhliny. Drasticky sa zvýšili ceny potravín a úteky východných Nemcov do západného Nemecka dosahovali každý mesiac nové rekordy. A keď 5. marca zomrel Stalin, začali kolovať fámy, že dni Stalinovho fanúšika a generálneho tajomníka komunistickej SED Waltera Ulbrichta sú spočítané.

    Namiesto toho ministerská rada koncom mája ohlásila ďalšie zvýšenie noriem pre priemyselné podniky a stavebníctvo, ale - za nezmenenú plácu. Na tlak z Moskvy sa usilovala niektoré opatrenia ešte zrevidovať, na 10-percentné zvýšené normy však zabudla.

    A tak 16. júna 1953 čítali stavební robotníci na Stalin-Allee v odborárskych novinách Tribüne, že normy sa znižovať nebudú. Prestali pracovať a vybrali sa smerom k vládnej štvrti. Na Stalin-Allee ich bolo 80, na Alexanderplatz ich už prišlo 5000.

    „Na uliciach sa zhromažďovali ľudia, tlieskali a po chvíli sa sami pripájali k davu,“ opisuje atmosféru jeden z očitých svedkov.

    Ešte v ten deň východonemecké vedenie zrušilo zvýšenie noriem. Dav sa však už nedal zastaviť. Namiesto „Chceme zníženie noriem a cien“ kričal „Chceme slobodné voľby! Preč s vládou SED! Preč so Sovietmi!“

    Zakázané západonemecké rádio RIAS informovalo nepretržite o udalostiach a večer prehovoril predseda odborov Scharnowsky: „Nenechajte nás osamotených. Bojujeme nielen za sociálne práva, ale za ľudské práva pre všetkých.“

    V ten rozhodujúci deň, 17. júna, začali sa ľudia schádzať už od siedmej hodiny ráno. Dav rýchlo rástol. „Ľudia sa držali pod pazuchy, nielen robotníci, ale aj zdravotné sestry, predavačky, zamestnanci celých podnikov,“ spomína si Peter Bruhn, ktorý mal vtedy 26 rokov. Revolučná atmosféra vládla nielen v Berlíne, ale aj v Lipsku, Magdeburgu či Halle. Podľa informácií z archívov Stasi sa demonštrovalo na 700 miestach v celej krajine.

    „Až do poludnia vládla v Berlíne nádej, že zvrhneme vládu a všetko zase bude lepšie,“ opisuje náladu demonštrantov dnes 76-ročný Bruhn. O jednej však vyhlásili výnimočný stav. Zakázali akékoľvek zhromaždenie viac ako troch ľudí. Vo východnom Berlíne ich však protestovalo 100-tisíc.

    Vtedy sa zjavili prvé sovietske tanky. „Išli jeden vedľa druhého, rovno do ľudí. Ľudia skákali nabok, ale niektorí zostali ležať. A už nevstali,“ hovorí Bruhn so zlomeným hlasom.

    Večer už platil zákaz vychádzania. Rádio RIAS odvysielalo reportáž: „Je 10 hodín večer a v uliciach východného Berlína vládne hrobové ticho. Vieme, že tam niekde striehnu policajti a Rusi a budú strieľať na každého, kto bude chcieť prekročiť hranice sektora.“

    Na mnohých miestach sa demonštrovalo ešte dva týždne, hoci už 19. júna vedenie SED oznámilo, že všetky podniky naplno pracujú. Oficiálne sa hovorilo iba o „výtržnostiach“, ktoré vraj zorganizovali západní agenti a provokatéri.

    Počas tých júnových „výtržností“ prišlo o život najmenej 125 ľudí, tisícky zatkli a mnohých odsúdili na vysoké tresty, niektorých aj na smrť. Nehovoriac o trpkých osudoch tých, ktorí sa s tým, čo prežili, nevedeli vyrovnať a rozhodli sa krajinu opustiť. Tak ako Peter Bruhn, ktorý utiekol do západného Berlína.

    Ulbricht si vďaka povstaniu upevnil svoju mocenskú pozíciu a znova sa mohol oprieť o sovietsku podporu. Jeho vnútrostranícki protivníci boli vyradení z hry. Západní spojenci sa zo strachu pred rozpútaním vojny násiliu iba prizerali a obmedzili sa na písomné protesty.

    Východní Nemci boli prví, potom prišli na rad Maďari, neskôr Česi a Slováci.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Článek: Opatření vlády NDR v Berlíně, zavedení kontroly na hranicích západního Berlína (Rudé právo, 14. 8. 1961)

    Vydáno dne 02. 01. 2005 (645 přečtení)

    Opatření vlády NDR v Berlíně, zavedení kontroly na hranicích západního Berlína
    autor: ČTK, zdroj: Rudé právo, 14. 8. 1961

    Berlín 13. srpna (ČTK) - Tisková agentura ADN uveřejnila usnesení vlády NDR, v němž se praví:

    „Na základě prohlášení členských států varšavské smlouvy a usnesení Lidové sněmovny se vláda Německé demokratické republiky usnáší: uchování míru si vyžaduje skoncovat s rejdy západoněmeckých revanšistů a militaristů a uzavřením mírové smlouvy s Německem připravit cestu k zajištění míru a obrody Německa jako mírumilovného, protiimperialistického a neutrálního státu.

    Západoněmečtí revanšisté a militaristé zneužívají mírové politiky SSSR a států varšavské smlouvy v německé otázce, nepřátelským štvaním, lákáním a podvratnou činností působili škody nejenom Německé demokratické republice, ale také ostatním státům socialistického tábora.

    Ze všech těchto důvodů usnáší se vláda Německé demokratické republiky v souladu s usnesením politického poradního výboru států varšavské smlouvy v zájmu zajištění míru v Evropě, k ochraně NDR a v zájmu bezpečnosti států socialistického tábora na těchto opatřeních:

    Aby bylo zamezeno nepřátelské činnosti západoněmeckých a západoberlínských revanšistických a militaristických sil, zavádí se na hranicích Německé demokratické republiky včetně hranic západních sektorů velkého Berlína taková kontrola, jaká bývá obvykle na hranicích každého svrchovaného státu. Na západoberlínských hranicích je nutno zajistit spolehlivou ochranu a účinnou kontrolu, aby se zabránilo podvratné činnosti. Občané NDR smějí tyto hranice překročit jen se zvláštním povolením. Dokud nebude západní Berlín přeměněn v demilitarizované neutrální svobodné město, musí mít občané hlavního města Německé demokratické republiky k překročení hranic do západního Berlína zvláštní povolení.“


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Dopis Františka Palackého do Frankfurtu (1848)

    Vydáno dne 02. 01. 2005 (4073 přečtení)

    Dopis Františka Palackého do Frankfurtu

    Dopis dne 6. dubna l. r., kterýmžto ste mi, vysoce vážení pánové, prokázali čest, že ste mne pozvali do Frankfurtu, abych se oučastnil jednání Vašich, hlavně směřujících k tomu, aby co nejrychleji svolán byl německý parlament - nyní právě mne poštou došel. S radostným překvapením shledal jsem v tom plné a platné svědectví důvěry, kterou nejznamenitější mužové říše Německé ve smýšlení mé pokládati nepřestávají: neboť povolávajíce mne ke sněmu „německých vlastencův", propouštění mne sami z obviňování, rovněž tak nespravedlivého, jakož opět i opět na mne uvalovaného, že bych se kdy ukázal býti nepřítelem německému národu. S upřímným citem vděčnosti v tom uznávaje vznešenou vlídnost i spravedlnost výtečného shromáždění tohoto, vidím se proto tím více býti povinen, odpovědíti jemu s otevřenou důvěrou, přímo i bez ukrývání. Na pozvání Vaše, pánové, nemohu ani sám osobou svou přijíti, ani na místě svém odeslati jiného „bezpečného vlastence". Dovolte, abych Vám nyní co možná krátce přednesl své toho důvody.

    Účel Vašeho shromáždění jest na místo dosavadního svazku knížat postaviti svazek německého národu, národ německý uvést ve skutečnou jednotu, utužiti cit německé národnosti a tímto způsobem rozmnožiti moc a sílu říše Německé. Jakkoli ctím toto snažení i pocit, na kterémžto se zakládá, a právem proto, že je ctím, nemohu nikterak účastniti se v něm. Já nejsem Němec, aspoň se jím býti necítím - a za pouhého potakače, nemajícího ani mínění, ani vůle, nechtěli ste mne zajisté k sobě povolati. Přičemž musil bych ve Frankfurtě buď city své zapírati a se přetvařovati, anebo když by k tomu přišlo, hlasitě odporovati. K prvnímu jsem příliš upřímný a prostomluvný, ke druhému pak nejsem dosti drzý a bezohledný. Nemohu totiž sobě toho připustiti k srdci, abych protivnými zvuky rušil souhlas a svornost, kterouž pokládám za utěšenou a žádoucí netoliko ve svém vlastním domě, ale i u souseda.

    Sem Čech rodu slovanského i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal sem se zcela i navždy ve službu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale odjakživa zvláštní a sám o sobě stávající. Panovníci jeho účastnili se od věků ve svazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočítal, aniž také od jiných po všechna staletí kdy k němu byl počítán. Celé spojení Země české nejprve se svatou říší Německou a potom s Německým spolkem bylo odjakživa pouhé regale, o kterém český národ a čeští stavové sotva kdy chtěli věděti, aniž toho sobě všímali. Věc tuto skutečně vědí všickni němečtí znalci dějin tak dobře jako já. A chtěl-li by kdo ještě o tom pochybovati, nabízím se, že ji přivedu svým časem k oupolné a samozřejmé jistotě. I kdyby se zouplna za pravdu přijalo, že koruna Česká kdy byla říší Německou ve svazku lenním (čemuž ale publicisté čeští odjakživa odpírali), nemůže žádnému skutečnému znalci dějin přijíti na mysl, aby, co se dotýče záležitostí vnitřních, pochyboval o někdejší suverenitě a svézákonnosti vlády a země České.

