PhDr. Petr Just, Ph.D.

Metropolitní univerzita Praha
Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy

Dnešní datum: 23. 11. 2017    
kulatý roh  Informace / Informationkulatý roh
Homepage

Metropolitní univerzita Praha
Univerzita Karlova v Praze
Bakalářské a diplomové práce
Aktuality / Updates
Konzultace / Office hours
Pomoc s citováním a bibliografií
Petr Just - CV (česky)
Fotogalerie (stará)
Fotogalerie (nová)

Nebraska Library, Archive and Collection


kulatý roh  Metropolitní univerzita Prahakulatý roh
Studijní informační systém MUP
Knihovna MUP

Výuka na MUP
ZS 2012-2013:

  • Politické systémy střední a východní Evropy
  • The Czech Political System (IRES)
  • Český politický systém
  • Politologie

  • LS 2011-2012:
  • Komparace moderních demokracií
  • Český politický systém
  • Střední Evropa

  • ostatní / neaktuální:
  • Politologie
  • Politický systém USA

  • kulatý roh  Fotogalerie / Photo gallerykulatý roh
    Fotogalerie je nyní umístěna zde.

    Photogallery is now located here. StrmilovChata u rybníka KomorníkaUbytování větších skupinČeská KanadaJižní ČechyPenzion skupinyUbytování KunžakPenzion Česká KanadaChata na SamotěChata Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníKomorník


    Počet zobrazených článků: 15 (z celkem 162 nalezených)

    |0-15|15-30|30-45|45-60|60-75|75-90|90-105|105-120|120-135|135-150|150-162|

    * Dokument: Tzv. Opoziční smlouva (1998)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2349 přečtení)

    Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou

    Preambule

    Výše jmenované strany, u vědomí hrozby politické nestability a v zájmu zachování základních demokratických principů, vědomy si odpovědnosti dané jim voliči, vědomy si odpovědnosti za zajištění dlouhodobé politické stability v České republice a za pokračování ekonomické a společenské transformace započaté v listopadu 1989 a vědomy si dále odpovědnosti za postavení České republiky ve světě, uzavírají mezi sebou tuto smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice. Tato smlouva upravuje procedurální otázky vztahu smluvních stran.

    I.

    Výše jmenované strany se zavazují, že budou respektovat právo té z těchto stran, která zvítězila ve volbách, sestavit vládu České republiky, a vyjádří tento respekt neúčastí poslanců druhé strany při hlasování o důvěře vládě.

    II.

    Výše jmenované strany se zavazují, že budou respektovat právo té z těchto stran, která se ve volbách umístila na druhém místě, být této vládě opozicí, a budou dále respektovat z tohoto práva vyplývající postavení, definované v následujících bodech.

    III.

    Výše jmenované strany se zavazují, že budou respektovat právo opoziční strany obsadit místa předsedů obou komor Parlamentu České republiky a vyjádří respektování tohoto práva hlasováním pro kandidáty navržené opoziční stranou.

    IV.

    Výše jmenované strany se zavazují, že při ustavování orgánů Parlamentu České republiky budou postupovat po vzájemné dohodě.

    V.

    Výše jmenované strany se zavazují, že budou respektovat právo opoziční strany zastávat místa vedoucích kontrolních orgánů Poslanecké sněmovny (Komise pro kontrolu BIS, Komise pro kontrolu vojenského obranného zpravodajství), předsedy rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny a prezidenta NKÚ, a to buď přímo, nebo prostřednictvím opoziční stranou nominovaného nestraníka.

    VI.

    Výše jmenované strany se zavazují, že v průběhu volebního období Poslanecké sněmovny žádná z nich nevyvolá hlasování o nedůvěře vládě ani nevyužijí ústavních možností vedoucích k rozpuštění Poslanecké sněmovny, a budou-li takové návrhy předloženy jiným politickým subjektem, nepodpoří je hlasováním. V případě hlasování o jednotlivých zákonech (včetně rozpočtu) nejsou výše jmenované strany nijak vázány.

    VII.

    Výše jmenované strany se zavazují předložit do 12 měsíců od podepsání této dohody návrh takových úprav Ústavy a dalších zákonů, které přesněji vymezí kompetence jednotlivých ústavních orgánů, postupů při jejich ustavení, a v souladu s ústavními principy České republiky posílí význam výsledků soutěže politických stran.

    VIII.

    Výše jmenované strany se zavazují, že budou na základě vyžádání předsedů těchto stran nebo předsedů parlamentních klubů konzultovat způsob řešení zahraničně-politických a vnitropolitických otázek před jejich projednáváním v Parlamentu ČR, majíce vždy na zřeteli stabilitu, prosperitu a postavení České republiky ve světě.

    IX.

    Výše jmenované strany se zavazují, že po dobu trvání této smlouvy neuzavřou koalici nebo dohodu se třetí politickou stranou, která by znamenala vstup této strany do vlády nebo která by vedla k přeobsazení některé z funkcí vymezených touto smlouvou. Dále se zavazují, že neuzavřou se třetí stranou trvalou dohodu o hlasování v Parlamentu ČR a dále bez předběžné konzultace nenavrhnou za člena vlády nestraníka.

    X.

    Tato smlouva je vypověditelná v případě porušení jakéhokoli bodu této smlouvy. V případě, že jedna ze stran dospěje k názoru, že smlouva není podstatných způsobem plněna a že vznikají důvody pro její vypovězení, požádá o svolání smírčího řízení, na které každá ze stran deleguje tři zplnomocněné zástupce. Cílem smírčího řízení je dospět k řešení sporné situace při zachování platnosti smlouvy. Návrhy na řešení vzniklé ve smírčím řízení projednají příslušné orgány obou politických stran, které přijmou konečný závěr, se kterým seznámí v prvé řadě druhou smluvní stranu.

    V Praze dne 9.července 1998 v pěti vyhotoveních.

    Za Českou stranu sociálně demokratickou:
    - předseda Miloš Zeman
    - místopředsedkyně Petra Buzková
    - předseda poslaneckého klubu Stanislav Gross
    - místopředseda Vladislav Schrom
    - místopředseda Ivo Svoboda
    - místopředseda Zdeněk Škromach
    - statutární místopředseda Vladimír Špidla
    - předseda senátorského klubu Zdeněk Vojíř

    Za Občanskou demokratickou stranu:
    - předseda Václav Klaus
    - místopředseda Miroslav Beneš
    - místopředsedkyně Libuše Benešová
    - předseda senátorského klubu Milan Kondr
    - místopředseda Ivan Langer
    - místopředseda Miroslav Macek
    - předseda poslaneckého klubu Vlastimil Tlustý


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Dvě pohlášení Demokratického fóra komunistů (22.11.1989 a 27.11.1989)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2128 přečtení)

    Dvě prohlášení DFK z listopadu 1989

    Jedna z opozičních skupin v komunistické straně (Šmeralův seminář) se formovala od jara 1989. Sešla se podle původního termínu ve středu 22. listopadu a vystoupila na veřejnost jako Demokratické fórum komunistů (DFK). Druhé prohlášení následovalo po veřejném setkání 27. listopadu, na jehož programu byly zejména Programové teze DFK. Obě prohlášení se distribuovala jako letáky.

    -----

    Prohlášení Demokratického fóra komunistů (22.11.1989)

    Sympatie k myšlenkám socialismu mají v československé společnosti hluboké a mnohostranné kořeny. Avšak stalinský systém přinesl hořká zklamání a velké ztráty. Pokus o zásadní obrat v roce 1968, zdůrazňující neoddělitelnost socialismu a demokracie, vyvolal nové naděje na obrodu KSČ a společnosti a získal straně nebývalou podporu obyvatelstva. Ale tragická a neospravedlnitelná intervence armád Varšavské smlouvy a následná tzv. normalizace zasadila takovým snahám těžkou ránu. KSČ ze svých řad vyloučila statisíce občanů, kteří se pro obrodný proces angažovali. Nekompromisní nastolení monopolu moci znovu nadlouho oddělilo lid a stranu od privilegovaného vedení. Lží a zastrašováním byla umlčena většina členské základny strany a společnosti vůbec.

    Uvědomujeme si, že mezi členy strany je mnoho osobně čestných lidí s přirozenou autoritou, kteří nepropadli politické a morální korupci, zachovali si demokratické cítění i kritický odstup od politiky vedení a nejednou jej vyjádřili. Většina však zatížila své svědomí tím, že nenašla odvahu otevřeně vystoupit se zásadním protestem proti diktátu, lži a pokrytectví. Jsou to poctiví dělníci, zemědělci, vynikající odborníci, pracovníci všech profesí. Bez jejich nadání a obětavosti se československá společnost může jen těžko obejít.

    Jsme vedeni snahou najít platformu pro jejich obrodnou iniciativu, pro svobodnou a starými předsudky nezatíženou diskusi v období před sjezdem KSČ. Očekáváme, že tato platforma zároveň napomůže k rozchodu s těmi, kteří svými postoji a činy kompromitovali KSČ před veřejností.

    OBRACÍME SE KE VŠEM ČESTNÝM KOMUNISTŮM, KTEŘÍ JSOU PŘIPRAVENI PŘIJMOUT SVŮJ DÍL ODPOVĚDNOSTI.

    SPOJME SE V DEMOKRATICKÉM FÓRU KOMUNISTŮ!

    Jsme společenstvím jednotlivců a skupin, volně působícím jak na půdě KSČ, tak i mimo ni. Do hnutí se může zapojit každý, kdo souhlasí s tímto prohlášením. Podmínkou příslušnosti k Demokratickému fóru komunistů je odmítnutí jakéhokoliv mocenského monopolu.

    Vycházíme z přesvědčení, že podstata demokratického socialismu nemůže být podřízena úzkým mocenským zájmům. Vyjadřujeme své sympatie programovým cílům Klubu za socialistickou přestavbu – Obroda. Vyzýváme všechny komunisty, jimž je osud národa bližší než sobecké zájmy zdiskreditovaných funkcionářů v ústředí, krajích, okresech a na pracovištích, aby se přihlásili k Demokratickému fóru komunistů. Ustavujme skupiny Demokratického fóra komunistů! Zvolme si jejich mluvčí!

    NEČEKEJME! JEDNEJME!

    Přihlášky a podpisové archy můžete zaslat na kontaktní adresy: Miloslav Ransdorf, Prognostický ústav ČSAV, Václavské náměstí 55, 110 00, Praha 1

    -----

    Prohlášení Demokratického fóra komunistů (27.11.1989)

    Demokratické fórum komunistů předkládá následující návrhy, které přijalo na svém setkání 27. listopadu 1989:

    • 1. Zrušit zakotvení vedoucí úlohy strany v ústavě.
    • 2. Odmítáme nynější stanovy strany i jejich nový návrh, navrhujeme připravit stanovy za účelem vytvoření strany demokratického typu.
    • 3. Požadujeme zrušení lidových milicí. V demokratické společnosti nemůže mít žádná z politických stran ozbrojenou složku.
    • 4. Požadujeme okamžité vypracování akčního programu strany, ke kterému chceme přispět.
    • 5. Žádáme uspíšení termínu mimořádného sjezdu KSČ do 20. 12. 1989, žádáme důsledné prosazování volby delegátů přímo ze základních organizací.
    • 6. Odsuzujeme intervenci vojsk států Varšavské smlouvy v roce 1968 a odsuzujeme dokument „Poučení z krizového vývoje…“.
    • 7. Žádáme anulování výsledků prověrek členů KSČ po roce 1968. Bývalým členům nabídněme návrat do strany.
    • 8. Žádáme provést plnou rehabilitaci občanů neprávem postižených tzv. normalizací.

    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Programové teze Demokratického fóra komunistů (27.11.1989)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1471 přečtení)

    Programové teze Demokratického fóra komunistů
    (Praha, 27.11.1989)

    Úvodem

    Dlouhá léta jsme byli v stranických dokumentech vedením KSČ ujišťováni, že období po dubnu 1969 je nejúspěšnějším obdobím v moderních dějinách našich národů. Přitom ale byla na princip povýšena lež v tzv. Poučení z krizového vývoje; došlo nesmyslně k vyhození takřka půl miliónu členů KSČ při prověrkách po nástupu Husákova vedení strany; vyškrtnutí a vyloučení komunisté byli šikanováni; Husákovi a Biľakovi věrní spoléhali na věčnost brežněvovského neostalinismu, který brutálně udusil jakoukoli naději na hledání nových cest včetně ideálů tzv. pražského jara, v jehož čele stáli českoslovenští komunisté. Vládnoucí elita nespoléhala na sílu idejí, jejichž novost a morální dosah v minulosti získaly straně důvěru neprivilegovaných, ale výlučně na ohromný represívní aparát, který poskytoval iluzi absolutní moci a byl ve stále rozsáhlejší míře používán. Absolutní moc korumpuje absolutně a místo komunistického ideálu etizace politiky se vytvořil ostudný stav života ve lži, který vedl k rozpadu všech přirozených hodnot včetně hodnot vytvořených naším hnutím.

    A tak přišly události letošního listopadu. Řadoví komunisté našli svou odpověď na krizi ve společnosti i ve straně v podpoře naší mládeže a dělníků, kteří zvedli svůj hlas proti aroganci moci: nechtějí ovšem přitakávat těm, kteří krizi ve straně a společnosti spojují s počátkem likvidace socialismu. Naopak, tato krize je počátkem hledání nových hodnot, nových jistot a cílů, nové podoby socialismu, adekvátní civilizační dynamizace konce 20. století. Nechceme cestu nazpět, chceme budovat cesty k budoucnosti, k tomu, aby Československo opět patřilo k předním zemím světa.

    Nechceme předstírat, že máme recepty na léčení nemocí společnosti: chceme spolupracovat se všemi, kdo mají na mysli dobro našich národů, naslouchat jim, učit se od nich. Naše sympatie jsou s neprivilegovanými a naopak se distancujeme od jakéhokoliv nadpráví mocenských struktur, které si léta zvykly mluvit za všechny komunisty, i když jejich důvěru ztratily dávno, i když odpor proti nim ve straně sílil a bylo jen otázkou času, kdy se to projeví navenek.

    Rezignací na ústavní zakotvení vedoucí úlohy strany řadoví komunisté nic neztrácejí, naopak, jen získávají. Reálný vliv na chod věcí veřejných prostí členové KSČ měli od padesátých let jen zřídka: naposledy velmi výrazně v druhé polovině 60. let. I my jsme dnes mnohem svobodnější a vyjadřujeme svůj dík mladým lidem a dělníkům, všem neprivilegovaným, kteří pozvedli svůj hlas za nové Československo.

    Chceme, aby v následujících měsících a létech našla KSČ svou tvář před společností a byla schopná nabídnout nová řešení, nové ideje, nové cíle, nové lidi, kteří budou na výši doby. Ve straně jsou zástupy lidí, kteří jsou odborníky ve svém oboru, kteří se opírají o vysokou morální autoritu: pýcha moci vedla k tomu, že i tento potenciál nebyl mobilizován v zájmu společnosti a byl umrtvován. Díky lidovému vystoupení v listopadu 1989 teprve začala předsjezdová diskuse ve straně, začalo skutečné úsilí o to, aby komunisté měli opět svůj program: nejen pro přítomnost, ale i pro budoucnost. Nejsme frakce, ale hnutí uvnitř strany, kterým chceme mobilizovat zdola diskusi ve straně a uvolnění jejich tvořivých sil. Obroda strany nemůže vycházet pouze shora, ale také stimulováním aktivity a diskuse zdola, tedy vstřícným pohybem. Chceme ve straně revoluci zdola, která by v konečné instanci pomáhala revolučním změnám shora. Chceme znovu obnovu bezprostřední, přímé demokracie ve straně, jak existovala ve Šmeralových dobách. Nic nesmí omezovat tvořivou práci lidí pro socialismus, žádné poctivé hledání nesmí být povýšeně odsuzováno jako revizionistická úchylka. I ve straně a především ve straně musí být akční i ideová sjednocenost opřena o bohatou a diferencovanou myšlenkovou kulturu, o pluralismus mínění a zájmů a musí tu existovat adekvátní formy jeho vyjádření. Prosazení této potřeby chceme napomoci.

    KSČ dnes

    Osmdesátá léta jsou dobou proměny civilizačního paradigmatu. Krizí prochází řada idejí, s nimiž byl socialismus spojován: idea paternalistického státu, koncept rovnosti jako rovnosti spotřeby, vzájemné spojení rovnosti a svobody, pojetí společnosti jako organického a přitom jednotného celku, myšlenky pokroku a dějinné kontinuity. Krize těchto idejí, které ve své dnešní podobě vznikly v procesech zahájených Velkou francouzskou revolucí, zasáhla především komunistické a zčásti také socialistické hnutí. Aktivační potenciál myšlenky rovnosti v jejím starém, egalitářském pojetí byl vyčerpán. Jestliže západoevropské reformně komunistické, sociálně demokratické a socialistické strany usilovaly o obnovu svých idejí od druhé poloviny sedmdesátých let, východoevropští komunisté k tomu přistupují teprve dnes, v době zahájené iniciativami Gorbačovova vedení KSSS; československý pokus z let šedesátých byl zmařen dříve, než mohl přinést své plody.

    Socialistické a komunistické hnutí chtělo být vždy hledání alternativy vůči danému stavu, jeho překonáváním. Vycházíme z názoru, že hnutí dělníků a pokrokové inteligence má dvě větve, sociálně demokratickou (případně socialistickou), jejímž představitelem je Socialistická internacionála, a komunistickou. Úspěchy sociálně demokratických stran po druhé světové válce kladou otázku, proč tu jsou vlastně komunisté a proč si chtějí nadále zachovat svou svébytnost. Je-li oboje hnutí úsilím o pokrok a překonání daného stavu, tyranie poměrů, a nelze je ztotožnit s jakýmkoliv dosaženým stavem (což bylo tragédií tzv. reálného socialismu brežněvovsko-husákovského období), liší se mírou radikálnosti rozchodu s danými poměry, radikálností hledání alternativy. Jestliže sociální demokraté využívali a využívají možností daných integrací do existujícího systému za účelem jeho změny cestou postupných reforem, chtěli se komunisté s existujícím stavem rozejít radikálně, připravovat ostrůvky budoucího života uvnitř přítomnosti, revolucionizovat skutečnost. To získalo komunistům nejen sympatie dělníků, ale i kriticky smýšlející inteligence. O tyto dvě síly se KSČ opírala nejen v době Šmeralově, ale též v době druhé poloviny třicátých let, po druhé světové válce až do nešťastného převzetí stalinského modelu společnosti i v šedesátých letech. Zatímco Šmeralovo vedení strany usilovalo o alternativu vůči existujícím poměrům cestou slohotvornosti, v úsilí o nový životní styl, otevřený všem kulturně avantgardistickým a revolučně romantickým směrům, v dalších dobách často docházelo ke zploštění a redukování koncepce socialismu. Naposledy byla omezena na vedoucí úlohu KSČ a společenské vlastnictví výrobních prostředků a KSČ se v rozporu se svými tradicemi stala stranou stability, pořádku a statu quo, opírajíc se o nejméně kritické vrstvy společnosti. Je pochopitelné, že takto pojatý socialismus ztratil přitažlivost; diktát statu quo, zajetí přítomnosti nemůže natrvalo žádného myslícího člověka uspokojovat. Proto došlo k erozi důvěry ve stranu.

    Domníváme se přesto, že komunistické hnutí má své místo v moderní civilizaci a v hnutí dělníků a kriticky smýšlející inteligence. Mezi sociálně demokratickým a reformně komunistickým proudem může být plodná dělba práce, výměna názorů a idejí, obě složky potřebují jedna druhou jako nastavené zrcadlo, jako zpětnou vazbu: v tomto smyslu se domníváme, že sjednocení KSČ a Sociálně demokratické strany v roce 1948 bylo chybou. Chybou byl ostatně i unifikovaný model Národní fronty. Jak reformní, tak i radikálnější slohotvorné úsilí o překonávání dneška je ovšem legitimní a cennou hodnotou, a proto komunisté nerezignují na svou samostatnou cestu. Je ale čas překonat sektářskou výlučnost, otevřít se poctivé výměně názorů vůči všem kladným hodnotám, ať už je vytváří kdokoliv. Strana potřebuje ne přikyvovače, ale partnery a čestnou kritiku. Zapomněli jsme na to, že jakýkoliv systém bez zpětné vazby degeneruje: to se týká i komunistické strany, a proto bylo potlačování opozice škodlivé a chybné, bylo přiznáním sebeuspokojení zakrývajícího slabost. Potřebujeme-li zpětnou vazbu navenek, tím spíše je žádoucí uvnitř. To je také jeden z důvodů, proč vystupujeme před veřejností.

    Komunisté nemají důvod lpět na čl. 4 ústavy ČSSR o vedoucí úloze KSČ: budoucnost jejich strany a hnutí závisí jen a jen na tom, jakou přesvědčivost bude mít jejich program a jejich politika v konkurenci jiných politických stran a seskupení. Oživení politické scény vítáme jako prostředek i vlastní obrody a mobilizace tvořivého potenciálu našeho hnutí. Rezignací na čl. 4 ústavy komunisté neztrácejí, nýbrž získávají. Programem československých komunistů je všemožně podporovat tendence k vytvoření občanské společnosti, která v Československu od listopadu 1989 vzniká. Podmínkou k tomu je koaliční myšlení a jednání, vláda široké koalice celonárodní dohody a usmíření. V ní se vytvoří normální a zdravé vztahy mezi všemi politickými silami v zemi a těmi, které při budování nové společnosti ještě vzniknou.

    Socialismus a dnešní civilizace

    Konzervativní politikové osmdesátých let na Západě hovořili o tom, že socialismus je překonán, že je věcí minulosti. Ale pokud budou privilegovaní a neprivilegovaní, dokud bude na světě jakákoliv forma mrzačení bytostných lidských sil, bude tu místo pro socialismus jako hnutí, překonávající daný stav. I my věříme, stejně jako Karel Marx před stočtyřiceti lety, že přirozený životní svět lidí musí triumfovat, že pohyb civilizace se už nesmí dít na jeho úkor, ale v souladu s ním, že je třeba obnovit přirozené vazby mezi lidmi navzájem a mezi člověkem a přírodou. Chceme obnovení práv bezprostřednosti, ale nikoli vyřazením zprostředkujících článků jako jsou trh, demokratická politická kultura a volný pohyb idejí a informací, ale naopak na bázi jejich plného využívání, na bázi univerzálního zprostředkování. Za historicky překonanou pokládáme stalinskou vizi socialismu jako jediné továrny řízené jedinou vůlí, prostředky jakékoli diktatury.

    Je třeba se vzdát přežilých představ o pohybu světové civilizace. Svět je dnes vzájemně mnohem závislejší než před desetiletími. Kapitalismus a socialismus dnes neexistují jako vzájemně se vylučující protipól: je třeba v nich spatřovat dva ideální typy, mezi nimiž je množství smíšených společností. Zejména v severských zemích Evropy existuje množství prvků socialistického obsahu, postkapitalistické prvky ve stále větší míře určují systémovou dynamiku moderního kapitalismu a jsou generovány jeho vnitřní logikou vývoje, podobně jako kdysi vnitřní logikou vývoje feudalismu vznikaly postfeudální prvky. Dnes nevěříme, že socialistickou revolucí jsou dány všechny předpoklady pro automatické vyřešení globálních problémů lidstva: naopak jsme přesvědčeni, že řešením globálních problémů lidstva se dostáváme stále blíže k skutečně socialistické budoucnosti. Není proto myslitelný socialismus izolující se od světového dění v politice, ekonomice a kulturně informační sféře.

    Socialismus a nová společenská racionalita

    V posledních dnech byl naprostou většinou naší veřejnosti emocionálně odmítnut a morálně překonán stalinský systém. Ale emoce a morální odsudek nestačí: jde o pozitivní, racionální překonání stalinismu v každém z nás, protože i v úsilí o vychýlení kyvadla v úplně opačném směru spatřujeme reziduum dogmatismu; nechceme být ani negativně zajatci stalinského a poststalinského vidění světa a společnosti. Jde o to se skutečně poučit z vývoje moderní civilizace. Domníváme se, že osmdesátá léta jsou ve světovém měřítku nástupem nové společenské racionality, která je překonáním manipulativní, ryze instrumentální a bezhodnotové racionality minulých staletí. Nová společenská racionalita, která je popřením předchozího manipulativního pojetí společenské racionality, je opřena o participaci jako integrující hodnotu, je kontextová, dialogická a přitom směřuje k procesualitě a komplexnosti. Její zrod spatřujeme v řadě oblastí.

    V politické kultuře dochází ve stále rostoucí míře ke vzájemnému zprostředkování zastupitelské a bezprostřední demokracie, místo pojetí politiky jako sféry manipulace se objevuje nová, participační politická kultura, ztělesněná v ekologickém a mírovém hnutí, v úsilí o nový životní styl u alternativistů, v iniciativách, klubech a různých sdruženích, které do politiky vtahují i ty, kteří se o politiku zatím nezajímali. Dochází k radikální etizaci politické kultury, strany procházejí krizemi a do budoucna nebudou jedinými nositeli politické kultury: budou spíše zprostředkujícím protipólem participačních forem.

    V ekonomické oblasti je překonána definitivně asubjektivní ekonomie, která kvetla jak v taylorismu a fordismu, tak i v stalinském pojetí socialismu. Participační management ukazuje, jak se lidská iniciativa a kvalifikovanost stala hlavní ekonomickou silou, jak se řídící struktury přeměňují v sítě schopné absorbovat tvořivou energii lidí. Ekonomika už nevyžaduje velkou koncentraci pracovní síly na malé ploše, její centralistickou organizaci, a tím se mění i smysl městské kultury, s jejíž expanzí byl spojen moderní vývoj evropské a světové civilizace; nastává věk kontraurbanizace, opřené o vyrovnání životních podmínek na venkově a ve městech i o rostoucí preferenci ekologických hodnot.

