PhDr. Petr Just, Ph.D.

Metropolitní univerzita Praha
Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy

Dnešní datum: 24. 10. 2020    
kulatý roh  Informace / Informationkulatý roh
Homepage

Metropolitní univerzita Praha
Univerzita Karlova v Praze
Bakalářské a diplomové práce
Aktuality / Updates
Konzultace / Office hours
Pomoc s citováním a bibliografií
Petr Just - CV (česky)
Fotogalerie (stará)
Fotogalerie (nová)

Nebraska Library, Archive and Collection


kulatý roh  Metropolitní univerzita Prahakulatý roh
Studijní informační systém MUP
Knihovna MUP

Výuka na MUP
ZS 2012-2013:

  • Politické systémy střední a východní Evropy
  • The Czech Political System (IRES)
  • Český politický systém
  • Politologie

  • LS 2011-2012:
  • Komparace moderních demokracií
  • Český politický systém
  • Střední Evropa

  • ostatní / neaktuální:
  • Politologie
  • Politický systém USA

  • kulatý roh  Fotogalerie / Photo gallerykulatý roh
    Fotogalerie je nyní umístěna zde.

    Photogallery is now located here. StrmilovChata u rybníka KomorníkaUbytování vět?ích skupinČeská KanadaJi?ní ČechyPenzion skupinyUbytování Kun?akPenzion Česká KanadaChata na SamotěChata Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníKomorník


    Počet zobrazených článků: 15 (z celkem 162 nalezených)

    |0-15|15-30|30-45|45-60|60-75|75-90|90-105|105-120|120-135|135-150|150-162|

    * Dokument: Tzv. Opoziční smlouva (1998)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2827 přečtení)

    Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou

    Preambule

    Vý?e jmenované strany, u vědomí hrozby politické nestability a v zájmu zachování základních demokratických principů, vědomy si odpovědnosti dané jim voliči, vědomy si odpovědnosti za zaji?tění dlouhodobé politické stability v České republice a za pokračování ekonomické a společenské transformace započaté v listopadu 1989 a vědomy si dále odpovědnosti za postavení České republiky ve světě, uzavírají mezi sebou tuto smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice. Tato smlouva upravuje procedurální otázky vztahu smluvních stran.

    I.

    Vý?e jmenované strany se zavazují, ?e budou respektovat právo té z těchto stran, která zvítězila ve volbách, sestavit vládu České republiky, a vyjádří tento respekt neúčastí poslanců druhé strany při hlasování o důvěře vládě.

    II.

    Vý?e jmenované strany se zavazují, ?e budou respektovat právo té z těchto stran, která se ve volbách umístila na druhém místě, být této vládě opozicí, a budou dále respektovat z tohoto práva vyplývající postavení, definované v následujících bodech.

    III.

    Vý?e jmenované strany se zavazují, ?e budou respektovat právo opoziční strany obsadit místa předsedů obou komor Parlamentu České republiky a vyjádří respektování tohoto práva hlasováním pro kandidáty navr?ené opoziční stranou.

    IV.

    Vý?e jmenované strany se zavazují, ?e při ustavování orgánů Parlamentu České republiky budou postupovat po vzájemné dohodě.

    V.

    Vý?e jmenované strany se zavazují, ?e budou respektovat právo opoziční strany zastávat místa vedoucích kontrolních orgánů Poslanecké sněmovny (Komise pro kontrolu BIS, Komise pro kontrolu vojenského obranného zpravodajství), předsedy rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny a prezidenta NKÚ, a to buď přímo, nebo prostřednictvím opoziční stranou nominovaného nestraníka.

    VI.

    Vý?e jmenované strany se zavazují, ?e v průběhu volebního období Poslanecké sněmovny ?ádná z nich nevyvolá hlasování o nedůvěře vládě ani nevyu?ijí ústavních mo?ností vedoucích k rozpu?tění Poslanecké sněmovny, a budou-li takové návrhy předlo?eny jiným politickým subjektem, nepodpoří je hlasováním. V případě hlasování o jednotlivých zákonech (včetně rozpočtu) nejsou vý?e jmenované strany nijak vázány.

    VII.

    Vý?e jmenované strany se zavazují předlo?it do 12 měsíců od podepsání této dohody návrh takových úprav Ústavy a dal?ích zákonů, které přesněji vymezí kompetence jednotlivých ústavních orgánů, postupů při jejich ustavení, a v souladu s ústavními principy České republiky posílí význam výsledků soutě?e politických stran.

    VIII.

    Vý?e jmenované strany se zavazují, ?e budou na základě vy?ádání předsedů těchto stran nebo předsedů parlamentních klubů konzultovat způsob ře?ení zahraničně-politických a vnitropolitických otázek před jejich projednáváním v Parlamentu ČR, majíce v?dy na zřeteli stabilitu, prosperitu a postavení České republiky ve světě.

    IX.

    Vý?e jmenované strany se zavazují, ?e po dobu trvání této smlouvy neuzavřou koalici nebo dohodu se třetí politickou stranou, která by znamenala vstup této strany do vlády nebo která by vedla k přeobsazení některé z funkcí vymezených touto smlouvou. Dále se zavazují, ?e neuzavřou se třetí stranou trvalou dohodu o hlasování v Parlamentu ČR a dále bez předbě?né konzultace nenavrhnou za člena vlády nestraníka.

    X.

    Tato smlouva je vypověditelná v případě poru?ení jakéhokoli bodu této smlouvy. V případě, ?e jedna ze stran dospěje k názoru, ?e smlouva není podstatných způsobem plněna a ?e vznikají důvody pro její vypovězení, po?ádá o svolání smírčího řízení, na které ka?dá ze stran deleguje tři zplnomocněné zástupce. Cílem smírčího řízení je dospět k ře?ení sporné situace při zachování platnosti smlouvy. Návrhy na ře?ení vzniklé ve smírčím řízení projednají příslu?né orgány obou politických stran, které přijmou konečný závěr, se kterým seznámí v prvé řadě druhou smluvní stranu.

    V Praze dne 9.července 1998 v pěti vyhotoveních.

    Za Českou stranu sociálně demokratickou:
    - předseda Milo? Zeman
    - místopředsedkyně Petra Buzková
    - předseda poslaneckého klubu Stanislav Gross
    - místopředseda Vladislav Schrom
    - místopředseda Ivo Svoboda
    - místopředseda Zdeněk ?kromach
    - statutární místopředseda Vladimír ?pidla
    - předseda senátorského klubu Zdeněk Vojíř

    Za Občanskou demokratickou stranu:
    - předseda Václav Klaus
    - místopředseda Miroslav Bene?
    - místopředsedkyně Libu?e Bene?ová
    - předseda senátorského klubu Milan Kondr
    - místopředseda Ivan Langer
    - místopředseda Miroslav Macek
    - předseda poslaneckého klubu Vlastimil Tlustý


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Dvě pohlá?ení Demokratického fóra komunistů (22.11.1989 a 27.11.1989)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2735 přečtení)

    Dvě prohlá?ení DFK z listopadu 1989

    Jedna z opozičních skupin v komunistické straně (?meralův seminář) se formovala od jara 1989. Se?la se podle původního termínu ve středu 22. listopadu a vystoupila na veřejnost jako Demokratické fórum komunistů (DFK). Druhé prohlá?ení následovalo po veřejném setkání 27. listopadu, na jeho? programu byly zejména Programové teze DFK. Obě prohlá?ení se distribuovala jako letáky.

    -----

    Prohlá?ení Demokratického fóra komunistů (22.11.1989)

    Sympatie k my?lenkám socialismu mají v československé společnosti hluboké a mnohostranné kořeny. Av?ak stalinský systém přinesl hořká zklamání a velké ztráty. Pokus o zásadní obrat v roce 1968, zdůrazňující neoddělitelnost socialismu a demokracie, vyvolal nové naděje na obrodu KSČ a společnosti a získal straně nebývalou podporu obyvatelstva. Ale tragická a neospravedlnitelná intervence armád Var?avské smlouvy a následná tzv. normalizace zasadila takovým snahám tě?kou ránu. KSČ ze svých řad vyloučila statisíce občanů, kteří se pro obrodný proces anga?ovali. Nekompromisní nastolení monopolu moci znovu nadlouho oddělilo lid a stranu od privilegovaného vedení. L?í a zastra?ováním byla umlčena vět?ina členské základny strany a společnosti vůbec.

    Uvědomujeme si, ?e mezi členy strany je mnoho osobně čestných lidí s přirozenou autoritou, kteří nepropadli politické a morální korupci, zachovali si demokratické cítění i kritický odstup od politiky vedení a nejednou jej vyjádřili. Vět?ina v?ak zatí?ila své svědomí tím, ?e nena?la odvahu otevřeně vystoupit se zásadním protestem proti diktátu, l?i a pokrytectví. Jsou to poctiví dělníci, zemědělci, vynikající odborníci, pracovníci v?ech profesí. Bez jejich nadání a obětavosti se československá společnost mů?e jen tě?ko obejít.

    Jsme vedeni snahou najít platformu pro jejich obrodnou iniciativu, pro svobodnou a starými předsudky nezatí?enou diskusi v období před sjezdem KSČ. Očekáváme, ?e tato platforma zároveň napomů?e k rozchodu s těmi, kteří svými postoji a činy kompromitovali KSČ před veřejností.

    OBRACÍME SE KE V?EM ČESTNÝM KOMUNISTŮM, KTEŘÍ JSOU PŘIPRAVENI PŘIJMOUT SVŮJ DÍL ODPOVĚDNOSTI.

    SPOJME SE V DEMOKRATICKÉM FÓRU KOMUNISTŮ!

    Jsme společenstvím jednotlivců a skupin, volně působícím jak na půdě KSČ, tak i mimo ni. Do hnutí se mů?e zapojit ka?dý, kdo souhlasí s tímto prohlá?ením. Podmínkou příslu?nosti k Demokratickému fóru komunistů je odmítnutí jakéhokoliv mocenského monopolu.

    Vycházíme z přesvědčení, ?e podstata demokratického socialismu nemů?e být podřízena úzkým mocenským zájmům. Vyjadřujeme své sympatie programovým cílům Klubu za socialistickou přestavbu ? Obroda. Vyzýváme v?echny komunisty, jim? je osud národa bli??í ne? sobecké zájmy zdiskreditovaných funkcionářů v ústředí, krajích, okresech a na pracovi?tích, aby se přihlásili k Demokratickému fóru komunistů. Ustavujme skupiny Demokratického fóra komunistů! Zvolme si jejich mluvčí!

    NEČEKEJME! JEDNEJME!