    Celému světu jest povědomé, že císařové němečtí, co se této jejich hodnosti dotýče, odjakživa s národem českým ani dosti málo činiti neměli, že jim v Čechách ani nad Čechy nepříslušela moc ani zákonodární ani soudní ani exekutivní: že nikdy neměli práva vybírati ze země vojsko neb jaké regalie, že země Česká spolu se svými korunními zeměmi nepočítala se k žádnému z desíti krajův německých, že příslušenství k říšskému soudu komornímu se na ni nevztahovalo atd., že tudíž celé dosavadní spojení země České říší Německou je pokládáno i považováno býti musí nikoli za svazek národu s národem, ale za svazek panovníka s panovníkem. Žádá-li ale kdo, aby nad tento dosavadní svazek mezi knížaty nyní spojil se národ český sám s národem německým, jest aspoň toto vždy požadavek nový, nemající žádného historického základu právního, jemuž já o své osobě hověti oprávněna se necítím,pokud neobdržím k tomu výslovného i platného mandátu.

    Druhá příčina, která mi brání porad vašich býti oučasten, jest, že podle všeho toho, co posud o záměrech i úmyslech Vašich veřejně se prohlásilo, nevyhnutelně chcete i budete k tomu, abyste navždy zemdlili, ba nemožným učinili Rakousko co říši samostatnou, říši, jejížto zachování celosti i upevnění jest a býti musí věcí velikou i důležitou netoliko národu mého, ale celé Evropy, ano lidskosti a vzdělanosti samé. Popřejte mě i také v tom krátkého a přívětivého sluchu.

    Víte, pánové, která mocnost drží veškerý veliký východ našeho dílu světa. Víte, že tato mocnost, již nyní vzrostši u velikost ohromnou, sama sebe a v sobě každého desítiletí větší měrou se sílí a vzmáhá, nežli to díti se může v zemích západních. Že jsouc ve středu svém nepřístupna skoro každému outoku, stala se již dávno nebezpečnou svým sousedům. I ačkoli majíc na půlnoci bránu otevřenou, že vždy přece přirozeným vedena pudem, zvláště na jih rozšiřovati se hleděti bude, že každý krok, kterýž by na této cestě dále ještě učinila kupředu, hrozí během čím dále rychlejším zploditi a založiti universální monarchii, tj. nepřehledné i nevyslovitelné zlé, neštěstí bez míry a hranic, jehož bych já, Slovan tělem i duší pro dobré lidské neméně těžce želel, byť i tato monarchie prohlašovala se za slovanskou. S touž křivdou jako v Němcích za nepřítele Němcův, jmenují a pokládají mne mnozí v Rusích za nepřítele Rusův. Nikoliv, pravím to hlasitě i zjevně, nejsem nepřítel Rusův. Naopak pozoruji s radostným oučastenstvím každý krok, jejž tento veliký národ ve svých přirozených mezích kupředu činí po dráze vzdělanosti: však ale že při vší vřelé lásce k národu svému vždy ještě výše cením dobré lidské i vědecké nežli dobré, národní, z té příčiny již možnost universální monarchie ruské nemá žádného odhodlanějšího protivníka i odpůrce nežli mne. Ne proto, že by monarchie byla ruská, ale že by byla universální.

    Víte, že na jihovýchodní straně Evropy, podél hranic říše Ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní - Slované, Rumuni, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích (Albáncích) ani nemluvíc - z nichž žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy. Toto mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všechny v jedno. Pravá životní žíla tohoto potřebného svazku národův jest Dunaj. Oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již odedávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.

    Proč ale viděli jsme tento stát, jenž od přírody a historie povolán jest býti záštitou a strážcem Evropy před asiatskými živly všelikého způsobu - proto viděli jsme jej v kritickém okamžení bez pomoci a skoro bez rady před návalem bouře nastávající? - Proto, že v nešťastném zaslepení již oddávna sám nepoznával skutečného právního i mravního základu jsoucnosti své a jej zapíral: základní pravidlo, aby všecky pod žezlem sjednocené národnosti i všecka vyznání víry požívaly vespolek ouplné rovnosti práva i vážnosti. Právo národův jesti skutečné právo přírody. Žádný národ na zemi nemá práva žádati, aby k jeho prospěchu soused jeho sebe sám obětoval, žádný není povinen pro dobrého souseda svého sebe sám zapřít nebo obětovati.

    Příroda nezná žádných ani panujících ani služebných národův. Má-li svazek, který spojuje více rozličných národův v jeden politický celek, bytí pevný a trvanlivý, nesmí žádný národ míti příčiny obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nejdražších statkům svých, naopak, každý musí míti jistou naději, že v odstřední moci nalezne ochranu i záštitu před možnými přechmaty sousedův přes čáru rovnosti. Potom se také každý přičiní opatřiti odstřední tuto moc silou takovou, aby dotčenou ochranu mohla s prospěchem vykonávati. Jsem přesvědčen, že ani ještě nyní v říši Rakouské není pozdě, aby základní toto pravidlo spravedlnosti, tato sacra ancora ve hrozícím utonutí lodí prohlásilo se zjevně i upřímně a provedeno bylo spolu ve všem důrazně: však ale každé okamžení jesti drahé, kýž se s tím, probůh, již ani hodinu déle neváhá! Metternich neklesl jen proto, že byl největší nepřítel svobody, ale také proto, že byl nejnelítostnější, nejouhlavnější nepřítel veškeré národnosti slovanské v Rakousích.

    Pozvednu-li tedy zraku svého za hranice české, pudí mne přirozené i historické příčiny k tomu, abych neobracel jeho do Frankfurta, ale do Vídně a tam abych hledal ono ústředí, ježto se k tomu hodí i povoláno jest, aby ujistilo i hájilo národu mého pokoj, svobodu a právo. Vaše snažení, pánové, zdá se mi ale nyní směřovati k tomu, abyste toto ústředí, od jehož moci a síly já ne samé jen země České spásu očekávám, abyste je netoliko, jak sem pravil, záhubně zemdlíli, ale i dokonce zničili. Anebo domníváte-li se, že stát rakouský i déle ještě bude trvati, když jemu zapovíme, aby ve svých zemích dědičných neměl žádného svého, společné hlavě frankfurtské nepodlehlého vojska?

    Domníváte-li se, že císař rakouský i potom ještě co suverén bude se moci udržeti, když naň uložíme povinnost, aby všecky důležitější zákony přijímal od Vašeho sboru a tímto způsobem aby instituce rakouského sněmu říšského, jakož i přirozené zemské ústavy spojených království staly se pouhým stínem bez podstaty a moci? A když potom Uhry, jdouce po svém pudu, od státu se odtrhnou anebo, což bezmála jedno jest, když samy v sobě se zvláště sestředí - budou tyto Uhry, kteréž o rovnoprávnosti národní ve svých hranicích ničehož nechtějí věděti, budou se moci zachovati při svobodě a síle na časy budoucí? Jenom spravedlivý jesti právě svobodným a silným. O dobrovolném ale spojení se Slovanův podunajských a Rumunův, ano i Polákův samých, se státem takovým, jehož pravidlo jest, že třeba nejprve býti Maďarem a potom teprve člověkem, není ani pomyšlení. Tím méně pak o spojení se vynuceném. Pro spásu Evropy Vídeň nesmí klesnouti, by stala se městem provinciálním! Jsu-li pak ve Vídni samé lidé takoví, kteří za hlavní město žádají sobě míti Váš Frankfurt, musíme nad nimi zvolati: Pane, odpusť jim, neb nevědí, co činí!

    Konečně ještě ze třetí příčiny zpěčovati se musím porad Vašich býti účasten: pokládám totiž všecky dosavadní projekty říši Německé dáti nové zřízení na základě vůle národní u vykonávání za nemožné a na dlouhé časy za nestálé, nechcete-li se odhodlati ku pravému lékařskému prostředku života a smrti - míním totiž provolání německé republiky - byť ona byla jen formou přechodní. Všecky předpisy, o něž se potud pokoušíno o rozdělení moci mezi polovládními knížaty a plnoprávným národem, přivádějí mi na mysl teorie Phalansterův, které taktéž opírají se o základní pravidlo, že ti, jichž se dotýče, budou se chovati jako cifry v počtech a že žádné jiné platnosti vyhledávati nebudou, nežli jakou jim teorie vykáže. Možné, že mínění mé není důvodné, že se mýlím ve svém přesvědčení - upřímně se vyznaje, přeji sám, aby bylo tak - ale toto přesvědčení mám já skutečné i v žádném okamžení nesmím tohoto kompasu dáti z ruky, nechci-li v bouřích doby nynější utonouti bez pomoci. Co pak se dotýče zřízení republiky v říši Německé, věc tato leží zouplna mimo okres kompetence mé, takže o ní nechci ani svého mínění provést. Ode hranic říše Rakouské ale musím každou myšlenku o republice již napřed odhodlaně i důrazně zamítati. Pomyslete si říši Rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček - jaký to milý základ k universální ruské monarchii!