    Rovněž vědecká racionalita se zbavuje nadvlády manipulativnosti a instrumentálnosti, dochází k přechodu k historickému a komplexnímu chápání reality, do vědy proniká hodnotová a mravní dimenze Kultura přestává být únikovou sférou a společnost se zbavuje unifikace životního stylu. Sociálně integrativní smysl hodnotové sféry vystupuje do popředí, protože svět dospěl k poznání, že pouhými ekonomickými a politickými strukturami společnost už integrovat nelze. Další budoucnost moderních společností si lze představit jen ve slaďování společenské racionality a společenské morality. Československý vývoj posledních dvou desetiletí byl ovšem ve znamení toho, že odtržení společenské racionality od morálních základů vedlo k panství iracionality ve všech oblastech našeho života. To nelze do budoucna připustit.

    Domníváme se, že dynamika moderní civilizace, kde se složitě kříží různé prvky, není proti socialistické perspektivě, ale naopak v souladu s ní. Je paradoxní, že postkapitalistické prvky rozvíjely ve větší míře společnosti, které byly u nás označovány za kapitalistické, i když je evidentní, že pojem „socialismus“ v řadě zemí, kde historii ovlivňovali ve značné míře sociální demokraté a socialisté není pouhým výmyslem a musí být brán vážně. Tyto postkapitalistické prvky a rodící se novou společenskou racionalitu ve světě je potřeba analyzovat, všechno pozitivní se musí stát součástí našeho života, aniž bychom ovšem museli usilovat o pouhou nápodobu. Chceme být v nové Evropě sami sebou. Stejně jako existence socialismu inspirovala systémové změny v kapitalismu s minulostí, bude systémová dynamika vyspělého kapitalismu dneška podnětem pro obnovu socialismu v naší zemi.

    Politický systém

    Nejnebezpečnější iluzí minulosti byla rezignace na zastupitelské formy demokracie, úsilí o unifikaci politické kultury, likvidace zpětné vazby v politickém systému. Amorfní a roztříštěná společnost, kde neexistovala přirozená možnost vyjádřit hlas veřejnosti, se stala základem nekontrolovatelné moci centra a s ním spjatých lobbistických skupin, obludného spojení ekonomické a politické struktury, kde skupinové zájmy převažovaly proti celospolečenským. Vytvořila se možnost přeměnit začlenění do aparátů v ekonomickou výhodu, v systém privilegií a hierarchizace, který potlačoval tvořivou energii lidí a parazitoval na zprostředkovacích procesech.

    Ve jménu bezprostřední demokracie lidosprávných, samosprávných struktur byla odmítnuta zastupitelská demokracie a parlamentní systém, byl likvidován základ každého právního státu, tj. princip rovnováhy a dělby mocí. Vznik samosprávných struktur nebyl chybou, ale chybou bylo myslet si, že se jedná o lineární posun od zastupitelské demokracie k bezprostřední demokracii. Naopak žádoucí bylo vzájemné zprostředkování obou forem demokracie; nedošlo k tomu a výsledkem bylo, jak předpověděla už r. 1918 Rosa Luxemburgová, zplanění samosprávných struktur. Staré formy měly dostat nový obsah, měly projít transformací a nikoli být zrušeny.

    Stará pluralitní demokracie sama ovšem nestačí: bez svého protipólu v samosprávných formách politického života i ona může vyústit v manipulaci veřejností. Každá forma politické demokracie tedy vyžaduje svůj zprostředkovací protipól; bez principu zpětné vazby je moderní politická kultura nemožná, jak ukazuje probíhající krize demokracie, stran a jejich ideologií v celém světě. Krizovými záchvěvy prochází i státní forma uspořádání společenského života a tak se celý svět účastní hledání nových forem, které by byly dostatečně pružné pro potřeby dneška. K tomuto hledání se nyní dostává i naše země a českoslovenští komunisté.

    Usilujeme především o vytvoření právního státu, opřeného o rozdělení a rovnováhu moci zákonodárné, výkonné a soudní. V dosavadním systému existovala beztvará směs, v níž dominovala, jak ukázaly i tragické události 17. listopadu, vůle výkonné moci. Chceme nejen samostatný a dělný parlament, ale také nezávislé soudy, stejně jako profesionálně výkonný, ale kontrole podléhající aparát. Musí být vypracován systém ústavního dozoru, stejně jako je třeba decentralizace a rozšíření možností zákonodárné iniciativy na co největší část subjektů veřejného života. Politická kultura musí vtahovat na jedné straně nejširší vrstvy, na druhé straně pak směřovat k profesionalizaci jejích špiček. Politické orgány všech stupňů musí být pod veřejnou kontrolou, periodicky skládat účty ze své činnosti, je třeba vypracovat uspokojivý systém obměny kádrů.

    Právní stát, kde každý má právo vědět o tom, co se ho přímo i zprostředkovaně týká, a mluvit do věcí veřejných, je pro nás cestou k socialistické občanské společnosti, v níž se politická kultura a každodenní společenský život budou sbližovat, v níž se vytvoří předpoklady pro obsahovou demokracii, demokracii všedního dne, vylučující jakoukoli formálnost, systém s vysokou sociální mobilitou, otevřený navenek i uvnitř.

    Nově musí být garantována možnost všem stranám, hnutím a iniciativám, jakož i jiným společenským organizacím projevovat svoji politickou vůli i občanské postoje, a to prostřednictvím tisku, v hromadných sdělovacích prostředcích, účastí ve svobodných volbách a podílem na práci volených zastupitelských orgánů, včetně parlamentu. V nové československé demokracii musí být místo pro každého, kdo stojí na půdě ústavy a československé státnosti. Neprodleně je třeba zahájit poctivé úsilí o národní dorozumění a sociální konsensus, bez nichž není možná ekonomická reforma.

    Místo Československa ve světě

    Míro našich národů je v Evropě, s jejímž vývojem jsou osudy občanů ČSSR spjaty. Studená válka skončila, pryč je doba bipolárního modelu mezinárodních vztahů, začíná expanze morálky do politických vztahů. Realitě dneška odpovídá polycentrická diplomacie, kde bude místo pro malé národy, jimž se otevírá větší operační prostor, než kdykoliv dříve. Československo má své vlastní národní zájmy a ty musí československá zahraniční politika respektovat, pružně reagovat na měnící se mezinárodně politickou situaci, z níž se pomalu ale jistě vytrácí otevřená konfrontace. Vzniká evropský dům, zahrnující všechny národy od Atlantiku po Ural a změny v zemích poválečného lidově demokratického bloku tento proces urychlují. Přesunutí centra světové mocenské soutěže do Tichomoří umožní Evropě soustředit se na vytvoření modelu pro uspořádání mezinárodních vztahů předjímající budoucnost celého světa.

    Prvním krokem k tomu je normalizace vztahů ČSDSR se všemi sousedními zeměmi a větší zapojení naší země do informační výměny. Musí skončit jakýkoli informační monopol a je třeba rozšiřovat možnosti styků našich občanů se světem. Zvětšit se musí také účast Československa v mezinárodních institucích, zejména pak evropských. Naše země musí být připravena při integraci evropského kontinentu fungovat jako most mezi Východem a Západem, tuto roli musí plnit ovšem jen tehdy, bude-li sama vnitřně integrovaným celkem a schopna vystupovat jako rovnocenný partner mezi kulturními národy Evropy.

    Při respektování všech závazků ČSSR je třeba usilovat o snižování hladiny vojenské konfrontace v Evropě až k úplnému zrušení obou vojenských uskupení na našem kontinentu. Zároveň je v československém zájmu usilovat o vytváření hlubšího dorozumění v prostoru střední Evropy, která tvoří v kontextu evropského domu specifický celek, který nejvíce doplatil na studenoválečnické tendence po druhé světové válce, kde je potřeba vzájemného pochopení a otevření nejnaléhavější. Je třeba usilovat o evropanství, které by posunulo národní existenci všech národů Evropy k vyšší kvalitě. V nové Evropě nemá mít místo konfrontace mezi dvěma systémy, ale jejich vzájemné ovlivňování.

    K opuštění a mírnění konfrontačních tendencí v Evropě patří také odstranění důvodů pro emigraci (zbavení státního občanství, nemožnost uplatnění kvalifikace, znemožnění projevit vlastní politické či světonázorové přesvědčení) či náprava důsledků vynuceného opuštění republiky. Českoslovenští občané musí mít v souladu s mezinárodními konvencemi právo zvolit si při zachování svého občanského statutu své bydliště podle vlastního uvážení.

    Podmínkou rovnoprávného začlenění do společenství národů Evropy a světa je zachovávání mezinárodních konvencí o občanských právech, včetně práva shromažďovacího, spolčovacího, petičního, svobody svědomí, projevu a tisku, jakož i všech jiných práv, spjatých s volným pohybem informací a osob.

    Ekonomická reforma

    Stoupenci Demokratického fóra komunistů se domnívají, že jedním z největších omylů minulosti bylo stavění trhu a plánu do rozporu: tržní ekonomika je v moderní společnosti nezastupitelná a nemůže se jí beze škod vzdát ani socialismus. Státní regulaci ekonomiky nelze provádět nadále centrálně přídělovým systémem; stát bude prostřednictvím plánu i jiných nástrojů regulovat trh a ten pak bude regulovat podniky. Výrazně by měly být preferovány nepřímé formy ovlivňování ekonomiky, především pak prostřednictvím finanční sféry, regulací množství oběživa a úrokové míry, úvěrovou politikou, činností státní banky. Stát může užívat i jiných forem ovlivňování, např. státních cílových programů a pod.

    Nezbytné je už v nejbližším období zajistit zreálnění cenové hladiny, protože trh může plnit úlohu regulátoru a zpětné vazby adekvátně jen potud, pokud je cena nositelem relevantní informace. Cenová politika bude součástí makroekonomické stabilizační politiky pro přechodné období, v němž by mělo být dosaženo ekonomické rovnováhy. Urychleně je třeba zpracovat hlavní zásady státní hospodářské politiky a principy makroekonomické regulace v dalším období.

    Transformace mechanismu fungování národního hospodářství vyžadují i oslabení setrvačného působení existující struktury národního hospodářství, kterou je třeba prostřednictvím strukturálních změn urychleně „odlehčit“. V patřičné perspektivě je třeba stanovit principy a orientaci budoucích strukturálních změn.

    Akutním úkolem je co nejrychlejší zapojení Československa do mezinárodní dělby práce, otevření naší ekonomiky a postupné dosažení konkurenceschopnosti naší výroby. V krátkém čase je třeba zrovnoprávnit různé formy vlastnictví a poskytnout spolehlivé garance cizí kapitálové účasti. Cílem ekonomického procesu má být nikoli výše, ale konvertibilita produkce. Ta není také možná bez směnitelnosti koruny, což vyžaduje vstup do Mezinárodního měnového fondu a zapojení do Světové banky. Racionálně je třeba upravit naše vazby se zeměmi RVHP. Dalším cílem je nutná realokace pracovních sil a vypracování mechanismu efektivní plné zaměstnanosti, na rozdíl od současného stavu „přezaměstnanosti“; ve struktuře zaměstnanosti je třeba usilovat o větší elastičnost forem zaměstnanosti a posílení terciárního sektoru, který je pro zdravé fungování moderní ekonomiky i společenského života nepostradatelný. Vedle pružných forem realizace práva na práci (sdílení úvazků, pružný pracovní grafikon, částečné úvazky) je potřeba dát občanům právo nepracovat, nepokládají-li to za nutné.

    Dobře fungující tržní mechanismus je nezbytnou podmínkou pro uplatnění státních zásahů, které tvoří vyšší úroveň hospodářského mechanismu. Jedná se o působení státního rozpočtu, regulaci peněžního oběhu, přímé řízení vybraných odvětví, strukturální politiku, stejně jako o politiku obchodní, průmyslovou, vědeckotechnickou, sociální, důchodovou. Nezastupitelné místo bude mít i strategické plánování pracující s větší časovou perspektivou, i když technicko-bilanční pojetí plánu je mrtvé. V přechodném období nelze opustit v řadě oblastí i formy administrativní regulace, které by měly napomoci odstranit deformace neplnohodnotného trhu v ČSSR, pomáhat jeho rekonstrukci.

    Uplynulá desetiletí byla ve znamení masivní industrializace, která vytvořila velký výrobní potenciál, který čeká na efektivní využití a rekonstrukci. Za předpokladu jeho účinného zhodnocení lze už v 90. letech dosáhnout úrovně zemí evropského „středu“ a pomocí účinných ekonomických změn napomoci výrazně i řešení problému ekologické zátěže, který je dnes jedním z faktorů burcujících veřejné mínění. Ekologizace národního hospodářství, ekologické programy jsou jedním z účinných prostředků prosazení kvalitativního modelu růstu, vytvoření ekonomiky pro člověka.

    Československo má k dispozici zdroje pro realizaci modernizačního ekonomického programu bez drtivého dopadu inflace a masové nezaměstnanosti, stát je schopen zajistit pomocí rekvalifikačních programů žádoucí realokaci pracovní síly do perspektivních odvětví a oborů. Je třeba omezit dotace rozbujelých potlačovatelských aparátů, nadbytečné výdaje na zbrojení, zbytečné rozpočtové výdaje; účet za ekonomickou reformu nesmí platit československý lid. Větší náročnost státní ekonomické politiky vůči podnikům a zvýšení ekonomické i morální motivace našich občanů pomůže zlepšit exportní výkonnost ekonomiky. Postupně je třeba přejít od politiky levné pracovní síly k politice relativně drahé pracovní síly, umožňující rozehrát velké motivační tahy, diferencovat příjmy podle kvality práce, množství práce, podle kvalifikace, vytvářet tlak na nahrazení živé práce prací strojovou.

    Je potřebí dát prostor světovým trendům intelektualizace práce a intelektualizace spotřeby, odstranit unifikovaný spotřební model a unifikaci životního stylu, postavit celou naši společnost na bázi principu výkonu. Silná sociální politika by měla ochraňovat ty, kteří se nezaviněně dostali do postavení sociálně slabých, mladé lidi s dětmi a důchodce. Je třeba odbourat „nepravé příjemce“ sociálních vymožeností, v mzdové politice preferovat ty, kteří se mohou naší společnosti stát skutečnými hodnotovými vzory. Od rovnosti jako rovnosti spotřeby je třeba postoupit k modernějšímu pojetí rovnosti jako rovnosti šancí. Stát by měl usilovat o to, aby rovnost šancí a sociální spravedlnost byly co největší a působily motivačně, aby nebyly v rozporu s ekonomickou racionalitou. Sociální modernita a ekonomická modernita nesmějí být v rozporu, je třeba je slaďovat. Cesty k ekonomické prosperitě vytvoří podmínky, aby se zvětšily šance na reintegraci společnosti i každého z nás.

    Závěrem

    K oživení života ve straně došlo díky obrovské emocionální vlně zklamání nad tím, že vedení KSČ léta přehlíželo nazrálou krizi ve straně i společnosti, diskreditovalo ideály našeho hnutí. Uspokojení a samolibost, populistická demagogie a ohlupování, přehlížení fakt a povýšení lži na princip myšlení i jednání se otřesně projevilo ve vší nahotě už v době, kdy v SSSR začal proces socialistické obnovy. Brutální zásah proti kriticky smýšlející mládeži 17. 11. 1989 a následná exploze lidové energie učinily konečnou tečku za dobou, kdy vedení strany mluvilo za stranu i celou společnost. Obnova strany i společnosti musí jít nejen shora, ale především zdola, má-li mít naději na úspěch. Řadoví komunisté mají právo formovat budoucnost vlastní strany, musí být skoncováno se stavem, kdy za nás mluvili a jednali jiní, kdy naším jménem se prováděla nemorální a iracionální opatření. Strana nesmí být krycí nálepkou číchsi skupinových zájmů. I ve straně musí být jasno, jaká je vůle lidí, musí být jasná odpovědnost za to, kdo a jak politiku strany uplatňuje. Na jeho utváření musí mít členové strany podíl, a proto musí být ve straně prostor pro ideové a akční sjednocování zdola. Už nikdy nesmí postavení v hierarchii určovat to, co je nebo není marxistické nebo socialistické. S tímto záměrem vzniká i naše hnutí v rámci KSČ. Chceme očistu poměrů ve straně a společnosti od lži, pokrytectví a nánosu korupčnické špíny, chceme etizaci politické kultury a rozchod s nemorálností minulých dob. Příkladem je nám zakladatelské dílo Bohumíra Šmerala, který v obdobné situaci rozchodu spokryteckým nezájmem o prosté lidi a jejich názory řekl na zakládajícím sjezdu naší strany: „Pokud naše dějiny lidstva sahají, komunismus vždy povstával jako úsilí o nový celkový životní názor, usiloval jít vždy „až na kloub přeměny“, jako protest proti „znemravnělé společnosti, jejíž životní konvence již nevyjadřovaly živou potřebu lidských poměrů“. Stejně jako on usilujeme o nový morální řád věcí lidských a jsme na straně všech poctivých, neprivilegovaných občanů tělo země.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Zpráva předsednictva ÚV KSČ pro mimořádný sjezd KSČ (20.12.1989)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2541 přečtení)

    Zpráva předsednictva ÚV KSČ pro mimořádný sjezd KSČ 20. 12. 1989

    Karel Urbánek: Soudružky a soudruzi, předsednictvo ústředního výboru Komunistické strany Československa, zvolené na jeho zasedání 26. listopadu t. r., předkládá delegátům mimořádného sjezdu politickou zprávu, která si nečiní nárok na vyčerpávající objasnění všech procesů a okolností, jež vedly k nynější situaci ve straně a společnosti. Jsme toho názoru, že takovou roli by měla splnit zpráva pro řádný sjezd strany. Usilovali jsme tedy především o postižení hlavních tendencí a rysů dosavadního vývoje, stejně jako o vyjádření převládajících názorů na současné i minulé dění tak, jak to podle nás odpovídá smýšlení většiny československých komunistů. Naše strana se ocitla v hluboké krizi, která vyvolala krizi celé společnosti. Dnes stojíme před úkolem tento zhoubný proces zastavit a obnovit schopnost strany podílet se na řešení společenské krize. Základní příčinou krizového stavu jsou stalinské deformace, jejich podstata spočívá v nedemokratickém, centralistickém, administrativně-direktivním systému řízení, který ochromil vnitřní život strany i její schopnost reálně řešit otázky rozvoje společnosti. Vedl k hrubému deformování socialistické demokracie, odcizil stranu i orgány státního a hospodářského řízení lidu. Zdeformovaným pojetím vedoucí úlohy dělnické třídy ve vedoucí úlohu komunistické strany byly prakticky zrušeny mechanismy dialogu s lidmi při tvorbě politiky a následně její oponentury. Strana se tak sama zbavila možnosti účinně reagovat na měnící se společenské podmínky a stala se obětí vlastní izolovanosti. To také znamenalo vážné ohrožení samostatné existence strany a další řetězení chyb a omylů.

    Teprve inspirováni Sovětským svazem jsme vyhlásili přestavbu. Deformacemi ochromená strana ji však nedokázala uskutečňovat. Proto docházelo k vážným rozporům mezi slovy a činy. V praxi nebyla zahájena vnitrostranická přestavba, vědomě byl omezován základní princip dialekticko-materialistické metody poznání, shromažďování a analýza faktů, docházelo k dezinformacím nejen komunistů, ale všech občanu. Došlo ke zbyrokratizování aparátu strany a byrokratismus byl vnucen i členské základně. Rostla nedůvěra ve vedení strany a stranu jako celek, nedůvěra ve schopnosti socialismu řešit problémy naší společnosti. Strana se tak stále více dostávala mimo hlavní proud společnosti a do opozice proti ní.

    Vážná situace se vytvořila také v ekonomické oblasti, kdy vedení strany a státu hospodařilo na úkor budoucnosti. Přísně centralizovaný a administrativně-direktivní systém řízení v ekonomice nerespektoval základní ekonomické zákony a nebyl schopen zabezpečit její intenzívní a dynamický rozvoj. To vedlo k zaostávání za rozvojem výrobních sil vyspělých zemí, vědeckotechnickou revolucí, což ve svém důsledku působilo stále větší hospodářské, ale i kulturní a sociální zaostávání Československé socialistické republiky za vyspělými státy.

    Omezená pravomoc ekonomických subjektů způsobila neschopnost reagovat na měnící se podmínky a řešení problémů, které nemohly být nikdy z centra řešeny, a tím se prohlubovaly. Živelně se rozvíjela takzvaná stínová ekonomika, rostla šmelina, korupce, sociální parazitismus, hrubě byly porušovány základní principy sociální spravedlnosti. Takový vývoj měl těžké dopady v sociální sféře, v obchodu, službách, zdravotnictví, školství a kultuře.

    Extenzívní rozvoj měl v řadě oblastí katastrofální následky v oblasti životního prostředí. Šanci, kterou mohlo být 7. a 9. zasedání ústředního výboru, nedokázalo Jakešovo vedení využít a bylo ochotno pro své osobní cíle hodit přes palubu nejen realizaci úkolů přestavby, ale i mládež, dělníky, rolníky, inteligenci i stranu samu. Zvláště živé důsledky měly užívané metody kádrové práce. Pseudostabilita kádrů a praxe přidělování funkcí vedlo k tomu, že si jednotliví funkcionáři přisvojovali nejen výnosná místa ve stranické a státní hierarchii, ale s tím také obsazovali významné mocenské pozice. Zvláště aktivní byl v tomto ohledu např. Vasil Biľak, ale nejen on. Vytvořila se zvláštní, poměrně úzká vzájemně spjatá skupina pracovníků, která prakticky nekontrolovatelně ovládala rozhodující páky řízení strany a společnosti. Mezi vyvolenými bylo nemálo těch, kteří na svěřené úseky nestačili a jejichž základním znakem kádrové způsobilosti byla hlavně poslušnost. Mnohdy se otevíral i prostor pro porušování zákonů.

    Monopol moci byl opřen o přísně centralizované řízení hromadných sdělovacích prostředků. Současný negativní postoj značné části žurnalistů vůči straně je i zásluhou poručníkovských metod, uplatňovaných oddělením hromadných sdělovacích prostředků ústředního výboru strany, řízené Janem Fojtíkem a vedené Otto Čmolíkem. Demagogické teze o kritice pozitivním příkladem paralyzovaly možnosti pravdivě zobrazovat společenskou realitu. Představa jakési vyváženosti - v uvozovkách - informací dávala možnost napadat hromadné sdělovací prostředky. Dogmatické přístupy, zákazy a omezení působily i na rozvoj kulturního a duchovního bohatství. Ignorace, nekompetentnost odpovědných funkcionářů v oblasti stranického a státního řízení kulturní politiky, v čele s bývalým vedoucím oddělení ústředního výboru strany Miroslavem Müllerem, způsobily, že se valná část umělců a představitelů československé kultury od strany odvrátila. Vedení strany poplatné pocitu neomylnosti, ale také nerozhodnosti ignorovalo a potlačovalo všechny varovné a kritické hlasy. A tak, zatímco statisíce řadových komunistů byly postaveny do role vysvětlovat v pracovních kolektivech nevysvětlitelné a hájit neobhajitelné, mnozí funkcionáři na krajských i okresních výborech vyzývali k důvěře v předsednictvo ústředního výboru strany.

    Nadále trvala situace, kdy ti, jimž byla dána důvěra, ji bez ostychu zneužívali pro svoje vlastní ambice a kariéry. Znovu a znovu bylo od řadových členů strany požadováno, aby svojí obětavou prací šli příkladem a k jejich cti je třeba uznat, že většina z nich tento požadavek ukázněně plnila.

    Za všechny pozitivní výsledky, kterých jsme v uplynulém období dosáhli, vděčíme poctivým komunistům a miliónům občanů, kteří dávali republice své nejlepší síly.

    Náprava toho, co způsobili lidé, kteří se dostali v uplynulých letech do čela státu, nebyla v silách řadových komunistů. Za jedno z největších provinění, kterého se dopustili Gustáv Husák a Miloš Jakeš a mnozí další členové vedení, považujeme to, že ačkoliv většinou dobře znali neúnosnost a neperspektivnost stalinských metod, přesto nenašli odvahu a dostatek vůle pokusit se je překonat, i když Gustáv Husák alespoň na začátku 70. let se ještě pokoušel udržet normalizační proces v racionálních mezích. Podle našeho názoru měli takovou možnost již v průběhu a koncem 70. let a počátkem 80. let. K tomu všemu je potřeba vzít v úvahu, že podhoubí pro tuto praxi vytvářel fakt nepravdivého informování o dění ve straně a společnosti ze strany aparátu krajských i okresních výborů strany. V poslední době zase naopak vedení strany nereagovalo na informace z těchto struktur.

    Tato politika došla tak daleko, že státní a stranické vedení prakticky nebylo schopno poučit se ani z vývoje, podnětů a událostí v okolních socialistických zemích, v Sovětském svazu, Polsku, Maďarsku a NDR, a řešit nazrálé problémy doma. Arogance a zneužívání mocenských prostředků vyvrcholilo brutálním zákrokem pořádkových sil proti demonstraci 17. listopadu 1989. Události na Národní třídě jsou v těchto souvislostech jen počátkem otevřené krize, kdy krize vedení strany přerostla v krizi celospolečenskou. Je vážným okamžikem v našich dějinách, a proto je nutné tyto události podrobit přesné kritické analýze. Zatím k ní nejsou shromážděny všechny nezbytné údaje. Již dnes však lze říci, že za zákrok pořádkových sil nese přímou politickou odpovědnost Miloš Jakeš a Miroslav Štěpán. Svého podílu odpovědnosti se nemohou zbavit ani organizátoři manifestace.