    Přihlá?ky a podpisové archy mů?ete zaslat na kontaktní adresy: Miloslav Ransdorf, Prognostický ústav ČSAV, Václavské náměstí 55, 110 00, Praha 1

    -----

    Prohlá?ení Demokratického fóra komunistů (27.11.1989)

    Demokratické fórum komunistů předkládá následující návrhy, které přijalo na svém setkání 27. listopadu 1989:

    • 1. Zru?it zakotvení vedoucí úlohy strany v ústavě.
    • 2. Odmítáme nyněj?í stanovy strany i jejich nový návrh, navrhujeme připravit stanovy za účelem vytvoření strany demokratického typu.
    • 3. Po?adujeme zru?ení lidových milicí. V demokratické společnosti nemů?e mít ?ádná z politických stran ozbrojenou slo?ku.
    • 4. Po?adujeme okam?ité vypracování akčního programu strany, ke kterému chceme přispět.
    • 5. ?ádáme uspí?ení termínu mimořádného sjezdu KSČ do 20. 12. 1989, ?ádáme důsledné prosazování volby delegátů přímo ze základních organizací.
    • 6. Odsuzujeme intervenci vojsk států Var?avské smlouvy v roce 1968 a odsuzujeme dokument ?Poučení z krizového vývoje??.
    • 7. ?ádáme anulování výsledků prověrek členů KSČ po roce 1968. Bývalým členům nabídněme návrat do strany.
    • 8. ?ádáme provést plnou rehabilitaci občanů neprávem posti?ených tzv. normalizací.

    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Programové teze Demokratického fóra komunistů (27.11.1989)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1732 přečtení)

    Programové teze Demokratického fóra komunistů
    (Praha, 27.11.1989)

    Úvodem

    Dlouhá léta jsme byli v stranických dokumentech vedením KSČ uji??ováni, ?e období po dubnu 1969 je nejúspě?něj?ím obdobím v moderních dějinách na?ich národů. Přitom ale byla na princip pový?ena le? v tzv. Poučení z krizového vývoje; do?lo nesmyslně k vyhození takřka půl miliónu členů KSČ při prověrkách po nástupu Husákova vedení strany; vy?krtnutí a vyloučení komunisté byli ?ikanováni; Husákovi a Bižakovi věrní spoléhali na věčnost bre?něvovského neostalinismu, který brutálně udusil jakoukoli naději na hledání nových cest včetně ideálů tzv. pra?ského jara, v jeho? čele stáli českosloven?tí komunisté. Vládnoucí elita nespoléhala na sílu idejí, jejich? novost a morální dosah v minulosti získaly straně důvěru neprivilegovaných, ale výlučně na ohromný represívní aparát, který poskytoval iluzi absolutní moci a byl ve stále rozsáhlej?í míře pou?íván. Absolutní moc korumpuje absolutně a místo komunistického ideálu etizace politiky se vytvořil ostudný stav ?ivota ve l?i, který vedl k rozpadu v?ech přirozených hodnot včetně hodnot vytvořených na?ím hnutím.

    A tak při?ly události leto?ního listopadu. Řadoví komunisté na?li svou odpověď na krizi ve společnosti i ve straně v podpoře na?í mláde?e a dělníků, kteří zvedli svůj hlas proti aroganci moci: nechtějí ov?em přitakávat těm, kteří krizi ve straně a společnosti spojují s počátkem likvidace socialismu. Naopak, tato krize je počátkem hledání nových hodnot, nových jistot a cílů, nové podoby socialismu, adekvátní civilizační dynamizace konce 20. století. Nechceme cestu nazpět, chceme budovat cesty k budoucnosti, k tomu, aby Československo opět patřilo k předním zemím světa.

    Nechceme předstírat, ?e máme recepty na léčení nemocí společnosti: chceme spolupracovat se v?emi, kdo mají na mysli dobro na?ich národů, naslouchat jim, učit se od nich. Na?e sympatie jsou s neprivilegovanými a naopak se distancujeme od jakéhokoliv nadpráví mocenských struktur, které si léta zvykly mluvit za v?echny komunisty, i kdy? jejich důvěru ztratily dávno, i kdy? odpor proti nim ve straně sílil a bylo jen otázkou času, kdy se to projeví navenek.

    Rezignací na ústavní zakotvení vedoucí úlohy strany řadoví komunisté nic neztrácejí, naopak, jen získávají. Reálný vliv na chod věcí veřejných prostí členové KSČ měli od padesátých let jen zřídka: naposledy velmi výrazně v druhé polovině 60. let. I my jsme dnes mnohem svobodněj?í a vyjadřujeme svůj dík mladým lidem a dělníkům, v?em neprivilegovaným, kteří pozvedli svůj hlas za nové Československo.

    Chceme, aby v následujících měsících a létech na?la KSČ svou tvář před společností a byla schopná nabídnout nová ře?ení, nové ideje, nové cíle, nové lidi, kteří budou na vý?i doby. Ve straně jsou zástupy lidí, kteří jsou odborníky ve svém oboru, kteří se opírají o vysokou morální autoritu: pýcha moci vedla k tomu, ?e i tento potenciál nebyl mobilizován v zájmu společnosti a byl umrtvován. Díky lidovému vystoupení v listopadu 1989 teprve začala předsjezdová diskuse ve straně, začalo skutečné úsilí o to, aby komunisté měli opět svůj program: nejen pro přítomnost, ale i pro budoucnost. Nejsme frakce, ale hnutí uvnitř strany, kterým chceme mobilizovat zdola diskusi ve straně a uvolnění jejich tvořivých sil. Obroda strany nemů?e vycházet pouze shora, ale také stimulováním aktivity a diskuse zdola, tedy vstřícným pohybem. Chceme ve straně revoluci zdola, která by v konečné instanci pomáhala revolučním změnám shora. Chceme znovu obnovu bezprostřední, přímé demokracie ve straně, jak existovala ve ?meralových dobách. Nic nesmí omezovat tvořivou práci lidí pro socialismus, ?ádné poctivé hledání nesmí být pový?eně odsuzováno jako revizionistická úchylka. I ve straně a předev?ím ve straně musí být akční i ideová sjednocenost opřena o bohatou a diferencovanou my?lenkovou kulturu, o pluralismus mínění a zájmů a musí tu existovat adekvátní formy jeho vyjádření. Prosazení této potřeby chceme napomoci.

    KSČ dnes

    Osmdesátá léta jsou dobou proměny civilizačního paradigmatu. Krizí prochází řada idejí, s nimi? byl socialismus spojován: idea paternalistického státu, koncept rovnosti jako rovnosti spotřeby, vzájemné spojení rovnosti a svobody, pojetí společnosti jako organického a přitom jednotného celku, my?lenky pokroku a dějinné kontinuity. Krize těchto idejí, které ve své dne?ní podobě vznikly v procesech zahájených Velkou francouzskou revolucí, zasáhla předev?ím komunistické a zčásti také socialistické hnutí. Aktivační potenciál my?lenky rovnosti v jejím starém, egalitářském pojetí byl vyčerpán. Jestli?e západoevropské reformně komunistické, sociálně demokratické a socialistické strany usilovaly o obnovu svých idejí od druhé poloviny sedmdesátých let, východoevrop?tí komunisté k tomu přistupují teprve dnes, v době zahájené iniciativami Gorbačovova vedení KSSS; československý pokus z let ?edesátých byl zmařen dříve, ne? mohl přinést své plody.

    Socialistické a komunistické hnutí chtělo být v?dy hledání alternativy vůči danému stavu, jeho překonáváním. Vycházíme z názoru, ?e hnutí dělníků a pokrokové inteligence má dvě větve, sociálně demokratickou (případně socialistickou), jejím? představitelem je Socialistická internacionála, a komunistickou. Úspěchy sociálně demokratických stran po druhé světové válce kladou otázku, proč tu jsou vlastně komunisté a proč si chtějí nadále zachovat svou svébytnost. Je-li oboje hnutí úsilím o pokrok a překonání daného stavu, tyranie poměrů, a nelze je ztoto?nit s jakýmkoliv dosa?eným stavem (co? bylo tragédií tzv. reálného socialismu bre?něvovsko-husákovského období), li?í se mírou radikálnosti rozchodu s danými poměry, radikálností hledání alternativy. Jestli?e sociální demokraté vyu?ívali a vyu?ívají mo?ností daných integrací do existujícího systému za účelem jeho změny cestou postupných reforem, chtěli se komunisté s existujícím stavem rozejít radikálně, připravovat ostrůvky budoucího ?ivota uvnitř přítomnosti, revolucionizovat skutečnost. To získalo komunistům nejen sympatie dělníků, ale i kriticky smý?lející inteligence. O tyto dvě síly se KSČ opírala nejen v době ?meralově, ale té? v době druhé poloviny třicátých let, po druhé světové válce a? do ne??astného převzetí stalinského modelu společnosti i v ?edesátých letech. Zatímco ?meralovo vedení strany usilovalo o alternativu vůči existujícím poměrům cestou slohotvornosti, v úsilí o nový ?ivotní styl, otevřený v?em kulturně avantgardistickým a revolučně romantickým směrům, v dal?ích dobách často docházelo ke zplo?tění a redukování koncepce socialismu. Naposledy byla omezena na vedoucí úlohu KSČ a společenské vlastnictví výrobních prostředků a KSČ se v rozporu se svými tradicemi stala stranou stability, pořádku a statu quo, opírajíc se o nejméně kritické vrstvy společnosti. Je pochopitelné, ?e takto pojatý socialismus ztratil přita?livost; diktát statu quo, zajetí přítomnosti nemů?e natrvalo ?ádného myslícího člověka uspokojovat. Proto do?lo k erozi důvěry ve stranu.

    Domníváme se přesto, ?e komunistické hnutí má své místo v moderní civilizaci a v hnutí dělníků a kriticky smý?lející inteligence. Mezi sociálně demokratickým a reformně komunistickým proudem mů?e být plodná dělba práce, výměna názorů a idejí, obě slo?ky potřebují jedna druhou jako nastavené zrcadlo, jako zpětnou vazbu: v tomto smyslu se domníváme, ?e sjednocení KSČ a Sociálně demokratické strany v roce 1948 bylo chybou. Chybou byl ostatně i unifikovaný model Národní fronty. Jak reformní, tak i radikálněj?í slohotvorné úsilí o překonávání dne?ka je ov?em legitimní a cennou hodnotou, a proto komunisté nerezignují na svou samostatnou cestu. Je ale čas překonat sektářskou výlučnost, otevřít se poctivé výměně názorů vůči v?em kladným hodnotám, a? u? je vytváří kdokoliv. Strana potřebuje ne přikyvovače, ale partnery a čestnou kritiku. Zapomněli jsme na to, ?e jakýkoliv systém bez zpětné vazby degeneruje: to se týká i komunistické strany, a proto bylo potlačování opozice ?kodlivé a chybné, bylo přiznáním sebeuspokojení zakrývajícího slabost. Potřebujeme-li zpětnou vazbu navenek, tím spí?e je ?ádoucí uvnitř. To je také jeden z důvodů, proč vystupujeme před veřejností.