    Konečně pak, abych zavřel obšírné, avšak jen běžně prohozené slovo své, musím přesvědčení své krátce v ten smysl vyjeviti, že kdo žádá, aby Rakousy (spolu s nimi i Čechy) připojily se národně k říši Německé, požaduje od nich samovraždu, což nemá nižádného morálního ani politického smyslu. Naopak ale že žádost, aby se Německo připojilo k říši Rakouské, totiž aby k státu rakouskému pod výše dotčenými výminkami přistoupilo, má mnohem důvodnější smysl. Pakli však ani toto není po národním pocitu a smýšlení německém, nezbývá nic, než aby obě mocnosti, říše Rakouská i Německá, vedle sebe rovnoprávně se ustrojily, svůj dosavadní svazek aby proměnily ve věčný spolek k obraně i ke vzdoře, a bude-li v tom jejich obapolný zemský prospěch, aby třeba také zřídily mezi sebou jednotu celní. Ke všem prostředkům, které samostatnosti, celosti i vyvinování se moci říše Rakouské, zvláště k východu, nejsou nebezpečni, chci každého času rád podati pomocné ruky své.

    Přijměte, pánové, výjev upřímné úcty i oddanosti mé.

    V Praze dne 11. dubna 1848


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: The Emancipation Proclamation (Abraham Lincoln, 1863)

    Vydáno dne 02. 01. 2005 (1319 přečtení)

    Abraham Lincoln: The Emancipation Proclamation (1863)

    Whereas, on the twenty-second day of September, in the year of our Lord one thousand eight hundred and sixty-two, a proclamation was issued by the President of the United States, containing, among other things, the following, to wit:

    "That on the first day of January, in the year of our Lord one thousand eight hundred and sixty-three, all persons held as slaves within any State, or designated part of a State, the people whereof shall then be in rebellion against the United States, shall be then, thenceforward, and forever free; and the Executive Government of the United States, including the military and naval authority thereof, will recognize and maintain the freedom of such persons, and will do no act or acts to repress such persons, or any of them, in any efforts they may make for their actual freedom."

    "That the Executive will, on the first day of January aforesaid, by proclamation, designate the States and parts of States, if any, in which the people thereof respectively shall then be in rebellion against the United States; and the fact that any State, or the people thereof, shall on that day be in good faith represented in the Congress of the United States by members chosen thereto at elections wherein a majority of the qualified voters of such State shall have participated, shall in the absence of strong countervailing testimony be deemed conclusive evidence that such State and the people thereof are not then in rebellion against the United States."

    Now, therefore, I, Abraham Lincoln, President of the United States, by virtue of the power in me vested as commander-in-chief of the army and navy of the United States, in time of actual armed rebellion against the authority and government of the United States, and as a fit and necessary war measure for suppressing said rebellion, do, on this first day of January, in the year of our Lord one thousand eight hundred and sixty-three, and in accordance with my purpose so to do, publicly proclaimed for the full period of 100 days from the day first above mentioned, order and designate as the States and parts of States wherein the people thereof, respectively, are this day in rebellion against the United States, the following, to wit:

    Arkansas, Texas, Louisiana (except the parishes of St. Bernard, Plaquemines, Jefferson, St. John, St. Charles, St. James, Ascension, Assumption, Terre Bonne, Lafourche, St. Mary, St. Martin, and Orleans, including the city of New Orleans), Mississippi, Alabama, Florida, Georgia, South Carolina, North Carolina, and Virginia (except the forty-eight counties designated as West Virginia, and also the counties of Berkeley, Accomac, Northampton, Elizabeth City, York, Princess Anne, and Norfolk, including the cities of Norfolk and Portsmouth), and which excepted parts are for the present left precisely as if this proclamation were not issued.

    And by virtue of the power and for the purpose aforesaid, I do order and declare that all persons held as slaves within said designated States and parts of States are, and henceforward shall be, free; and that the Executive Government of the United States, including the military and naval authorities thereof, will recognize and maintain the freedom of said persons.

    And I hereby enjoin upon the people so declared to be free to abstain from all violence, unless in necessary self-defense; and I recommend to them that, in all cases where allowed, they labor faithfully for reasonable wages.

    And I further declare and make known that such persons of suitable condition will be received into the armed service of the United States to garrison forts, positions, stations, and other places, and to man vessels of all sorts in said service.

    And upon this act, sincerely believed to be an act of justice, warranted by the Constitution upon military necessity, I invoke the considerate judgment of mankind and the gracious favor of Almighty God.

    In witness whereof, I have hereunto set my hand and caused the seal of the United States to be affixed.

    Done at the city of Washington, this first day of January, in the year of our Lord one thousand eight hundred and sixty-three, and of the independence of the United States of America the eighty-seventh.

    Abraham Lincoln

    -----

    Source: Nicolay, John G. - Hay, John. Complete Works of Abraham Lincoln. Svazek č. 9 (1905), s. 161.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Zmluva o vytvorení vládnej koalície HZDS, RSS, ZRS a SNS (11. 12. 1994)

    Vydáno dne 02. 01. 2005 (1116 přečtení)

    Zmluva o vytvorení vládnej koalície HZDS, RSS, ZRS a SNS

    I.

    1. Hnutie za demokratické Slovensko (HZDS), Združenie robotníkov Slovenska (ZRS), Slovenská národná strana (SNS) a Roľnícka strana Slovenska (RSS) - ďalej len "zmluvné strany" - uzatvárajú zmluvu o vytvorení koalície, na základe ktorej budú vzájomne spolupracovať na úrovni vlády Slovenskej republiky.

    2. V súlade s výsledkami parlamentných volieb v dňoch 30. septembra 1994 a 1. októbra 1994 a na základe vzájomnej dohody vytvoria zmluvné strany koaličnú vládu Slovenskej republiky. Spoločný program koaličnej vlády, súčinnosť zmluvných strán pri jeho realizácii a vzájomná spolupráca na všetkých úrovniach budú smerovať v duchu Ústavy a ďalších zákonov Slovenskej republiky ku:

    • prosperite Slovenskej republiky a jej občanov, ich kultúrnemu a duchovnému rozvoju,
    • stabilizácii politického systému, zákonodarnej a výkonnej moci,
    • naplneniu občianskych princípov, národných a štátnych záujmov Slovenskej republiky,
    • posilneniu vonkajšej a vnútornej bezpečnosti Slovenskej republiky a jej suverenity,
    • zapájaniu Slovenskej republiky v medzinárodných inštitúciách a vzťahoch, najmä európskych a transatlantických integračných zoskupeniach.
    3. Zmluvné strany budú vzájomne presadzovať rozvoj pluralitnej demokracie, právneho štátu, sociálnej i ekologicky orientovanej ekonomiky, hospodársku a sociálnu transformáciu, zabezpečenie a rozvoj práv občanov, vrátane práv príslušníkov národnostných menšín a etnických skupín na území Slovenskej republiky, ako aj trvalú mierovú spoluprácu s demokratickými štátmi.

    4. Programové vyhlásenie vlády Slovenskej republiky bude predložené do Národnej rady Slovenskej republiky po odsúhlasení zmluvnými stranami. Zmluvné strany sa zaväzujú Programové vyhlásenie vlády Slovenskej republiky realizovať.

    5. Vláda Slovenskej republiky je z hľadiska činnosti zmluvných strán viazaná iba Programovým vyhlásením vlády Slovenskej republiky.

    II.

    1. Zmluvné strany sa zaväzujú v rámci a v rozsahu vnútorných dokumentov presadzovať súčinnosť a spoluprácu svojich orgánov a organizácií na ústrednej, regionálnej, obecnej a miestnej úrovni.

    2. Zmluvné strany sa budú pravidelne vzájomne, pravdivo a úplne informovať o zásadných politických, hospodárskych, sociálnych, kultúrnych a ďalších problémoch.

    3. Rozhovory zmluvných strán sa budú konať pravidelne jedenkrát týždenne na úrovni predsedov zmluvných strán. Každá zmluvná strana sa zaväzuje pristúpiť ku koaličným rozhovorom na žiadosť jednej zo zmluvných strán. Zúčastňujú sa na nich predsedovia zmluvných strán alebo nimi poverení zástupcovia.

    4. Koaličné rozhovory na najvyššej politickej úrovni zmluvných strán sa budú konať najmenej raz za mesiac.

    III.

    1. Na základe tejto zmluvy budú zmluvné strany po vzájomných konzultáciách zabezpečovať personálne obsadenie na úrovni ministrov, štátnych tajomníkov, vedúcich úradov a ďalších významných funkcií.

    2. Zmluvné strany sa dohodli na rozdelení ministerstiev vlády SR tak, že ZRS obsadí funkcie jedného podpredsedu vlády, troch ministrov a troch štátnych tajomníkov; SNS obsadí miesto dvoch ministrov a dvoch štátnych tajomníkov; RSS obsadí miesto jedného štátneho tajomníka; HZDS obsadí funkciu predsedu vlády, ďalších podpredsedov vlády a ostatných členov vlády a štátnych tajomníkov. Obsadenie funkcií vedúcich úradov ministerstiev navrhne vždy príslušný minister. Obsadenie funkcie vedúceho Úradu vlády navrhne predseda vlády.

    IV.

    1. Zmluvné strany sa zaväzujú vzájomne pôsobiť pri predchádzaní sporov.

    2. V prípade vzniku sporu medzi zmluvnými stranami rokujú o jeho riešení predsedovia. Pokiaľ sa nedosiahne bezodkladné riešenie, zmluvné strany vytvoria pre riešenie sporných otázok skupiny poverených zástupcov zmluvných strán na ich riešenie, určenie spôsobu riešenia sporu a prípravu rozhodnutia predsedom zmluvných strán.