    Přestože předsednictvo ústředního výboru strany rozhodlo, že nesmí dojít k zásahu Bezpečnosti, došlo k němu. Po tragickém 17. listopadu projevilo tehdejší stranické vedení trestuhodnou nedbalost a neodpovědnost. Prokázalo svou neschopnost rozpoznat hloubku vzniklé situace a čelit jí, a to jak v kolektivním orgánu, i v jednotlivých osobách. Přestože počínaje 19. listopadem se tehdejší předsednictvo ústředního výboru scházelo každý den, teprve po pěti dnech se sešlo mimořádné zasedání ústředního výboru strany. Mnohahodinová bouřlivá diskuse vyústila v požadavek odstoupení všech členů předsednictva ústředního výboru. Provedené kádrové změny v předsednictvu nepřesvědčily stranu a veřejnost o politické vůli ústředního výboru reagovat na situaci zásadním řešením. Výsledky byla další polovičatost, zejména ta skutečnost, že do nového předsednictva ústředního výboru byl znovu zvolen Miroslav Štěpán.

    Nedostatečné kádrové změny provedené na tomto zasedání byly mimořádnou závažnou politickou chybou, vyvolaly bouři odporu ve straně i v celé společnosti. Sebekriticky přiznávám, že na této situaci mám vinu i já. Mezi tím jsme však opět ztratili drahocenný čas a hlavně již tak dost otřesenou důvěru. Odkryla se nejen hluboká krize ve straně, ale také hluboká krize v Národní frontě a v celém politickém systému naší společnosti. Nové vedení strany zahájilo rozchod s chybami minulosti. Vyloučilo Miloše Jakeše a Miroslava Štěpána z řad členů Komunistické strany Československa za hrubé politické chyby při řešení napětí ve společnosti, zejména za události 17. listopadu 1989 v Praze.

    Myslíme si však, že je nezbytné důkladně zhodnotit činnost ostatních členů bývalého vedení strany a vyvodit příslušné stranické závěry. Navrhujeme proto (potlesk), aby sjezd utvořil mimořádnou komisi pro stranické šetření, která by se těmito případy zabývala a podala by řádnému sjezdu odůvodněné návrhy a řešení.

    Předsednictvo ústředního výboru uvolnilo z ústředního výboru Vasila Biľaka, Karla Hoffmanna, Jozefa Lenárta a Miroslava Zavadila. Široké a oprávněné kritice bylo podrobeno i Rudé právo a jeho vedení. Soudruh Zdeněk Hoření požádal o uvolnění z funkce šéfredaktora. Podporujeme návrhy obsažené v otevřeném dopise redakce Rudého práva, zejména to, aby Rudé právo napříště bylo orgánem celé naší strany a poskytovalo své stránky všem názorovým proudům ve straně.

    Středem naší pozornosti v uplynulých týdnech bylo vytvoření nových vrcholných institucí státu. Naše jednání probíhala jak ve sdružení Národní fronty, tak v rozhovorech se zástupci ostatních politických stran, Občanským fórem a Veřejností proti násilí i dalších hnutí a iniciativ. Předsednictvo doporučuje přijmout na tomto mimořádném sjezdu stanovisko k volbě prezidenta.

    Soudružky a soudruzi, prvním pokusem o zhodnocení situace ve straně, prvním pokusem o širokou diskusi a vzájemnou orientaci ve stanoviscích a názorech na to, co dál, byla jednání mimořádných okresních konferencí. Vyjádřila vůli členské základny zachovat stranu, ale stranu obrozenou, zbavenou dřívějších deformací. Na konferencích byl vyslovován požadavek důsledného rozchodu s těmi, kteří naše ideály kompromitovali. (Potlesk.) Dále na ukončení činnosti Lidových milicí, snížení výše členských příspěvků, objektivní hodnocení událostí roku 1968, zrušení výsledků pohovorů v roce 1970.

    Mimořádný sjezd Komunistické strany Slovenska doporučil vytvořit komisi ústředního výboru Komunistické strany Československa pro prozkoumávání politického pozadí vzniku dokumentů Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu a jeho vliv na deformaci politiky a ideologie strany. Toto doporučení plně podporujeme a mělo by být v usnesení z našeho jednání.

    Další požadavky směřovaly k zabezpečování včasného a pravdivého informování komunistů prostřednictvím stranického tisku, rekonstrukce národních výborů z naší iniciativy tak, aby kádrově odpovídaly podmínkám národního porozumění, tedy k dokončení procesů, které již byly zahájeny. Většina delegátů se vyjádřila pro urychlené vypracování nového akčního programu a nového návrhu stanov strany, které by odpovídaly současným podmínkám pluralitního politického systému. Na období do řádného sjezdu navrhujeme, aby se strana řídila akčním programem a prozatímním organizačním řádem, který přijmeme na našem jednání. Téměř na všech konferencích zazněl požadavek zvýraznit orientaci strany na dělnickou třídu, na podporu sociálně slabých skupin občanů, proti.poklesu reálných příjmů, proti nezaměstnanosti. Vyslovujeme se pro sociální politiku, která bude chránit především rodiny s dětmi, důchodce a mládež.

    Na konferencích se hovořilo o nutnosti posílit činnost základních organizací v místě bydliště, o nutnosti snižování aparátu strany, o majetku strany a o hospodaření s ním, o stranické kontrole. Byl také vznesen návrh na přímou volbu delegátů na řádný sjezd ze základních organizací strany, včetně návrhů členů do ústředního výboru Komunistické strany Československa a ústřední kontrolní a revizní komise. Dále požadavek stanovení práva základních organizací odvolat z orgánů jimi delegovaného člena a stanovení povinnosti skládat účty základní organizaci. Všechny tyto podnětné návrhy využijeme při koncipování vnitrostranické politiky.

    Soudružky a soudruzi, v současném krizovém období dochází k úbytku členů strany. Podle hlášení krajských výboru od 17. listopadu do těchto dnů je to 66 290 členů, zrušeno bylo 3 478 organizací strany. Následkem krizových tlaků odchází celá řada čestných členů strany. Odešli a odcházejí také konjunkturalisté. A těch není škoda. Stojíme o každého čestného člověka. Strana potřebuje právě tak dělníky, rolníky, talenty a vysoce vzdělané lidi jako nadané a tvořivé funkcionáře. Jedině s takovými (potlesk) lidmi může uspět v politickém zápase. Mění se i naše představa o profilu stranického funkcionáře. Budeme od něj požadovat vysokou politickou kulturu, kompetentnost, ale hlavně obstát v dialogu s politickými partnery. Příznačným a charakteristickým rysem řídící způsobilosti bývalých vedoucích představitelů je stav našeho stranického majetku.

    Je obdivuhodné, s jakým sebevědomím zasahovala bývalá vedení strany do koncipování ekonomiky státu, politiky státu, přičemž metody, jakými řídila naše vlastní stranické hospodaření, dostaly stranu na pokraj bankrotu. Přitom se dopouštěla bezbřehého diletantismu a zvůle. Zatímco halasně volala po podnikavosti, například Tiskovým podnikům strany v tomto tvrdě bránila s odůvodněním, že mají tisknout především politickou literaturu.

    Mnohé skutečnosti vyplouvají na povrch až nyní. Za nemalé částky získané z členských příspěvků se stavěla například různá rekreační zařízení, za stamilióny korun. Řadový člen strany se o existenci Orlíku či Javoriny dozvídá až nyní z novin. Proto předsednictvo ÚV KSČ rozhodlo o jejich využití na podnikové bázi pro veřejnost Za této situace a vzhledem k tomu, že přes veškerá úsporná opatření nebude možno financovat rozpočet strany z členských příspěvků, je třeba vytvářet další zdroje z podnikatelské činnosti stranických podniků. Zdrojem příjmů by měly být tak jako v minulosti i příjmy, plynoucí z poslaneckých a dalších veřejných funkcí zastávaných členy strany. (potlesk.) Strana se neobejde bez vytváření volebního a dalších fondů, na něž budou moci přispívat komunisté i ostatní sympatizující občané.

    Soudružky a soudruzi, hovoříme-li o otázkách materiálního a finančního zajištění budoucí činnosti strany, nelze se nevyhnout v současnosti vysoce naléhavému problému, který vyplývá z redukce našich orgánů a jejich aparátu. Řada pracovníků strany, dlouholetých funkcionářů, bude muset v nejbližším období hledat nové pracovní zařazení. Není to proces bezbolestný, vyvolává u mnohých pocit křivdy, zrušení dosavadních životních jistot, domníváme se, že navrhovaný akční postup přijatý předsednictvem ústředního výboru strany přináší schůdné návrhy, i když jsme si vědomi, že dokument sám nic nevyřeší. Důležitý bude citlivý a aktivní přístup stranických orgánů a organizací při jeho realizaci.

    Soudružky a soudruzi, na tomto sjezdu však nejde jen o řešení vnitrostranické krize, ale běh událostí nás nutí zabývat se především nástupem strany do svobodných voleb, které koneckonců budou měřítkem úspěšnosti i naší vnitrostranické přestavby a kritériem úspěšnosti procesu obrody strany. Akční postup strany po mimořádném sjezdu strany musí proto důsledně vycházet z taktiky a strategie Komunistické strany Československa v podmínkách otevřeného politického soupeření o důvěru občanů. To znamená, že již v současné fázi musíme přizpůsobit činnost těmto zásadně změněným podmínkám.

    Znamená to také přeměnit stranu v sílu schopnou ofenzivního politického boje. Plnění těchto podmínek musí probíhat současně. Ukazuje se, že přeměny uvnitř strany budou muset být podstatně hlubší, protože strana není připravena na nové podmínky, metody, strategii a taktiku politického a volebního boje. Přestavba strany musí proběhnout ve velmi krátkém období, což vyžaduje zásadní změnu organizační struktury a metod práce. Navíc je strana zatížena minulými chybami, od kterých se dosud nedokázala odpoutat. Dělící čáru nelze uvést pouze přes osoby, přes odstranění nejvíce zkompromitovaných osob, ale i přes hranici, která dříve oddělovala stranu a společnost Strana se musí stát součástí procesu revolučních změn, a tím přestat ohrožovat své postavení avantgardní síly. Je tedy třeba co nejrychleji překonat vzniklou vnitrostranickou krizi. Pro všechny členy strany dnes musí platit sjednocením na akčním programu, vstříc svobodným volbám. Z něho vycházíme i při koncipování dalšího postupu práce strany a jejího nástupu do voleb. Jeho stěžejní myšlenky lze formulovat v těchto bodech:

    Za prvé. Za trvalý mír a společenský pokrok. Základem politiky strany zůstává mírová politika stability v mezinárodních vztazích. Musí zajistit podmínky pro ekonomický a společenský pokrok naší vlasti, pro posilování jejího postavení v Evropě. K tomu je nezbytné aktivizovat naši politiku ve směru budování společného evropského domu, pro niž současné změny vytvářejí vhodné podmínky. Základem mezinárodních vztahů zůstanou nadále vztahy se Sovětským svazem a dalšími zeměmi, s nimiž nás spojují tradiční ekonomické a politické vazby. Budeme podporovat, aby vláda věnovala zejména pozornost rozvíjení dobrých vztahů se sousedními státy při respektování suverenity a vzájemné výhodnosti. Budeme usilovat o likvidaci vojenských a politických bloků v Evropě.

    Za druhé. Za hospodářský růst a ekologickou bezpečnost. Východiskem ekonomických a společenských reforem je požadavek, aby nevedly k tomu, že celé břemeno změn ponesou na svých bedrech jen pracující a sociálně slabší vrstvy obyvatelstva. Podporujeme vznik socialistické tržní ekonomiky se státní regulací pomocí ekonomických nástrojů. Rozvoj všech forem socialistického vlastnictví včetně soukromého vlastnictví, zejména v oblasti služeb, ale i v malovýrobě. Považujeme za nesprávnou reprivatizaci a výprodej národního bohatství zahraničnímu kapitálu. Přitom budeme požadovat maximální samostatnost a samosprávnost jednotlivých hospodářských subjektů. Podporujeme dynamičtější rozvoj ekonomických vztahů s kapitalistickými státy, kde základní formou bude kapitálová spoluúčast zaměřená především na uplatnění kvalifikovaného intelektuálního potenciálu v naší společnosti. Jde nám o změnu charakteru práce a z toho vyplývající změny postavení člověka ve výrobě. Proto prosazujeme přestavbu výrobních prostředků na soudobé vědecké a technologické úrovni s respektováním ekologických požadavků. Prosazováním sociálních požadavků chceme tlumit nezbytné ekonomické změny, které žádají efektivnost a intenzifikaci.

    Za třetí. Za sociální spravedlnost a životní jistoty. Sociální spravedlnost a životní jistoty tvoří jádro našeho volebního programu. Jejich základem musí být silná ekonomika. V zájmu sociální spravedlnosti usilujeme i o prosazení demokracie v řízení podniků a organizací uplatněním principů samosprávy. Sociální spravedlnost v našem pojetí znamená rovnost podmínek pro sociální rozvoj občanů.

    Za čtvrté. Za rozvoj člověka. Vycházíme z humanistické podstaty socialismu, z humanistických tradic, více než stoletých dějin našeho dělnického hnutí. Pro rozvoj osobnosti člověka a občana je třeba udělat mnohem více než dosud. Jde nám o nejširší demokracii, která umožňuje slaďování osobních a společenských zájmů, a současně nedovolí, aby zájmy jedince či skupiny byly jakkoliv preferovány nebo vydávány za zájmy většiny. Humanismus našeho vztahu k lidem se musí projevovat ve vztahu k dětem a mládeži, v péči o důchodce, invalidní a nemocné spoluobčany. Prohlašujeme, že v sociálním zabezpečení nelze spoléhat na nevládní instituce a dobročinnost. Budeme prosazovat státní záruky a jistoty opřené o zákony, pro rozvoj osobnosti člověka v oblasti duchovní i fyzické, budeme usilovat nejen o vytvoření nezbytných hmotných předpokladů budování školství, kulturních a sportovních zařízení, ale také soustavnou péči o životní prostředí, o zastavení jeho devastace a postupné zlepšování. Vytvoření nové ekologické rovnováhy je jedním ze základních předpokladů společenského, ale i ekonomického rozvoje.

    Za páté, za pluralitu názorů, za jednotu činů. Pluralitu názoru považujeme za stimulující faktor společenského pokroku. Politický život je třeba stavět na systému více stran. Ve svobodné diskusi a na očích veřejnosti se ucházet o důvěrou občanů. Pluralitu názoru musí zajišťovat nejen svobodné volby, ale zejména masové sdělovací prostředky. Do budoucna je nutné zachovat rovnováhu v této oblasti. A urychleně vytvořit systém záruk, aby nemohl vniknout informační monopol kterékoliv strany. V pluralitě názorů vidíme jeden z významných faktorů rozvoje člověka, proto je třeba, aby byla chápána v širším pojetí svého smyslu, aby našla svůj výraz v pluralitě způsobu života, v hospodářské činnosti, ve výchově, vzdělání a kultuře. Budeme usilovat o vytvoření systému společenských a právních záruk, které by nedovolily zneužívání tohoto fenoménu, k rozšiřování neověřených tvrzení, pomluv, urážek, propagaci násilí a jiných negativních protispolečenských jevů. O důvěru občanů se strana bude ucházet na základě faktů a argumentů. Programově se zříká frází a laciné demagogie. V úzké jednotě s pluralitou názorů musí fungovat jednota činů. Jde o zcela zákonitý jev, který nemá nic společného s byrokratickými deformacemi, prováděnými pod pláštěm demokratického centralismu. Společenský vývoj může a musí jít jen jedním směrem. Vlády politických stran se mohou měnit, nemůže se však s každou vládou měnit na několik let společenský systém a zejména ne jeho ekonomická základna. Usilujeme o pluralitní demokracii na základě socialistických výrobních vztahů. Proto se strana bude spojovat se všemi politickými skupinami, které budou usilovat o zachování materiální základny socialismu, která byla těžkou prací našeho lidu v uplynulých obdobích vybudována. Domníváme se, že socialistický tržní mechanismus je stejně životaschopný, aby nástupem podnikavosti a produktivitou práce prokázal své přednosti.

    Za šesté, za otevřenost světu. Současné hluboké změny v mezinárodních vztazích spojené s nástupem nového myšlení a nadřazením všelidských hodnot nad třídní umožňují Československu zaujmout novou mezinárodní pozici a obohatit své styky se všemi státy světa. Chceme zařadit naši ekonomiku a kulturu znovu do kontextu evropského a světového vývoje. Tento proces budeme realizovat bez větších obtíží v oblasti kultury a mezinárodní výměny lidí. V rámci této otevřenosti však nechceme tolerovat praktiky, které by vedly k poškozování a výprodeji národní ekonomiky, narušovaly naši samostatnost a svrchovanost, vnášely do naší společnosti kulturní a morální brak, terorismus a další formy násilí. Budoucnost vidíme ve spojení se všemi státy, které na principu rovnosti prokáží ochotu k vzájemné spolupráci.

    Soudružky a soudruzi, období, které je před námi, bude pro stranu obtížnější, než jsme byli zvyklí. Uvědomujeme si, kolik jsme zůstali dlužni ideálům a zásadám. Chceme-li zůstat významnou politickou silou, je nezbytné, abychom dosáhli vnitřní obrody. Především je třeba demokratizovat stranu. Dosavadní princip uplatňování vnitrostranické demokracie, demokratický centralismus, se postupně byrokratizoval. Stal se mechanickou metodou, která se pak s vývojem společnosti stala určitým anachronismem. Proto se dnes prvořadým principem výstavby strany stává široká vnitrostranická demokracie. Je třeba připouštět existenci názorových proudů ve straně s tím, že politika vedení strany bude určována vždy výsledky sjezdů nebo celostátních konferencí, které ukáží názory a postavení jednotlivých proudů ve straně. Takový postup ovšem předpokládá jejich častější svolání. Je třeba dát jim pracovní charakter a zbavit je proklamačního charakteru. Významným faktorem jednoty strany musí být neustále aktualizované akční programy. Ten bude i významným nástrojem aktivizace strany. Moderní strana nepotřebuje usilovat o formální jednotu, ale o akční jednotu. Aktivizace strany se musí stát programem, nemá-li dojít k rozpadu stranických řad. Ani současné předsednictvo strany neučinilo dosud dostatečné kroky proto, aby zmíněnému trendu, útlumu v řadách strany čelilo. Jsme si toho plně vědomi, považujeme za nutné dosáhnout nové kvality vnitřní jednoty ve vedoucích orgánech strany, dosáhnout jejího radikálního omlazení a aktivizace již na tomto sjezdu. Jen to umožní řešit za pochodu současné problémy. Aktivizace strany je nezbytný předpoklad úspěšného politického boje. Předvolební zápas vyžaduje dokonalou strategii, taktiku i organizaci.

    Soudružky a soudruzi, neobejdeme se ani bez zásadních organizačních změn v uspořádání struktury stranických orgánů a organizací. Měly by odpovídat také strategii a taktice předvolebního boje o získání důvěry občanů. Organizační struktura musí být pružná a akceschopná. Proto přicházíme s těmito návrhy. Nejvyšší orgány strany musí být uspořádány analogicky shodně se státoprávním uspořádáním federace. Ve vztahu k závodům a organizacím by vedle základních organizací strany měly vznikat Kluby komunistů, činnost klubů by mohla být organizována podle volebních obvodů nebo podle profesní a zájmové struktury. Přestavba aparátu strany by odpovídala nové organizační struktuře. Bude tvořen fundovanými odborníky. Cílem přestavby aparátu je kromě podstatného snížení jeho počtu i zvýšení jeho výkonnosti.

    Soudružky a soudruzi, domníváme se, že rozhodujícím hlediskem řešení všech problémů a otázek je hledisko budoucích podmínek, kdy strana bude působit v systému více politických stran a její činnost bude vyžadovat odborné a profesionální řízení založené na uplatňování nejmodernějších poznatků z oblasti politologie, ekonomiky, informatiky a řízení.

    Soudružky a soudruzi, dnes opět stojíme před otázkou volby. Jménem statisíců členů strany budeme rozhodovat o tom, jakým směrem půjdou její první kroky z krize. Odpovídat na otázku, zda je přáním československých komunistů, aby jejich strana byla i nadále organizací s tuhým centra1ismem založeným na systému příkazů a jejich poslušnému plnění nebo stranou svobodných lidí, se svobodným myšlením, spjatých společnou touhou po plném, šťastném, sociálně spravedlivém životě pro všechny.

    Odpovídat na otázku, zda budeme nadále stranou, která si dělá patent na jedině správnou a vědecky zdůvodněnou teorii s tím, že všichni ostatní nic nevědí a nic nepochopili. Nebo stranou, která chápe, že i partner a dokonce i soupeř má právo na své názory a je jen ku prospěchu nás a celé společnosti, dokážeme-li je vyslechnout, pochopit a poučit se.

    Je tedy zapotřebí volit. Volit politiku s lidmi, kteří ji budou dělat A tedy takovou politiku a takové lidi, kteří naši stranu vrátí tam, kde vždy měla být. Do čela zápasů všech pracujících lidí za jejich šťastný a svobodný život. Děkuji za pozornost.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Zpráva o zasedání ÚV KSČ (Rudé právo, 6.1.1968)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1885 přečtení)

    Zpráva o zasedání ÚV KSČ
    (Rudé právo, 6.1.1968)

    Ve dnech 3. - 5. ledna 1968 zasedal ústřední výbor strany, který pokračoval v jednání započatém na prosincovém zasedání. V souladu se závěry XIII. sjezdu a s tezemi O postavení a úloze strany v současné etapě vývoje naší socialistické společnosti schválenými na říjnovém zasedání projednal ústřední výbor zásadní otázky vedoucí úlohy strany, zvýšení akceschopnosti a účinnosti její práce.

    Na základě celkové koncepce naší politiky, směřující k vytvoření hluboce demokratické a rozvinuté socialistické společnosti, v souladu s nastoupeným procesem demokratizace ve státně politické oblasti, v zájmu dělby práce a nových vztahů mezi vrcholnými stranickými a státními orgány a pro zvýraznění významu presidentské funkce, jakožto symbolu dělnické a socialistické moci v tomto státě, rozhodl ústřední výbor rozdělit funkci presidenta republiky a prvního tajemníka ÚV KSČ.

    Z těchto důvodů plénum ústředního výboru KSČ schválilo na základě vlastní žádosti soudruha Antonína Novotného, aby jako president ČSSR byl uvolněn z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ.

    Dosavadní první tajemník ÚV KSČ soudruh Antonín Novotný stál v čele strany řadu let. S jeho osobností jsou spojeny významné úspěchy, kterých strana v těchto letech dosáhla jak uvnitř země, tak i v mezinárodním komunistickém hnutí. Ústřední výbor KSČ vysoce oceňuje záslužnou a obětavou práci, kterou v tomto složitém a náročném období soudruh Novotný v čele ÚV KSČ vykonal ku prospěchu strany a republiky a poděkoval mu za ni.

    Ústřední výbor pak prvním tajemníkem ÚV KSČ zvolil jednomyslně soudruha Alexandra Dubčeka, člena předsednictva ÚV KSČ a prvního tajemníka ÚV KSS. V jeho osobě se zachovává kontinuita stranického vedení a zhodnocují se zkušenosti z dlouholeté stranické práce.


    Celý článek... | Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Tzv. kladenský program KSČM (1992)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1940 přečtení)

    Program KSČM
    přijatý II. sjezdem KSČM na Kladně v prosinci 1992
    (tzv. kladenský program)

    Impulsy komunistického hnutí výrazně a nesmazatelně ovlivnily moderní civilizaci v zápase za svobodu a spravedlnost. V jeho vývoji se však projevily i závažné omyly a systémové chyby. Omezení a hromadné porušování politické i ekonomické demokracie učinily systém tzv. reálného socialismu neživotaschopným. Výsledkem byla značná diskreditace ideálů, z kterých hnutí vycházelo, a zpochybnění i dalších pokusů vytvořit sociálně spravedlivou společnost.

    Pád tzv. reálného socialismu v mezinárodním měřítku na konci 80. let znamenal zhroucení autoritářského a ideálům socialismu vzdáleného systému. Kapitalismus však přes všechny změny zůstává společenskou soustavou, která umožňuje, aby jedna část obyvatelstva žila na úkor jiné. Některé rozpory kapitalismu se prohlubují a objevují se nové prvky, které zjevně ukazují na potřebu jeho překonání. Zostřuje se rozpor mezi společenskými možnostmi a skutečnou šancí pro rozsáhlé vrstvy se uplatnit. Vyhrocují se globální problémy, narůstá nerovnoměrnost vývoje, svět je postižen sérií stále nebezpečnějších konfliktů, ekonomika světových kapitalistických center zvládá technologickou revoluci s narůstajícími sociálními ztrátami. Nejvyspělejší země přicházejí o své iluze o dosažení společnosti všeobecného blahobytu. Hledání alternativních tendencí proto vytváří možnost nového rozvoje komunistického a socialistického hnutí v souladu s nejlepšími tradicemi těchto hnutí i se světovými civilizačními trendy.

    V Československu byly po listopadu 1989 umožněny některé demokratické přeměny. Překážkou v jejich uplatňování a rozšiřování je však autoritářský postup pravice při obnově kapitalismu. Naše radikální pravice v mnohém demonstruje bezohledný třídní přístup a jeho uplatňování. Ekonomická reforma se soustřeďuje na vlastnický převrat, je organizována především státní byrokracií přivlastňující si národní majetek a spekulující s ním. Je prudce snižována životní úroveň širokých vrstev, zakládána neodůvodněná hluboká sociální diferenciace. Dochází k rozpadu zemědělství, narušení venkova a ohrožení potravinové bezpečnosti státu. Jsou omezovány možnosti rozvoje národní kultury, ohrožena je národní identita. K tomu se připojuje rozpad státu. Trend znečištění životního prostředí pokračuje a nabývá charakteru lokální ekologické katastrofy. Všechno to značně a dlouhodobě omezuje uplatňování potenciálu naší společnosti.