    Komunisté nemají důvod lpět na čl. 4 ústavy ČSSR o vedoucí úloze KSČ: budoucnost jejich strany a hnutí závisí jen a jen na tom, jakou přesvědčivost bude mít jejich program a jejich politika v konkurenci jiných politických stran a seskupení. O?ivení politické scény vítáme jako prostředek i vlastní obrody a mobilizace tvořivého potenciálu na?eho hnutí. Rezignací na čl. 4 ústavy komunisté neztrácejí, nýbr? získávají. Programem československých komunistů je v?emo?ně podporovat tendence k vytvoření občanské společnosti, která v Československu od listopadu 1989 vzniká. Podmínkou k tomu je koaliční my?lení a jednání, vláda ?iroké koalice celonárodní dohody a usmíření. V ní se vytvoří normální a zdravé vztahy mezi v?emi politickými silami v zemi a těmi, které při budování nové společnosti je?tě vzniknou.

    Socialismus a dne?ní civilizace

    Konzervativní politikové osmdesátých let na Západě hovořili o tom, ?e socialismus je překonán, ?e je věcí minulosti. Ale pokud budou privilegovaní a neprivilegovaní, dokud bude na světě jakákoliv forma mrzačení bytostných lidských sil, bude tu místo pro socialismus jako hnutí, překonávající daný stav. I my věříme, stejně jako Karel Marx před stočtyřiceti lety, ?e přirozený ?ivotní svět lidí musí triumfovat, ?e pohyb civilizace se u? nesmí dít na jeho úkor, ale v souladu s ním, ?e je třeba obnovit přirozené vazby mezi lidmi navzájem a mezi člověkem a přírodou. Chceme obnovení práv bezprostřednosti, ale nikoli vyřazením zprostředkujících článků jako jsou trh, demokratická politická kultura a volný pohyb idejí a informací, ale naopak na bázi jejich plného vyu?ívání, na bázi univerzálního zprostředkování. Za historicky překonanou pokládáme stalinskou vizi socialismu jako jediné továrny řízené jedinou vůlí, prostředky jakékoli diktatury.

    Je třeba se vzdát pře?ilých představ o pohybu světové civilizace. Svět je dnes vzájemně mnohem závislej?í ne? před desetiletími. Kapitalismus a socialismus dnes neexistují jako vzájemně se vylučující protipól: je třeba v nich spatřovat dva ideální typy, mezi nimi? je mno?ství smí?ených společností. Zejména v severských zemích Evropy existuje mno?ství prvků socialistického obsahu, postkapitalistické prvky ve stále vět?í míře určují systémovou dynamiku moderního kapitalismu a jsou generovány jeho vnitřní logikou vývoje, podobně jako kdysi vnitřní logikou vývoje feudalismu vznikaly postfeudální prvky. Dnes nevěříme, ?e socialistickou revolucí jsou dány v?echny předpoklady pro automatické vyře?ení globálních problémů lidstva: naopak jsme přesvědčeni, ?e ře?ením globálních problémů lidstva se dostáváme stále blí?e k skutečně socialistické budoucnosti. Není proto myslitelný socialismus izolující se od světového dění v politice, ekonomice a kulturně informační sféře.

    Socialismus a nová společenská racionalita

    V posledních dnech byl naprostou vět?inou na?í veřejnosti emocionálně odmítnut a morálně překonán stalinský systém. Ale emoce a morální odsudek nestačí: jde o pozitivní, racionální překonání stalinismu v ka?dém z nás, proto?e i v úsilí o vychýlení kyvadla v úplně opačném směru spatřujeme reziduum dogmatismu; nechceme být ani negativně zajatci stalinského a poststalinského vidění světa a společnosti. Jde o to se skutečně poučit z vývoje moderní civilizace. Domníváme se, ?e osmdesátá léta jsou ve světovém měřítku nástupem nové společenské racionality, která je překonáním manipulativní, ryze instrumentální a bezhodnotové racionality minulých staletí. Nová společenská racionalita, která je popřením předchozího manipulativního pojetí společenské racionality, je opřena o participaci jako integrující hodnotu, je kontextová, dialogická a přitom směřuje k procesualitě a komplexnosti. Její zrod spatřujeme v řadě oblastí.

    V politické kultuře dochází ve stále rostoucí míře ke vzájemnému zprostředkování zastupitelské a bezprostřední demokracie, místo pojetí politiky jako sféry manipulace se objevuje nová, participační politická kultura, ztělesněná v ekologickém a mírovém hnutí, v úsilí o nový ?ivotní styl u alternativistů, v iniciativách, klubech a různých sdru?eních, které do politiky vtahují i ty, kteří se o politiku zatím nezajímali. Dochází k radikální etizaci politické kultury, strany procházejí krizemi a do budoucna nebudou jedinými nositeli politické kultury: budou spí?e zprostředkujícím protipólem participačních forem.

    V ekonomické oblasti je překonána definitivně asubjektivní ekonomie, která kvetla jak v taylorismu a fordismu, tak i v stalinském pojetí socialismu. Participační management ukazuje, jak se lidská iniciativa a kvalifikovanost stala hlavní ekonomickou silou, jak se řídící struktury přeměňují v sítě schopné absorbovat tvořivou energii lidí. Ekonomika u? nevy?aduje velkou koncentraci pracovní síly na malé plo?e, její centralistickou organizaci, a tím se mění i smysl městské kultury, s její? expanzí byl spojen moderní vývoj evropské a světové civilizace; nastává věk kontraurbanizace, opřené o vyrovnání ?ivotních podmínek na venkově a ve městech i o rostoucí preferenci ekologických hodnot.

    Rovně? vědecká racionalita se zbavuje nadvlády manipulativnosti a instrumentálnosti, dochází k přechodu k historickému a komplexnímu chápání reality, do vědy proniká hodnotová a mravní dimenze Kultura přestává být únikovou sférou a společnost se zbavuje unifikace ?ivotního stylu. Sociálně integrativní smysl hodnotové sféry vystupuje do popředí, proto?e svět dospěl k poznání, ?e pouhými ekonomickými a politickými strukturami společnost u? integrovat nelze. Dal?í budoucnost moderních společností si lze představit jen ve slaďování společenské racionality a společenské morality. Československý vývoj posledních dvou desetiletí byl ov?em ve znamení toho, ?e odtr?ení společenské racionality od morálních základů vedlo k panství iracionality ve v?ech oblastech na?eho ?ivota. To nelze do budoucna připustit.

    Domníváme se, ?e dynamika moderní civilizace, kde se slo?itě kří?í různé prvky, není proti socialistické perspektivě, ale naopak v souladu s ní. Je paradoxní, ?e postkapitalistické prvky rozvíjely ve vět?í míře společnosti, které byly u nás označovány za kapitalistické, i kdy? je evidentní, ?e pojem ?socialismus? v řadě zemí, kde historii ovlivňovali ve značné míře sociální demokraté a socialisté není pouhým výmyslem a musí být brán vá?ně. Tyto postkapitalistické prvky a rodící se novou společenskou racionalitu ve světě je potřeba analyzovat, v?echno pozitivní se musí stát součástí na?eho ?ivota, ani? bychom ov?em museli usilovat o pouhou nápodobu. Chceme být v nové Evropě sami sebou. Stejně jako existence socialismu inspirovala systémové změny v kapitalismu s minulostí, bude systémová dynamika vyspělého kapitalismu dne?ka podnětem pro obnovu socialismu v na?í zemi.

    Politický systém

    Nejnebezpečněj?í iluzí minulosti byla rezignace na zastupitelské formy demokracie, úsilí o unifikaci politické kultury, likvidace zpětné vazby v politickém systému. Amorfní a roztří?těná společnost, kde neexistovala přirozená mo?nost vyjádřit hlas veřejnosti, se stala základem nekontrolovatelné moci centra a s ním spjatých lobbistických skupin, obludného spojení ekonomické a politické struktury, kde skupinové zájmy převa?ovaly proti celospolečenským. Vytvořila se mo?nost přeměnit začlenění do aparátů v ekonomickou výhodu, v systém privilegií a hierarchizace, který potlačoval tvořivou energii lidí a parazitoval na zprostředkovacích procesech.

    Ve jménu bezprostřední demokracie lidosprávných, samosprávných struktur byla odmítnuta zastupitelská demokracie a parlamentní systém, byl likvidován základ ka?dého právního státu, tj. princip rovnováhy a dělby mocí. Vznik samosprávných struktur nebyl chybou, ale chybou bylo myslet si, ?e se jedná o lineární posun od zastupitelské demokracie k bezprostřední demokracii. Naopak ?ádoucí bylo vzájemné zprostředkování obou forem demokracie; nedo?lo k tomu a výsledkem bylo, jak předpověděla u? r. 1918 Rosa Luxemburgová, zplanění samosprávných struktur. Staré formy měly dostat nový obsah, měly projít transformací a nikoli být zru?eny.

    Stará pluralitní demokracie sama ov?em nestačí: bez svého protipólu v samosprávných formách politického ?ivota i ona mů?e vyústit v manipulaci veřejností. Ka?dá forma politické demokracie tedy vy?aduje svůj zprostředkovací protipól; bez principu zpětné vazby je moderní politická kultura nemo?ná, jak ukazuje probíhající krize demokracie, stran a jejich ideologií v celém světě. Krizovými záchvěvy prochází i státní forma uspořádání společenského ?ivota a tak se celý svět účastní hledání nových forem, které by byly dostatečně pru?né pro potřeby dne?ka. K tomuto hledání se nyní dostává i na?e země a českosloven?tí komunisté.

    Usilujeme předev?ím o vytvoření právního státu, opřeného o rozdělení a rovnováhu moci zákonodárné, výkonné a soudní. V dosavadním systému existovala beztvará směs, v ní? dominovala, jak ukázaly i tragické události 17. listopadu, vůle výkonné moci. Chceme nejen samostatný a dělný parlament, ale také nezávislé soudy, stejně jako profesionálně výkonný, ale kontrole podléhající aparát. Musí být vypracován systém ústavního dozoru, stejně jako je třeba decentralizace a roz?íření mo?ností zákonodárné iniciativy na co největ?í část subjektů veřejného ?ivota. Politická kultura musí vtahovat na jedné straně nej?ir?í vrstvy, na druhé straně pak směřovat k profesionalizaci jejích ?piček. Politické orgány v?ech stupňů musí být pod veřejnou kontrolou, periodicky skládat účty ze své činnosti, je třeba vypracovat uspokojivý systém obměny kádrů.