    3. Až do prijatia konečného rozhodnutia o spornej otázke sa zmluvné strany dobrovoľne zdržia akéhokoľvek komentovania, vysvetľovania vlastných postojov alebo postojov inej zmluvnej strany.

    4. Po prijatí konečného rozhodnutia je rozhodnutie záväzné a nespochybniteľné i smerom k verejnosti a tlači. Rovnako je i záväzný dohovorený rámec informovania verejnosti o spornej otázke a spôsobe riešenia.

    5. Z jednotlivých koaličných rozhovorov a konzultácií sa vedú a archivujú zápisy a o konkrétnych dohovoroch a dohodách.

    6. Zmluvné strany budú pravidelne spoločne informovať verejnosť a masmédiá o postojoch a zámeroch koalície.

    7. Každá zo zmluvných strán má právo informovať o svojich straníckych zámeroch a postojoch, a to v rámci tejto zmluvy o vytvorení koalície.

    V.

    1. Zmluva o vytvorení vládnej koalície je zmluva otvorená, ku ktorej môže pristúpiť aj iná politická strana alebo hnutie so súhlasom všetkých zmluvných strán.

    2. Táto zmluva nadobudne účinnosť dňom jej podpísania predsedami zmluvných strán a zaniká dňom predvolebnej kampane parlamentných volieb, pokiaľ sa zmluvné strany nedohodnú inak.

    V Bratislave dňa 11. decembra 1994

    Vladimír Mečiar, predseda HZDS
    Ján Ľupták, predseda ZRS
    Ján Slota, predseda SNS
    Pavel Delinga, predseda RSS

    -----

    převzato z: SME, 13. 12. 1994


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Rozhovor: Hans Modrow: Hrobárom NDR bol aj Honecker (Dana Čikelová, Pravda, 9. 11. 2004)

    Vydáno dne 02. 01. 2005 (1289 přečtení)

    Hans Modrow: Hrobárom NDR bol aj Honecker
    autorka: Dana Čikelová, zdroj: Pravda, 9. 11. 2004

    Presne pred pätnástimi rokmi padol Berlínsky múr. O rok bolo už Nemecko znovuzjednotené. Hans Modrow, šéf vlády Nemeckej demokratickej republiky, nebol zástancom rýchleho zjednotenia a bol za existenciu dvoch nemeckých štátov. Rozhovor s Hansom Modrowom prináša utorňajšie vydanie denníka PRAVDA.

    Štyri dni po páde Berlínskeho múru ste sa stali predsedom vlády Nemeckej demokratickej republiky (NDR). Videli ste naozaj šance v zachovaní dvoch nemeckých štátov, ako ste to navrhovali?
    Áno. Aj medzinárodne sa po páde múru vychádzalo z toho, že NDR bude ešte nejaký čas existovať. A že znovuzjednotenie Nemecka sa neuskutoční cez noc. Spojenci sa v tom čase tiež neprikláňali k rýchlemu tempu znovuzjednotenia. Vo svojom vládnom vyhlásení som preto navrhol "zmluvné spoločenstvo“ oboch štátov, za predpokladu zásadných zmien v hospodárstve, práve i zahraničnej politike NDR, ale so zachovaním suverenity.

    Spolkový kancelár Helmut Kohl vás v myšlienke dvojštátnosti podporoval. Ale 28. novembra vyšiel s desaťbodovým programom na znovuzjednotenie...
    Áno, Kohl ma podporoval. Návrh zmluvného spoločenstva bol základ a Sovietsky zväz sa k nemu prikláňal. Hoci Valentin Falin (bývalý veľvyslanec Moskvy v NSR, neskôr vysoký predstaviteľ Ústredného výboru Komunistickej strany Sovietskeho zväzu - pozn. red.) filozofoval aj o konfederácii oboch štátov... A desaťbodový program vzišiel po stretnutí zahraničnopolitického poradcu Gorbačova s poradcom Kohla v Bonne.

    Len pár dní po oslavách 40. výročia vzniku NDR odstúpil šéf Jednotnej socialistickej strany Nemecka (SED) Erich Honecker. To bolo 18. októbra a už 8. novembra padol Berlínsky múr. Honecker odmietal brať na vedomie, že Michail Gorbačov presadzovaním glasnosti zrušil Brežnevovu doktrínu o zasahovaní Moskvy do záležitostí iných štátov. Ba zakázal v NDR predávať sovietsky časopis Sputnik, kde sa o zmenách písalo, či premietať niektoré sovietske filmy... Ako ste to vnímali?
    Ignoroval to preto, lebo tvrdil, že to čo robil vtedy Sovietsky zväz, sme my v NDR už urobili, v čom nemal pravdu. S Honeckerom som sa poznal ešte z čias v mládežníckej organizácii. Ako presvedčeného antifašistu som ho uznával a bol voči nemu solidárny. Za strašnú som však pokladal neskoršiu stratu jeho zmyslu pre realitu. Bol dlhšie chorý a tým prakticky už celé leto 1989 odstavený. Bol však presvedčený, že keď sa pri októbrových oslavách postaví znovu pred národ na tribúnu, bude sa usmievať a kývať v spoločnosti Gorbačova, Husáka a ďalších, bude NDR z ťažkostí von... Bol pri moci toľko rokov, že sa správal tak, akoby bol na politiku povolaný, namýšľal si, že tvorí dejiny.

    To, že desaťtisíce ľudí odchádzali na Západ a Maďarsko otvorilo hranice, mu nič nenaznačovalo? A vnímal, že v jeho strane boli reformisti a väčšina v jej vedení ho chcela zvrhnúť?
    Niektoré okolnosti nevedel vyhodnoti. Bol pod veľkým vnútrostraníckym tlakom, pretože odmietal Gorbačovove myšlienky, v ktorých reformisti, ale aj bežní ľudia videli svetielko nádeje. Cítili sa odstavení nielen od Západu, ale aj od nového smerovania Východu. Preto aj pri návšteve Gorbačova už viac nekričali ,,Erich, Erich!", ale ,,Gorbi, pomôž nám!" Honecker stratil súdnosť. Keď sme ho donútili odísť, ohlásil odstúpenie zo zdravotných dôvodov. Každý však vedel, že to bolo inak.

    Kedy sa upustilo od úvah o dvoch nemeckých štátoch?
    Až do januára 1990 bola otázka znovuzjednotenia otvorená. Medzitým sa konalo aj zasadnutie Rady vzájomnej hospodárskej pomoci (RVHP) v Sofii. Tam sa hovorilo, že ekonomiky RVHP musia ešte do konca roku 1990 prejsť na konvertibilnú menu (namiesto voľne zameniteľného rubľa), čo znamenalo dolárové hospodárstvo. Bolo mi jasné, že sa musíme orientovať na spolkové Nemecko. Okrem toho vtedajší československý premiér Marián Čalfa vyhlásil, že RVHP pre neho nie je budúcnosť a obrátil sa na Poľsko a Maďarsko, aby založili spoločenstvo - čo bol vlastne zrod budúcej visegrádskej štvorky. To boli závažné zahraničnopolitické momenty, ktoré mi naznačovali, že treba prejsť k inému konceptu ako k zmluvnému spojenectvu.

    Ako sa k tomu na konci roku 1989 stavala Moskva?
    Snažil som sa o stretnutie s Gorbačovom - v rámci politického poradného výboru Varšavskej zmluvy začiatkom decembra. Zo slov Gorbačova o jeho schôdzke s prezidentom USA Georgeom Bushom st. na Malte mi bolo jasné, že James Baker s Hansom-Dietrichom Genscherom (šéfovia diplomacií USA a NSR – pozn. red.) a Bush s Kohlom už rokovali o ,,nemeckej otázke”. Začiatkom decembra, keď som s Gorbačovom hovoril v Moskve, sa ešte jasne hlásil k NDR. Rovnaký postoj mal ústredný výbor sovietskych komunistov.

    V januári sa však už uvažovalo inak. A 1. februára ste predložili Postupný plán na znovuzjednotenie Nemecka a zachovanie neutrality konfederácie oboch nemeckých štátov. Čo mu predchádzalo?
    Dňa 25. januára sa na porade u Gorbačova o ďalšom riešení nemeckej problematiky stanovilo aj to, že treba pripraviť odsun sovietskych vojsk. O päť dní bol rozhovor zástupcov NDR a ZSSR o príprave konceptu postupného plánu na znovuzjednotenie. Gorbačov pred novinármi vyhlásil základnú tézu, že ZSSR vychádza z toho, že Nemci musia o nemeckej otázke rozhodnúť sami. Moskva však podporovala plán zjednotenia.

    Zároveň však žiadala jeho neutralitu?
    Sovietska strana so silným akcentom zdôrazňovala, že tento plán, ktorý bol predložený a je spoločný, musí obsahovať to, že zjednotené Nemecko musí byť vojensky neutrálne. Keď som ohlásil neutralitu, bol to pre Spojené štáty hlavný signál. Jednotné Nemecko chceli, nie však neutrálne. Baker letel do Moskvy s cieľom prehovárať ju, aby nesúhlasila s neutralitou, ešte predtým, ako tam cestoval Kohl. Gorbačov vtedy vyhlásil, že Nemecko môže patriť aj k NATO, aj k Varšavskej zmluve... Tu bolo vidieť, že nie je pánom situácie a nevidí realitu. A keď dnes hovorí o tom, že rozširovanie NATO smerom na východ nie je správne, tak prečo vtedy nepodporoval neutralitu Nemecka? Veď rozširovanie NATO je dôsledkom aj tohto rozhodnutia... Gorbačov podľa mňa proces znovuzjednocovania v Nemecku nepochopil - celý čas požadoval iba 12 miliárd mariek na rýchly odsun sovietskych vojsk. Iné sovietske záujmy však už prestal obhajovať. Dodnes sa tam špekuluje, či tento muž, ktorého zahraničie oslavuje ako hrdinu, bol zradca alebo nie.