    1. Za novou tvář strany

    KSČM vznikla v březnu 1990. Převážná většina jejích členů zásadně odmítla mocenskou svévoli předlistopadové byrokratické elity. Porážku a zhroucení socialismu stalinsko-brežněvovského typu pochopila především jako důsledek faktického opuštění socialistických a komunistických myšlenek, neschopnosti hledat a prosazovat vlastní cesty postupu a umožnit všem občanům, aby se na tomto procesu skutečně podíleli. Podpora občanů se proto postupně vytrácela a byly znehodnocovány nesporné úspěchy. Poučena historií posledních desetiletí chce KSČM spoluvytvářet východiska ze současných problémů. Svou zásadní pozici vyjadřuje v tomto otevřeném programu, politické platformě pro další práci ve společnosti.

    V nových podmínkách komunisté nemohou a především nechtějí pracovat starým způsobem. KSČM programově navazuje na humanistické poselství zakladatelů socialismu, na pokrokové ideje minulosti a současnosti, na teoretický přínos Marxe a Engelse. Má silné domácí kořeny dané staletým zápasem proti sociálnímu a národnímu útlaku a ohrožení. Má pozoruhodnou tradici v politické kultuře spojené s činností Bohumíra Šmerala. Usiluje o růst občanského a národního sebevědomí a svobod, o rozvoj vědy a kultury. Vřazuje se mezi hnutí, která chtějí vytvořit spravedlivý pořádek ve světě.

    Komunistická strana Čech a Moravy je stranou, jež se staví bezvýhradně za politické, sociálně ekonomické, sociálně kulturní a národní zájmy a práva všech, kteří jsou živi z vlastní poctivé práce, všech, kteří se hlásí k ideálům občanské svobody na základě rovnosti, lidské solidarity a sociální spravedlivosti. Zaměřuje se na všechny, kteří svou prací vytvářeli i vytvářejí nové hodnoty, nové ideje, nové cíle, na dělníky, rplníky, techniky a intelektuály, na tvořivé a podnikavé lidi, na mládež, na to, aby svůj talent a své schopnosti mohl uplatnit každý. Hnutí, jehož je KSČM součástí, usiluje o svobodný, všestranný, harmonický rozvoj každého lidského jedince, který by vedl k rozvoji společnosti a současně byl jím zprostředkován. Z ideálu takového univerzálního lidského společenství odvozuje také svůj název - komunistická strana.

    Programovým cílem KSČM je vybudování moderní socialistické společnosti, společnosti svobodných, rovnoprávných občanů, společnosti demokratické, samosprávné, politicky a hospodářsky pluralitní, prosperující a sociálně spravedlivé. Společnosti, která každému poskytne příležitost, aby mohl uplatnit svou práci, své nadání, aby se mohl reálně podílet na vytváření své vlastní budoucnosti. Významným východiskem pro tyto přeměny je zvládnutí vědeckotechnické revoluce při respektování kulturně humanizačních a ekologických hledisek. Socialistická řešení jsou reálná a jejich prosazování naléhavé. Současná kvapná a nekompromisní obnova kapitalismu je však provázená silným ideologickým i mocenským tlakem. Aby možnost cesty k socialistické budoucnosti svobodnou volbou občanů nebyla uzavřena, je nutno usilovat o demokratickou, politicky pluralitní společnost se sociálně a ekologicky orientovaným tržním hospodářstvím, rovnoprávností vlastnických forem a cenící si státní a národní nezávislosti.

    KSČM chce získat pro své programové cíle širokou podporu veřejnosti. Může toho dosáhnout, bude-li sama příkladem svou organizací a charakterem své činnosti. Usiluje proto stát se samosprávným společenstvím občanů, kteří se svobodně sdružili k obhajobě demokracie, sociální spravedlivosti a společenského pokroku. Bez organizační jednoty by strana ztratila svou akceschopnost, bez demokracie svou životaschopnost. Důsledné dodržování vnitrostranické demokracie, samosprávné principy uspořádání strany a jejího řízení jsou bezpodmínečně nutnou součástí jejího vnitřního života. Posílení samosprávných prvků v životě strany předpokládá i otevřený a pohotový tok informací, znamená akceschopnost založenou na vysoké míře informovanosti. Strana si chce osvojovat i vysokou kulturu parlamentní práce a uplatňovat ústavní formy opoziční činnosti.

    Otevřený charakter strany chápe KSČM jako schopnost překračovat své vlastní organizační hranice a bezprostředně praktickou činností prokazovat sílu lidské solidarity. To je umožněno součinností samosprávných struktur strany s hnutími, jež se soustřeďují na spontánní občanské aktivity. Komunistické hnutí v minulosti již nejednou dokázalo překročit úzce stranické horizonty a stát se součástí široké fronty demokratických sil. Na tyto tradice nově navazuje vytvoření Levého bloku.

    Levicová alternativa společenského vývoje nemá jen jedinou podobu a KSČM není jejím monopolním nositelem. Vzájemná tolerance a spolupráce mezi levicovými silami i mezi různými myšlenkovými proudy uvnitř strany, řešení ideových sporů cestou svobodné diskuse jsou způsobem, jak při plodné mnohotvárnosti zachovat potřebnou jednotu sil v tom hlavním a nejdůležitějším. Spolupráce uvnitř Levého bloku i podpora ostatních levicových a demokratických sil přitom neznamená rezignaci na myšlenkovou, programovou a politickou identitu KSČM.

    2. Za demokracii a samosprávu

    KSČM usiluje o to, aby bylo překonáno odcizení všech forem moci a správy od lidu, které předchozí režim postupně obnovil a které současný režim svou politikou nově utvrzuje. Jde nám o skutečnou demokracii, o její obnovu a rozvinutí tak, aby se uskutečňovala nejen v zájmu lidí, ale stále více jimi samými. To znamená vládu lidu, pro lid a lidem. Jde nám o svobodného, plnoprávného, sebevědomého a odpovědného občana, který se bezprostředně a samostatně zasazuje o řešení problémů ekonomických, sociálních, kulturních a ekologických a kterému nic nebrání svou iniciativu v zavedených i nových formách uplatňovat.

    Naším cílem je pozvednout demokracii na vyšší úroveň, vytvořit demokracii socialistické občanské společnosti, ve které se zastupitelská, účastnická a přímá demokracie vzájemně doplňují a zprostředkují. Zákonodárné a zastupitelské sbory kvalifikovaně vymezují a kontrolují hlavní prvky společenského života, občané se pak mohou přímo vyjadřovat k otázkám, které se jich životně dotýkají, anebo v samosprávných strukturách přímo o nich rozhodovat. Nezbytným předpokladem takového demokratického systému je vysoká úroveň informovanosti občanů. Současně vycházíme z toho, že bez demokracie ekonomické se obsah demokracie politické vyprazdňuje a ztrácí smysl.

    Bezprostředním a nutným předpokladem je uhájení demokratického právního státu a důsledné dodržování základních lidských práv a svobod. Občané nesmí být jakýmkoliv způsobem diskriminováni pro své sociální postavení, politické přesvědčení, náboženství, rasu, národnost, anebo pohlaví, vylučováni z účasti na rozhodování o věcech, které se jich dotýkají, a z důvodů majetkových omezováni v právu na vzdělání, na ochranu zdraví a na kulturní rozvoj.

    KSČM obhajuje a chrání dodržování a další rozšiřování demokratických zásad, zejména politickou pluralitu společnosti. Nutnost demokratického dialogu vychází z rozdílnosti zájmů různých společenských vrstev i skupin a potřeby hledat a prosazovat obecný zájem. KSČM nekompromisně bojuje proti mocenskému monopolu kterékoli strany a proti jejímu spojování s výkonnou mocí státního aparátu. Usiluje o svobodu informací, o to, aby státní ani veřejné sdělovací prostředky nebyly zneužívány k jednostrannému ovlivňování veřejného mínění i k politické manipulaci a chce bránit vzniku jakéhokoliv informačního monopolu.

    KSČM prosazuje v souladu s jednotou občanského, národního a sociálního principu, aby byl náš stát půdou pro rovnoprávné uplatnění všech národů národností a etnických skupin. Současně považuje co nejtěsnější soužití českého a slovenského národa v jakékoli oboustranně přijatelné formě společného svazku za nutnou záruku zájmů obou národů. To nevylučuje rozvoj státnosti na území Čech, Moravy a Slezska. Za významné považuje KSČM vybudování efektivního, ekonomicky podloženého systému místní a územní samosprávy.

    3. Za prosperitu a sociální spravedlivost

    KSČM je přesvědčena, že výkonnost ekonomiky a její rozvoj závisí zejména na svobodném a plném uplatnění talentu a schopností každého. Za krok k dosažení tohoto cíle považujeme socialistickou tržní ekonomiku, opírající se o hospodářskou demokracii. Tento hospodářský systém vytváří rovnost příležitostí pro každého občana na základě sociální spravedlivosti. Zvýšení výkonnosti naší ekonomiky vcelku, i v jejích jednotlivých článcích, při demokratickém charakteru jejího vývoje (tj. s využitím samosprávných podnikatelských forem a zaměstnanecké účasti na majetku, na zisku a na řízení podniků) umožní dosáhnout spolehlivé životní jistoty občanů, zajistí naší ekonomice samostatné a svébytné postavení ve sjednocující se Evropě a zastaví postupné znehodnocování životního prostředí a přechod k jeho kvalitativní obnově.

    Přeměna vlastnických vztahů je nezbytnou součástí ekonomické reformy. V našem pojetí vede ke smíšené ekonomice, ve které hraje národní majetek, spravovaný Fondem národního majetku a provozovaný podnikatelským způsobem, rozhodující roli. Jde nám o to, aby vznikl sektor založený na samosprávném vlastnictví, schopný soutěžit s ostatními formami vlastnictví. Považujeme za otázku času, kdy obdobné samosprávné vlastnické sektory budou ve vyspělých zemích intenzívně spolupracovat a vytvářet tak možnost pro socialistické sjednocování světa.

    Proces změny vlastnických vztahů musí přitom respektovat potřebu plurality a rovnoprávnosti vlastnických forem, od ekonomického pronájmu podniků samosprávným zaměstnaneckým kolektivům přes družstva, komunální vlastnictví, zaměstnanecké akcie až po soukromé vlastnictví v malém i velkém podnikatelském měřítku. Národní bohatství je však nutné uchránit před rozdáváním či rozprodáváním pod cenou. Účast zahraničního kapitálu v naší ekonomice pokládáme za přínos, pokud znamená reálný příliv kapitálu jako rozvojového zdroje.

    Úloha trhu v ekonomice byla v minulosti zanedbávána. Nelze však přitom pominout nezbytnost usměrňování živelnosti trhu, ani stále se rozšiřující oblast potřeb uspokojovaných mimo trh. KSČM odmítá pouhé nahrazení centrálně direktivního systému systémem volného, prakticky ničím nespoutaného trhu. Vláda se nesmí a nemůže zříkat zodpovědnosti za stav hospodářství a tím méně za podniky, které jsou ve státním vlastnictví. Zvlášť důležitá je její aktivita při řešení strategických otázek strukturální, sociální a ekologické politiky.

    V zemědělství je nezbytné zachování výrazného podílu zemědělské družstevní výroby, která se osvědčila, je v souladu s celosvětovou tendencí a zdaleka nevyčerpala možnosti svého dalšího rozvoje. Základní cestu vidíme ve vytvoření podmínek, které zabezpečí růst efektivity družstevní výroby a soukromou zemědělskou výrobu obnoví ekonomickými prostředky tam, kde přinese společenský efekt. Zemědělství tak bude schopno zabezpečit výživu lidu a vytvoří příznivější podmínky pro obyvatelstvo venkova.

    Základní význam přikládáme řešení sociálních otázek. Jsme přesvědčeni, že sociální spravedlivost a ekonomická výkonnost nejsou protivníky, nýbrž spojenci, a že cesta k trvalé prosperitě vede právě přes jejich spojení. Protože s návratem ke kapitalistickému způsobu hospodaření neustále roste počet sociálně slabších skupin obyvatelstva, trváme na ochraně zájmů pracujících, jejíchž životní úroveň je závislá na mzdě, na právu na práci, na vytváření pracovních příležitostí pro nezaměstnané, na spravedlivém oceňování práce. Podporujeme nejrůznější formy sociálního vyjednávání za účelem udržení sociálního smíru.

    Zdůrazňujeme souvislost pracovního výkonu s obdobím přípravy na povolání i s neproduktivním obdobím vzhledem k věku či zdraví. Sociální politika má podporovat pracovní výkony a jejich oceňování, nikoliv pouze zmírňovat sociální diferenciaci. Soustava nemocenského, důchodového a sociálního pojištění však musí plně zabezpečit potřebnou péči o občany, kteří na ni mají nárok. Stejný důraz klademe na invalidy a občany se změněnou pracovní schopností. Mladé rodiny nemohou být odkázány na svépomoc či na rodiče, vstup do důchodového věku nemůže být počátkem živoření. Za naléhavý úkol považujeme prosazovat, aby všem ženám bylo zaručeno právo svobodně se rozhodnout, zda chtějí pracovat, nebo zůstat v domácnosti: Chceme odpovídající zastoupení žen ve všech veřejných funkcích ve společnosti. Ženy mají také právo na svobodnou volbu mateřství bez jakýchkoli omezení.

    Hospodářský rozvoj naší země musí být koncipován i z hlediska jeho dlouhodobé ekologické únosnosti. Chápeme úlohu států v této oblasti co nejšířeji, od zábrany znečištění životního prostředí, přes podporu zdravého bydlení až po uchování zemědělského lesního a půdního fondu a krajinných celků. Usilujeme o vytvoření soustavy oblastí se zpřísněným ekologickým režimem, která by se mohla stát významným regulačním nástrojem sociálně ekonomického vývoje. Za nezbytnou považujeme mezinárodní ekologickou spolupráci zejména se sousedními zeměmi a spolupráci se všemi organizacemi a stranami, zabývajícími se ochranou životního prostředí. Dlouhodobé řešení ekologických problémů vidíme v rámci perspektiv socialismu. Vykořisťování přírody a vykořisťování lidí jde ruku v ruce. Ekologizace všech oblastí společenského života je pro nás spojena s tvorbou nového životního stylu, protikladného povrchní konzumní a ziskové orientaci.

    4. Za rozvoj vzdělanosti, vědy a kultury

    Svobodný rozvoj každého jednotlivce je v nejtěsnější souvislosti s jeho možnostmi získávat vzdělání, osvojovat si kulturní hodnoty' rozvíjet svou kulturu myšlení a jednání. Růst tvůrčího potenciálu je projevem sociální i intelektuální zralosti sociálního, občanského i národního společenství. Svobodná dostupnost takových statků se nesmí znovu stávat privilegiem, je jedním ze základních lidských práv.

    V situaci. kdy se národní kultura ocitá jako celek ve stavu ohrožení, považuje KSČM za povinnost bránit národní kulturní dědictví a možnosti jeho dalšího rozvoje. Při respektování specifik tvůrčí práce a samosprávných forem její organizace je stát povinen v zájmu občanů podporovat tvorbu i užití kulturních a uměleckých hodnot při dodržování principu plurality ideových, filozofických a uměleckých názorů a proudů.

    Velkým nebezpečím při osvojování kulturních hodnot celou společností je nepřiměřená komercionalizace duchovní sféry. Jsme proti vytváření monopolů v oblasti tvorby a distribuce kulturních hodnot. Rozhodně je třeba bránit kulturní dědictví, nepřipustit rozprodej jedinečných uměleckých a kulturních statků do zahraničí, postavit se proti zašantročování národního kulturního fondu do soukromých rukou.

    Vědu a růst kvalifikačního potenciálu považujeme za významný zdroj rozvoje všech oblastí společenského života. Požadujeme, aby se zvýšil společenský status vědců a jejich práce, materiální zajištění vědeckých pracovišť. Prosazujeme i zlepšení sociálních podmínek vědeckých pracovníků, zejména pak mladých talentovaných lidí tak. aby nedocházelo k jejich hromadnému odchodu do zahraničí a mimo oblast výzkumu.

    Péče o intelektuální a tvůrčí potenciál společnosti vyžaduje co nejširší a nejkvalitnější bezplatné vzdělání na základě rovnoprávného přístupu občanů bez ohledu na původ, sociální postavení, politické přesvědčení či vyznání. Jednoznačně podporujeme státní, veřejné školství všech stupňů jako klíčový a směrodatný systém vzdělávání, ve kterém soukromé školy tvoří jen doplňkovou formu.

    Vedle péče o soustavu vzdělávání chceme pomáhat všestrannému rozvoji tělesné výchovy, především těch forem, které jsou spojeny se vzestupem zdraví a fyzické zdatnosti populace jako celku, s její vlastní sportovní aktivitou a péčí o tělesnou kulturu.

    Mládež by se podle našich představ měla stávat stále významnějším samostatným činitelem procesu vzdělávání, rozvoje duchovní a tělesné kultury, což odpovídá i její schopnosti překonávat myšlenkové stereotypy a podílet se na hledání a prosazování radikálně nových řešení.

    Pro svobodný rozvoj lidí je potřebné vytvářet předpoklady i ve sféře morálky. Proto je důležité dbát o uplatňování všelidských mravních hodnot i rozvoj pokrokových etických ideálů. Pozitivně v tomto směru oceňujeme i moderní formy humanismu obsaženého v různých světových náboženstvích, jmenovitě křesťanství. Rozhodně však jsme proti zneužívání upřímné víry občanů v plánech církví na získání či zvětšení světské moci. Naše vlastní dějiny jsou toho dostatečným příkladem.

    5. Za mír, spolupráci a sociální spravedlivost ve světe

    Ve světě, který je nadále sužován hlubokými rozpory moci a závislosti, bohatství a chudoby, se KSČM snaží důsledně vycházet ze své spoluodpovědnosti za problémy přesahující hranice jednotlivých států, za osudy dalších národů a společenství, za další utváření světového systému. Hodlá trvale - přes omezené možnosti - napomáhat procesům sociální emancipace ve světě, mírovému řešení konfliktu, rozvoji světové bezpečnosti a ozdravení globálních ekosystémů. KSČM podporuje požadavky na nový, spravedlivý ekonomický a informační řád na celém světě. Je si vědoma toho, že cesta zvládání globálních problémů je i cestou otevírání perspektiv socialismu ve světě.

    V mezinárodní politické činnosti KSČM podporuje všechny procesy, které směřují k upevnění míru, zvýšení mezinárodní bezpečnosti; rozvoji rovnoprávné spolupráce mezi všemi státy a národy, posílení národní suverenity a identity i integrity našeho státu. Právo svobodné volby politického, hospodářského a sociálního uspořádání a dalšího rozvoje národů považuje KSČM za potřebné přeměnit v závaznou mezinárodní normu, a tím i v předpoklad urychlujících se integračních procesů.

    KSČM se plně staví za přechod od poválečného blokového zajištění bezpečnosti a stability k novému celoevropskému systému důvěry a spolupráce mimo jakékoliv vojenské bloky. Jsme pro oživení helsinského procesu v nových podmínkách, pro řešení vznikajících národních a národnostních konfliktů mírovým a kulturním jednáním, respektujícím zájmy a práva všech zúčastněných stran.

    Nechceme' aby se naše země stala jednostranně závislou na kterékoliv mocnosti, ať již existující nebo nově vznikající. Nesmí jít o ekonomickou anexi, ale o rovnoprávný vstup do integračních procesu, jejichž obsahem by měl být vzestup materiální a duchovní úrovně, posílení osobních svobod občanu, národní svébytnosti a státní svrchovanosti, vyšší kvalita národního života. Taková integrace svébytnost země spíše nově podnítí. Chceme integrovanou Evropu rovnoprávných národů, chceme Evropu budovanou zdola, nikoli Evropu pro zájmy eurobyrokratů a monopolů.

    Víme, že odpověď na konzervativní výzvu minulých let není možná v rámci národního státu, ale minimálně na evropské úrovni. Je nutné se orientovat v politice evropské a světové levice a solidarizovat se s ní. KSČM je připravena spolupracovat se všemi pokrokově orientovanými demokratickými silami ve střední a východní Evropě, stejně jako v celé Evropě a v dalších regionech světa. Se všemi hodlá postupně, na základě vstřícnosti, utvářet a rozšiřovat partnerské vztahy.

    * * *

    KSČM je budována na otevřeném programu, otevřené politice, otevřené organizační struktuře. Odmítá ulpívání na doktrínách a strnulém formalismu, které ztěžují řešení problémů a komplikují i vztah k politickým partnerům. Chce být stranou socialisticky myslících a jednajících lidí, kteří se neustále inspirují novými myšlenkami a zkušenostmi a obohacují jimi svou ideovou a praktickou činnost. Především oni mohou objevovat a uskutečňovat sebeosvobozovací strategii, odpovídající přelomu 20. a 21. století.

    KSČM chce svůj program uskutečňovat v zájmu rozšiřování lidských práv a svobody. Tento zájem je při existenci třídně rozděleného světa projevem úsilí o naplnění všelidských hodnot. Může se uskutečňovat jen prostřednictvím občanů samotných, tj. vezmou-li jej za svůj a stane-li se programem jejich činnosti. KSČM chce k tornu získat podporu poctivě smýšlejících lidí.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Telegram uhorského predsedu vlády grófa Károlyho vedeniu SNR (1918)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1283 přečtení)

    Telegram uhorského predsedu vlády grófa Károlyho vedeniu Slovenskej národnej rady v Turčianskom Svätom Martine (1918)

    Sme presvedčení, že hovoríme z duše celého maďarského národa, keď sa v týchto kritických chvíľach obraciame s vrúcnymi slovami úprimne precítenej bratskej lásky na Slovenskú národnú radu.

    Maďarský ľud nedelila od Vášho ľudu ani nenávisť, ani protivy záujmov. Delila ho jedine hriešna politika tvrdošijnej triedy nášho národa, ktorá rovnako škodila i slovenskému, i maďarskému národu. Za tie krivdy, ktoré urážali city slovenského národa, nie je zodpovedný maďarský ľud, on nemá s nimi nič spoločné a podnikne všetko, aby túto hriešnu triedu v základoch vykorenil. My stojíme na tom stanovisku, že podľa svätého práva sebaurčovania, patriaceho každému národu, Slovenská národná rada tak rozhodne, ako uzná za najlepšie v záujme slovenského národa. Chceme však povedať, že podľa nášho presvedčenia a svätej viery slovenský a maďarský ľud sú na seba odkázané a že v priateľskej dohode a bratskej spolupráci musíme hľadať podmienky krajšej budúcnostia zábezpeku lepšieho života. Úspešnú prácu prajeme Slovenskej národnej rade a peknú, šťastnú, slobodnú budúcnosť slovenskému ľudu.

    S bratským pozdravom v mene Maďarskej národnej rady:

    Gróf Michal Károlyi, predseda


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: O centralisaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku (František Palacký, 21.12.1849)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1022 přečtení)

    Otázka o federaci aneb centralisaci zajímá již ode 20 měsíců mysli všech těch, kterým zřízemí a upevnění vlády konstituční v Rakousku na srdci leží. Sněmu Kroměřížskému nenecháno potřebného času, aby ji rozřešil všestranným objasněním a dorozuměním; však poněvadž tam jen jedna polovice říše zastoupena byla, nechceme škody odtud povstalé příliš vysoko vážiti. Vláda, oktrojovavši ústavu ode dne 4. března 1849, prohlásila se sama skutkem pro centralisaci, ne sice naprosto, a však vždy u vysoké míře provedenou. Proto chválena jest ode všech téměř německých žurnalův v říši, zvláště ale ve Vídni; tím větší nespokojenost jevily proti tomu všecky svobodné organy jinojazyčné, ano i v cizině ozýval se nejeden hlas o ní nedosti příznivý. Všickni ale znatelé souhlasí v tom mnění, že to jest vlastně hlavní a životní otázka říše Rakouské, od jejíhož více neb méně zdárného rozřešení především záviseti bude vnitřní její pokoj, a tudíž i veškeren prospěch i všecka moc její v Evropě vůbec. V ohledu tomto nabývá otázka ta i důležitosti celoeuropejské, a není se čemu diviti, že i zahraniční mužavé státní obracují k ní pozor svůj.

    Ústava oktrojovaná založena jest na základech tak širokých a volných, že v ní bez znamenité proměny celku dají se předce všeliké příhrady představiti a podstatné uvnitř opravy provésti; což ohledem na § 123, který dopouští její částečnou proměnu a tudíž i revisí na nejprvé příštím sněmu říšském, nemůže se jinak než za chválu jí přičítati. A poněvadž pronněny takové, dříve nežli navrhovány hudou cestou zákonodárnou, musejí zdravě rozmyšleny a všestranně uvažovány býti: nebudeť ani nám bohdá ve zlé vykládáno, když předložíme obecenstvu myšlenky své o důležité věci té. Samo pak sebou se rozumí, že máme-li navrhovati, co za lepší uznáváme, musí nám volno býti také dokazovati, proč to není ovšem dobré, v čem sobě změny přejeme.