    Právní stát, kde ka?dý má právo vědět o tom, co se ho přímo i zprostředkovaně týká, a mluvit do věcí veřejných, je pro nás cestou k socialistické občanské společnosti, v ní? se politická kultura a ka?dodenní společenský ?ivot budou sbli?ovat, v ní? se vytvoří předpoklady pro obsahovou demokracii, demokracii v?edního dne, vylučující jakoukoli formálnost, systém s vysokou sociální mobilitou, otevřený navenek i uvnitř.

    Nově musí být garantována mo?nost v?em stranám, hnutím a iniciativám, jako? i jiným společenským organizacím projevovat svoji politickou vůli i občanské postoje, a to prostřednictvím tisku, v hromadných sdělovacích prostředcích, účastí ve svobodných volbách a podílem na práci volených zastupitelských orgánů, včetně parlamentu. V nové československé demokracii musí být místo pro ka?dého, kdo stojí na půdě ústavy a československé státnosti. Neprodleně je třeba zahájit poctivé úsilí o národní dorozumění a sociální konsensus, bez nich? není mo?ná ekonomická reforma.

    Místo Československa ve světě

    Míro na?ich národů je v Evropě, s jejím? vývojem jsou osudy občanů ČSSR spjaty. Studená válka skončila, pryč je doba bipolárního modelu mezinárodních vztahů, začíná expanze morálky do politických vztahů. Realitě dne?ka odpovídá polycentrická diplomacie, kde bude místo pro malé národy, jim? se otevírá vět?í operační prostor, ne? kdykoliv dříve. Československo má své vlastní národní zájmy a ty musí československá zahraniční politika respektovat, pru?ně reagovat na měnící se mezinárodně politickou situaci, z ní? se pomalu ale jistě vytrácí otevřená konfrontace. Vzniká evropský dům, zahrnující v?echny národy od Atlantiku po Ural a změny v zemích poválečného lidově demokratického bloku tento proces urychlují. Přesunutí centra světové mocenské soutě?e do Tichomoří umo?ní Evropě soustředit se na vytvoření modelu pro uspořádání mezinárodních vztahů předjímající budoucnost celého světa.

    Prvním krokem k tomu je normalizace vztahů ČSDSR se v?emi sousedními zeměmi a vět?í zapojení na?í země do informační výměny. Musí skončit jakýkoli informační monopol a je třeba roz?iřovat mo?nosti styků na?ich občanů se světem. Zvět?it se musí také účast Československa v mezinárodních institucích, zejména pak evropských. Na?e země musí být připravena při integraci evropského kontinentu fungovat jako most mezi Východem a Západem, tuto roli musí plnit ov?em jen tehdy, bude-li sama vnitřně integrovaným celkem a schopna vystupovat jako rovnocenný partner mezi kulturními národy Evropy.

    Při respektování v?ech závazků ČSSR je třeba usilovat o sni?ování hladiny vojenské konfrontace v Evropě a? k úplnému zru?ení obou vojenských uskupení na na?em kontinentu. Zároveň je v československém zájmu usilovat o vytváření hlub?ího dorozumění v prostoru střední Evropy, která tvoří v kontextu evropského domu specifický celek, který nejvíce doplatil na studenoválečnické tendence po druhé světové válce, kde je potřeba vzájemného pochopení a otevření nejnaléhavěj?í. Je třeba usilovat o evropanství, které by posunulo národní existenci v?ech národů Evropy k vy??í kvalitě. V nové Evropě nemá mít místo konfrontace mezi dvěma systémy, ale jejich vzájemné ovlivňování.

    K opu?tění a mírnění konfrontačních tendencí v Evropě patří také odstranění důvodů pro emigraci (zbavení státního občanství, nemo?nost uplatnění kvalifikace, znemo?nění projevit vlastní politické či světonázorové přesvědčení) či náprava důsledků vynuceného opu?tění republiky. Českosloven?tí občané musí mít v souladu s mezinárodními konvencemi právo zvolit si při zachování svého občanského statutu své bydli?tě podle vlastního uvá?ení.

    Podmínkou rovnoprávného začlenění do společenství národů Evropy a světa je zachovávání mezinárodních konvencí o občanských právech, včetně práva shroma?ďovacího, spolčovacího, petičního, svobody svědomí, projevu a tisku, jako? i v?ech jiných práv, spjatých s volným pohybem informací a osob.

    Ekonomická reforma

    Stoupenci Demokratického fóra komunistů se domnívají, ?e jedním z největ?ích omylů minulosti bylo stavění trhu a plánu do rozporu: tr?ní ekonomika je v moderní společnosti nezastupitelná a nemů?e se jí beze ?kod vzdát ani socialismus. Státní regulaci ekonomiky nelze provádět nadále centrálně přídělovým systémem; stát bude prostřednictvím plánu i jiných nástrojů regulovat trh a ten pak bude regulovat podniky. Výrazně by měly být preferovány nepřímé formy ovlivňování ekonomiky, předev?ím pak prostřednictvím finanční sféry, regulací mno?ství obě?iva a úrokové míry, úvěrovou politikou, činností státní banky. Stát mů?e u?ívat i jiných forem ovlivňování, např. státních cílových programů a pod.

    Nezbytné je u? v nejbli??ím období zajistit zreálnění cenové hladiny, proto?e trh mů?e plnit úlohu regulátoru a zpětné vazby adekvátně jen potud, pokud je cena nositelem relevantní informace. Cenová politika bude součástí makroekonomické stabilizační politiky pro přechodné období, v něm? by mělo být dosa?eno ekonomické rovnováhy. Urychleně je třeba zpracovat hlavní zásady státní hospodářské politiky a principy makroekonomické regulace v dal?ím období.

    Transformace mechanismu fungování národního hospodářství vy?adují i oslabení setrvačného působení existující struktury národního hospodářství, kterou je třeba prostřednictvím strukturálních změn urychleně ?odlehčit?. V patřičné perspektivě je třeba stanovit principy a orientaci budoucích strukturálních změn.

    Akutním úkolem je co nejrychlej?í zapojení Československa do mezinárodní dělby práce, otevření na?í ekonomiky a postupné dosa?ení konkurenceschopnosti na?í výroby. V krátkém čase je třeba zrovnoprávnit různé formy vlastnictví a poskytnout spolehlivé garance cizí kapitálové účasti. Cílem ekonomického procesu má být nikoli vý?e, ale konvertibilita produkce. Ta není také mo?ná bez směnitelnosti koruny, co? vy?aduje vstup do Mezinárodního měnového fondu a zapojení do Světové banky. Racionálně je třeba upravit na?e vazby se zeměmi RVHP. Dal?ím cílem je nutná realokace pracovních sil a vypracování mechanismu efektivní plné zaměstnanosti, na rozdíl od současného stavu ?přezaměstnanosti?; ve struktuře zaměstnanosti je třeba usilovat o vět?í elastičnost forem zaměstnanosti a posílení terciárního sektoru, který je pro zdravé fungování moderní ekonomiky i společenského ?ivota nepostradatelný. Vedle pru?ných forem realizace práva na práci (sdílení úvazků, pru?ný pracovní grafikon, částečné úvazky) je potřeba dát občanům právo nepracovat, nepokládají-li to za nutné.

    Dobře fungující tr?ní mechanismus je nezbytnou podmínkou pro uplatnění státních zásahů, které tvoří vy??í úroveň hospodářského mechanismu. Jedná se o působení státního rozpočtu, regulaci peně?ního oběhu, přímé řízení vybraných odvětví, strukturální politiku, stejně jako o politiku obchodní, průmyslovou, vědeckotechnickou, sociální, důchodovou. Nezastupitelné místo bude mít i strategické plánování pracující s vět?í časovou perspektivou, i kdy? technicko-bilanční pojetí plánu je mrtvé. V přechodném období nelze opustit v řadě oblastí i formy administrativní regulace, které by měly napomoci odstranit deformace neplnohodnotného trhu v ČSSR, pomáhat jeho rekonstrukci.

    Uplynulá desetiletí byla ve znamení masivní industrializace, která vytvořila velký výrobní potenciál, který čeká na efektivní vyu?ití a rekonstrukci. Za předpokladu jeho účinného zhodnocení lze u? v 90. letech dosáhnout úrovně zemí evropského ?středu? a pomocí účinných ekonomických změn napomoci výrazně i ře?ení problému ekologické zátě?e, který je dnes jedním z faktorů burcujících veřejné mínění. Ekologizace národního hospodářství, ekologické programy jsou jedním z účinných prostředků prosazení kvalitativního modelu růstu, vytvoření ekonomiky pro člověka.

    Československo má k dispozici zdroje pro realizaci modernizačního ekonomického programu bez drtivého dopadu inflace a masové nezaměstnanosti, stát je schopen zajistit pomocí rekvalifikačních programů ?ádoucí realokaci pracovní síly do perspektivních odvětví a oborů. Je třeba omezit dotace rozbujelých potlačovatelských aparátů, nadbytečné výdaje na zbrojení, zbytečné rozpočtové výdaje; účet za ekonomickou reformu nesmí platit československý lid. Vět?í náročnost státní ekonomické politiky vůči podnikům a zvý?ení ekonomické i morální motivace na?ich občanů pomů?e zlep?it exportní výkonnost ekonomiky. Postupně je třeba přejít od politiky levné pracovní síly k politice relativně drahé pracovní síly, umo?ňující rozehrát velké motivační tahy, diferencovat příjmy podle kvality práce, mno?ství práce, podle kvalifikace, vytvářet tlak na nahrazení ?ivé práce prací strojovou.

    Je potřebí dát prostor světovým trendům intelektualizace práce a intelektualizace spotřeby, odstranit unifikovaný spotřební model a unifikaci ?ivotního stylu, postavit celou na?i společnost na bázi principu výkonu. Silná sociální politika by měla ochraňovat ty, kteří se nezaviněně dostali do postavení sociálně slabých, mladé lidi s dětmi a důchodce. Je třeba odbourat ?nepravé příjemce? sociálních vymo?eností, v mzdové politice preferovat ty, kteří se mohou na?í společnosti stát skutečnými hodnotovými vzory. Od rovnosti jako rovnosti spotřeby je třeba postoupit k moderněj?ímu pojetí rovnosti jako rovnosti ?ancí. Stát by měl usilovat o to, aby rovnost ?ancí a sociální spravedlnost byly co největ?í a působily motivačně, aby nebyly v rozporu s ekonomickou racionalitou. Sociální modernita a ekonomická modernita nesmějí být v rozporu, je třeba je slaďovat. Cesty k ekonomické prosperitě vytvoří podmínky, aby se zvět?ily ?ance na reintegraci společnosti i ka?dého z nás.