    Máte zásluhu na tom, že ste zabránili chaosu a krviprelievaniu. Zaviedli ste diskusie za okrúhlym stolom aj s opozíciou a občianskymi hnutiami. Mnohí hovoria o "vedľajšej vláde", existujúcej popri vašej...
    No, to je hlúposť, nijaká vláda popri alebo dvojvládie neboli. Od začiatku som pozýval opozíciu, kde bolo asi osem strán, na rokovania. Boli úspešné a vyústili do prípravy volieb v NDR v marci 1990. A proti násiliu som bol vždy.

    Nakoľko ovplyvnili budúcnosť Nemecka veľké demonštrácie? Bol národ hybnou silou?
    Iste, bol jednou zo síl, ktoré sa podieľali na znovuzjednotení. Spontánnou silou. Silou, ktorá však po decembri už bola trošku ovplyvňovaná Kohlovou Kresťanskodemokratickou úniou. Čo myslíte, kde by boli občania NDR vzali také množstvo vlajok spolkovej republiky, aké vtedy vialo v Drážďanoch?

    A ktoré boli ďalšie hybné sily? Gorbačovovi za to veľké zásluhy nepriznávate...
    Nie, nepripisujem Gorbačovovi mimoriadne zásluhy. Bol jednou zo síl, ktorá však spočívala v tom, že snahy na znovuzjednotenie nebrzdil. Vlastný koncept však neponúkol, lebo nijaký nemal. Národ bol nepochybne druhou silou, ktorá k riešeniu prispela. A treťou boli snahy svetových politikov a to, ako pritom spojiť rôzne záujmy.

    Rešpektoval vás Helmut Kohl? V akom duchu prebiehali rokovania s ním?
    Naše prvé oficiálne politické stretnutie medzi štyrmi očami bolo v Drážďanoch 19. decembra. Ale aj predtým sme sa raz videli, ale iba videli (smiech). Myslím, že to bolo v roku 1978. Kohl s manželkou bol súkromne v NDR a prišiel aj na futbalový zápas v Drážďanoch. Z Berlína som dostal zákaz nadväzovať s ním kontakt. Základom rokovaní v decembri 1989 bolo zmluvné spojenectvo. O zjednotení ešte reč nebola. Kohl podporoval môj návrh. Vydali sme aj spoločné vyhlásenie. V ňom stálo, že sa budeme spoločne usilovať o zmluvné spojenectvo oboch nemeckých štátov.

    To bolo v deň, keď na ďalšej veľkej demonštrácii ľudia vítali Kohla s nadšením, a namiesto "Sme národ", začali skandovať "Sme jeden národ"?
    Áno. Kohl to dnes hodnotí tak, že práve to vraj bolo rozhodujúce. Nerád by som to spochybňoval, je mi jasné, že to na neho urobilo veľký dojem. O rýchlom znovuzjednotení však vtedy ešte určite nehovoril.

    Kedy teda Kohl upustil od možnosti dvoch nemeckých ciest?
    V januári sa konalo ešte množstvo stretnutí zástupcov vlád oboch nemeckých štátov. Potom v Davose sme s Kohlom hovorili ešte o konfederácii, o vytvorení komisií v oboch štátoch, ktoré budú mať na starosti problémy týkajúce sa budúceho zjednotenia. Začiatkom februára išiel do Moskvy a 13. februára sme sa stretli v Bonne. So mnou nikto dopredu nehovoril, o čom budú rokovania v Bonne. A tento dátum bol rozhodujúcim sekom. Už sa o dvoch cestách neuvažovalo.

    Aký bol Kohl? Akého ho máte v pamäti?
    Veľmi dbal na to, aby pôsobil priateľsky a ľudsky. Vysvetlím to na príklade toho, ako vedel dokonca aj to, kto boli moji rodičia, čo robili, kde sa narodili... Do detailov. To som ja o jeho rodine určite nevedel, iba to, že pochádzal z Falcka. Jeho politická pripravenosť na rokovania už nebola taká perfektná. Kohl bol predstaviteľ a obhajca tých, čo ho zvolili na miesto, kde bol celých 16 rokov. Teda západonemeckého kapitálu. Bol tiež dlhé roky pri moci a tiež sa cítil byť povolaný – a potom ešte aj s prehodeným plášťom jednoty. ,,Ich” jednoty.

    Dňom 3. októbra 1990 sa NDR stala minulosťou. Ako sa pozeráte na zjednotenie krajiny dnes?
    Zjednotenie som chcel, ale nie tak rýchlo a nie v takej podobe, dôsledky ktorej nesieme doteraz, aj 15 rokov po páde múru. Nedá sa hovoriť o všetkom, ale spomeniem, ako sa prehadzovali výhybky pri privatizácii majetku NDR. Také niečo zažilo aj Slovensko pri začleňovaní do Európskej únie. Až 85 percent majetku NDR dostal západonemecký kapitál, desať medzinárodný a zvyšných päť občania bývalej NDR... A tak to išlo ďalej. Chcel som zjednotenie, ale nie takéto.

    Hans Modrov (76) sa narodil roku 1928 v Jasienici na území dnešného Poľska. Začal sa učiť za zámočníka, ako 17-ročný musel ísť na front a čoskoro padol do sovietskeho zajatia. V roku 1949 sa vrátil domov, pracoval ako zámočník a vstúpil do mládežníckej organizácie Slobodná nemecká mládež (FDJ), ako aj do SED. V ZSSR študoval roku 1952 na vysokej škole Komsomolu a po ďalšom pobyte v Moskve zastával po návrate do NDR viacero funkcií V FDJ. Externe vyštudoval ekonómiu. V roku 1967 ho zvolili do ÚV SED, členom ktorého bol až do roku 1989. Od roku 1973 viedol krajský výbor SED v Drážďanoch. V búrlivých októbrových dňoch 1989 mal výrazný podiel na organizovaní stretnutí a rozhovorov medzi zástupcami SED a opozičných hnutí, tzv. okrúhlych stolov. V novembri 1989 sa stal predsedom vlády NDR a bol ním do marca 1990, keď sa v NDR konali (prvé slobodné) voľby. Otec dvoch dcér a starý otec troch vnukov je čestný predseda postkomunistickej Strany demokratického socializmu (PDS). Niekoľko rokov bol aj poslancom PDS v Európskom parlamente.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Článek: Přes noc ji postavili, přes noc i padla (Aktuálně.cz, 9. 11. 2006)

    Vydáno dne 02. 01. 2005 (567 přečtení)

    Přes noc ji postavili, přes noc i padla
    zdroj: Aktuálně.cz, 9. 11. 2006

    Praha - Pro lidi ve východním i západním Berlíně to byl šok. Přes noc z 12. na 13. srpna 1961 mezi nimi vyrostla zeď. V prvních dnech ji tvořily jenom různé zátarasy. Zedníci pod dohledem východoněmecké policie však pracovali rychle. Do konce měsíce tak zeď skutečně stála.

    Šok vystřídalo zklamání

    V šoku z rychlého rozetnutí města však nebyli jenom Berlíňané. Zklamání přinesla zeď i většině obyvatel sovětských satelitů ve střední Evropě. Definitivně totiž padly jejich naděje, že západ proti sovětskému rozpínání zasáhne.

    O jejich osudu bylo rozhodnuto na dalších 28 let, kdy zeď v Berlíně stála.

    V prvních letech přitom nebyla zcela neprodyšná. I díky pomoci lidí ze západu se ji podařilo překonat tisícům lidí. Později byl úspěšný útěk spíše výjimkou, mnohem častěji končily pokusy tragicky. Celkem při nich zahynulo 125 lidí.

    Západ byl na dosah, pak přišla kulka

    Smutné prvenství přitom patřilo 24letému Günteru Litfinovi z východního Berlína. Jenom jedenáct dní po rozdělení města, 24. srpna, se pokusil o útěk přes železniční most v centru Berlína. Bohužel jej přitom zahlédli pohraniční vojáci.

    Litfin proto skočil do řeky a plaval ze všech sil na západní břeh. Když už jej měl skoro na dosah, spustila se salva z druhé strany. Litfina zasáhly kulky přímo do hlavy. Po několika metrech kleslo jeho tělo ke dnu a zanedlouho jej vojáci vytáhli mrtvého.

    V balónu za svobodou

    Poslední obětí berlínské zdi byl 32letý elektrikář Winfried Freudenberg. Zahynul 8. března 1989 při pokusu o přelet zdi horkovzdušným balónem. Svůj útěk plánoval dlouhá léta dopředu. Nechal se kvůli němu dokonce zaměstnat v berlínské plynárně, aby měl blízko k potřebné surovině.

    K útěku se i s manželkou odhodlal v noci ze 7. na 8. března 1989. S doma vyrobeným balónem se vypravili do východoberlínské čtvrti Weißensee, kde měli vytipovaný jeden plynový rozvod. Z něj začali balón napouštět. Balón ještě nebyl úplně nafouklý, když je někdo vyrušil. Freudenbergovu manželku to vystrašilo. Když nepřesvědčila manžela, aby útěk nechal na jindy, nechala ho o samotě.