    K orientování se na šírém poli tomto musíme předeslati některé úvahy o zvláštní povaze věku i státu našeho. Cit národnosti býval sice od jakživa u všech národů dosti mocnou pákou života veřejného i státního; jmenovitě u nás v Čechách jevil se takořka v popředí historie každého téměř století, s výminkou toliko XVI. a XVIII.; za nynější doby ale osobuje sobě v celé střední Europě moc a působení, jakových neměl ještě nikdy. Co XVI. a XVII. století byla idea církve a náboženství, to jest našemu věku idea národnosti. Pohled na nejnovější dějiny, zvláště roku 1818, musí o tom přesvědčiti každého, kdokoli jen chce. Pravda jest, že idea tato nepronikla ještě mysli a vědomí všech osob, všech individuí věku a státu našeho; neodpíráme, že mnohým osobám jest i protivna: vždy ale nabyla již, zvláště skrze maďarské přechvaty, takové síly a expansí do šíře i do hloubi, že dle přirozených zákonův světodějstva již nevstoupí dříve s dějiště, než až vykoná běh svůj skrze všecka stadia přírodného vyvíjení svého. Ty krajiny a osoby, zvláště v Rakousku, které podnes v ohledu národním jsou netečné aneb apathické, nebudou jimi ještě po desíti, po dvaceti neb po třiceti létech; následovně pohnoutky ve státu, brané z poměrův národnosti, které posavad mnohým dosti lehké býti se zdají, nabývají čím dále tím větší důležitosti. Každý muž u vlády, jenž pravdou věty této se tajiti aneb ji dokonce zapírati by chtěl, vězel by v osudném klamu; ano zpozdilé bylo by již všecko stavění hrází proti tomuto proudu věku našeho, a všeliké výmysly i prostředky lidské proti němu neměly by lepšího oučinku, nežli foukání proti větru, kterýmž jeho směr ani odvrátiti ani změniti se nedá.

    O interessy církve a náboženství zápasili před věky národové celé Europy skrze více než století velmi ukrutně a krvavě, až vysílení s obou stran sklonili se konečně k míru, t. j. k uznání a šetření práv soupeřových, čili k zásadě rovnoprávnosti vůbec. Má-li idea národnosti vésti ku podobnému dlouhotrvajícímu krve prolévání, jehožto počátek skutečně stal se roku 1848? Doufáme, že bohdá nikoli, protože to, k čemuž strany všecky musely by po sebe delším a krvavějším boji vždy předce jednou skloniti se, t. zásada rovnoprávnosti národův, aspoň u nás v Rakousku již napřed uznána, anobrž i za základní dogma v říši celé prohlášena jest. Spory tudíž jen o to ještě povstávati mohou, kdyby zásada rovnoprávnosti de jure již uznaná i přijatá, de facto někde rušena byla.

    Co ale jest nynější panování zásady rovnoprávnosti v Rakousku, ohledem na minulost, jiného nežli emancipace živlu slovanského a rumunského z nadvlády germanismu a maďarismu? (o poměrech v Istrii, Dalmatsku a Haliči, jakožto méně rozsáhlých, na tenkrát mlčeti můžeme). Němci a Madaři byli před březnem 1848 národové panující v Rakousku, Slované a Rumuni národové služební; onino tedy utiskovatelé, tito utiskovaní. Při prohlášení konstitucí v březnu 1848 tedy, chtěli-li onino skutečně, jak pravili, svobodě, museli důsledmě odříci se spolu nadvlády potud bezprávně usurpované, právě jako velicí statkáři svého panství nad poddanými. Němci učinili to ihned v theorii, ačkoli praxis za ní až podnes velmi dalece pokulhává; Maďaři ale odepřeli se toho jak ve praxi tak i v theorii, začež však nyní, jak vědomo, bolestně pykati musejí.

    Svoboda vůbec jen tam možná jest, kde všickni účastníci společnosti jakékoli požívají stejného práva, kde nikdo není rodilým pánem, nikdo rodilým otrokem druhého; čemuž však nikoli se nepříčí, aby pro dosažení účelu společnosti jedni stáli v čele, vedli a poroučeli, druzí následovali a vésti se dali t. j. poslouchali. Ve svobodném konstitučním státu platí zákonové všem občanům stejně; co jednomu právo jest, musí právo býti také druhému, aniž kdo ze zákonu a z práva obecného vyloučen býti smí. Slovem, konstitucí jest jen provedení ve státu známé oné a věčné zásady všeho práva i vší spravedlivosti: čeho sobě nechceš, jinému nečiň. Každé jakékoli nadpráví, každá jakákoli výsada (Vorrecht, privilegium), každá jakákoli podrobenost, která neplyne přirozeně a nutně z potřeby dosažení účelu státního, - nejsou nic jiného, než skutečné vyjmutí z práva, tedy negace práva, t. j. nepravost, křivda, bezpráví. Každá takováto výsada může jen pouhým násilím, nikoli právem uvedena i udržena býti ve státu; násilí pak vede všude za sebou stav války, v nížto všecko přirozené právo se zapírá, mizí a hyne.

    Obrátíce věty tyto, samy v sobě světlé a bezodporné, na skutečné poměry národů v Rakousku, nemůžeme neseznati, že při tolikeré rozličnosti národů těch, úplná jejich rovnoprávnost nejen za neodbytnou výminku celé konstituce, ale i za mravní základ samé říše vůbec považovati se musí; tudíž že o jakési nadvládě germanismu a maďarismu nad Slovany a Rumuny nikdy více ani řeči býti nesmí, jináče zajisté vypadli bychom z oboru práva opět do zádavy a křivdy, stát právní proměnil by se nám opět ve stát násilný, a pokoj ve válku, třebas na oko i dušenou.

    Je-li to vše pravda, co jsme dosavad přednesli, tedy otázka o centralisaci, kterou naše ministerium v Rakousku zavésti a upevniti se snaží, sama sebou rozhodnuta jest. Centralisace ta pro Rakousko již z té příčiny se nehodí, poněvadž stojí ve přímém a nevyhnutelném odporu s mravním základem celé říše a konstituce, s rovnoprávností národův. Ministerium mluvívá sice také o rovnoprávnosti, ale povážíme-li spůsob, kterým ji provésti usiluje, museli bychom formulovati smysl jeho po pravdě takto: "rovnoprávnost všech národností v Rakousku, s nadvládím však němčiny". Je-li to ještě rovnoprávnost? může-li nadvláda taková jiným národům diktována býti právem a mimo násilí? a může-li násilím takavým upevněn býti pokoj a stálost říše?

    Nechceme zde ani přísně na váhu bráti, proč ku př. v Uhersku nyní všude německé ouřadování se zavádí; Uhry nacházejí se posud ve stavu válečném, a to není řádný stav konstituční. Ani na to příliš nyní doléhati nebudeme, proč ouřadům českým před několika měsíci zapovězeno bylo, užívati mezi sebou jazyka českého; tento v každém ohledu neospravedlnitelný skutek zdá se, že cestou nekonstituční u vlády vylouzen byl, aniž bohdá u nových ouřadův bude míti platnost, an přesahuje i přes ty meze, které ministerium samo při své centralisaci stanovilo. Vezměme v úvahu jen poměry ty, které z ústavy dne 4. března nutně a nevyhnutelně plynouti mají.

    Paragrafem 33 a 36 té ústavy vázány jsou všecky vyšší národní snahy a všecken politický parlamentární život k jedinému centrum říše, k říšskému sněmu; neboť sněmové zemští nemají než jistá "nařízení" (Anordnungen) činiti o věcech svých domácích méně důležitých. Následovně ono vše absorbující cerutrum buďto stane se pravou směsicí u věže Babel, aneb jeden jediný jazyk (ku př. německý) přijat bude de facto za jazyk centrální. Tím ale skutkem vyloučeni budou všickni ostatní jazykové zemští na vždycky ode všeho veřejného parlamentárního života.

    I nebude ani na této ráně dosti, ale vláda centrální, užívajíc téhož jazyka, vyloučí nápodobně všecky ostatní jazyky ze všech oborův administrace vyšší. Takováto nerovmost nejen vyvrátí až do dna všecky ty liché řeči o rovnoprávnosti národův, a postaví pouhý klam za mravní základ říše, ale stane se i smrtelně nebezpečnou pro všecky ty národy, kteří kromě Rakous buďto ani nežijí, aneb aspoň politického života vyvíjeti nemohou. Národ zajisté, kterému každé národní politické a parlamentární pohybování na věky odňato jest, kdežto zatím sousedé v plné míře jeho požívají, - takový národ propadl neuchranně dříve neb později zahynutí svému co národ, a proti smrti takové není na světě léku. V takovémto smutném pádu nacházeli by se tedy nejen Čechoslované a Maďaři, ale i Jihoslované a Rumuni; neb i tito spokojiti se nechtějí a nemohou tou nadějí, že as kmenovci jejich v Turecku předejdou je příkladem veřejného života politického. Všickni tedy národové tito nemohou, ač by sebe raději chtěli, svoliti k centralisaci dotčené, poněvadž skutkem takovým podepsali by sami ortel smrti své a spáchali by samovraždu. Žádný poctivý representant národu svého nemohl by s dobrým svědomím podvoliti se v to na říšském směmě; a kdyby to i učinil, nevíme, mohl-li by skutek takový právem místo míti, jelikož slibové a závazkové nemravní dle božského i lidského práva za neplatné se uznávají.

    Co tedy jest činiti, aby nesnázem a rozpakům takovým dle možnosti se vyhovělo? Pomoc jest tu, aspoň v theorii, velmi snadná; ale i ve praxi nikoli nemožná. Potřebí-tě zprosta přesaditi několik článků z paragrafu 36 do paragrafu 35 a ustrojiti dle toho celek ústavy. Potřebí jest dopřáti jednotlivým národům rakouským tolik autonomie, tolik svobodného politického pohybování, tolik vlastního parlamentárního života, kolik stačí, aby bez ujmy jednoty říšské rovnoprávnost národů stala se pravdou, a kolik potřebí, aby odstranilo se nejen skutečné nebezpečenství, ale i boleplodná tvárnost helotismu u jedněch, panství u druhých. Pokudkoli národové budou míti příčinu, báti se o národnost svou, potud nebude v Rakousku nikdy spokojenosti a míru. A nebudou-li v tom ohledu dány garantie samým organismem státu, bude jistě od ministerium nadarmo plýtváno chlácholivými řečmi; nedůvěra, mající od dávna tisícero podnětů, vždy dále zmáhati se bude a hlodati veškerá držadla i všecky svazky oddanosti a lásky.

    Otázka, co v Rakousku podstatnějšího a pramenitějšího jest, říšská-li moc centralní, čili moci zemské a národní, a má-li onano sloužiti za míru těmto, čili naopak, - zdá se nám v samém skutku právě tak zbytečná, zahálčivá i pohoršlivá býti, jako jiné podohné otázky, ku př. o suverenitě knížat aneb národův. Staviti zoumyslna tyto zásady proti sobě, hledati v nich odpor a hádati se o přednost jedné nad druhou, nemůže než konečně k nesmyslům a k nepravostem vésti. Jako u člověka při skutečném oddělení duše od těla nastává smrt, tak i v organismu státním, kdyby organické jeho prvky a zásady počaly potýkati se vespolek. Mezi tím, jakkoli naprosto nemožné jest, vytlanouti v každém činu člověka, pokud v něm oučastnil se rozum čili duch, a pokud smyslnost čili tělo jeho, ouhrnkem přece rozeznání oboru duchovnosti a tělesnosti vůbec nikoli tím se neruší. Diskrecí a dobré vůle s obou stran tu v každém pádu potřebí bude.

    Dle našeho mínění jednota říše Rakouské, má-li býti neklamná i nezvratná, požaduje pro své centrum, čili pro "říši" vůbec, nutně a naprosto, jen následující záležitosti a předměty: 1. císaře a dům čili rodinu jeho; 2. záležitosti zahraničné; 3. vojenstvo pozemské i námořní; 4. finance říšské; 5. záležitosti obchodu a tudíž i 6. organy čili prostředky komunikační v říši vůbec. Dále ještě jest, ač ne naprosto potřebné, alespoň velmi žádoucí, aby to, co v jedné části říše za právo jest, ve druhé za křivdu považováno nebylo.

    Z výkladu tohoto pozná každý nepodjatý soudce, že my oboru činnosti čili područí moci centralní anebo říšské nikoli nechceme klásti meze nedostatečné a ouzké. Ministerstvy pro předměty dotčené potřebnými byla by jednota říše tím dostatečněji a stáleji upevněna i pojištěna, kdyby třebas ku př. zásada ta výslovně vyrčena i stvrzena byla, že nejen každá pevnost, ale i každičké dělo, kterékoli u vnitř hranic říše Rakouské se nachází, náleží výhradně do područí moci centrální čili říšské.

    Podlé toho mohly a měly by všecky ostatní záležitosti státní a národní v Rakousku ponechány býti mocem a sněmům zemským čili autonomii národův, - rozumí se, že pod řízením a štítem též moci exekutivní, která i v říši činna jest, a výhradně jen mocnáři čili panovníkovi přísluší. Nám zajisté ve sporu tomto nejde nikoli o nějaké obmezení moci a praerogativy panovníkovy, nýbrž naprosto jen o jiný přiměřenější a přirozenější mechanismus působení jejího. A protož všecky ty obyčejné důtky o naší prý neloyalnosti, našem rýpalství a separatismu atd. odkazujeme zase tam, odkud přicházívají, do oboru lži a utrhání.

    Kterak ale vlády zemské v Rakousku mají organisovány býti, aby neupadaly někdy do sporu ani mezi sebou, ani s vládou centralní, to jest arci věc uvažování mnohem delšího, nežli článkem novinářským obsáhnouti se dá. My aspoň nemohouce nyní do něho se pouštěti, chceme jen ouhrnkem a povšechně naznačiti zdání své o záležitosti této.

    Netajíme se, že bychom přáli, aby ministeria, která nyní pp. Bach, Schmerling a Thun ve Vídni zaujímají, buti dokonce zrušena, buď aspoň ve područí svém obmezema byla na ten způsob, aby všecka jejich běžná řízení odbývána byla ve zvláštních ministeriích zemských neboli národních. Každý větší komplex aneb každá národní gruppa zemí korunních mělaby v čele veškeré administrace své jednoho ministra, jenžby kodlegou sice byl ministrův říšských čili Vídeňských, ale přebývalby ve hlavním městě zemí sobě podřízených, maje pod sebou raddy ministerialní pro všecky větve administrací zemských. Takových ministrův museloby v celé říši býti při nejmenším sedm, a sice pro země 1. německé, 2. českoslovanské, 3. polskorusínské, 4. maďarské, 5. rumunské, 6. jihoslovanské a 7. italianské; vedle nich pak tolikéž sněmův zemských a soudův kassačních. Měl-liby ustanoven býti počet větší, my bychom tomu také tuze na odpor nebyli. Ministrové takoví, dostávajíce řádně důvěrné zprávy o poradách a uzavřeních kollegův svých říšských, museli by arci v čas potřeby zajížděti také sami k nim do Vídně. Od té doby, co železné dráhy a telegrafy do všech měst hlavních se rozbíhají, zřízení takové dalo by se provésti bez podstatných nesnází. Hlavní ale výhoda ze zřízení takového plynula by ta, že všecky záležitosti státní a národní, stojící pod ministerium zemským, dalyby se odbývati až do instance nejvyšší v řečech národních a že zásada rovnoprávnosti národů přestala by tudíž býti pouhým mámidlem.

    Šířiti se zde dále o idei této nebudeme. Pro znatele a pro dobromyslné čtenáře naznačili jsme ji bohdá již zřetelně dosti; aniž pak my v podrobnostech méně podstatných (při kterýchž toliko účel od nás vytknutý tak neb onak vždy přece dosíci se dává), svévolně s kýmkoli nesnaditi se chceme; co ale dávných nepřátel našich se dotýče, víme, že kdybychom z pouhé upřímnosti třebas i samu krev a duši svou před nimi vylili, oni vždy přece bůh ví z jakých neplech a nešlechetností viniti nás budou. Proto zdá se nám, žeby další naše řeč o věci této byla i zbytečna. Jen některých zvláštních punktů musíme několika slovy ještě se dotknouti.

    Především pokládáme za věc velmi povážlivou, děliti jednu a touž větev administrace veřejné (ku př. věci školní) mezi vládu říšskou a vlády zemské; tření mezi nimi bude nevyhnutelné, když jednakaždá bude chtíti rozšířiti obor područí svého naproti druhé; naprosto potřebí jest, aby každá větev taková celá i nerozdělená jedné moci toliko podřízena byla. Ba i tam, kde dělení arci nevyhnutelné jest, jmenovitě v oboru finančním, přáli bychom, aby ku př. všecky daně nepřímé odevzdány byly celé a bez výminky pod moc říšskou, daně pak přímé pod moci zemské, - arci že se závazkem k odvedení vyměřené částky do kass říšských, jakož až posavad bývalo. Jináče zajisté buď sama daň říšská, buď příplatek zemský považovány budou od kontribuentův za opus supererogationis, za břímě mrzuté a zbytečné, při čemž interesse státní v obou případnostech trpěti bude. Jen takovýmto roztříděním a isolováním (osamocením) předmětův jednotlivých v ústrojí státním dá se předejíti a uvarovati na budoucnost nebezpečné jejich tření se mezi sebou.

    Uvažovali jsme centralisaci rakouskou posavad výhradně se stanoviště národního, proto že ono pro nás nejdůležitější jest. Připomeneme-li ale sobě, kterak ve Francii, státu takměř jednorodém a jednonárodním, mnozí z nejosvícenějších vlastencův jediné možnou spásu nyní jen v jeho decentralisování hledají, přesvědčíme se ochotně, že věc ta má i jiné stránky velmi důležité a nebezpečné, do jichžto rozjímání však pouštěti se zde nechceme.

    Nesmíme ostatně zamlčeti o zdání svém, že jakkoli již nyní potřebné se vidí v Rakousku zřízení zvláštní říšské rady dle §§ 96-98 ústavy oktrojované, potřeba však taková stala by se ještě mnohem vážnější a pilnější při zřízení ministerií zemských nahoře dotčených. Rada ta, složená z mužův nejzkušenějších a nejváženějších u všech národův Rakouských, a záležející asi z rady užší, oudův totižto stále ve Vídni přebývajících, a rady širší, roztroušené po všech krajinách, - měla by za povinnost, sloužiti dobrým zdáním svým v každé státní potřebě jak ministrům, tak i mocnáři samému, a však pod výminkou, aby i císař pán i ministrové jeho měli dokonale vždy na vůli, dle vlastního uznání svého, šetřiti a poslouchati rady té, aneb nic. Toby pak tuším nad jiné mnohé prostředky napomohlo k jednotě, stálosti a blahobytu říše, utvrdilo by politiku její uvnitř i zevnitř, aniž by vadilo a vaditi mělo zásadám konstitučním a svobodě národův rakouských.

    Konečně ještě odpovědíti musíme na důtku, která odpůrcům centralisace v Rakousku nejhojněji a obyčejně se činívá. Praví se totiž, že vláda rakouská musí býti silná a důrazná, a protož především sestředěná na jednom místě a v rukou jedněch. My sice nevíme, bývá-li vždy silný ten, kdo se pouští do boje s přírodou a právem: že ale v boji takovém konečně vždy klesnouti musí, o tom nepochybujeme. Zdá se však, že naši odpůrcové matou v řeči své snad mimovolně rozličná ponětí dohromady, mluvíce totiž o vládě silné, a mníce pod tím jen vládu pohodlnou. Jest-li tomu tak, nechceme jim v tom odpírati naprosto; máme však za to, že pohodlí nenáleží mezi přední požadavky vlády konstituční. Pohodlný, co do státního zřízení, jest jen despotismus a barbarství; vlády osvícené a svobodomyslné bývávaly od jakživa pilny v šetření tisícerých interessův státních a občanských, a protož nemohly ani nechtěly vyhlašovati pohodlí svého za věc ve státním organismu nad jiné důležitější.

    V Praze dne 21. pros. 1849.

    Fr. Palacký.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Vyhlásenie Národnej rady Slovenskej republiky k vzniku nezávislej Slovenskej republiky (1.1.1993)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2007 přečtení)

    Vyhlásenie Národnej rady Slovenskej republiky k vzniku nezávislej Slovenskej republiky
    Schválené Národnou radou Slovenskej republiky uznesením z 1. januára 1993 číslo 117

    Slovenská republika sa 1. januárom 1993 stáva nezávislým a demokratickým štátom.

    Slovenská republika ako zvrchovaný, samostatný a právny štát je jedným z dvoch nástupníckych štátov Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky. Slovenská republika vyjadrila princípy svojej štátnosti prijatím Ústavy, Vyhlásením k parlamentom a národom sveta, ako aj deklarovaním záujmu o členstvo v Rade Európy. Prevzatím záväzkov z medzinárodných zmlúv potvrdzuje politické rozhodnutie žiť v pluralitnej demokracii, rešpektuje a ctí si ľudské práva a základné občianske slobody. Plnením uvedených dokumentov a záväzkov vytvára základné garancie slobody, spravodlivosti a mieru.

    Národná rada Slovenskej republiky, nadväzujúc na Ústavu Slovenskej republiky a ústavný zákon o zániku Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky, vyhlasuje, že 1. januárom 1993 potvrdzuje vôľu a pripravenosť Slovenskej republiky stať sa riadnym členom Organizácie Spojených národov a plniť všetky záväzky, ktoré z tohto členstva vyplývajú. Rovnako deklaruje záujem o členstvo v Rade Európy a o štatút zmluvnej strany Európskeho dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd a potvrdzuje pripravenosť plniť všetky záväzky, ktoré z toho vyplývajú.

    Národná rada Slovenskej republiky slávnostne vyhlasuje, že Slovenská republika nadväzuje na demokratické tradície a humanistický odkaz predkov a že je pripravená nadviazať a rozvíjať diplomatické styky so všetkými demokratickými štátmi sveta, ktorým záleží na priateľstve a mierovom spolunažívaní podľa zásad vzájomnej úcty, rovnosti, nezasahovania do vnútorných záležitostí, politickej nezávislosti a neporušiteľnosti štátnych hraníc.

    Bratislava 1. január 1993

    Zdroj: www stránky Národnej rady SR


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Vyhlásenie Národnej rady Slovenskej republiky k parlamentom a národom sveta (3.12.1992)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1725 přečtení)

    Vyhlásenie Národnej rady Slovenskej republiky k parlamentom a národom sveta
    Schválené Národnou radou Slovenskej republiky uznesením z 3. decembra 1992 číslo 86

    Slovenská republika sa 1. januárom 1993 stane ako jeden z dvoch nástupníckych štátov Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky samostatným, zvrchovaným a nezávislým štátom.

    Slovenská republika ako zvrchovaný, plnoprávny člen medzinárodného spoločenstva štátov bude vo svojej vnútornej i zahraničnej politike vychádzať z rovnakých hodnôt, aké zastávajú ostatné demokratické štáty, ktorými sú bezvýhradná úcta k ľudským právam a základným slobodám, zásady pluralitnej demokracie a právneho štátu, ktorých dôsledné naplňovanie tvorí základ slobody, spravodlivosti a mieru.

    Slovenská republika sa bude riadiť v medzinárodných vzťahoch pravidlami medzinárodného práva, ako aj cieľmi a zásadami zakotvenými v Charte OSN, Záverečnom akte Helsinskej konferencie, Parížskej Charte pre novú Európu a ďalších dokumentoch KBSE.

    Slovenská republika ako jeden z právnych nástupcov zakladajúceho člena OSN vyjadruje svoju vôľu a pripravenosť stať sa riadnym členom tejto univerzálnej medzinárodnej organizácie. Slovenská republika potvrdzuje všetky záväzky voči OSN, ktorých nositeľom bola do 31. decembra 1992 Česká a Slovenská Federatívna Republika. Vyjadruje svoje odhodlanie plnohodnotne sa zapojiť do jej činnosti, ako aj činnosti jej odborných organizácií a prispieť tak k naplneniu všetkých cieľov a zásad OSN v záujme upevnenia mieru a bezpečnosti a k plneniu úloh OSN vo všetkých oblastiach jej činnosti.

    Slovenská republika bude pomáhať rozvoju spolupráce v Európe s cieľom vytvoriť účinný celoeurópsky bezpečnostný systém a prispievať k ďalšiemu rozvoju procesu európskej integrácie.

    Slovenská republika má záujem urýchlene sa stať členom Rady Európy a stať sa po Českej a Slovenskej Federatívnej Republike zmluvnou stranou Európskeho dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd a všetkých zmluvných dokumentov, ktoré ho dopĺňajú, vrátane vyhlásení prijímajúcich práva jednotlivcov podávať sťažnosti na porušovanie ľudských práv Európskej komisii a Európskemu súdu pre ľudské práva.

    Slovenská republika bude dôsledne plniť záväzky týkajúce sa nešírenia jadrových zbraní, zníženia ozbrojených síl a výzbroje na úroveň dostatočnú na svoju obranu a bude sa zasadzovať za posilnenie dôvery a stability na mnohostrannom i dvojstrannom základe.

    Slovenská republika bude rešpektovať práva a plniť záväzky týkajúce sa národnostných menšín a etnických skupín v súlade s normami medzinárodného práva, medzinárodnými štandardmi, ako aj záväzkami prijatými na pôde KBSE.

    Slovenská republika bude vytvárať politické, ekonomické, zmluvné a legislatívne podmienky na postupné zapojovanie a budúce členstvo v hlavných európskych hospodárskych, politických a obranných organizáciách. Potvrdzuje záväzky dohodnuté Českou a Slovenskou Federatívnou Republikou v Európskej dohode o pridružení a má záujem o jej rýchle prevedenie na Slovenskú republiku.

    Slovenská republika sa bude usilovať o začlenenie do medzinárodných obchodných vzťahov a svetovej ekonomiky a urýchlene stať sa členom v organizáciách GATT, v Medzinárodnom menovom fonde, Svetovej banke a Európskej banke pre obnovu a rozvoj a o ďalšiu spoluprácu s nimi.

    V súlade s platnými normami medzinárodného práva a v rozsahu ním ustanovenom sa Slovenská republika ako jeden z dvoch nástupníckych štátov Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky bude považovať s účinnosťou od 1. januára 1993 za viazanú mnohostrannými i dvojstrannými zmluvami a dokumentmi, ktorých stranou bola k tomuto dňu Česká a Slovenská Federatívna Republika.

    Podľa príslušného ústavného zákona a Zmluvy medzi Slovenskou republikou a Českou republikou o delení majetku Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky Slovenská republika prevezme svoj podiel na finančných záväzkoch Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky voči tretím štátom a medzinárodným organizáciám. Všetky otázky spojené s právnym nástupníctvom bude sa Slovenská republika usilovať riešiť dohodou s Českou republikou.