    Závěrem

    K o?ivení ?ivota ve straně do?lo díky obrovské emocionální vlně zklamání nad tím, ?e vedení KSČ léta přehlí?elo nazrálou krizi ve straně i společnosti, diskreditovalo ideály na?eho hnutí. Uspokojení a samolibost, populistická demagogie a ohlupování, přehlí?ení fakt a pový?ení l?i na princip my?lení i jednání se otřesně projevilo ve v?í nahotě u? v době, kdy v SSSR začal proces socialistické obnovy. Brutální zásah proti kriticky smý?lející mláde?i 17. 11. 1989 a následná exploze lidové energie učinily konečnou tečku za dobou, kdy vedení strany mluvilo za stranu i celou společnost. Obnova strany i společnosti musí jít nejen shora, ale předev?ím zdola, má-li mít naději na úspěch. Řadoví komunisté mají právo formovat budoucnost vlastní strany, musí být skoncováno se stavem, kdy za nás mluvili a jednali jiní, kdy na?ím jménem se prováděla nemorální a iracionální opatření. Strana nesmí být krycí nálepkou číchsi skupinových zájmů. I ve straně musí být jasno, jaká je vůle lidí, musí být jasná odpovědnost za to, kdo a jak politiku strany uplatňuje. Na jeho utváření musí mít členové strany podíl, a proto musí být ve straně prostor pro ideové a akční sjednocování zdola. U? nikdy nesmí postavení v hierarchii určovat to, co je nebo není marxistické nebo socialistické. S tímto záměrem vzniká i na?e hnutí v rámci KSČ. Chceme očistu poměrů ve straně a společnosti od l?i, pokrytectví a nánosu korupčnické ?píny, chceme etizaci politické kultury a rozchod s nemorálností minulých dob. Příkladem je nám zakladatelské dílo Bohumíra ?merala, který v obdobné situaci rozchodu spokryteckým nezájmem o prosté lidi a jejich názory řekl na zakládajícím sjezdu na?í strany: ?Pokud na?e dějiny lidstva sahají, komunismus v?dy povstával jako úsilí o nový celkový ?ivotní názor, usiloval jít v?dy ?a? na kloub přeměny?, jako protest proti ?znemravnělé společnosti, její? ?ivotní konvence ji? nevyjadřovaly ?ivou potřebu lidských poměrů?. Stejně jako on usilujeme o nový morální řád věcí lidských a jsme na straně v?ech poctivých, neprivilegovaných občanů tělo země.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Zpráva předsednictva ÚV KSČ pro mimořádný sjezd KSČ (20.12.1989)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (3031 přečtení)

    Zpráva předsednictva ÚV KSČ pro mimořádný sjezd KSČ 20. 12. 1989

    Karel Urbánek: Soudru?ky a soudruzi, předsednictvo ústředního výboru Komunistické strany Československa, zvolené na jeho zasedání 26. listopadu t. r., předkládá delegátům mimořádného sjezdu politickou zprávu, která si nečiní nárok na vyčerpávající objasnění v?ech procesů a okolností, je? vedly k nyněj?í situaci ve straně a společnosti. Jsme toho názoru, ?e takovou roli by měla splnit zpráva pro řádný sjezd strany. Usilovali jsme tedy předev?ím o posti?ení hlavních tendencí a rysů dosavadního vývoje, stejně jako o vyjádření převládajících názorů na současné i minulé dění tak, jak to podle nás odpovídá smý?lení vět?iny československých komunistů. Na?e strana se ocitla v hluboké krizi, která vyvolala krizi celé společnosti. Dnes stojíme před úkolem tento zhoubný proces zastavit a obnovit schopnost strany podílet se na ře?ení společenské krize. Základní příčinou krizového stavu jsou stalinské deformace, jejich podstata spočívá v nedemokratickém, centralistickém, administrativně-direktivním systému řízení, který ochromil vnitřní ?ivot strany i její schopnost reálně ře?it otázky rozvoje společnosti. Vedl k hrubému deformování socialistické demokracie, odcizil stranu i orgány státního a hospodářského řízení lidu. Zdeformovaným pojetím vedoucí úlohy dělnické třídy ve vedoucí úlohu komunistické strany byly prakticky zru?eny mechanismy dialogu s lidmi při tvorbě politiky a následně její oponentury. Strana se tak sama zbavila mo?nosti účinně reagovat na měnící se společenské podmínky a stala se obětí vlastní izolovanosti. To také znamenalo vá?né ohro?ení samostatné existence strany a dal?í řetězení chyb a omylů.

    Teprve inspirováni Sovětským svazem jsme vyhlásili přestavbu. Deformacemi ochromená strana ji v?ak nedokázala uskutečňovat. Proto docházelo k vá?ným rozporům mezi slovy a činy. V praxi nebyla zahájena vnitrostranická přestavba, vědomě byl omezován základní princip dialekticko-materialistické metody poznání, shroma?ďování a analýza faktů, docházelo k dezinformacím nejen komunistů, ale v?ech občanu. Do?lo ke zbyrokratizování aparátu strany a byrokratismus byl vnucen i členské základně. Rostla nedůvěra ve vedení strany a stranu jako celek, nedůvěra ve schopnosti socialismu ře?it problémy na?í společnosti. Strana se tak stále více dostávala mimo hlavní proud společnosti a do opozice proti ní.

    Vá?ná situace se vytvořila také v ekonomické oblasti, kdy vedení strany a státu hospodařilo na úkor budoucnosti. Přísně centralizovaný a administrativně-direktivní systém řízení v ekonomice nerespektoval základní ekonomické zákony a nebyl schopen zabezpečit její intenzívní a dynamický rozvoj. To vedlo k zaostávání za rozvojem výrobních sil vyspělých zemí, vědeckotechnickou revolucí, co? ve svém důsledku působilo stále vět?í hospodářské, ale i kulturní a sociální zaostávání Československé socialistické republiky za vyspělými státy.

    Omezená pravomoc ekonomických subjektů způsobila neschopnost reagovat na měnící se podmínky a ře?ení problémů, které nemohly být nikdy z centra ře?eny, a tím se prohlubovaly. ?ivelně se rozvíjela takzvaná stínová ekonomika, rostla ?melina, korupce, sociální parazitismus, hrubě byly poru?ovány základní principy sociální spravedlnosti. Takový vývoj měl tě?ké dopady v sociální sféře, v obchodu, slu?bách, zdravotnictví, ?kolství a kultuře.

    Extenzívní rozvoj měl v řadě oblastí katastrofální následky v oblasti ?ivotního prostředí. ?anci, kterou mohlo být 7. a 9. zasedání ústředního výboru, nedokázalo Jake?ovo vedení vyu?ít a bylo ochotno pro své osobní cíle hodit přes palubu nejen realizaci úkolů přestavby, ale i mláde?, dělníky, rolníky, inteligenci i stranu samu. Zvlá?tě ?ivé důsledky měly u?ívané metody kádrové práce. Pseudostabilita kádrů a praxe přidělování funkcí vedlo k tomu, ?e si jednotliví funkcionáři přisvojovali nejen výnosná místa ve stranické a státní hierarchii, ale s tím také obsazovali významné mocenské pozice. Zvlá?tě aktivní byl v tomto ohledu např. Vasil Bižak, ale nejen on. Vytvořila se zvlá?tní, poměrně úzká vzájemně spjatá skupina pracovníků, která prakticky nekontrolovatelně ovládala rozhodující páky řízení strany a společnosti. Mezi vyvolenými bylo nemálo těch, kteří na svěřené úseky nestačili a jejich? základním znakem kádrové způsobilosti byla hlavně poslu?nost. Mnohdy se otevíral i prostor pro poru?ování zákonů.

    Monopol moci byl opřen o přísně centralizované řízení hromadných sdělovacích prostředků. Současný negativní postoj značné části ?urnalistů vůči straně je i zásluhou poručníkovských metod, uplatňovaných oddělením hromadných sdělovacích prostředků ústředního výboru strany, řízené Janem Fojtíkem a vedené Otto Čmolíkem. Demagogické teze o kritice pozitivním příkladem paralyzovaly mo?nosti pravdivě zobrazovat společenskou realitu. Představa jakési vyvá?enosti - v uvozovkách - informací dávala mo?nost napadat hromadné sdělovací prostředky. Dogmatické přístupy, zákazy a omezení působily i na rozvoj kulturního a duchovního bohatství. Ignorace, nekompetentnost odpovědných funkcionářů v oblasti stranického a státního řízení kulturní politiky, v čele s bývalým vedoucím oddělení ústředního výboru strany Miroslavem Müllerem, způsobily, ?e se valná část umělců a představitelů československé kultury od strany odvrátila. Vedení strany poplatné pocitu neomylnosti, ale také nerozhodnosti ignorovalo a potlačovalo v?echny varovné a kritické hlasy. A tak, zatímco statisíce řadových komunistů byly postaveny do role vysvětlovat v pracovních kolektivech nevysvětlitelné a hájit neobhajitelné, mnozí funkcionáři na krajských i okresních výborech vyzývali k důvěře v předsednictvo ústředního výboru strany.

    Nadále trvala situace, kdy ti, jim? byla dána důvěra, ji bez ostychu zneu?ívali pro svoje vlastní ambice a kariéry. Znovu a znovu bylo od řadových členů strany po?adováno, aby svojí obětavou prací ?li příkladem a k jejich cti je třeba uznat, ?e vět?ina z nich tento po?adavek ukázněně plnila.

    Za v?echny pozitivní výsledky, kterých jsme v uplynulém období dosáhli, vděčíme poctivým komunistům a miliónům občanů, kteří dávali republice své nejlep?í síly.

    Náprava toho, co způsobili lidé, kteří se dostali v uplynulých letech do čela státu, nebyla v silách řadových komunistů. Za jedno z největ?ích provinění, kterého se dopustili Gustáv Husák a Milo? Jake? a mnozí dal?í členové vedení, pova?ujeme to, ?e ačkoliv vět?inou dobře znali neúnosnost a neperspektivnost stalinských metod, přesto nena?li odvahu a dostatek vůle pokusit se je překonat, i kdy? Gustáv Husák alespoň na začátku 70. let se je?tě pokou?el udr?et normalizační proces v racionálních mezích. Podle na?eho názoru měli takovou mo?nost ji? v průběhu a koncem 70. let a počátkem 80. let. K tomu v?emu je potřeba vzít v úvahu, ?e podhoubí pro tuto praxi vytvářel fakt nepravdivého informování o dění ve straně a společnosti ze strany aparátu krajských i okresních výborů strany. V poslední době zase naopak vedení strany nereagovalo na informace z těchto struktur.