    Freudenberger hekticky dodělal poslední přípravy, pak vzlétl. V 1.50 hodin zavolal na policii v Pankowě udavač a oznámil, že viděl ve vzduchu balón. Hraniční hlídka přijela na místo už pozdě. Spatřila ještě, jak Freudenbergerův balón narazil do elektrického vedení, ale pak jim uprchlík zmizel ve tmě. Freudenberger ještě doletěl nad západní čtvrť Zehlendorf, ale tam se jeho balón náhle zřítil. Jeho kormidelník se přitom smrtelně zranil.

    Nejdelší zeď v Evropě - 165 km

    Zeď byla postavena narychlo a ne vždy zcela kvalitně, později proto musela projít několika "modernizacemi". Od sedmesátých let se zeď skládala z betonových, asi 3,6 metru vysokých panelů.

    Na východní straně bylo několik ochraných pásem: nejdříve ostnatý drát, pak pás pro psy, pro pohraniční stráž, pak protitankové zátarasy, a nakonec další zeď směrem na východ.

    Celkově zeď měřila 165 km (45 km na hranici Západního Berlína, 120 km mezi Západním Berlínem a Braniborskem).


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Článek: Stasi byla mocná a ostrá, ale ohniska odporu v NDR existovala dávno před rokem 1989 (P. Formánková, P. Koura, Kavárna online, 26. 6. 2009)

    Vydáno dne 02. 01. 2005 (747 přečtení)

    Stasi byla mocná a ostrá, ale ohniska odporu v NDR existovala dávno před rokem 1989, ukazuje výstava v Berlíně
    autoři: Pavlína Formánková a Petr Koura, zdroj: iDnes Kavárna online, 26. června 2009 14:06

    Na Alexandrově náměstí v Berlíně je instalována rozsáhlá výstava, která dokumentuje každodenní realitu v komunistické Německé demokratické republice (NDR) a události, které přispěly k pádu berlínské zdi. Výstavu nazvanou Pokojná revoluce lze shlédnout až do listopadu.

    Expozice je založena především na fotografiích a kurátoři měli při jejich výběru mimořádně šťastnou ruku, o čemž svědčí značný zájem, a to jak ze strany Berlíňanů, tak turistů, píší historici Pavlína Formánková a Petr Koura. Expozice je umístěna v plenéru a vstup na ni je zdarma.

    Přestupní stanice Praha

    Panely s fotografiemi a texty doplňují zvukové i filmové záznamy řady událostí. Českého návštěvníka při jejich prohlížení a poslechu napadne, jak málo toho o osmdesátých letech v NDR ví. Většinou viděl záběry z podzimu 1989, kdy východoněmečtí občané obléhali velvyslanectví SRN v Praze i záznam proslovu západoněmeckého ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera, ve kterém jim 30. září 1989 večer z balkonu Lobkovického paláce oznámil, že mohou odjet do západního Německa.

    Na vystavených fotografiích i v promítaných filmech je zachycena rozbahněná zahrada velvyslanectví, v níž byly narychlo postaveny stany, vidíme i příslušníky Veřejné bezpečnosti, kteří se snaží zabránit východním Němcům přelézt plot západoněmecké ambasády, dále nepopsatelný jásot davu, který zazněl po Genscherových slovech, polibek na rozloučenou přes mříže plotu velvyslanectví mezi matkou a dcerou i samotný odjez speciálních vlaků z nádraží v Praze-Libni. Pro většinu Čechů je však další osud uprchlíků neznámý. Na výstavě je zdokumentován jejich příjezd do bavorského Hofu: vítají je transparenty, pak první, provizorní nocování na skládacích lehátkách. Překvapivé je, kolik je na fotografiích kojenců a batolat - NDR neopouštěli jen mladí bezdětní lidé.

    Nechybí ani záběry z Maďarska, přes něž východní Němci utíkali do Rakouska už od léta 1989. Doplňují je dobové předměty: hadrový medvídek, v němž rodina toužící dostat se na Západ pašovala 19 tisíc maďarských forintů (s popiskou, že legálně si mohli vyměnit jen 2 650 forintů ročně), mapa Vídně či první pohlednice oznamující příbuzným, že se jim útěk podařil.

    Kostely, útočiště opozice

    Výstava však především dokumentuje dění, které těmto událostem předcházelo - vznik opozičních skupin. Těm v NDR poskytovala útočiště hlavně evangelická církev, neboť východoněmecká policie nesměla vstoupit na církevní půdu. Opoziční aktivisté protestovali proti militarizaci společnosti, devastaci přírody i historických center, ale také proti vzdělávacímu systému. Jejich aktivity režim potlačoval a snažil se mezi ně nasadit své spolupracovníky. Ač museli členové opozice počítat s vyhazovem z práce nebo ze školy či dokonce s uvězněním, jejich počet stoupal. Koncem osmdesátých let v NDR působilo více než tři sta padesát opozičních uskupení.

    Jedním z takových center se stal východoberlínský kostel Krista Spasitele. Od roku 1979 se v něm kromě jiného konaly tzv. bluesové mše, které navštěvovaly tisíce lidí. Koncerty se tu pojily s nekonvenčními kázáními, modlitbami a také kritickými diskusemi o NDR. O tom, jak takové koncerty vypadaly, informuje unikátní fotografie pořízená v roce 1987 v dalším východoberlínském kostele - Zionskirche. Zakladatel kapely Tacheles André Greiner-Pohl na ní stojí s elektrickou kytarou na kazatelně. Několik měsíců předtím dostal doživotní zákaz vystupovat. Fotografii pořídil Harald Hauswald, východoberlínský fotograf a kronikář opozičního hnutí v NDR.

    V evangelických kostelech nacházeli vedle muzikantů útočiště kriticky smýšlející spisovatelé, herci a malíři. Písničkářka Bettina Wegnerová odmítla zásahy úřadů do svých textů, a když vyfasovala zákaz vystupování, koncertovala v kostelech; nakonec ovšem byla donucena NDR opustit. Režisérka Freya Klierová a písničkář Stephan Krawczyk se angažovali v opozičních skupinách ve východním Berlíně. Jejich ostrá satira života v NDR, nazvaná Steinschlag, došla zákazu. Hru přesto inscenovali v kostelech. V roce 1988 byli oba zatčeni a rovněž vypovězeni.

    Kostel jako informační centrum

    Řada fotografií je věnována berlínskému kostelu Gethsemanenkirche ve čtvrti Prenzlauer Berg. Druhého října 1989 zde proběhla tichá demonstrace za propuštění zatčených demonstrantů v Lipsku a následovaly další protesty. Když účastníci pobožnosti opouštěli 8. října 1989 kostel, zasáhla Stasi: utvořila "kotel" a mnoho lidí zatkla. Dlouhé hodiny je zadržovala na policejních stanicích, týrala je a ponižovala. Policejní násilí pobouřilo tisíce lidí; každý večer přicházely na bohoslužbu zástupy a vyjadřovaly solidaritu se zatčenými.

    Kostel se v říjnových dnech roku 1989 postupně stal informačním a tiskovým centrem. Korespondenti z celého světa, kteří původně přijeli na státní oslavy 40. výročí vzniku NDR, vysílali zprávy o revoluci a pro informace o aktuálním dění si chodili sem. Neboť v Gethsemanenkirche se dvacet čtyři hodin denně shromažďovaly údaje o opozičních aktivitách v celé zemi. Zásahy státní moci jsou zdokumentovány v protokolech. Zástupci opozičních skupin předložili 23. října zahraničním médiím stostránkovou zprávu o policejních zásazích. Později tyto protokoly tvořily podklady pro nezávislou vyšetřovací komisi, která mapovala násilné zásahy bezpečnostních sil v říjnu 1989.

    Paleta odpíračů

    Východoněmečtí politici z interních zpráv, které si nechávali vypracovávat, dobře věděli o alarmujícím stavu znečištění životního prostředí v NDR, nicméně před veřejností tyto informace utajovali a nepřipustili jakoukoli diskusi. Ekologické aktivisty, kteří devastaci dokumentovali a zprávy o ní poskytovali západoněmeckým médiím, pronásledovali. Ale poškozování životního prostředí bylo natolik očividné, že oficiálním proklamacím nikdo nevěřil a v ekologickém hnutí se začalo angažovat stále více občanů. Záběry na Alexandrově náměstí připomínají rovněž snahu některých občanů NDR vytvořit alternativu k oficiálnímu vzdělávacímu systému. V berlínské čtvrti Prenzlauer Berg založila v roce 1980 skupina rodičů, kteří nechtěli svěřovat své děti státním jeslím a školkám, alternativní dětské zařízení. Stát však v této iniciativě spatřoval ohrožení komunistické výchovy a v prosinci 1983 zařízení násilně vyklidil. Marianne Birthlerová, dnešní Spolková zmocněnkyně pro dokumenty bývalé Státní bezpečnosti (Stasi), iniciovala tehdy ve východním Berlíně vznik alternativní večerní školy s názvem Jiná výuka, aby se zde mohli mladí lidé vzdělávat podle vlastní volby v oblastech, které byly ve škole tabu.

    Expozice rovněž dokumentuje aktivity pacifistů a odpíračů povinné vojenské služby. Vystaven je například snímek pořízený na Církevním dni ve Wittenbergu v roce 1983. Stefan Neu na něm před čtyřmi tisíci diváky překovává meč v pluh. Heslo Překovat meče v rádla, které je převzato z Bible, se v podobě nášivky šířilo mezi veřejností a stávalo se protestním symbolem. Proti těm, co tuto nášivku nosili, stát zasáhl. Na jiném záběru vidíme shromáždění odpíračů vojenské služby v zahradě východoberlínského kostela Krista Spasitele v roce 1982. Aktivisté požadovali zavedení náhradní civilní služby, šířili necenzurované informace, diskutovat sem přicházely až tři tisíce lidí.