    Slovenská republika je pripravená nadviazať s druhými štátmi diplomatické styky a rozvíjať s nimi vzťahy na zásadách zvrchovanej rovnosti, nezasahovania do vnútorných záležitostí, rešpektovania územia, politickej nezávislosti a neporušiteľnosti štátnych hraníc.

    Osobitnú pozornosť bude Slovenská republika venovať vzťahom s Českou republikou. Bude sa usilovať o takú mieru spolupráce a koordináciu vzájomných vzťahov, ktorá zabezpečí zachovanie tých väzieb medzi oboma štátmi, ktoré slúžia na prospech ich občanov.

    Národná rada Slovenskej republiky sa obracia na parlamenty a národy sveta v nádeji, že tieto podporia vstup Slovenskej republiky do medzinárodného spoločenstva ako rovnoprávneho partnera, prispejú k vytvoreniu všetkých podmienok na to, aby Slovenská republika mohla v plnom rozsahu plniť tieto svoje ciele a predsavzatia.

    Bratislava 3. december 1992

    Zdroj: www stránky Národnej rady SR


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Vyhlásenie Slovenskej národnej rady k odsunu slovenských Nemcov (12.2.1991)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1626 přečtení)

    Vyhlásenie Slovenskej národnej rady k odsunu slovenských Nemcov
    Schválené Slovenskou národnou radou uznesením z 12. februára 1991 číslo 78

    Koncom roku 1989 sa národy strednej a východnej Európy vyslobodili spod totalitných režimov. Aj slovenský národ, usídlený v zemepisnom centre Európy, na území Slovenskej republiky, deklaruje svoju vôľu žiť ako národ slobodný a demokratický. Želáme si, aby Slovenská republika bola šťastným domovom nielen Slovákov, ale aj ostatných národností a etník obývajúcich jej územie. V tomto zmysle cítime nutnosť vyjadriť sa aj k osudu nemeckých spoluobčanov na území Slovenska v dávnejšej i nedávnej minulosti.

    Pri skúmaní tisícročných dejín nášho národa nemôžeme zabudnúť, že popri našich predkoch osídľovali priestor Slovenska aj príslušníci iných národov Európy. Významné miesto medzi nimi patrí nemeckým osadníkom, ktorí na pozvanie uhorských panovníkov prichádzali už od dvanásteho storočia do našich krajov. Generácie nemeckých ľudí s ich zručnosťou, vzdelanosťou a pracovitosťou zanechali na našom území hmotné i duchovné pamätníky a tie sa stali nerozlučnou súčasťou kultúrneho bohatstva dnešného Slovenska. Spomeňme prekrásne historické jadrá väčšiny našich miest, chrámy či radnice a v nich klenoty architektúry, maliarstva, sochárstva či umeleckých remesiel. Ani hospodársky rozvoj, najmä rozmach baníctva, si nemožno predstaviť bez tohto prínosu. Duchovný rozvoj sa viaže na pozoruhodné diela humanistickej literatúry, filozofie či práva. Významné miesto v našich dejinách mali aj nemeckí reformační kazatelia, učitelia a vedci. Národy strednej Európy spolu organizovali obranu proti osmanským Turkom. Neskorší rozmach osvietenstva, tereziánske reformy, štúdiá našich osvietencov a národných buditeľov, to všetko čerpalo i z pokladnice nemeckej vzdelanosti. Po stáročia žili naše národy vedľa seba, znášali dobré i zlé stránky osudu bez väčších vzájomných treníc.

    Vznik Československého štátu v roku 1918 znamenal i pre slovenských Nemcov novú fázu rozvoja. Vtedy žilo na Slovensku 140 tisíc Nemcov, teda asi 5 % obyvateľstva. Nový štát umožnil úspešný rozvoj nemeckého školstva, kultúrnych ustanovizní a slobodné pôsobenie politických strán. Žiaľ, nástup Hitlera k moci radikálne zmenil aj situáciu slovenských Nemcov. Napojenie sa časti politickej reprezentácie slovenských Nemcov na Sudetonemeckú stranu K. Henleina sa ukázalo ako historicky pomýlený krok. Po zániku Československa v roku 1939 politická reprezentácia slovenských Nemcov sa aktívne usilovala o pripojenie Slovenska k Hitlerovej ríši. V období Slovenskej republiky 1939-1945 sa Karmasinova totalitná Deutsche Partei a jej paramilitaristické zložky FS (Freiwillige Schutzstaffel) a neskorší Heimatschutz stali priamym nástrojom nacistickej zvôle, organizátormi násilia, predvojom antisemitizmu a nezakrytou opozíciou aj proti umierneným skupinám vtedajšej slovenskej politickej reprezentácie. Vieme však, že mnohí Nemci si najmä po roku 1942 uvedomili scestnosť politiky vedenia DP a časť z nich sa zapojila aj do antifašistického zápasu. Po vypuknutí protifašistického povstania na Slovensku a následnej okupácii Slovenska sa prehĺbil politický a ľudský rozkol medzi slovenským a nemeckým obyvateľstvom. Vtedy sa začala aj tragédia slovenských Nemcov, strata ich domova.

    Je historickým faktom, že veľká väčšina slovenských Nemcov musela opustiť svoju starú vlasť na priamy rozkaz H. Himmlera a za súčinnosti špičiek Karmasinovej strany. Evakuácia slovenských Nemcov sa začala od polovice septembra 1944 a ukončila sa vo februári 1945, teda tesne pred celkovým obsadením Slovenska Červenou armádou. Starší pamätníci vedia, že mnohí slovenskí Nemci sa bránili opustiť svoje domovy, ale márne. Po skončení vojny sa časť evakuovaných Nemcov vrátila späť na Slovensko. Vtedy sa začalo druhé dejstvo tragédie, na ktorom sa, žiaľ, aktívne podieľali aj slovenskí ľudia. Odsun Nemcov z Československa, Poľska a Maďarska kodifikovali víťazné mocnosti v článku 13 Postupimskej dohody. Takisto Košický vládny program česko-slovenskej vlády deklarovali odňatie štátneho občianstva Nemcom s výnimkou aktívnych antifašistov, čo potvrdil dekrét prezidenta republiky č. 33 z roku 1945. Tak sa vyše 32 tisíc slovenských Nemcov po násilnom sústredení v pracovných táboroch v Petržalke, Novákoch a Poprade stalo obeťou deportácií do oboch častí rozdeleného Nemecka. Je zvlášť poľutovaniahodné, že touto fázou odsunu boli postihnutí zväčša nevinní pracovití ľudia, práve tí, čo sa po skončení vojny dobrovoľne rozhodli vrátiť na Slovensko, lebo ho považovali za svoju vlasť. Títo naši nemeckí spoluobčania trpeli za tých, ktorí v mene nemeckej menšiny na Slovensku slúžili nacizmu.

    * * *

    Prešlo takmer polstoročie, mnohé rany preboleli, zrodili sa nové generácie v nových podmienkach.

    My, predstavitelia slobodného demokratického Slovenska, chceme vstúpiť do spoločenstva národov s čistými účtami. Odsudzujeme princíp kolektívnej viny, nech by sa zdôvodňoval akýmikoľvek argumentmi. Uvedomujeme si, že evakuáciou a následným vyhnaním nemeckých spoluobčanov Slovensko stratilo etnickú skupinu, ktorá po stáročia tvorila súčasť spoločného civilizačného úsilia a významne sa podieľala na pestrosti kultúrneho koloritu našej krajiny.

    Dnes vám všetkým, pamätníkom dávnych rozbrojov, vyhnancom, aj ich potomkom, podávame zo Slovenska priateľskú ruku. Pokúsme sa zabudnúť na spory a krivdy. Spoločne pracujme na zveľaďovaní dávnej domoviny.

    Nech most porozumenia medzi našimi národmi navždy preklenie vysychajúcu rieku vojnovej nenávisti.

    Bratislava 12. február 1991

    Zdroj: www stránky Národnej rady SR


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Projev prezidenta ČSR Edvarda Beneše při potvrzení ve funkci (28.10.1945)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2599 přečtení)

    Projev prezidenta ČSR Edvarda Beneše při potvrzení ve funkci
    (Praha, Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé, 28.10.1945)

    Poznámka: Projev se uskutečnil po schválení usnesení Prozatímním Národním shromážděním: "Prozatímní Národní shromáždění potvrzuje podle článku 2 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, č. 47 Sb., o Prozatímním Národním shromáždění, že president republiky dr Edvard Beneš, řádně zvolený Národním shromážděním dne 18. prosince 1935, zůstává podle §u 58, odst. 5 ústavní listiny ve své funkci až do nové volby presidenta republiky."

    -----

    Pane předsedo, paní a pánové!

    Obraceje se tímto poselstvím na Prozatímní Národní shromáždění, děkuji všem jeho členům za potvrzení v mém dosavadním úřadě až do doby příští řádné volby presidenta republiky. Vítám upřímně ustavení tohoto našeho prozatímního parlamentu jako přechod od vládnutí dekrety presidentskými ke skutečné kontrole parlamentní, k vytvoření demokratického veřejného mínění a k brzkému zvolení ústavodárného Národního shromáždění naší demokratické republiky.

    Byl jsem zvolen presidentem republiky v řádné volbě dne 18. prosince roku 1935 po odstoupení Presidenta-Osvoboditele. Po tříletém úřadování jako president jsem byl - po rozhodnutí o mnichovském diktátu - německým nátlakem přinucen se vzdát své funkce; bral jsem ovšem hned tehdy v úvahu nutnost odejít za hranice a připravovat věci pro blížící se válku, o jejíž nevyhnutelnosti jsem byl po Mnichově ještě více přesvědčen. Po obsazení Prahy dne 15. března 1939 jsem zaujal stanovisko, že - vedle toho, že jsem mnichovskou dohodu jako president státu nikdy ani neschválil, ani nepřijal, ani nepodepsal, ani svým podpisem neratifikoval - právně Němci svou vlastní a jimi násilím nám vnucenou t. zv. dohodu mnichovskou porušili a zničili. To bylo ostatně také právní hledisko, zastávané západními velmocemi, Anglií a Francií. Winston Churchill to r. 1940 veřejně prohlásil. Po mém soudu se tím pro nás obnovila automaticky mezinárodně-právní situace předmnichovská.

    Na základě toho, když vypukla válka a když zejména v Anglii uzrála situace, abychom mohli utvořit vládu, žádal jsem, jednaje s britským ministerstvem zahraničí o ustavení naší nové vlády, aby byla přijata zásada o mezinárodně-právní kontinuitě Československé republiky a o přímém následnictví naší vlády zahraniční po vládě předmnichovské. I když vláda britská měla o možnosti svého výslovného uznání této zásady pochybnosti, jasně nám přiznala, že si my theorii o mezinárodně-právní kontinuitě Československa pro sebe a pro Československo můžeme hájiti a dle toho postupovati.

    Vzhledem k tomu jsem tehdy žádal o uznání celého prozatímního státního zřízení, t. j. presidenta republiky, vlády a zvláštního parlamentárního orgánu, Státní rady. Toto uznání bylo tomuto prozatímnímu státnímu zřízení uděleno dne 21. července r. 1940. Od té chvíle přejal jsem znovu funkci presidentskou v zahraniční vládě londýnské, háje právní thesi, že nezákonností Mnichova - a vším tím, co po něm následovalo a co jsme my nikdy neuznali - mé presidentství nebylo přerušeno.

    Celým naším zahraničím - až na zcela nepatrné výjimky - bylo toto stanovisko také přijato. Ode dne 18. července roku 1941 byla novým spojeneckým uznáním - zejména uznáním Sovětského svazu a Velké Britanie - situace presidenta a vlády československé postavena právně úplně na roveň všem hlavám států a vlád spojeneckých, čímž se mezinárodně-právní postavení našeho státu a vlády stalo úplně nesporným.

    Proto před 18. prosincem r. 1942, kdy sedmileté trvání mé presidentské funkce bylo dovršeno, vláda londýnská se usnesla vyhlásiti, že funkce presidenta republiky na základě 58. článku ústavy československé zůstává až do chvíle, kdy bude možno přistoupiti k řádné volbě presidentské na základě naší ústavy. Tento postup Prozatímní Národní shromáždění nyní svým rozhodnutím potvrzuje.

    Ať se postup ten posuzuje po stránce ryze právní jakkoli, je jisto, že ohromná většina národa dává mu politicky svou plnou sankci a že Prozatímní Národní shromáždění, které má všecky prerogativy voleného parlamentu, vyjádřilo svým rozhodnutím jen souhlas československého lidu jako celku s tímto postupem. Pokládám tudíž za svou povinnost funkci presidentskou až do řádné volby presidentské dále vykonávat. (Hlučný potlesk.)

    Budiž mi při tom dovoleno jen dodat to, co skutečně cítím a co nechci ani vám zatajovat: Zažil jsem jako president státu už od roku 1936 a hlavně od roku 1938 události skoro neuvěřitelné. Prožíval jsem - jsa na místě tak zodpovědném - u nás dobu zápasu o nacism od r. 1934, dobu Mnichova a t. zv. druhé republiky, protektorátu, odtržení Slovenska a celého okupačního utrpení našeho lidu snad ze všech nejbolestněji. Bylo mi vždy jasno, že nejde jen o speciální problém náš, nýbrž o ohromnou mravní a politickou krisi světovou - a tak jsem vždycky na události ty reagoval. Vzal jsem si však v letech 1938-1945 za životní cíl učinit společně s vámi všemi všecko, aby v nastávající válce to, co v roce 1938 učiněno být nemohlo - zachránění ohrožené a pak dočasně ztracené demokracie a státní neodvislosti a svobody - bylo provedeno v míře co možno nejvyšší, co nejrozhodněji a co nejúplněji.

    Dnes máme po válce a našeho cíle bylo v míře opravdu veliké dosaženo. Ve chvíli, kdy se sejde definitivní a přímo volené Národní shromáždění, aby to vzalo také na vědomí, budu pokládati tento úkol v boji o osvobození vlasti - myslím, že je mi dovoleno říci - úkol, svěřený mně a všem těm, kteří na něm spolupracovali, se souhlasem národa, za skončený. To, co bude následovati potom, bude nová fáze naší státní politiky a o té bude znovu rozhodnuto suverenním lidem českým a slovenským neodvisle od všech těch uvedených událostí.

    Chtěl bych k tomu připojit ještě jednu poznámku. Náš parlament neměl doposavad možnosti, aby vzal na vědomí a prodiskutoval všecky ty události, ku kterým došlo u nás od roku 1936 a od počátku roku 1938. Já sám jsem při různých příležitostech v exilu prohlásil, že se své strany v daném okamžiku vše, co jsem v těch těžkých dobách své presidentské funkce konal, parlamentu a celé národní veřejnosti předložím. Jsou to otázky, týkající se událostí politiky vnitřní i zahraniční. Uvažoval jsem s některými svými kolegy, zdali by to nebylo možno učinit už nyní ve chvíli, kdy po prvé zase předstupuji před naše Národní shromáždění, byť by to bylo Národní shromáždění prozatímní. V dohodě s nimi jsem zatím od toho pro tento okamžik upustil. Učinil jsem tak z důvodů především mezinárodních; nemohl bych ještě ani dnes říci vše, co by mělo býti řečeno a co by mohlo události všecky úplně a správně osvětliti. Jsou to věci, které drásaly a drásají ještě dnes všecky naše city, a jistě je třeba o nich mluvit ve chvíli, kdy to bude bráno u nás více jako historie nežli politika. Všecky své věci - fakta, názory a stanoviska k nim - mám však už úplně připraveny a předám je veřejnosti, jakmile situace bude k tomu vhodná anebo jakmile budu o to pravoplatnými činiteli požádán. A pak řeknu o všech těch pohnutých událostech pravdu plnou a všecku, jak já ji viděl a jak já jsem ji zažil.

    Mnichovský diktát znamenal, paní a pánové, že se má na útraty Československa zachránit evropský a světový mír. Události ukázaly, že se mír nezachránil a zachránit nemohl, že naopak jen velikou válku učinil naprosto nevyhnutelnou. Československý lid byl mnichovským diktátem vydán v ruce nejhoršího evropského diktátora přes to, že byl připraven se zbraní v ruce svobodu svou bránit a že dvakráte v rozhodujících chvílích jsem nařídil ve své funkci presidentské mobilisaci našich branných sil.

    Po provedení diktátu mnichovského začal však brzo v Československu důsledný a rozhodný odpor a boj. Lid český a slovenský opravdu zůstal ve všech svých hlavních složkách své tradici, své samostatnosti, své demokracii a svému boji o národní svou kulturu věren. Když pak Němci obsadili Prahu a brzy na to v září roku 1939 válka začala, byla jednota mezi lidem doma a emigrací všech odstínů za hranicemi téměř jedním rázem potvrzena. Vytvořili jsme si rychle nutnou organisaci politickou v zahraničí, začali jsme organisovat vojsko ve Francii a v Anglii, a po červnu r. 1941 také v Sovětském svazu, kam jsme hned po pádu Polska poslali své první vojenské jednotky s instrukcemi, aby vyčkávaly vojenských událostí na východě. Naši vojáci se pak účastnili obranných bojů na francouzské frontě a po kapitulaci Francie podařilo se nám je jen s největším úsilím převésti do Anglie. V červenci roku 1940 docílili jsme uznání své vlády v Londýně, jíž stál v čele Msgre dr Jan Šrámek; pak dalším vývojem byla postupně uznávána ostatními státy spojeneckými, až v červenci roku 1941 byla postavena na roveň politicky, diplomaticky a vojensky všem ostatním spojencům plným uznáním se strany Sovětského svazu a Velké Britanie.

    V srpnu roku 1942 byl formálně odvolán Mnichov jak vládou britskou, tak i de Gaullovou vládou francouzskou. V květnu a červnu roku 1943 podnikl jsem úřední cestu do Spojených států amerických a dotvrdil definitivní přátelský vztah mezi Československem a Spojenými státy. Téhož roku v prosinci vykonal jsem návštěvu Sovětského svazu, při čemž byla podepsána spojenecká smlouva mezi námi a Sovětským svazem. Zároveň jsem projednal u příležitostí této cesty politické otázky s naší emigrací v Moskvě a dohodl se s našimi vůdci komunistické strany o další spolupráci mezi Londýnem a Moskvou a o přípravách k politické spolupráci po válce v osvobozené vlasti. V květnu r. 1944 byla podepsána mezi námi a Sovětským svazem dohoda o převzetí našeho osvobozeného území do správy naší vlády. V téže době došlo na západní frontě k invasi a naše vojsko z Anglie bylo posláno k dobývání Dunkerku. Téhož roku v srpnu došlo k banskobystrickému povstání na Slovensku a brzo na to k příchodu prvních našich vojenských jednotek do vlasti.

    V lednu r. 1945 byl jsem sovětskou vládou pozván já i naše vláda k přesídlení na naše osvobozené území; k odjezdu z Londýna došlo pak na začátku března. Během března byla dojednávána v Moskvě dohoda našich politických stran o první vládě domácí a o jejím politickém programu v osvobozené vlasti. Předsedou jejím byl jmenován Zdeněk Fierlinger, náš velvyslanec v Rusku. Sestavení vlády a její program politický byl pak vyhlášen na počátku dubna v Košicích. Zůstali jsme na kratší čas v Košicích a na Slovensku, zatím co náš vojenský sbor z Ruska s vypjetím všech svých sil dobýval Slovenska. Dne 5. května vypuklo pražské povstání a došlo k těžkým bojům na pražských barikádách. Dne 9. května vtrhla Rudá armáda do Prahy a dokončila její osvobození. A brzo na to vstoupila i naše vláda sama do osvobozené Prahy.

    Mezitím paralelně postupoval náš odboj politický i vojenský u nás doma. Politický odboj v zemích českých i na Slovensku byl neobyčejně rozrůzněný a rozsáhlý - účastnil se ho skutečně národ jako celek ve všech možných formách. Nelze zatím krátce a syntheticky zachytit ty nesčetné jeho formy a způsoby - byl to opravdu odboj národní, v pravdě lidový, spontánní a ideově demokratický; začal hrozným pronásledováním naší inteligence a bývalých příslušníků armády a vyvrcholil na konec revoltou nejširších vrstev lidu v Praze. Vojensky projevoval se vedle obou zmíněných povstání slovenského a pražského především rozsáhlým hnutím partyzánským, jež vykonalo činy opravdového válečného hrdinství.

    Taková je, paní a pánové, krátká historie význačnějších událostí z našeho zahraničního a domácího odboje. A od polovice května roku 1945 až do dnešního svolání Prozatímního Národního shromáždění začali jsme v rámci Národní fronty domácí činnost politickou a práci budovatelskou v osvobozené republice.

    Není jistě nikoho z nás, kdo by si nebyl vědom ohromnosti našich dnešních úkolů. Víte snad všichni, jak si já formuluji problematiku dnešní doby. Odmítám pokládat jednotlivé její události za oddělenou a samostatnou část, béřu je všecky v celku a syntheticky a hledám jejich hluboký dějinně filosofický smysl. Krise před první světovou válkou a pak válka sama, ruská revoluce a ostatní revoluce poválečné, dvacetiletý politický boj mezi oběma válkami, boj o mír a stabilisaci poválečných poměrů, vznik fašismu a nacismu, těžká krise poválečné demokracie, pokusy o vyhnutí se druhé světové válce a mnichovský diktát, druhá veliká válka světová a její hrozné formy s totálním barbarským ničením celých stran, tříd a národů, pád všech světových fašismů a dnešní pokusy o vybudování nových demokracií, položení problému přeměny sociálních struktur dnešních národů a států a volání po stvoření nového člověka a nového světa - to všecko je mi jeden jediný veliký celek událostí, jedna s druhou spojená, jedna v druhou zapadající a vzájemně z druhé vycházející; podmiňují se navzájem a tvoří společně charakteristiku naší doby, začínající přibližně prvními lety 20. století a daleko se ještě nekončící nejen dnešními chvílemi poválečnými, ale ani příštími lety druhé polovice našeho století.

    V historii světa a Evropy bude tato doba tvořiti zvláštní velikou a krajně revolučně vzedmutou kapitolu, bude náležeti mezi nejbouřlivější chvíle světových dějin a bude označována jako přechod, přelom a tvoření se - za těžkých krisí, válek a lidského utrpení - nové fáze lidské společnosti, nebo aspoň jako pokusy o ni a začátky jejího tvoření.

    Společně s Masarykem jsem po první válce světové zdůrazňoval, že musíme jíti v duchu politiky evropské a světové a že se musíme vždycky snažit své českoslovenství vložit do rámce smyslu dějin světových; že se musíme snažit pochopit, kam svět - a nikoliv jen ten či onen národ - jde a co chce, a dle toho sami postupovat, dle pravdy a práva, dle všelidské morálky a dle správně chápané a správně určené filosofie dějin světových, neboť moderní dějiny jsou stále více a více dějinami světa a nikoli jen dějinami jednotlivých národů. Že se při tom budeme přidržovati jako stát menší především toho státu a té orientace, která znamená větší jistotu a bezpečnost speciálně našemu státu, rozumí se mi samo sebou.

    Tak jsem se díval na události evropské od roku 1934, když jsem viděl, že krise evropská musí patrně vyústit ve velikou válku proti fašismu a nacismu, tak jsem se na ni díval speciálně v roce 1938. A odtud moje stanovisko: jít za každou cenu cestou vývoje světového, světového pokroku, pravdy, práva, správné lidské, světové morálky a světové demokracie. Bylo mi už tehdy jasno, že novou válkou dojdeme k přelomu moderní společnosti, společnosti orientované světově, důsledně demokratické a sociálně a hospodářsky spravedlivější. Dnes jdeme do tohoto přelomu, do nových velikých změn, do sporů o ně, do převratových událostí, smírných a povlovných na jedné straně, bojových a revolučních proměn místních a dílčích, i celoevropských a světových na straně druhé.

    V duchu této převratné doby musíme řešit všecky problémy naší vnitřní politiky; a ve skutečnosti naše politika od 4. dubna 1945 - a vlastně už od posledního roku naší vlády zahraniční - v tom smyslu postupovala. Přebudováváme, jedním slovem, svůj stát.

    Po roce 1918 jsme nemohli dělat to, co děláme dnes. Nebyl vývojově tak daleko svět mezinárodní, nebyly vývojově tak daleko ani naše poměry vnitřní. Od té doby však prošlo 20 let našich bojů uvnitř a prošla hrozná světová válka, která celý svět revolucionovala. Staví se nám tudíž problémy, které řešit musíme a které řešit budeme: problém nové, revidované konstituce, otázka naší nové vnitřní administrace, definitivní řešení vztahu Čechů a Slováků, problém Němců a Maďarů a našeho nového národního státu, problém nové pozemkové reformy, problém postátnění, eventuelně znárodnění klíčového průmyslu, bank a pojišťoven, problém měnové reformy a s ní souvisící sanace státních financí, jakož i řešení otázky státních dluhů a nového státního hospodaření a rovnovážného rozpočtu; a především ovšem velký problém morální: plné zavedení ztraceného právního řádu a řádného hospodaření v celém státě, jedno z nejtěžších dědictví převratné doby posledních sedmi let - to jsou otázky, které námi všemi lomcovaly v uplynulých měsících a které musíme řešit a vyřešit, děj se co děj.