    Tato politika do?la tak daleko, ?e státní a stranické vedení prakticky nebylo schopno poučit se ani z vývoje, podnětů a událostí v okolních socialistických zemích, v Sovětském svazu, Polsku, Maďarsku a NDR, a ře?it nazrálé problémy doma. Arogance a zneu?ívání mocenských prostředků vyvrcholilo brutálním zákrokem pořádkových sil proti demonstraci 17. listopadu 1989. Události na Národní třídě jsou v těchto souvislostech jen počátkem otevřené krize, kdy krize vedení strany přerostla v krizi celospolečenskou. Je vá?ným okam?ikem v na?ich dějinách, a proto je nutné tyto události podrobit přesné kritické analýze. Zatím k ní nejsou shromá?děny v?echny nezbytné údaje. Ji? dnes v?ak lze říci, ?e za zákrok pořádkových sil nese přímou politickou odpovědnost Milo? Jake? a Miroslav ?těpán. Svého podílu odpovědnosti se nemohou zbavit ani organizátoři manifestace.

    Přesto?e předsednictvo ústředního výboru strany rozhodlo, ?e nesmí dojít k zásahu Bezpečnosti, do?lo k němu. Po tragickém 17. listopadu projevilo tehdej?í stranické vedení trestuhodnou nedbalost a neodpovědnost. Prokázalo svou neschopnost rozpoznat hloubku vzniklé situace a čelit jí, a to jak v kolektivním orgánu, i v jednotlivých osobách. Přesto?e počínaje 19. listopadem se tehdej?í předsednictvo ústředního výboru scházelo ka?dý den, teprve po pěti dnech se se?lo mimořádné zasedání ústředního výboru strany. Mnohahodinová bouřlivá diskuse vyústila v po?adavek odstoupení v?ech členů předsednictva ústředního výboru. Provedené kádrové změny v předsednictvu nepřesvědčily stranu a veřejnost o politické vůli ústředního výboru reagovat na situaci zásadním ře?ením. Výsledky byla dal?í polovičatost, zejména ta skutečnost, ?e do nového předsednictva ústředního výboru byl znovu zvolen Miroslav ?těpán.

    Nedostatečné kádrové změny provedené na tomto zasedání byly mimořádnou záva?nou politickou chybou, vyvolaly bouři odporu ve straně i v celé společnosti. Sebekriticky přiznávám, ?e na této situaci mám vinu i já. Mezi tím jsme v?ak opět ztratili drahocenný čas a hlavně ji? tak dost otřesenou důvěru. Odkryla se nejen hluboká krize ve straně, ale také hluboká krize v Národní frontě a v celém politickém systému na?í společnosti. Nové vedení strany zahájilo rozchod s chybami minulosti. Vyloučilo Milo?e Jake?e a Miroslava ?těpána z řad členů Komunistické strany Československa za hrubé politické chyby při ře?ení napětí ve společnosti, zejména za události 17. listopadu 1989 v Praze.

    Myslíme si v?ak, ?e je nezbytné důkladně zhodnotit činnost ostatních členů bývalého vedení strany a vyvodit příslu?né stranické závěry. Navrhujeme proto (potlesk), aby sjezd utvořil mimořádnou komisi pro stranické ?etření, která by se těmito případy zabývala a podala by řádnému sjezdu odůvodněné návrhy a ře?ení.

    Předsednictvo ústředního výboru uvolnilo z ústředního výboru Vasila Bižaka, Karla Hoffmanna, Jozefa Lenárta a Miroslava Zavadila. ?iroké a oprávněné kritice bylo podrobeno i Rudé právo a jeho vedení. Soudruh Zdeněk Hoření po?ádal o uvolnění z funkce ?éfredaktora. Podporujeme návrhy obsa?ené v otevřeném dopise redakce Rudého práva, zejména to, aby Rudé právo napří?tě bylo orgánem celé na?í strany a poskytovalo své stránky v?em názorovým proudům ve straně.

    Středem na?í pozornosti v uplynulých týdnech bylo vytvoření nových vrcholných institucí státu. Na?e jednání probíhala jak ve sdru?ení Národní fronty, tak v rozhovorech se zástupci ostatních politických stran, Občanským fórem a Veřejností proti násilí i dal?ích hnutí a iniciativ. Předsednictvo doporučuje přijmout na tomto mimořádném sjezdu stanovisko k volbě prezidenta.

    Soudru?ky a soudruzi, prvním pokusem o zhodnocení situace ve straně, prvním pokusem o ?irokou diskusi a vzájemnou orientaci ve stanoviscích a názorech na to, co dál, byla jednání mimořádných okresních konferencí. Vyjádřila vůli členské základny zachovat stranu, ale stranu obrozenou, zbavenou dřívěj?ích deformací. Na konferencích byl vyslovován po?adavek důsledného rozchodu s těmi, kteří na?e ideály kompromitovali. (Potlesk.) Dále na ukončení činnosti Lidových milicí, sní?ení vý?e členských příspěvků, objektivní hodnocení událostí roku 1968, zru?ení výsledků pohovorů v roce 1970.

    Mimořádný sjezd Komunistické strany Slovenska doporučil vytvořit komisi ústředního výboru Komunistické strany Československa pro prozkoumávání politického pozadí vzniku dokumentů Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu a jeho vliv na deformaci politiky a ideologie strany. Toto doporučení plně podporujeme a mělo by být v usnesení z na?eho jednání.

    Dal?í po?adavky směřovaly k zabezpečování včasného a pravdivého informování komunistů prostřednictvím stranického tisku, rekonstrukce národních výborů z na?í iniciativy tak, aby kádrově odpovídaly podmínkám národního porozumění, tedy k dokončení procesů, které ji? byly zahájeny. Vět?ina delegátů se vyjádřila pro urychlené vypracování nového akčního programu a nového návrhu stanov strany, které by odpovídaly současným podmínkám pluralitního politického systému. Na období do řádného sjezdu navrhujeme, aby se strana řídila akčním programem a prozatímním organizačním řádem, který přijmeme na na?em jednání. Téměř na v?ech konferencích zazněl po?adavek zvýraznit orientaci strany na dělnickou třídu, na podporu sociálně slabých skupin občanů, proti.poklesu reálných příjmů, proti nezaměstnanosti. Vyslovujeme se pro sociální politiku, která bude chránit předev?ím rodiny s dětmi, důchodce a mláde?.

    Na konferencích se hovořilo o nutnosti posílit činnost základních organizací v místě bydli?tě, o nutnosti sni?ování aparátu strany, o majetku strany a o hospodaření s ním, o stranické kontrole. Byl také vznesen návrh na přímou volbu delegátů na řádný sjezd ze základních organizací strany, včetně návrhů členů do ústředního výboru Komunistické strany Československa a ústřední kontrolní a revizní komise. Dále po?adavek stanovení práva základních organizací odvolat z orgánů jimi delegovaného člena a stanovení povinnosti skládat účty základní organizaci. V?echny tyto podnětné návrhy vyu?ijeme při koncipování vnitrostranické politiky.

    Soudru?ky a soudruzi, v současném krizovém období dochází k úbytku členů strany. Podle hlá?ení krajských výboru od 17. listopadu do těchto dnů je to 66 290 členů, zru?eno bylo 3 478 organizací strany. Následkem krizových tlaků odchází celá řada čestných členů strany. Ode?li a odcházejí také konjunkturalisté. A těch není ?koda. Stojíme o ka?dého čestného člověka. Strana potřebuje právě tak dělníky, rolníky, talenty a vysoce vzdělané lidi jako nadané a tvořivé funkcionáře. Jedině s takovými (potlesk) lidmi mů?e uspět v politickém zápase. Mění se i na?e představa o profilu stranického funkcionáře. Budeme od něj po?adovat vysokou politickou kulturu, kompetentnost, ale hlavně obstát v dialogu s politickými partnery. Příznačným a charakteristickým rysem řídící způsobilosti bývalých vedoucích představitelů je stav na?eho stranického majetku.

    Je obdivuhodné, s jakým sebevědomím zasahovala bývalá vedení strany do koncipování ekonomiky státu, politiky státu, přičem? metody, jakými řídila na?e vlastní stranické hospodaření, dostaly stranu na pokraj bankrotu. Přitom se dopou?těla bezbřehého diletantismu a zvůle. Zatímco halasně volala po podnikavosti, například Tiskovým podnikům strany v tomto tvrdě bránila s odůvodněním, ?e mají tisknout předev?ím politickou literaturu.

    Mnohé skutečnosti vyplouvají na povrch a? nyní. Za nemalé částky získané z členských příspěvků se stavěla například různá rekreační zařízení, za stamilióny korun. Řadový člen strany se o existenci Orlíku či Javoriny dozvídá a? nyní z novin. Proto předsednictvo ÚV KSČ rozhodlo o jejich vyu?ití na podnikové bázi pro veřejnost Za této situace a vzhledem k tomu, ?e přes ve?kerá úsporná opatření nebude mo?no financovat rozpočet strany z členských příspěvků, je třeba vytvářet dal?í zdroje z podnikatelské činnosti stranických podniků. Zdrojem příjmů by měly být tak jako v minulosti i příjmy, plynoucí z poslaneckých a dal?ích veřejných funkcí zastávaných členy strany. (potlesk.) Strana se neobejde bez vytváření volebního a dal?ích fondů, na ně? budou moci přispívat komunisté i ostatní sympatizující občané.

    Soudru?ky a soudruzi, hovoříme-li o otázkách materiálního a finančního zaji?tění budoucí činnosti strany, nelze se nevyhnout v současnosti vysoce naléhavému problému, který vyplývá z redukce na?ich orgánů a jejich aparátu. Řada pracovníků strany, dlouholetých funkcionářů, bude muset v nejbli??ím období hledat nové pracovní zařazení. Není to proces bezbolestný, vyvolává u mnohých pocit křivdy, zru?ení dosavadních ?ivotních jistot, domníváme se, ?e navrhovaný akční postup přijatý předsednictvem ústředního výboru strany přiná?í schůdné návrhy, i kdy? jsme si vědomi, ?e dokument sám nic nevyře?í. Důle?itý bude citlivý a aktivní přístup stranických orgánů a organizací při jeho realizaci.

    Soudru?ky a soudruzi, na tomto sjezdu v?ak nejde jen o ře?ení vnitrostranické krize, ale běh událostí nás nutí zabývat se předev?ím nástupem strany do svobodných voleb, které koneckonců budou měřítkem úspě?nosti i na?í vnitrostranické přestavby a kritériem úspě?nosti procesu obrody strany. Akční postup strany po mimořádném sjezdu strany musí proto důsledně vycházet z taktiky a strategie Komunistické strany Československa v podmínkách otevřeného politického soupeření o důvěru občanů. To znamená, ?e ji? v současné fázi musíme přizpůsobit činnost těmto zásadně změněným podmínkám.