    Jedna z nejzdařilejších fotografií prezentovaných na výstavě je momentka z východoberlínského metra z roku 1986. Na lavici vedle sebe sedí pankáč s mohutným "čírem" a uniformovaný východoněmecký policista. Oba se od sebe demonstrativně odvracejí - vzájemné opovržení je evidentní. Vyznavači punku se bouřili proti šedivosti života v NDR. Jejich provokativní vzhled a anarchistické smýšlení z nich učinilo v očích orgánů NDR nepřátele státu, proto je Stasi dostala za úkol sledovat.

    Mládež NDR byla "dobrovolně povinně" organizována ve Svobodné německé mládeži (FDJ), což byla obdoba našeho Socialistického svazu mládeže (SSM). Protože tato organizace byla označována za "bojovou rezervu strany", museli její členové ve všech typech škol, od učňovských po vysoké, absolvovat vojenskou přípravu a ideologickou "masáž". V druhé polovině osmdesátých letech stále více mladých lidí nachází odvahu členství v FDJ odmítnout, odklání se od nadiktovaného stylu života a věnuje se nejrůznějším alternativním kulturním aktivitám nebo se angažuje politicky.

    Máte na vybranou: vězení, či exil

    Část výstavy je věnována velké demonstraci, která se uskutečnila ve východním Berlíně 17. ledna 1988. Tehdy se konala každoroční oficiální manifestace k poctě zavražděných komunistických politiků Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta. Opoziční skupiny na ní demonstrovaly pod heslem Luxemburgové: "Svobodu pro jinak smýšlející" za lidská práva a demokracii. Stasi zatkla více než sto demonstrantů a několik dní po té byli uvězněni nejznámější představitelé východoberlínské opozice, neboť se veřejně zastávali zatčených. Po celé zemi se začala konat tichá protestní shromáždění.

    Jedna z instalovaných fotografií zachycuje na známém hraničním přechodu Checkpoint Charlie na Friedrichstraße demonstraci uskutečněnou 31. ledna 1988 za propuštění zatčených - protestovali jak vystěhovaní občané NDR, tak Západoberlíňané. Státní moc dala zadrženým lidem z opozice na vybranou: buď několikaleté vězení, anebo vystěhování ze země. Pod tímto tlakem se většina zatčených rozhodla opustit NDR. Režim počítal s tím, že to opozici oslabí. Jenže protesty naopak sílily.

    My jsme ten lid!

    Na Alexandrově náměstí se 4. listopadu 1989 konala vůbec největší protirežimní demonstrace v dějinách NDR. Zúčastnilo se jí více než půl milionu lidí. Připomínat ji mají mimo jiné tehdejší hesla, napsaná na transparentech, pod nimiž procházejí návštěvníci a probíhá dnešní každodenní život. Snad nejznámějšími se tehdy stala zvolání: "My jsme ten lid!" a "Zůstaneme tady!" Obě provolání reagovala na omílaná prohlášení východoněmecké vládnoucí garnitury, že lid si přeje klid na práci, republiku si rozvracet nedá a štváči ať odejdou.

    Demonstraci svolala občanská iniciativa Nové fórum, která požádala o podporu východoberlínská divadla. Na tribuně hovořili umělci, bojovníci za lidská práva i představitelé státu, které však lidé vypískali. V průběhu demonstrace byli ve všech patrech nedalekého Paláce republiky rozmístěni příslušníci paramilitárních ozbrojených jednotek. Měli být připraveni na zásah, ale současně dbát na to, aby je demonstranti zvenku neviděli. Na demonstraci pozvalo Nové fórum také "východoněmeckého Karla Kryla" - písničkáře Wolfa Biermanna. To vyvolalo velký rozruch, neboť Biermann, vyhoštěný z NDR v roce 1976, byl považován za nepřítele státu číslo jedna. Čtvrtého listopadu 1989 mu byl však na hranici odmítnut vstup do NDR.

    Organizátoři výstavy chtějí letošního 4. listopadu natáhnout na náměstí plátno a promítnout na něj autentické záznamy projevů jednotlivých řečníků i záběry z této největší demonstrace, po níž o pět dní později padla berlínská zeď. Tím také bude výstava ukončena.

    Odkaz na fotky k článku je zde.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Majchrák Jozef: Básnik v politike - článek o Martinu Rázusovi (Týždeň)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1693 přečtení)

    Básnik v politike (Martin Rázus)
    Autor: Jozef Majchrák
    Zdroj: časopis Týždeň

    Najvýraznejšou postavou predvojnovej Slovenskej národnej strany bol básnik a politik Martin Rázus. K jeho odkazu sa hlási aj súčasný šéf národniarov Ján Slota. Rázus je dokonca na internetovej stránke strany spolu s Ľudovítom Štúrom a M. R. Štefánikom zahrnutý medzi osoby, z ktorých ideového odkazu dnes SNS najviac čerpá. Čo teda majú títo dvaja politici spoločné?

    Evanjelický kňaz Rázus bol intelektuál so širokým rozhľadom a hlbokým preciťovaním dobových problémov Slovenska. Na rozdiel od veľkej časti príslušníkov vtedajšej evanjelickej inteligencie neodišiel za ďalším vzdelaním na nemecké univerzity, ale do škótskeho Edinburghu. Sociológia, ktorá sa vtedy v anglosaskom svete prudko rozvíjala, sociálna filozofia Johna Ruskina či škótske balady – to všetko boli podnety, ktoré aj neskôr významne ovplyvňovali Rázusove politické a literárne aktivity. Po ročnom pobyte v Škótsku sa mladý Rázus vrhol do slovenského literárneho života. Jeho básne hojne uverejňovali literárne časopisy ako Slovenské pohľady, Živena a Prúdy. Rázus sa stal inšpiráciou pre básnikov ako Ján Smrek či Emil Boleslav Lukáč.

    Vo verejnom živote

    Rázus nikdy nezostal len literátom, utiahnutým v ústraní. O verejný život sa zaujímal. „Povedzte svojim, že my sme tiež ľudia,“ napísal už v roku 1912 v odkaze maďarským básnikom, kde ich upozorňoval na nedôstojné pomery na Slovensku. Do verejného diania sa naplno zapojil po vzniku prvej Československej republiky. Ako evanjelik politicky inklinoval k Slovenskej národnej strane. V rámci tohto prúdu dôsledne zotrvával na pozíciách slovenskej autonómie. Keď na ustanovujúcom zjazde SNS v roku 1919 Milan Hodža vyhlásil, že s obsahom autonómie súhlasí, len neprijíma toto označenie, Rázus s ním polemizoval. „Keď sme za všetko, čo toto slovo znamená, netreba sa ho báť uviesť do programu strany.“ Ani vo vypätej atmosfére tesne po vzniku prvej republiky sa však Rázus nikdy neznížil k urážlivým a nenávistným slovám na adresu Maďarov. Dokonca pred touto rétorikou varoval aj tých odrazu prebudených Slovákov, ktorí sa snažili nedostatok odvahy z čias monarchie kamuflovať protimaďarským radikalizmom. V roku 1919 im v Národných novinách adresoval tieto verše: Šovinizmus / hlúpa nemoc- choroba, / aspoň ja tak ponímam / ohyzdou bola Maďarom / nepristane ani nám.

    Rázusov program

    Politický program Martina Rázusa sa dá zjednodušene charakterizovať ako zmes nacionalizmu a ostrej kritiky sociálnych pomerov na Slovensku. Národ však pre neho nebol len prázdnym symbolom v politickom boji, ako je to často u dnešných predstaviteľov SNS. Veľa o ňom rozmýšľal a chápal ho ako sociálnu a etickú kategóriu. „Národ je rodina, ktorá má povinnosť postarať sa o žitie a bytie všetkých svojich údov. Táto starosť začína sa predne u tých, ktorí hynú, teda u sociálne najslabších. Z toho dôsledne nasleduje, že náš národný duch, nacionalizmus slovenský, nie je prostým hejslováčením, ale má svoj sociálny obsah, čo sa vyrovná všetkým moderným izmom,“ napísal vo svojej knihe Argumenty.

    V hospodárskej oblasti boli Rázusove predstavy skôr utópiou ako reálnou alternatívou. Prihováral sa napríklad za vznik Hospodárskej rady pri Spoločenstve národov, bez ktorej súhlasu by nebolo možné postaviť ani jednu fabriku. „Táto rada povolí výrobu len vtedy, keď odbyt bude zaistený. Svetovo regulovaná výroba a spotreba zaistí pracujúcim triedam živobytie a chlieb,“ navrhuje Rázus. Tieto názory mu prinášali sympatie v prostredí ľavicovej inteligencie. „Farár Rázus v jednej vete máva viac socializmom ako vy v celom článku,“ napísal Vladimír Clementis v polemike s vodcom slovenských sociálnych demokratov Ivanom Dérerom. Na druhej strane najmä centralisticky orientovaní politici a novinári ho pre ne označovali za naivného „snílka“ a socialistu. František Votruba v roku 1924 v novinách Slovenská politika napísal: „Básnik Rázus stvoril si svoju predstavu o republike ako ríši absolútnej spravodlivosti, lásky a blahobytu, bez ohľadu na krehkosť vecí ľudských, na skutočné a vzájomne sa krížiace záujmy osôb, stavov, tried a strán a bez ohľadu na hospodárske pomery, v ktorých sa republika po vojne ocitla. Triezva skutočnosť leží prinízko pred týmto snom básnikovým, ktorý trpí týmto rozporom.“

    Hoci Rázusovi možno z dnešného pohľadu vyčítať koketovanie s ideami socializmu, netreba zabúdať, že tieto názory formuloval v čase hospodárskej krízy ani na jeho striktné odmietanie režimu, ktorý vtedy vládol v Sovietskom zväze. V roku 1932 napísal: „Nemožno jednou rukou zabíjať mrav a druhou vykúzliť výsledky najdokonalejšieho a najvyššieho mravu, ako nemožno porozbíjať vajcia a s triezvou normálnou mysľou sľubovať kŕdle vyliahnutých kurčiat. Metódami nenávisti svet sa zrumí so svojou civilizáciou, ale neprestaví. Materializmus môže v ľudských mysliach detronizovať Boha, ale Lenin na tomto tróne dokáže pre vývoj ľudstva ešte menej.“ Koľko politikov či intelektuálov dokázalo mať v tej dobe taký prenikavý odhad ako tento „dedinský veršikár,“ ako ho posmešne nazývali jeho odporcovia?