    Prozatímní Národní shromáždění nemá odhlasovat novou ústavu. Bude však v jeho rámci připraveno mnoho materiálu a mnoho zkušeností pro revisi všeho toho v naší ústavě, co je dobou už překonáno, co se ukázalo jako nevyhovující dnešním poměrům anebo to, co se přímo neosvědčilo. Už dnes mnoho z toho, co revidováno bude, je nám jasno, především některé věci zásadní: Bude na prvním místě přebudována celá správa republiky ve smyslu právomoci nové instituce t. zv. národních výborů. Vyslovil jsem se o této instituci positivně už za hranicemi a je mi samozřejmé, že bude do naší konstituce vklíněna. Po roce 1918 přijali jsme v podstatě starou byrokraticko-policejní správu rakouskou a přes to, že už tehdy návrh na dnešní formu národních výborů byl učiněn, nebyl přijat hlavně z ohledu na naše Němce a Maďary - těm nebylo možno tehdy tu míru svobody a demokracie dáti. Dnes jsou poměry jiné. Budeme míti stát národní, národní výbory představují bezesporně vyšší stupeň demokracie a sám princip decentralisace, jímž naše ústava bude proniknuta už také s ohledem na Slovensko, si tuto reformu samozřejmě vynucuje.

    Víme všichni, že náhlé uvedení v činnost národních výborů po válce vyvolalo řadu nedorozumění a řadu zneužití: některé národní výbory se pokládaly za všemocné a dle toho jednaly; jiné byly konstituovány na rychlo a nevyhovovaly ani potřebám lidu, ani svým správním povinnostem; jiné konečně přímo zneužívaly svého postavení. Dnes je v celku mezi nimi už dost pořádek, ale pro budoucnost musí platiti - a budou platit - tyto zásady: národní výbory budou co nejdříve a řádně, t. j. dle řádných předpisů volebních, zvoleny; národní výbory budou míti přesně vymezenu svou kompetenci, kterou nebudou moci překračovati, a konečně národní výbory budou bezpodmínečně podřízeny své demokratické hierarchii a budou se jí bezpodmínečně podrobovati.

    Já nemám pochybnosti, že s hlediska právního a správního budou národní výbory za těchto okolností představovati skutečný pokrok, že to bude uplatnění toho, čemu se u nás říká "lidová" demokracie, a že se jako nová forma státní správy v rámci státního života osvědčí. Náš lid je pro tento způsob státní správy zralý.

    Totéž platí o zásadě decentralisace. Decentralisace je přímý důsledek a doplněk demokracie. Nebudeme-li míti u nás Němce a Maďary, bude decentralisace nejen možná, ale všemu obyvatelstvu republiky naprosto nezbytná. Bude to decentralisace nejen legislativy, nýbrž i exekutivy. Decentralisace bude provedena shůry dolů, od parlamentu ústředního k sněmům zemským, výborům okresním a výborům místním; od vlády pražské k výkonným orgánům v jednotlivých zemích, okresech a obcích. Při tom bude možno respektovat zvláštnosti a speciální potřeby jednotlivých zemí. To vše v přípravách revise konstituce bude probráno, svobodně, demokraticky a smírně uváženo, a zásady a formule budou předloženy k rozhodnutí ústavodárného parlamentu. V rámci toho bude definitivně řešen právně a administrativně poměr Čechů a Slováků.

    Ovšem víme všichni, že tím celý poměr Čechů a Slováků vyřešen nebude. Vycházíme všichni ze zásady o naprosté rovnoprávnosti Čechů a Slováků. (Potlesk.) Prováděti ji není jen problémem administrace; je to otázka mravního vztahu a poměru jich obou, je to otázka lidského vztahu s jedné i druhé strany, je to otázka morální a politické výše jak jedněch, tak druhých. Pro mne osobně to nikdy nebylo problémem; ale pro řadu našich občanů s obou stran to ještě problémem je a já bych si přál, aby toho nikdo ani u Čechů, ani u Slováků nepodceňoval. Historie roku 1938 a 39 a vše to, co následovalo, je a musí býti nám všem výstrahou. Správná psychologie, politický takt, vrcholná trpělivost jedněch s druhými, lidskost, sebekritika a naprostá objektivnost je a musí býti přímo zákonem s obou stran pro budoucnost.

    My i spojenci v podstatě - a na základě událostí druhé světové války - jsme přijali zásadu národního státu, a dřívější zásady ochrany menšin vzhledem k tomu, že se neosvědčily - především vinou menšin samých - nebudou znovu uplatněny. Každý stát si věci ty bude řešit sám a teprve později se uvidí, jak problém ten bude řešen mezinárodně, patrně novou bezpečnostní organisací spojených národů. Pro nás se tím klade problém Němců a Maďarů a jeho definitivní řešení.

    Rozhodli jsme se pro odsun našich Němců do Říše. Spojenci nám toto stanovisko mezinárodně potvrdili. Odůvodňujeme to řadou nejvážnějších důvodů nejen politických, nýbrž i mravních, a já prosím všechny naše politické činitele, aby otázku tu vůbec posuzovali především také s hlediska mravního. Pokusili jsme se až do r. 1938 a zejména v roce 1938 dohodnouti se s nimi v duchu opravdu liberálním a opravdu lidsky. Všecky naše pokusy totálně zklamaly. Je dnes jasno, že od roku 1934 záměrně v plné dohodě s Hitlerem a v plné zodpovědnosti veliké většiny našich Němců byl připravován rozvrat našeho celého státu. Nešlo jen o připojení našich Němců k říši; naši Němci se dali ve své 80-90 %ní většině úplně do služeb barbarského nacismu k zničení našeho státu a k podlomení všech mravních a kulturních sil a hodnot našeho národa. A když se pak zmocnili za vedení Hitlerova a společně s Němci z říše celého našeho státu, neslýchaným způsobem, barbarsky a nelidsky nás a naší zemi tyranisovali. Všecky mosty mezi nimi a námi byly jejich postupem navždy strhány; náš společný život s nimi není možný. (Potlesk.) Musí tudíž odejít, neboť jiného řešení v zájmu klidu a míru Evropy prostě není.

    Historie posledních deseti let tu ostatně mluví sama. Až bude nyní během připravovaných procesů s našimi Němci pověděno všecko o celém zákulisí tohoto grandiosního komplotu a o skutečném vztahu našich Němců k Hitlerově vládě, uvidí celý svět, jak jsme v právu a jak mravní zákony o spolužití občanů a lidí mezi sebou mluví pro nás. Činím apel na všecky velké spojence z druhé války světové, která začala právě Mnichovem, na Sovětský svaz, na Velkou Britanii, Spojené státy, Francii a Čínu - a na všecky ostatní - aby nám pomohli vyřešit tuto otázku definitivně a učinili konec všem příštím pokusům o nějaký nový Mnichov. (Potlesk.) Naše geografická situace a historie naší země od 10. století tu může býti všem dostatečným důvodem a dokladem k tomu, že toto konečné řešení německé otázky u nás je naprosto nezbytné, jedině správné a opravdu logické.

    Že všecky přípravy k přesunu Němců od nás se musí dobře organisovat, provádět humánně, lidsky, nenacisticky a v plné dohodě se spojenci, rozumí se nám samo sebou. Já to zde před Národním shromážděním znovu zdůrazňuji.

    V tom duchu byly připraveny naše dekrety ohledně občanství německého a maďarského občanstva; našimi občany budou jen ti, kdož naše občanství znovu od naší vlády obdrží. Dále dekrety o konfiskaci německého a maďarského majetku: německý majetek je zabrán jako záloha na naše reparace proti německé říši, která prováděla po celých sedm let u nás takové devastace a rabování, že všechen německý majetek u nás na to ani zdaleka nestačí. To ostatně nevylučuje položení otázky reparací s naší strany v celé její šíři. I tímto řešením chceme však ulehčit ten tak obtížný a složitý problém reparací po této válce vůbec.

    Také problém Maďarů může a musí býti po této válce u nás rozřešen. Nebude to na podkladě prostého odsunu, bude to postaveno více na základě výměny obyvatelstva. Maďarů je u nás jen málo více nežli Slováků v Maďarsku. Jsme ochotni se o této výměně s Maďarskem dohodnouti. Ale i tu apelujeme na Spojence, aby nenechali národnostní problém maďarský a všech jejich sousedů nevyřešen. Po dnešní válce je nutno, aby i mezi Maďarskem a všemi jeho sousedy byla otázka menšin vyřešena na základně ryze národní a aby menšiny byly z dnešních hranic všech těchto států přesunuty do svých států národních. Rozumí se, že ty menšiny, které odmítnou do svého národního státu se vrátit, budou definitivně přenechány národnostní assimilaci státu druhého.

    Zdůrazňuji tento problém proto, že už dnes máme doklady o tom, jak se v jistých kruzích v dnešním Maďarsku už zase připravuje nové revisní hnutí. V zájmu budoucího míru ve střední Evropě a v zájmu míru vůbec volám po tomto definitivním a nekompromisním řešení národnostní otázky po této druhé světové válce. Já vím, že tím vznikají těžké problémy a že tím budou částečně trpět nevinní s vinnými. Ale až z toho vznikne opět válka, tu pak nevinní s vinnými trpět nebudou? A nebude to pak utrpení nesrovnatelně větší?

    V souvislosti s konfiskací německého a maďarského majetku, jakož i majetku zrádců a kolaborantů byl vydán dekret o nové reformě pozemkové. I to je otázka dalekosáhlá. Celé statisíce hektarů půdy mají přejít v držení českých lidí na podkladě ustanovení, v dekretu onom obsažených. Další reforma pozemková, která především bude míti za cíl stanoviti definitivně vrchní hranici pozemkového vlastnictví pro všechny obyvatele republiky, bude diskutována později a bude provedena až rozhodnutím parlamentu. To se stane teprve po provedeném osídlení pohraničí, po řádném provedení a prozkoumání všech statistik ohledně zemědělského obyvatelstva a zemědělského vlastnictví vůbec.

    Nesmíme však zapomenouti, že provedením dekretů o odsunu německého obyvatelstva se nám položí další veliké problémy. Především odejde tím z republiky nejméně asi 800.000 pracovních sil. Tím dosavadní hospodářská síla a kapacita republiky bude velmi oslabena a stát tím bude ochuzen. Bude to znamenat pro nás veliké oběti, musíme si toho být vědomi, ale tyto oběti náš stát v zájmu budoucího klidu a míru musí přinést. Naši národohospodáři musí dobře propočítat, co to bude znamenat pro celou naši poválečnou hospodářskou úroveň a celé naše hospodaření veřejné i soukromé, a musí z toho vyvodit náležité důsledky.

    Jedním z našich velkých problémů budovatelských budou i všecky naše problémy finanční, především otázka reformy měnové a s ní souvisící problémy oddlužení státu, vytvoření nové základny pro hospodaření státní a pro přísné uplatnění zásady o vyrovnaných státních rozpočtech už v nejblíže příštích letech. Nemám v úmyslu zabývat se otázkami těmi v tomto poselství v podrobnostech. Chci vytknouti jen několik hlavních zásad.

    Vydali jsme o otázkách těch už nejdůležitější dekrety. Prozatímní Národní shromáždění bude se nutně i jimi zabývat a bude jistě jednat o nových zákonech, zapadajících do těchto důležitých opatření. Zdůrazňuji jen, že nám bylo a je jasno, že pokud nebude otázka měny definitivně řešena, nezdvihne se nynější úroveň pracovní morálky v republice. Dále zdůrazňuji, že si musíme býti vědomi, že všechny dnešní operace finanční, spojené s reformou měnovou, se musí bezpodmínečně podařit, neboť opatření taková se nedají opakovat, mají charakter definitivní a jsou dělána jednou pro vždy, a celý náš další finanční postup v hospodářství státním i soukromém je na nich postaven.

    A konečně: měnová reforma je současně v našich dějinách největší operací státně-finanční. Musíme nalézti krytí pro závazky státu již dnes existující, t. j. pro náš státní dluh, a pro závazky, jež stát musí v důsledku války převzít ať přímo, či nepřímo skrze zvlášť k tomu zřízené instituce. Mezi tyto závazky patří dluhy Německa vůči československému hospodářství, vůči Národní bance, vůči našemu peněžnictví a našemu průmyslu. Patří sem i náhrady válečných škod našim občanům a podnikům, jež bude třeba aspoň do určité míry uskutečnit. A patří sem konečně i veškeré výdaje rekonstrukční a rehabilitační, na které si stát bude musit vypůjčit doma nebo za hranicemi. Břemeno, doléhající na státní finance, musí býti sníženo operacemi finančními, mezi které patří především majetkové dávky, a dále realisací jmění, které stát obdrží ze zkonfiskovaného jmění německého, maďarského a z jmění zrádců a kolaborantů, a konečně z jmění, jež eventuelně připadne státu z oddekretované již reformy pozemkové a také ovšem z reparací mezinárodních.

    Bude tudíž třeba, aby Národní shromáždění, které nyní bude vedoucím a rozhodujícím činitelem ve všech věcech rozpočtových, si tu své úkoly, své povinnosti, ale především také svá práva uvědomilo a důrazně je vykonávalo. Budiž pamatováno na to, že mezi aktem měnové úpravy a všemi zásahy, směřujícími k oživení hospodářské činnosti ve státě, musí býti úzká časová a věcná koordinace. Nemělo by smyslu prováděti měnovou reformu a pokračovati dále ve finančním státním hospodaření, jaké bylo prováděno až doposud. A jedním z hlavních předpokladů měnové úpravy je právě řádné hospodaření státní. (Potlesk.) Zchudli jsme, paní a pánové, a nezbývá než se na čas uskrovnit. Máme k disposici méně statků a musíme tomu dáti výraz i finančně. Vyrovnané rozpočty a všestranné úsporné hospodaření - to je a bude hlavním úkolem vaším jako je úkolem každého parlamentu. Dnes za to všechno přebírá zodpovědnost před národem také náš parlament.

    Bude to všecko operace ohromná; bude to řada řešení, jejichž dosah pro celou budoucnost státu a blahobyt všech jeho občanů bude veliký; bude to opravdu: buď - anebo. Vyzývám tu opět všechny příslušné činitele k vypětí nejvyššího úsilí a k uplatnění všech schopných odborníků. A volám po opravdové oddanosti všech k tomuto velikému úkolu, stejně jako vyzývám všecky naše občany ke spolupráci v tomto směru a k plnění všech jejich povinností daňových a jiných. Salus rei publicae, to budiž v tomto ohledu opravdu nejvyšším zákonem pro všechny obyvatele republiky bez rozdílu.

    Ponechal jsem na konec poznámky k našemu snad nejdůležitějšímu opatření hospodářskému, stanovenému podepsáním dalekosáhlých dekretů o postátnění a znárodnění klíčových průmyslů, o postátnění bank a pojišťoven. Neskrývám si nijak fakt, že se tím dotýkáme struktury dřívější liberální společnosti a že se tu dáváme na cesty, které mají vésti k socialisaci moderní společnosti. (Potlesk.) Není to nějaký hotový přechod z jedné fáze vývoje naší společnosti do fáze nové; je to jen začátek budování nových forem vlastnictví, vedle vlastnictví soukromého a družstevního.

    Upozornil jsem už ve svých veřejných prohlášeních dřívějších - znáte je všichni - že to znamená veliký morální a sociální úspěch pro ohromnou armádu našich dělníků, ale řekl jsem také, že nesmíme si však činit ilusí, že to hned bude znamenat nějaký nový ráj, nějaké veliké ulehčení anebo všestranné materiální zlepšení pro dělnictvo a průmyslové obyvatelstvo vůbec. Soudím, naopak, že první ozvuky opatření těch budou tíživé a že povinnosti, jež z toho dělnictvu - a nám všem - vzniknou, budou nesmírně zavazující. Dělnictvo bude musit míti vysokou morálku sociální a státní, aby se opravdu cítilo plně zodpovědným za celý hospodářský život státu. Musí si uvědomit, že se u nás začíná budovat celá nová společenská morálka a že těmito opatřeními neměníme jen instituce, nýbrž chceme a musíme tvořit také nového člověka.

    Stejně si musíme uvědomit s celou vážností věci, že se nám celý proces socialisace musí podařit. S takovými věcmi se nemůže hazardovat. Uvažte jen, co by to znamenalo, kdyby nás veliký pokus nebyl úspěšný:

    a) Celý svět na nás dává pozor a bude nás dle toho soudit, nejen naši schopnost, ale i naši státní odolnost pro budoucnost. Dle toho vzhledem k nám bude nadále postupovat. A zklameme-li, bude k nám nemilosrdný.

    b) Položili jsme před světem na váhu - a to principiálně - celý problém socialisace jako takové. Jestliže by se nám celá tato operace nepodařila, je možno, že bychom mohli kompromitovati na dlouhou dobu i princip sám. Ti, kdož jsou mezi vámi socialisty, vědí, co to znamená.

    c) Kdybychom neměli úspěchu, ohrozili bychom celý náš hospodářský život; měli bychom v našem hospodářství brzo chaos, úpadek všeobecné úrovně hospodářské a klesání ve všech oborech národního života jako nutný z toho důsledek. Pokles naší výkonnosti hospodářské by znamenal i těžkou a na dlouhou dobu nenahraditelnou ztrátu naší prestyže zahraniční a politického významu našeho státu.

    Neuvádím tyto poznámky, abych srážel odvahu našich politických činitelů, kteří se dali do této práce s takovou oddaností a nadšením. Podepsal jsem sám tyto dekrety z plného přesvědčení, že náš lid je pro opatření ta zralý a politicky i sociálně pro ně dostatečně připraven, jak jsem také už veřejně sám prohlásil. A mám pevnou víru, že to bude pro nás úspěch. (Potlesk.) Uvádím je jen proto, abych ještě jednou upozornil, jakou zodpovědnost jsme na sebe vzali, co úsilí to všechno bude vyžadovat a že nikdo z nás v této veliké výstavbě republiky nemůže a nesmí scházet. Upozorňuji, že proces zestátňovací se musí díti s největším využitím všech odborníků obchodních a průmyslových, že se musí díti za účasti a pod kontrolou všech politických stran, odborně, vědecky, nestranicky. V dnešní situaci, kdy trpíme podvýrobou, nemůžeme si také dovolit, aby zestátňovací proces se stal omluvou pro nehospodárný provoz, pro ztrátové hospodaření v podnicích. Zásada rentability musí pak býti zachována a zachovávána i v přechodném stadiu. Jinak by nám celé naše výpočty selhaly a brzy bychom ucítili toho důsledky. Zejména organisace postátněného průmyslu je sama o sobě problémem ohromným a úspěch socialisace bude záviset na úspěšnosti a výkonnosti právě celé její organisace.

    Dodávám ještě dvě věci organisační: Naše celé hospodaření přechází v pravém slova smyslu do t. zv. hospodaření řízeného, plánovaného. K tomu je třeba vybudovat také příslušné orgány. Je učiněn už cestou administrační k tomu počátek. Funguje už t. zv. hospodářská rada a její sekretariát, plánovací a statistický úřad a ovšem i osidlovací úřad. Soudím, že bude potřeba dokonalého propracování celé otázky, nových teoretických zkoumání, dokonalého vybudování těchto úřadů, a pak ovšem i nových praktických rozhodnutí o celé roli těchto orgánů. Otázky ty budou jistě předmětem opatření zákonodárných. Upozorňuji na to naše Národní shromáždění. Je to otázka velmi vážná, která bude součástkou celého našeho nového systému hospodářského a podmínkou jeho úspěšnosti. Naše Národní shromáždění bude probírat postupně celou činnost vlády, stále na výsledky její dosavadní zákonodárné práce bude narážet a Národní shromáždění definitivní bude míti přímo za úkol všecky dekrety znovu probrat, tu a tam revidovat, eventuálně po velmi zralém uvážení měnit. Jistě se úkolu toho podejme se vší vážností a s vědomím své veliké zodpovědnosti.

    Měl bych řadu poznámek i v ostatních oborech naší politické činnosti. Zmíním se jen o dvou.

    Práce v oboru našeho kulturního života je už dnes pozoruhodná: je nesena velikým budovatelským elánem, jímž je dnes proniknuta celá naše veřejnost a především i naše inteligence; a je to také přirozený důsledek škrcení našeho kulturního života během šesti let okupace. Očekávám, že parlament jí bude věnovat tu pozornost, které zasluhuje, a ukáže se na výši ve chvíli, až půjde o řešení všech těch velikých otázek, které se nám nově den co den kladou.

    Druhá otázka je naše armáda. To je problém svrchovaně důležitý. Nebudu jej probírat v celé jeho šíři v této chvíli. Chci jen naň upozornit a upozornit právě parlament. Očekávám, že bude hned zřízen branný výbor, že všecky problémy armády v něm budou upřímně a otevřeně probírány a základy nové, opravdu demokratické, lidové naší armády diskutovány. I zde fakt, že půjde o armádu bez Němců a Maďarů, velmi tomu pomůže. A nezapomínat na fundamentální problém každé moderní armády: na otázku důstojnictva a jeho výchovy. Prosím také, aby bylo dobře srovnáno, v čem tu půjde - oproti dřívější naší armádě - o věci nové a v čem budeme chtíti postaviti si po druhé světové válce armádu lepší, demokratičtější a modernější. A také jak vhodně pro naše poměry využít bojových zkušeností jak východních, tak i západních front. Stejně bude třeba sledovat vývoj a všecky novosti v našich uniformovaných sborech bezpečnostních, organisovaných v rámci ministerstva vnitra.

    Nemám v úmyslu probírat dnes podrobně naši politiku zahraniční. Opakuji k vůli úplnosti tohoto poselství jen to, co zdůrazňuji při všech příležitostech: Jsme spojenci Sovětského svazu a zůstaneme mu věrni. (Potlesk.) Jsme přáteli spojenců západních, své přátelství jim zachováme a o přátelství jejich budeme loyálně usilovat. (Potlesk.) A budeme dělat upřímně novou politiku slovanskou. (Potlesk.) Se svými sousedy se budeme snažit vyřídit v dobrém všecky své otázky, při čemž vycházíme nekompromisně od svých hranic předmnichovských (Potlesk.), nám během války přislíbených. Od mírové konference očekáváme, že vyřídí kladně naše skromné reparační i hraniční požadavky vzhledem k Německu. (Potlesk.) A budeme ze všech sil podporovat novou světovou organisaci bezpečnostní všech spojených národů. (Potlesk.)

    Nikdo nyní bezprostředně po světové válce si nepřeje ani nemá zájmu na žádných konfliktech mezi velkými spojenci, ani není k tomu dnes psychologických a mravních podmínek. Ale nečekám také nějakého rychlého a úplného uklidnění Evropy a světa. Rozvrat ve světě z války je veliký vnitropoliticky i mezinárodně. Celá řada států se bude po celé měsíce a celá léta potácet v rozvratu, nepořádku, vnitřních bojích, snad v revolucích a sporech mezinárodních. Svět v příštích letech nebude míti vzhled veselý. Pamatujme na to, připravujme se na to a buďme si vědomi, jaké z toho plynou a budou plynout pro nás důsledky!

    Náš stát a náš lid prošel v posledních sedmi letech opravdovým peklem. Téměř zázrakem vyšel z boje toho se snesitelnými ztrátami na lidech i na statcích v poměru s národy ostatními. Jeho ideová a mravní pevnost, jeho nezlomný národní duch, jeho sociální rovnováha a zdraví a jeho hospodářská zdatnost - zase ve srovnání s jinými - je opravdu překvapující. Až na známé, poměrně počtem nepříliš početné naše domácí vinníky choval se bezvadně a vychází z války se ctí neposkvrněnou. Může se s hrdostí dívat celému světu do očí bez hanby a bez zlého svědomí. To, co se mu stalo v roce 1938, nezavinil, a pokud v něčem vinníci u nás byli, budou voláni k zodpovědnosti. Obdržel ve svém boji velikou pomoc spojenců, jimž je opravdu vděčen a vděčen jim zůstane. Děkuji tu vřele znovu při této slavnostní příležitosti především jménem všeho našeho lidu, jménem vaším a jménem celé vlády i jménem svým Sovětskému svazu (Potlesk.), Velké Britanii a Spojeným státům (Potlesk.) a Francii za všecku pomoc (Potlesk.), kterou nám v této druhé světové válce v tak hojné míře poskytli.

    Končím, paní a pánové, svůj dnešní výklad. Sleduji bedlivě a stále náš vnitřní vývoj do všech podrobností. Slyším stesky, slyším výtky, slyším projevy nespokojenosti. Ale slyším stejně výraz uspokojení, slyším výzvy k práci a k budování státu i spokojená konstatování, že se práce daří, a slyším konečně také veliký a častý projev tvůrčího optimismu pro budoucnost. A ten ohromný elán v práci, v podnikání, v nových plánech, v nových myšlenkách a v tvořivých nových cestách, jakého u nás jen zřídka kdy bylo! Naproti tomu skoro každá rodina byla u nás stižena nějakou pohromou; a pří tom každý přes to chápe, že to byla nutná obět této válce a našemu osvobození. Viděl jsem tu u nás - zejména u našich žen - zjevy opravdového lidského hrdinství, nezměrné oddanosti národu a republice, zjevy skutečně krásné a povznášející. A ti, kdož docela uspokojeni nejsou, ať si jen vzpomenou, kde jsme byli v létě roku 1939 a kde jsme byli v době heydrichiády. A uváží-li, co prožil celý svět a co je dnešní revoluce a její naprosto nutné důsledky, pochopí všecko, ujme se práce s druhými a dopracuje se znovu rychle klidného, bezpečného a spokojeného zítřka i v této nové fázi naší národní historie.

    Dovolte mi nyní, vážené paní a pánové, abych uzavřel svůj výklad prostým konstatováním:

    Dne 26. září 1938 poslouchali jsme v Praze s těžkým rozechvěním řeč, pronesenou v berlínském Sportpalastu Adolfem Hitlerem, říšským kancléřem německým a Führerem německého národa, řeč, která byla jedním z nejpodvodnějších projevů jeho prolhaného a nelidského života. V ní na konec vyvrcholil svůj fanatický útok proti Československé republice a proti jejímu presidentu, adresovaný ostatní Evropě i nám, těmito slovy: "Zde stojím já a tam stojí on. Mezi námi musí býti rozhodnuto."

    Ano, byl to boj dvou nesmiřitelných světu: demokratické republiky Československé a nacistické Třetí říše. A otázka byla politicky i osobně položena Hitlerem správně.