    Znamená to také přeměnit stranu v sílu schopnou ofenzivního politického boje. Plnění těchto podmínek musí probíhat současně. Ukazuje se, ?e přeměny uvnitř strany budou muset být podstatně hlub?í, proto?e strana není připravena na nové podmínky, metody, strategii a taktiku politického a volebního boje. Přestavba strany musí proběhnout ve velmi krátkém období, co? vy?aduje zásadní změnu organizační struktury a metod práce. Navíc je strana zatí?ena minulými chybami, od kterých se dosud nedokázala odpoutat. Dělící čáru nelze uvést pouze přes osoby, přes odstranění nejvíce zkompromitovaných osob, ale i přes hranici, která dříve oddělovala stranu a společnost Strana se musí stát součástí procesu revolučních změn, a tím přestat ohro?ovat své postavení avantgardní síly. Je tedy třeba co nejrychleji překonat vzniklou vnitrostranickou krizi. Pro v?echny členy strany dnes musí platit sjednocením na akčním programu, vstříc svobodným volbám. Z něho vycházíme i při koncipování dal?ího postupu práce strany a jejího nástupu do voleb. Jeho stě?ejní my?lenky lze formulovat v těchto bodech:

    Za prvé. Za trvalý mír a společenský pokrok. Základem politiky strany zůstává mírová politika stability v mezinárodních vztazích. Musí zajistit podmínky pro ekonomický a společenský pokrok na?í vlasti, pro posilování jejího postavení v Evropě. K tomu je nezbytné aktivizovat na?i politiku ve směru budování společného evropského domu, pro ni? současné změny vytvářejí vhodné podmínky. Základem mezinárodních vztahů zůstanou nadále vztahy se Sovětským svazem a dal?ími zeměmi, s nimi? nás spojují tradiční ekonomické a politické vazby. Budeme podporovat, aby vláda věnovala zejména pozornost rozvíjení dobrých vztahů se sousedními státy při respektování suverenity a vzájemné výhodnosti. Budeme usilovat o likvidaci vojenských a politických bloků v Evropě.

    Za druhé. Za hospodářský růst a ekologickou bezpečnost. Východiskem ekonomických a společenských reforem je po?adavek, aby nevedly k tomu, ?e celé břemeno změn ponesou na svých bedrech jen pracující a sociálně slab?í vrstvy obyvatelstva. Podporujeme vznik socialistické tr?ní ekonomiky se státní regulací pomocí ekonomických nástrojů. Rozvoj v?ech forem socialistického vlastnictví včetně soukromého vlastnictví, zejména v oblasti slu?eb, ale i v malovýrobě. Pova?ujeme za nesprávnou reprivatizaci a výprodej národního bohatství zahraničnímu kapitálu. Přitom budeme po?adovat maximální samostatnost a samosprávnost jednotlivých hospodářských subjektů. Podporujeme dynamičtěj?í rozvoj ekonomických vztahů s kapitalistickými státy, kde základní formou bude kapitálová spoluúčast zaměřená předev?ím na uplatnění kvalifikovaného intelektuálního potenciálu v na?í společnosti. Jde nám o změnu charakteru práce a z toho vyplývající změny postavení člověka ve výrobě. Proto prosazujeme přestavbu výrobních prostředků na soudobé vědecké a technologické úrovni s respektováním ekologických po?adavků. Prosazováním sociálních po?adavků chceme tlumit nezbytné ekonomické změny, které ?ádají efektivnost a intenzifikaci.

    Za třetí. Za sociální spravedlnost a ?ivotní jistoty. Sociální spravedlnost a ?ivotní jistoty tvoří jádro na?eho volebního programu. Jejich základem musí být silná ekonomika. V zájmu sociální spravedlnosti usilujeme i o prosazení demokracie v řízení podniků a organizací uplatněním principů samosprávy. Sociální spravedlnost v na?em pojetí znamená rovnost podmínek pro sociální rozvoj občanů.

    Za čtvrté. Za rozvoj člověka. Vycházíme z humanistické podstaty socialismu, z humanistických tradic, více ne? stoletých dějin na?eho dělnického hnutí. Pro rozvoj osobnosti člověka a občana je třeba udělat mnohem více ne? dosud. Jde nám o nej?ir?í demokracii, která umo?ňuje slaďování osobních a společenských zájmů, a současně nedovolí, aby zájmy jedince či skupiny byly jakkoliv preferovány nebo vydávány za zájmy vět?iny. Humanismus na?eho vztahu k lidem se musí projevovat ve vztahu k dětem a mláde?i, v péči o důchodce, invalidní a nemocné spoluobčany. Prohla?ujeme, ?e v sociálním zabezpečení nelze spoléhat na nevládní instituce a dobročinnost. Budeme prosazovat státní záruky a jistoty opřené o zákony, pro rozvoj osobnosti člověka v oblasti duchovní i fyzické, budeme usilovat nejen o vytvoření nezbytných hmotných předpokladů budování ?kolství, kulturních a sportovních zařízení, ale také soustavnou péči o ?ivotní prostředí, o zastavení jeho devastace a postupné zlep?ování. Vytvoření nové ekologické rovnováhy je jedním ze základních předpokladů společenského, ale i ekonomického rozvoje.

    Za páté, za pluralitu názorů, za jednotu činů. Pluralitu názoru pova?ujeme za stimulující faktor společenského pokroku. Politický ?ivot je třeba stavět na systému více stran. Ve svobodné diskusi a na očích veřejnosti se ucházet o důvěrou občanů. Pluralitu názoru musí zaji??ovat nejen svobodné volby, ale zejména masové sdělovací prostředky. Do budoucna je nutné zachovat rovnováhu v této oblasti. A urychleně vytvořit systém záruk, aby nemohl vniknout informační monopol kterékoliv strany. V pluralitě názorů vidíme jeden z významných faktorů rozvoje člověka, proto je třeba, aby byla chápána v ?ir?ím pojetí svého smyslu, aby na?la svůj výraz v pluralitě způsobu ?ivota, v hospodářské činnosti, ve výchově, vzdělání a kultuře. Budeme usilovat o vytvoření systému společenských a právních záruk, které by nedovolily zneu?ívání tohoto fenoménu, k roz?iřování neověřených tvrzení, pomluv, urá?ek, propagaci násilí a jiných negativních protispolečenských jevů. O důvěru občanů se strana bude ucházet na základě faktů a argumentů. Programově se zříká frází a laciné demagogie. V úzké jednotě s pluralitou názorů musí fungovat jednota činů. Jde o zcela zákonitý jev, který nemá nic společného s byrokratickými deformacemi, prováděnými pod plá?těm demokratického centralismu. Společenský vývoj mů?e a musí jít jen jedním směrem. Vlády politických stran se mohou měnit, nemů?e se v?ak s ka?dou vládou měnit na několik let společenský systém a zejména ne jeho ekonomická základna. Usilujeme o pluralitní demokracii na základě socialistických výrobních vztahů. Proto se strana bude spojovat se v?emi politickými skupinami, které budou usilovat o zachování materiální základny socialismu, která byla tě?kou prací na?eho lidu v uplynulých obdobích vybudována. Domníváme se, ?e socialistický tr?ní mechanismus je stejně ?ivotaschopný, aby nástupem podnikavosti a produktivitou práce prokázal své přednosti.

    Za ?esté, za otevřenost světu. Současné hluboké změny v mezinárodních vztazích spojené s nástupem nového my?lení a nadřazením v?elidských hodnot nad třídní umo?ňují Československu zaujmout novou mezinárodní pozici a obohatit své styky se v?emi státy světa. Chceme zařadit na?i ekonomiku a kulturu znovu do kontextu evropského a světového vývoje. Tento proces budeme realizovat bez vět?ích obtí?í v oblasti kultury a mezinárodní výměny lidí. V rámci této otevřenosti v?ak nechceme tolerovat praktiky, které by vedly k po?kozování a výprodeji národní ekonomiky, naru?ovaly na?i samostatnost a svrchovanost, vná?ely do na?í společnosti kulturní a morální brak, terorismus a dal?í formy násilí. Budoucnost vidíme ve spojení se v?emi státy, které na principu rovnosti proká?í ochotu k vzájemné spolupráci.

    Soudru?ky a soudruzi, období, které je před námi, bude pro stranu obtí?něj?í, ne? jsme byli zvyklí. Uvědomujeme si, kolik jsme zůstali dlu?ni ideálům a zásadám. Chceme-li zůstat významnou politickou silou, je nezbytné, abychom dosáhli vnitřní obrody. Předev?ím je třeba demokratizovat stranu. Dosavadní princip uplatňování vnitrostranické demokracie, demokratický centralismus, se postupně byrokratizoval. Stal se mechanickou metodou, která se pak s vývojem společnosti stala určitým anachronismem. Proto se dnes prvořadým principem výstavby strany stává ?iroká vnitrostranická demokracie. Je třeba připou?tět existenci názorových proudů ve straně s tím, ?e politika vedení strany bude určována v?dy výsledky sjezdů nebo celostátních konferencí, které uká?í názory a postavení jednotlivých proudů ve straně. Takový postup ov?em předpokládá jejich častěj?í svolání. Je třeba dát jim pracovní charakter a zbavit je proklamačního charakteru. Významným faktorem jednoty strany musí být neustále aktualizované akční programy. Ten bude i významným nástrojem aktivizace strany. Moderní strana nepotřebuje usilovat o formální jednotu, ale o akční jednotu. Aktivizace strany se musí stát programem, nemá-li dojít k rozpadu stranických řad. Ani současné předsednictvo strany neučinilo dosud dostatečné kroky proto, aby zmíněnému trendu, útlumu v řadách strany čelilo. Jsme si toho plně vědomi, pova?ujeme za nutné dosáhnout nové kvality vnitřní jednoty ve vedoucích orgánech strany, dosáhnout jejího radikálního omlazení a aktivizace ji? na tomto sjezdu. Jen to umo?ní ře?it za pochodu současné problémy. Aktivizace strany je nezbytný předpoklad úspě?ného politického boje. Předvolební zápas vy?aduje dokonalou strategii, taktiku i organizaci.