    V top politike

    V roku 1929 sa stal Rázus predsedom SNS. V tom istom roku bol zvolený aj do Národného zhromaždenia, keď jeho strana vo voľbách spolupracovala s Krámářovými Národnými demokratmi. V pražskom parlamente si získal imidž nekompromisného kritika vlády a centralistických politických strán, nikto ho však nepovažoval za vulgárneho parlamentného krikľúňa. České Národní listy skonštatovali, že parlament v ňom získal výborného rečníka, ktorý nie je zaťažený straníckosťou, vie sa odosobniť a má nielen pekný prednes, ale predovšetkým takt. Pod paľbu kritiky centralistickej tlače a politikov sa však Rázus dostal potom, ako v roku 1932 podpísal spolu s Andrejom Hlinkom Zvolenský manifest o kooperácii SNS a katolíckej Ľudovej strany. „Pán poslanec Rázus je exaltovaný človek v básňach i v politike a jeho emocionálna stránka charakteru je nehorázna,“ kritizoval tento jeho krok Vavro Šrobár. Rázus na výčitky z rozbíjačstva a čechofóbie reagoval v časopise Přítomnost. „Stojím tam, kde som stál v októbri 1918, len bez opojenia,“ povedal v rozhovore s Ferdinandom Peroutkom.

    Asi najväčšej politickej chyby sa Rázus dopustil, keď v roku 1933 v článku V osudných chvíľach privítal vzplanutie nemeckého nacionalizmu po Hitlerovom nástupe k moci. Dokonca apeloval na slovenských evanjelikov, ktorí boli prívržencami československých strán, aby sa vrátili k práci pre národ. Za vzor im dával práve „nemeckých luteránskych bratov“. Text vyvolal búrku kritiky a Rázus sa po ňom na nejaký čas ocitol v izolácii. O rok neskôr tento svoj názor v prejave na pôde parlamentu korigoval. „V nacionalizme slovenskom som vyrástol od detstva a našiel som svoj program. Ale nikdy som si ho nepredstavoval na ten spôsob, ako vidíme v Nemecku... národ nemecký vo svojom nacionalizme zašiel tak ďaleko, že rúca podklad svojho duchovného života... taký nacionalizmus musí viesť k diktatúre... Náš slovenský nacionalizmus nie je nacionalizmus mimo demokracie.“

    Nedorozumenie Napriek tomu, že Rázus sa v politike niekedy mýlil a niektoré jeho vízie boli neuskutočniteľné, patril k veľkým slovenským politikom. Vedel byť ostrým kritikom, svojich oponentov však rešpektoval a neurážal. Aj z tohto dôvodu mal ich úctu. Keď v roku 1937 básnik, ktorého ako jediného medzivojnová literárna kritika označila za svedomie národa, zomrel, provládne pražské Lidové noviny napísali: „S Rázusem odchází jeden z výrazných předprevratových Slováku, muž širokého rozletu, velkého nadání, mnohostranné činnosti, jehož životní dráha, i když se vyvíjela a přebíjela mnohými křivkami, zástavkami a zvraty, nepozbývala nikdy znaku velikosti.“

    Ak dnes niektorí predstavitelia SNS pripodobňujú svoju politiku k politike Martina Rázusa, dá sa k tomu povedať len jediné – nielen že ide o veľké nedorozumenie, ale aj o veľkú nehoráznosť. A ešte v jednej veci sa Martin Rázus od Jána Slotu zásadne líšil. Bol to jeho postoj k alkoholu. V románe Krčmársky kráľ ho označil za „jednu z najväčších rán na tele slovenského ľudu, ale i človečenstva.“

    Zdroj: http://www.tyzden.sk/sk/archiv.php?idart=6360&idiss=116&w=art


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Document: Ripping velvet (Economist, July 25th 1992)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1122 přečtení)

    Ripping velvet
    Economist; 7/25/92, Vol. 324, Issue 7769, p52-52, 1/2p, 1bw, ISSN: 0013-0613

    MUCH of the crew had already deserted the leaking Czechoslovak ship of state. With Vaclav Havel's decision to leave the helm, it now looks well and truly sunk. The question is no longer whether the Czech and Slovak parts will set off on their separate courses for independence, but when. Mr Havel's departure from the presidency is likely to speed things up.

    Although he did his best to look solemn, the Czech prime minister, Vaclav Klaus, could scarcely hide his glee at Mr Havel's resignation. Mr Klaus's supporters, the Civic Democrats, are impatient to formalise Czechoslovakia's division. They want to get on with building a new state and protecting their ambitious economic reforms from the instability of a long constitutional crisis.

    The Slovaks were less sure whether to be happy or sad. It was they who had blocked Mr Havel's re-election to the post of federal president. But, as they have now come to realise, by keeping Mr Havel in office they could have eased their journey to full statehood. Their rush towards autonomy, as exemplified by the Slovak parliament's unilateral declaration of sovereignty earlier this month, has not been matched in talks with the Czechs on resolving the constitutional issue. Ideally, the Slovaks would like to hold on to the financial and diplomatic benefits of federation, while they work out how they are going to survive on their own. If they stall too long, they may find themselves alone at the negotiating table.

    The day after Mr Havel announced that he would step down, the speaker of the Czech parliament told his Slovak counterpart that further discussion of future co-operation must await the establishment of two independent states. While the Slovaks pore over flag designs and discuss a new national anthem, the Czechs are busy drafting one constitutional bill to legalise a split and another to establish their own presidency.

    All parties in the Czech parliament will be under strong pressure from a bereft public to speed up Mr Havel's return to political life. Mr Havel could have stayed on as federal president until October. But under his oath of office he would have been committed to defending a common state that no longer has much purpose. He would never agree to serve as a tool to win unwilling citizens over to the idea of Czech independence. But it seems they have arrived there ahead of him. His acceptance of the Czech presidency would encourage hope that Czechoslovakia's division can be managed calmly and peacefully. If it were done when 'tis done, then 'twere well it were done Havelly.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Document: Splitting headache (Economist, Nov. 28th 1992)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1088 přečtení)

    Splitting headache
    Economist; 11/28/92, Vol. 325, Issue 7787, p59-59, 1/3p, ISSN: 0013-0613

    IN SPLENDID isolation, the Czechoslovak federal parliament, supposedly the highest legal authority in the land, voted itself out of existence on November 25th. Hardly anyone was watching. For the past few months, while the parliament dithered and the January date for a formal split loomed, the Czech and Slovak republics have been acting as independent states. Where politically possible, their governments have pushed laws through their national parliaments to give their actions an appearance of legality. When they failed to reach consensus, they did as they pleased.

    Little fuss was made when the Slovaks, whose constitution came into effect on October 1st (in conflict with the federal constitution), shipped a prototype armoured personnel carrier to Sudan and declared their intention to sell more, defying the still-valid federal rules over the licensing of arms exports. Not to be outdone, the Czechs passed a package of economic legislation, including their own tax system and a law on securities trading, despite a previous commitment to await a mutual agreement.

    The legal atmosphere in both countries is peculiar. The Czechs do not have a national constitution yet, since the ruling coalition still cannot garner the required three-fifths majority in the Czech parliament. Instead, they have passed a resolution asserting that the Czech government, together with parliament, assumes responsibility for "the continuity of state power'' in the period leading up to independence. This squeaked past the opposition only because, as a law and not a constitutional change, it needed just a simple majority.

    Meanwhile, the Slovak government has called for the renegotiation of several privatisation deals agreed to by the federal government; the new leaders say they want the state to maintain a controlling interest in some large companies, including arms factories. The planned privatisation of the main Slovak printing plant, Danubiaprint, has also been stopped. Slovak leaders say private capitalists have no right to control the plant that prints all 12 Slovak dailies--ignoring the question of whether the state should have that right. The Slovaks have also expressed reservations about privatisation by issuing vouchers to the public, claiming they prefer different methods.

    Despite ideological differences, the Czech prime minister, Vaclav Klaus, and his Slovak counterpart, Vladimir Meciar, share a worrying tendency to resort to parliamentary action only when expedient. Neither shows much willingness to seek consensus with those holding opposing views, which is one reason why Mr Klaus has been unable to pass a constitution. Both men will have to change, and not just because they have a duty to respect their democratically elected opponents: the outside world will be watching these new European states carefully.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    |0-15|15-30|30-45|45-60|60-75|75-90|90-105|105-120|120-135|135-150|150-162|



    Táto stránka bola vytvorená prostredníctvom redakčného systému phpRS.
    Grafickú podobu pripravil Pavol Minárik