    Sedm těžkých, velmi těžkých let přešlo. Přišla naše mnichovská porážka a hrozná zklamání ze západních demokracií; podvodné vplížení se Hitlerovo na Pražský hrad a Ribbentropovo historicky vylhané prohlášení o právním podléhání českých zemí německé říši; nevýslovná mravní utrpení, pustá, bestiální německá pronásledování a strastiplné několikaleté národní ponižování; náš zarytý a systematický, tu odvážný a tam zoufalý vnitřní odpor a náš druhý, s počátku krajně obtížný zahraniční odboj a vojenský a diplomatický zápas. Sedm let strašné, pro nás téměř nekonečné války, velkých německých vítězství a německého nadutého a nekulturního triumfování, doprovázeného těmi nejneuvěřitelnějšími německými válečnými ukrutnostmi, jež svou nelidskostí mají sotva v historii sobě rovných a zůstávají navždy těžkou, neodčinitelnou pohanou a odsouzením německého národa. A nakonec ty odstrašující a zasloužené válečné porážky německé armády a hrozný pád onoho politického výtvoru, jemuž se říkalo nacism a Třetí říše, jenž chtěl vládnout světem po tisíc let a jenž přisoudil našemu státu nelítostný konec, připravuje jeho lidu bědné živoření pod knutou Herrenvolku!

    Dnes tu my, Československo, stojíme opět v plné své mravní síle, ve svobodné, velikou a slavnou historií posvěcené Praze, vzhlížejíce k rozbitému Berlínu a Mnichovu a k rozvalené Třetí říši se vztyčenou hlavou, s čistým štítem a s čistým svědomím; s vědomím velikého historického vítězství a s vědomím vítězství naší veliké demokratické národní tradice; se sjednoceným národním státem a s velikým mravním a politickým zadostiučiněním za všecko to, co se nám stalo v Mnichově a po něm. A Německo - se všemi svými velikými plány a svým historickým podvodem o právní podřízenosti našich zemí - leží tu v troskách, zničené, rozbité, rozvrácené, lid jeho krajně zkrušen a mravně v pravém slova smyslu zdeptán. A bude trvat snad celé generace, nežli se zase vzchopí.

    V této chvíli voláme i my k svému národu a k národům ostatním: Ano, tam stál Hitler a jeho Třetí říše se vším tím, co znamenali, a zde stojíme my. A mezi námi bylo rozhodnuto: bojem na život a na smrt; vítězstvím poctivých lidí nad nejničemnějším zlem; soudem světa, historie a Prozřetelnosti. (Poslanci povstávají. - Dlouhotrvající bouřlivý potlesk.)

    -----

    Předseda: Pane presidente, s hlubokým pohnutím vyslechli jsme Vaše poselství a před naším zrakem znovu předstupovala tragika oněch uplynulých sedmi let, v nichž naše vlast a její lid procházeli ponížením, utrpením a vykořisťováním, jakého ve své pohnuté staleté historii nikdy před tím neprožili. Znovu jsme si uvědomovali hrůzu a beznadějnou propast, do níž jsme byli vrženi ničemným komplotem mnichovským a násilnou okupací 15. března. Byly to sobectví a mravní úpadek demokracií světa, které dopustily, aby byl zrazen ostrov svobody v srdci Evropy, který představovala naše republika v moři fašismu a nacismu. Tento opuštěný ostrov svobody měl však dvě záštity, které se v dějinné zkoušce osvědčily. Prvou z nich byla mravní síla zdrcující většiny našeho lidu, druhou naše neotřesitelná víra, pane presidente, v tento lid a v konečné vítězství jeho práva na svobodu. (Potlesk.)

    Vy, který jste mohl nad dočasným ztroskotáním svého životního díla, usilujícího o organisaci světového míru, propadnout zoufalství, jste však prapor republiky třímal v ruce dál. Neopustil jste svého přesvědčení, že triumf mocí temna může být jen dočasný, že demokracie a nacismus jsou dva nesmiřitelné světy, které se musí dříve nebo později srazit, a postaral jste se, aby v konfliktu, jehož příchod jste předvídal, věc československá stála na správné straně barikády.

    Váš odjezd do ciziny nebyl odjezd emigranta, nýbrž bojovníka, a vaše rozhodné vystoupení 15. března v Americe, jímž jste proti okupaci protestoval a současně všechny věrné Čechoslováky mobilisoval k boji, byla první rána zasazená nepříteli.

    Po celou dobu války byl jste našemu osvobozovacímu boji hlavou, ale byl jste zároveň i jeho nejmocnější zbraní. V počátečních fázích válečného vývoje v době, kdy ještě zvedala hlavu poraženecká mentalita Mnichova a kdy sjednocovací proces svobodného lidstva se teprve začínal rýsovat, staral jste se o sblížení demokratického západu s východem, dobře věda, že jejich zájmy jsou totožné, že jsou, jeden i druhy, stejně ohroženy německou zběsilostí a že jen spoluprací a spojenectvím obou těchto světů může být svoboda lidstva zachráněna. (Potlesk.) Tím jste se stal jak strážcem onoho věrného a nezničitelného bratrství, které pod Vaším vedením vyrostlo mezi národem naším a národy Sovětského svazu, tak i stavitelem budoucí spolupráce velmocenských spojenců, spolupráce, na níž spočívá dnes a bude - jak pevně všichni věříme - spočívati i v budoucnosti mír světa.

    Viděl jste zhroucení evropské politické konstrukce a viděl jste její zhroucení vojenské, ale viděl jste také, jak se proti útočníku rodí nejmocnější koalice dějin světa, a zařadil jste náš národ v duchu jeho dějinných tradic do tohoto společenství.

    Sjednotil jste jak politické exulanty a bojovníky v zahraničí, tak celý národ doma až na nepatrnou hrstku zrádců a kolaborantů a stal jste se nositelem i symbolem nově rodící se demokracie srdce i ducha. Na Vaše dílo dívaly se s obdivem a často i se závistí všechny svobodymilovné národy, a rostoucí úspěchy Vaše a vlády republiky a státní rady, které jste v zahraničí ustavil, přiváděly k zuřivosti německé okupanty a jejich přisluhovače.

    Hodnotil jste správně, že tato válka jest pokračováním války minulé, v níž jste s nesmrtelným Masarykem řídil osudy naší politiky na foru světovém, a předvídal jste, že druhé jednání této světové revoluce bude míti důsledky i v hlubokých sociálních změnách, kterými projde celý svět. Připravoval jste nás na tyto změny a nutil nás všechny, doma i za hranicemi, přemýšlet a na další vývoj se připravovat. Je proto a bude také Vaší nehynoucí zásluhou, že náš lid nebyl novým vývojem zmaten a že ve chvíli, kdy jiné z osvobozených zemí tápají v nejistotách, kráčí náš národ k rychlé konsolidaci svého státu sjednoceně a bez obav z budoucnosti.

    Váš návrat domů byl triumfální. Všechen náš lid Vás vítal jako svého vůdce - vůdce demokratického (Potlesk.), jehož autorita je autoritou mravní. Vím, jak jste byl znovu a znovu rozechvěn projevy lásky, kterých se vám dostalo na oné vítězné a navždy slavné cestě z Humenného do Košic, Bratislavy, Brna a Prahy. Vstoupil jste do srdce národa, který Vám chce projevy své lásky splatit alespoň část dluhu za Vaši nadlidskou námahu a utrpení. Jste tomuto lidu na hradě jeho králů stejným symbolem svobody a příslibem šťastné budoucnosti, jakým je mu tam vysoko na stožáru Vaše vlajka.

    Jako voják republiky, který měl, pane presidente, po dvakrát ve svém životě čest sloužit v zahraničí pod Vaším vedením, a jako předseda tohoto demokratického parlamentu skláním se před Vámi v hluboké úctě a oddanosti. Jménem tohoto Národního shromáždění Vám znovu ze srdce děkuji za vykonané dílo a slibuji věrnost ve službě k blahu státu a jeho lidu. (Hlučný potlesk.) Nechť žije republika Československá a její president dr Edvard Beneš! (Poslanci povstávají. - Dlouhotrvající bouřlivý potlesk a volání: Ať žije president Beneš! - Přítomní stojíce zpívají státní hymnu. - President republiky odchází v doprovodu předsedy Prozatímního Národního shromáždění Jos. Davida, předsedy vlády Fierlingra, přednosty své kanceláře vyslance Smutného a přednosty politického odboru své kanceláře vyslance dr Jíny, tajemníka Prozatímního Národního shromáždění dr Madara a jeho náměstka dr Záděry.)


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Vyhlásenie Slovenskej národnej rady a vlády Slovenskej republiky k deportáciám Židov zo Slovenska (20.12.1990)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1637 přečtení)

    Vyhlásenie Slovenskej národnej rady a vlády Slovenskej republiky k deportáciám Židov zo Slovenska
    Bratislava, 20.12.1990

    Slovenský národ zvrhol v novembri 1989 totalitný režim a vstúpil na cestu demokratických premien. V novej demokratickej Slovenskej republike ako súčasti Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky sa usiluje vytvoriť novú demokratickú a pluralitnú spoločnosť založenú na úcte k ľudským právam. V lete 1990 obyvatelia Slovenska v slobodných voľbách zvolili Slovenskú národnú radu, prvý skutočne slobodne zvolený parlament slovenského národa.

    V radosti nad znovuzískanou slobodou slovenský národ nezabúda na všetky príkoria minulosti, ktorých bol obeťou. Rovnako však nemôže zabudnúť ani na činy v nedávnej minulosti, ktorými niektorí jeho príslušníci a reprezentanti spôsobili zlo a utrpenie iným. Nielen jednotlivci, ale i národy majú svoje vedomie o minulosti. Majú i svedomie, ktoré dobré činy jednotlivcov schvaľuje a pre zlé im robí výčitky.

    V rokoch druhej svetovej vojny na Slovensku, rovnako ako vo viacerých krajinách vtedajšej Európy, sa uskutočnili nezákonné deportácie židovského obyvateľstva. V roku 1942 a 1944 boli zo Slovenska vyvezené desaťtisíce našich spoluobčanov židovského pôvodu. Deportáciám predchádzali právne a faktické opatrenia, ktoré mali za následok hrubú diskrimináciu a násilie voči našim židovským spoluobčanom. Mnohí vtedajší predstavitelia Slovenska uplatnili norimberské rasové zákony v praxi.

    Deportácie v roku 1942 a ďalšie protižidovské opatrenia boli v slovenských rukách. Takmer všetci deportovaní Židia zahynuli v nacistických koncentračných táboroch.

    Tento zločin voči ľudskosti z čias druhej svetovej vojny dodnes ťaží svedomie nás všetkých, prevažne už príslušníkov mladších generácií, ktorí sme nemali osobný podiel na tragických udalostiach spred takmer polstoročia.

    Už na jeseň roku 1987, dva roky pred pádom totalitného režimu u nás, odvážna skupina slovenských spisovateľov, publicistov, umelcov, historikov, vedcov a cirkevných činiteľov vydala VYHLÁSENIE K DEPORTÁCIÁM ŽIDOV NA SLOVENSKU. Vyjadrili v ňom ľútosť nad udalosťami z druhej svetovej vojny a úsilie odprosiť všetkých príbuzných a potomkov týchto obetí z radov židovského obyvateľstva. Toto vyhlásenie sa mohlo rozširovať iba ilegálne a bolo publikované iba v slobodnom zahraničí.

    Dnes, po roku slobodného života, cítime my, poslanci Slovenskej národnej rady a vláda Slovenskej republiky ako reprezentanti celého Slovenska a jeho najrôznejších politických prúdov a zoskupení, mravnú povinnosť verejne prejaviť našim židovským spoluobčanom svoju účasť a ľútosť nad zločinmi, ktoré boli na nich spáchané. Chceme sa úprimne ospravedlniť za všetko, čím sa naši predchodcovia previnili proti židovským spoluobčanom za druhej svetovej vojny. K tomu nás oprávňujú hlboké tradície humanizmu a demokratizmu zakorenené v slovenskom národe v minulosti. Vieme i to, že mnohí Slováci sa postavili na ozbrojený odpor voči násiliu a aktívne pomáhali našim prenasledovaným židovským spoluobčanom.

    Na sklonku prvého roku našej slobody, v predvečer sviatkov porozumenia a lásky, sa zamýšľame aj nad našou minulosťou a sami pred sebou i pred tvárou sveta spytujeme svoje svedomie a podávame ruku všetkým národom a národnostiam, s ktorými sme žili a žijeme v spoločnom štáte.

    Toto naše vyhlásenie chce byť prísľubom, že nové demokratické Slovensko už nikdy nezíde z cesty, ktorú charakterizuje úcta k slobode, tolerancia, demokracia, zákonnosť a láska medzi ľuďmi bez ohľadu na národnosť, rasu, náboženstvo či presvedčenie.

    Dané pred Vianocami roku 1990 v Bratislave, hlavnom meste Slovenskej republiky.

    Bratislava 20. december 1990

    Zdroj: www stránky Národnej rady SR


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Declaration on the Renewal of Independence of Latvia (4.5.1990)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1913 přečtení)

    Declaration on the Renewal of Independence of Latvia
    Adopted on: 4 May 1990

    Preamble

    The independent state of Latvia, founded on 18 November 1918, was granted international recognition in 1920 and became a member of the League of Nations in 1921. The Latvian Nation's right to self-determination was implemented in April 1920, when the people of Latvia gave their mandate to the Constituent Assembly chosen by universal, equal, direct and proportional elections. In February 1922, the Assembly adopted the Constitution of the Republic of Latvia, which is still in effect de jure. The ultimatum of 16 June 1940, from the Stalinist government of the USSR to the Latvian Government asking for its resignation, and the following military aggression, constitute international crimes, which resulted in the occupation of Latvia and the liquidation of its statehood. The new government of Latvia was formed by the dictate of the government of the USSR. According to international law, this government did not represent the executive authority Or the sovereign Republic of Latvia since it represented the interests of the USSR instead of those of Latvia.

    The elections of 14 and 15 July 1940, to the Parliament of occupied Latvia were held under conditions of political terror after an illegal and unconstitutional election law had been adopted. Of the 17 lists of candidates submitted, only one was permitted in the elections -- the list of the Working People's Bloc. The pre-election platform of this bloc did not include any demand to establish Soviet power in Latvia or to join the Soviet Union. Moreover, the results of the elections were falsified. Thus, the illegally and fraudulently formed Parliament did not represent the will of the Latvian people. It had no constitutional powers to change the governmental system and liquidate the sovereignty of Latvia. Only the people had the right to decide on these matters, but no referendum was held. Hence, according to international law, the incorporation of Latvia into the Soviet Union is invalid. Accordingly, the Republic of Latvia continues to exist de jure as a subject of international law and is recognized as such by more than 50 nations of the world.

    Taking into account the "Declaration on the Sovereignty of the Latvian State" adopted by the Supreme Soviet of the Latvian SSR on 28 July 1989; the "Declaration on the Question of the Independence of the Latvian State" adopted by the Latvian Supreme Soviet on 15 February 1990: and the "Appeal of the All-Latvia Meeting of People's Deputies" of 21 April 1990;
    Observing the will of the inhabitants of Latvia, which was unmistakably expressed by the election to the Latvian Supreme Soviet of a majority of deputies who had expressed the determination to restore the independence of the Republic of Latvia;
    Being determined to restore de facto the free, democratic, and independent Republic of Latvia, The Supreme Soviet of the Latvian SSR decides:

    Section 1

    To recognize the supremacy of the fundamental principles of international law over national law and to consider illegal the treaty of 23 August 1939 between the USSR and Germany, and the subsequent liquidation of the sovereignty of the Republic of Latvia on 17 June 1940, which was the Soviet military aggression.

    Section 2

    To declare null and void from the moment of inception the decision or 21 July 1940, by the Parliament of Latvia: "On the Republic of Latvia's Joining the USSR".

    Section 3

    To re-establish the authority of the Constitution of the Republic of Latvia, adopted by the Constituent Assembly on 15 February 1922, in the entire territory of Latvia. The official name of the Latvian state is "The Republic of Latvia", abbreviated as "Latvia".

    Section 4

    Until the adoption of a revised constitution, to suspend the Constitution of the Republic of Latvia, except for the articles expressing the constitutional and legal foundation of the Latvian state, which, according to Article 77 of the Constitution, can be changed only by popular referendum. The application of Article 6 will follow the renewal of those state and administrative structures of Latvia, which guarantee free elections.

    Section 5

    To set a transition period for the re-establishment of the de facto independence of the Republic of Latvia, which will conclude with the convening of the Parliament of Latvia. During the transition period, supreme state power in Latvia is held by the Parliament of Latvia.

    Section 6

    During the transition period, to implement those constitutional and other legal acts of the Latvian SSR which are in effect in Latvia when this Declaration is adopted, insofar as they do not contradict Articles 1, 2, 3, and 6 of the Constitution of the Republic of Latvia. Conflicts of law are resolved by the Constitutional Court of Latvia.

    Section 7

    To form a commission for revising the Constitution of the Republic of Latvia, so that corresponds to the present political, economic, and social situation in Latvia.

    Section 8

    To guarantee citizens of the Republic of Latvia and those of other nations permanently residing in Latvia social, economic, and cultural rights, as well as those political rights and freedoms which are defined in international human rights instruments. To apply these rights also to those citizens of the USSR who express the desire to continue living in the territory of Latvia.

    Section 9

    To develop relations between Latvia and the USSR in accordance with the Peace Treaty between Latvia and Russia of 11 August 1920, which is still in force and which recognizes the independence of Latvia for all time. To establish a Government Commission for conducting negotiations with the USSR.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Projev prezidenta ČSFR Václava Havla k občanům Bratislavy (1990)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1807 přečtení)

    Projev prezidenta ČSFR Václava Havla k občanům města
    Bratislava, Náměstí SNP. 4. června 1990

    Při svých nedávných návštěvách Slovenska jsem několikrát řekl, že mám na Slovensku vždycky pocit většího klidu, harmonie a pohody, než v Praze nebo v Čechách. Jednou jsem dokonce řekl - možná to bylo na tomto náměstí - že se mi zdá, jakoby z vašich hor vál touto zemí jakýsi zdravě uklidňující vítr vnášející do lidských myslí pohodu a vyrovnanost. Mí slovenští přátelé se těmto mým výrokům divili a možná mne i tajně podezírali, že se z jakýchsi politických důvodů Slovákům podbízím. Věřte mi, prosím, že v tom žádná spekulace není. Takto se tu prostě cítím a takto jsem se tu cítil i v dobách nejtemnější totality, kdy jsem sem musel jezdit tajně, protože se StB na Slovensku obávala, že bych tu mohl šířit jed podvratných myšlenek na svobodu. Připouštím, že můj pocit může být klamavým zdáním návštěvníka a že kdybych tu žil trvale, musel bych si ho opravit. To je všechno možné, rozhodně mi však nemůže takováto teoretická úvaha zabránit v tom, abych se otevřeně nevyznal z pocitů, které chovám. To, co jsem tu právě řekl, je samozřejmě jen mé lidské vyznání, kterým jsem chtěl navázat na svá předchozí vystoupení na Slovensku. Vím, že od svého prezidenta očekáváte víc, než pouhá lidská vyznání, a proto rychle přecházím k tématům podstatnějším.

    Celý svět s obdivem sledoval rychlý a pokojný způsob, jímž se naše společnost zbavila totalitní nadvlády. Tentýž svět nyní s napětím očekává, jak se nám podaří založit náš federativní stát, jak se nám podaří dát státoprávní výraz svébytnosti našich dvou národů, jak se nám podaří respektovat kolektivní práva národnostních menšin a etnických skupin a zda se staneme či nestaneme stabilizujícím bodem v rozbouřené středovýchodní Evropě. Jsem pevně přesvědčen, že obdiv světa se nepromění v rozpaky, zklamání a odpor. Jsem pevně přesvědčen, že problémy, které se vršily v našem státě vlastně od jeho vzniku a které se tak obludně rozrostly v letech totality, se nám podaří vyřešit způsobem, který získaný respekt upevní a který bude inspirovat jiné.

    Hlavní úkoly leží teprve před námi. Svobodně zvolené národní rady a z nich vzešlé vlády, stejně jako svobodně zvolené Federální shromáždění a z něj vzešlá federální vláda, musí podle mého názoru začít ihned rychle, kvalifikovaně a moudře jednat. Týmy lidí, kteří nejsou plně zaměstnáni předvolební kampaní - a naštěstí ještě takoví lidé jsou - přemýšlejí v této době nejen o budoucích ústavách našich dvou národních republik a naší federace, ale i o daleko bližších krocích, které je třeba učinit. Zmíním se o některých z těchto úkolů:

    • 1.) Struktury všech tří vlád by měly být rychle změněny tak, aby byly posíleny pravomoci republikových vlád a zároveň zachovány, pozměněny nebo dokonce posíleny ty funkce federální vlády, které jsou v zájmu obou národních republik. Jsou sféry, které by měly kompletně přejít do pravomocí národních vlád, jsou sféry, v nichž by měla hrát úroveň federální výkonné moci koordinující roli a jsou sféry, o nichž platí, že republiky budou do takové míry silné, do jaké míry bude silná výkonná federální moc. Neplatí to jen o zahraniční politice, obraně a finančnictví, ale v diferencované míře i o dalších oblastech.
    • 2.) Federální zákon o novém postavení místní samosprávy a o posílené pravomoci obcí a měst by měl dát zcela do rukou republik problematiku jejich územního členění. Nová struktura místní samosprávy a zvýšená pravomoc obcí a měst, posílená zákony o vlastnictví půdy a nemovitostí, by měly vstoupit v platnost velmi brzy, tak, abychom v podzimních komunálních volbách nemuseli volit své autentické zástupce do starých a přežilých orgánů.
    • 3.) Celé ekonomické zákonodárství by mělo respektovat subjektivitu všech podniků a jejich právo svobodně vstupovat do světového ekonomického systému. Česká a slovenská ekonomika by tedy měly mít postavení rovnoprávných partnerů, kteří si navzájem pomáhají v duchu společné hospodářské strategie.
    • 4.) Nově zvolený prezident naší federace by měl podle mého názoru okamžitě po svém zvolení ustavit při své kanceláři pracovní výbor, v němž by předsedové obou národních rad, obou národních vlád, předseda Federálního shromáždění, předsedové obou jeho sněmoven a předseda federální vlády koordinovali svou práci. V neformální podobě se taková spolupráce už v krizových okamžicích osvědčila a měla by být tudíž institucionalizována. Šlo by samozřejmě o orgán prozatímní, fungující do doby, než nové ústavy natrvalo definují naše státoprávní zřízení.
    Mimo těchto čtyř zmíněných úkolů bude stát před námi bezpočet úkolů dalších. Jak jsem už nejednou řekl, musíme vlastně znovu vybudovat náš stát, přičemž by bylo asi snazší budovat ho takříkajíc na zelené louce, než na troskách, které nám zachovala předchozí desítiletí. Zdá se však, že v politice neexistují žádné zelené louky a že vždy znovu je třeba hledat ty nejlepší historické tradice a o ně se opírat a vždy znovu se pokoušet potlačit tradice špatné.

    Domnívám se, že v případě vztahu našich dvou národů je třeba vyjít z faktu, že se ve vlastním zájmu rozhodly žít spolu a vedle sebe a že je třeba odmítnout jak přelud čechoslovakismu, tak vzpomínku na smutnou pseudosamostatnost a posléze totalitní pojetí federace jakožto administrativně komplikovanější formy komunistického centralismu. Je třeba vyjít z toho, že Češi a Slováci jsou dva blízké národy, které žijí po tisíciletí vedle sebe, mluví příbuznou řečí a mají bezpočet praktických důvodů pro to, táhnout v základních věcech za jeden provaz. Je třeba založit naší politiku na hlubokém porozumění moderní ideji lidských práv v nejširším slova smyslu. Tato idea nevyrůstá z falešné pýchy člověka jako pána tvorstva, ale naopak z jeho pokorného respektu k nadosobní autoritě vesmírného bytí, z respektu lidského ducha k duchu veškerého stvoření.

    Kladu si otázku, co je třeba v tomto okamžiku udělat, abychom byli schopni splnit úspěšně všechny úkoly, které před námi stojí. Podle mého mínění je v této dramatické předvolební chvíli třeba jediné: nepodlehnout hypnotizujícímu hlasu různých náhle se objevivších bojovníků proti tomu, čemu donedávna servilně sloužili, fanatiků nejrůznějšího druhu, apelujících na nejnižší vrstvy našich emocí, a všelijakých rychlokvašených radikálů, vtírajících se do přízně voličstva jen siláckými řečmi. Nemá smysl kopat do otevřených dveří. Je naopak zapotřebí moudrá rozvaha, klidná a neokázalá vůle hledat podstatu problémů a hlavně pracovat na jejich praktickém řešení. Předvolební doba je zákonitě dobou výkřiků, hesel, sloganů a lehce zapamatovatelných banalit. Proti tomu všemu znám dva osvědčené léky. Prvním z nich je pohled na oblohu připomínající nám pomíjivost našich skutků i života. Druhým z nich je zdravý odstup od sebe sama, spojený s tolerantním chápáním hříchů a duší našich bližních.

    Seděl jsem zrovna na jevišti Slovenského Národního divadla, když tam dorazila zpráva, že Federální shromáždění zrušilo vedoucí úlohu KSČ. Radost na jevišti i v hledišti nebrala konce. Možná i tato vzpomínka ovlivňuje mou touhu jezdit často na Slovensko.

    Milí spoluobčania, teším sa na svoju budúcu návštevu Slovenska!

    Zdroj: http://www.vaclavhavel.cz


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    |0-15|15-30|30-45|45-60|60-75|75-90|90-105|105-120|120-135|135-150|150-162|



    Táto stránka bola vytvorená prostredníctvom redakčného systému phpRS.
    Grafickú podobu pripravil Pavol Minárik