    Soudru?ky a soudruzi, neobejdeme se ani bez zásadních organizačních změn v uspořádání struktury stranických orgánů a organizací. Měly by odpovídat také strategii a taktice předvolebního boje o získání důvěry občanů. Organizační struktura musí být pru?ná a akceschopná. Proto přicházíme s těmito návrhy. Nejvy??í orgány strany musí být uspořádány analogicky shodně se státoprávním uspořádáním federace. Ve vztahu k závodům a organizacím by vedle základních organizací strany měly vznikat Kluby komunistů, činnost klubů by mohla být organizována podle volebních obvodů nebo podle profesní a zájmové struktury. Přestavba aparátu strany by odpovídala nové organizační struktuře. Bude tvořen fundovanými odborníky. Cílem přestavby aparátu je kromě podstatného sní?ení jeho počtu i zvý?ení jeho výkonnosti.

    Soudru?ky a soudruzi, domníváme se, ?e rozhodujícím hlediskem ře?ení v?ech problémů a otázek je hledisko budoucích podmínek, kdy strana bude působit v systému více politických stran a její činnost bude vy?adovat odborné a profesionální řízení zalo?ené na uplatňování nejmoderněj?ích poznatků z oblasti politologie, ekonomiky, informatiky a řízení.

    Soudru?ky a soudruzi, dnes opět stojíme před otázkou volby. Jménem statisíců členů strany budeme rozhodovat o tom, jakým směrem půjdou její první kroky z krize. Odpovídat na otázku, zda je přáním československých komunistů, aby jejich strana byla i nadále organizací s tuhým centra1ismem zalo?eným na systému příkazů a jejich poslu?nému plnění nebo stranou svobodných lidí, se svobodným my?lením, spjatých společnou touhou po plném, ??astném, sociálně spravedlivém ?ivotě pro v?echny.

    Odpovídat na otázku, zda budeme nadále stranou, která si dělá patent na jedině správnou a vědecky zdůvodněnou teorii s tím, ?e v?ichni ostatní nic nevědí a nic nepochopili. Nebo stranou, která chápe, ?e i partner a dokonce i soupeř má právo na své názory a je jen ku prospěchu nás a celé společnosti, doká?eme-li je vyslechnout, pochopit a poučit se.

    Je tedy zapotřebí volit. Volit politiku s lidmi, kteří ji budou dělat A tedy takovou politiku a takové lidi, kteří na?i stranu vrátí tam, kde v?dy měla být. Do čela zápasů v?ech pracujících lidí za jejich ??astný a svobodný ?ivot. Děkuji za pozornost.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Zpráva o zasedání ÚV KSČ (Rudé právo, 6.1.1968)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2186 přečtení)

    Zpráva o zasedání ÚV KSČ
    (Rudé právo, 6.1.1968)

    Ve dnech 3. - 5. ledna 1968 zasedal ústřední výbor strany, který pokračoval v jednání započatém na prosincovém zasedání. V souladu se závěry XIII. sjezdu a s tezemi O postavení a úloze strany v současné etapě vývoje na?í socialistické společnosti schválenými na říjnovém zasedání projednal ústřední výbor zásadní otázky vedoucí úlohy strany, zvý?ení akceschopnosti a účinnosti její práce.

    Na základě celkové koncepce na?í politiky, směřující k vytvoření hluboce demokratické a rozvinuté socialistické společnosti, v souladu s nastoupeným procesem demokratizace ve státně politické oblasti, v zájmu dělby práce a nových vztahů mezi vrcholnými stranickými a státními orgány a pro zvýraznění významu presidentské funkce, jako?to symbolu dělnické a socialistické moci v tomto státě, rozhodl ústřední výbor rozdělit funkci presidenta republiky a prvního tajemníka ÚV KSČ.

    Z těchto důvodů plénum ústředního výboru KSČ schválilo na základě vlastní ?ádosti soudruha Antonína Novotného, aby jako president ČSSR byl uvolněn z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ.

    Dosavadní první tajemník ÚV KSČ soudruh Antonín Novotný stál v čele strany řadu let. S jeho osobností jsou spojeny významné úspěchy, kterých strana v těchto letech dosáhla jak uvnitř země, tak i v mezinárodním komunistickém hnutí. Ústřední výbor KSČ vysoce oceňuje záslu?nou a obětavou práci, kterou v tomto slo?itém a náročném období soudruh Novotný v čele ÚV KSČ vykonal ku prospěchu strany a republiky a poděkoval mu za ni.

    Ústřední výbor pak prvním tajemníkem ÚV KSČ zvolil jednomyslně soudruha Alexandra Dubčeka, člena předsednictva ÚV KSČ a prvního tajemníka ÚV KSS. V jeho osobě se zachovává kontinuita stranického vedení a zhodnocují se zku?enosti z dlouholeté stranické práce.


    Celý článek... | Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Tzv. kladenský program KSČM (1992)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2525 přečtení)

    Program KSČM
    přijatý II. sjezdem KSČM na Kladně v prosinci 1992
    (tzv. kladenský program)

    Impulsy komunistického hnutí výrazně a nesmazatelně ovlivnily moderní civilizaci v zápase za svobodu a spravedlnost. V jeho vývoji se v?ak projevily i záva?né omyly a systémové chyby. Omezení a hromadné poru?ování politické i ekonomické demokracie učinily systém tzv. reálného socialismu ne?ivotaschopným. Výsledkem byla značná diskreditace ideálů, z kterých hnutí vycházelo, a zpochybnění i dal?ích pokusů vytvořit sociálně spravedlivou společnost.

    Pád tzv. reálného socialismu v mezinárodním měřítku na konci 80. let znamenal zhroucení autoritářského a ideálům socialismu vzdáleného systému. Kapitalismus v?ak přes v?echny změny zůstává společenskou soustavou, která umo?ňuje, aby jedna část obyvatelstva ?ila na úkor jiné. Některé rozpory kapitalismu se prohlubují a objevují se nové prvky, které zjevně ukazují na potřebu jeho překonání. Zostřuje se rozpor mezi společenskými mo?nostmi a skutečnou ?ancí pro rozsáhlé vrstvy se uplatnit. Vyhrocují se globální problémy, narůstá nerovnoměrnost vývoje, svět je posti?en sérií stále nebezpečněj?ích konfliktů, ekonomika světových kapitalistických center zvládá technologickou revoluci s narůstajícími sociálními ztrátami. Nejvyspělej?í země přicházejí o své iluze o dosa?ení společnosti v?eobecného blahobytu. Hledání alternativních tendencí proto vytváří mo?nost nového rozvoje komunistického a socialistického hnutí v souladu s nejlep?ími tradicemi těchto hnutí i se světovými civilizačními trendy.

    V Československu byly po listopadu 1989 umo?něny některé demokratické přeměny. Překá?kou v jejich uplatňování a roz?iřování je v?ak autoritářský postup pravice při obnově kapitalismu. Na?e radikální pravice v mnohém demonstruje bezohledný třídní přístup a jeho uplatňování. Ekonomická reforma se soustřeďuje na vlastnický převrat, je organizována předev?ím státní byrokracií přivlastňující si národní majetek a spekulující s ním. Je prudce sni?ována ?ivotní úroveň ?irokých vrstev, zakládána neodůvodněná hluboká sociální diferenciace. Dochází k rozpadu zemědělství, naru?ení venkova a ohro?ení potravinové bezpečnosti státu. Jsou omezovány mo?nosti rozvoje národní kultury, ohro?ena je národní identita. K tomu se připojuje rozpad státu. Trend zneči?tění ?ivotního prostředí pokračuje a nabývá charakteru lokální ekologické katastrofy. V?echno to značně a dlouhodobě omezuje uplatňování potenciálu na?í společnosti.

    1. Za novou tvář strany

    KSČM vznikla v březnu 1990. Převá?ná vět?ina jejích členů zásadně odmítla mocenskou svévoli předlistopadové byrokratické elity. Porá?ku a zhroucení socialismu stalinsko-bre?něvovského typu pochopila předev?ím jako důsledek faktického opu?tění socialistických a komunistických my?lenek, neschopnosti hledat a prosazovat vlastní cesty postupu a umo?nit v?em občanům, aby se na tomto procesu skutečně podíleli. Podpora občanů se proto postupně vytrácela a byly znehodnocovány nesporné úspěchy. Poučena historií posledních desetiletí chce KSČM spoluvytvářet východiska ze současných problémů. Svou zásadní pozici vyjadřuje v tomto otevřeném programu, politické platformě pro dal?í práci ve společnosti.

    V nových podmínkách komunisté nemohou a předev?ím nechtějí pracovat starým způsobem. KSČM programově navazuje na humanistické poselství zakladatelů socialismu, na pokrokové ideje minulosti a současnosti, na teoretický přínos Marxe a Engelse. Má silné domácí kořeny dané staletým zápasem proti sociálnímu a národnímu útlaku a ohro?ení. Má pozoruhodnou tradici v politické kultuře spojené s činností Bohumíra ?merala. Usiluje o růst občanského a národního sebevědomí a svobod, o rozvoj vědy a kultury. Vřazuje se mezi hnutí, která chtějí vytvořit spravedlivý pořádek ve světě.

    Komunistická strana Čech a Moravy je stranou, je? se staví bezvýhradně za politické, sociálně ekonomické, sociálně kulturní a národní zájmy a práva v?ech, kteří jsou ?ivi z vlastní poctivé práce, v?ech, kteří se hlásí k ideálům občanské svobody na základě rovnosti, lidské solidarity a sociální spravedlivosti. Zaměřuje se na v?echny, kteří svou prací vytvářeli i vytvářejí nové hodnoty, nové ideje, nové cíle, na dělníky, rplníky, techniky a intelektuály, na tvořivé a podnikavé lidi, na mláde?, na to, aby svůj talent a své schopnosti mohl uplatnit ka?dý. Hnutí, jeho? je KSČM součástí, usiluje o svobodný, v?estranný, harmonický rozvoj ka?dého lidského jedince, který by vedl k rozvoji společnosti a současně byl jím zprostředkován. Z ideálu takového univerzálního lidského společenství odvozuje také svůj název - komunistická strana.

    Programovým cílem KSČM je vybudování moderní socialistické společnosti, společnosti svobodných, rovnoprávných občanů, společnosti demokratické, samosprávné, politicky a hospodářsky pluralitní, prosperující a sociálně spravedlivé. Společnosti, která ka?dému poskytne příle?itost, aby mohl uplatnit svou práci, své nadání, aby se mohl reálně podílet na vytváření své vlastní budoucnosti. Významným východiskem pro tyto přeměny je zvládnutí vědeckotechnické revoluce při respektování kulturně humanizačních a ekologických hledisek. Socialistická ře?ení jsou reálná a jejich prosazování naléhavé. Současná kvapná a nekompromisní obnova kapitalismu je v?ak provázená silným ideologickým i mocenským tlakem. Aby mo?nost cesty k socialistické budoucnosti svobodnou volbou občanů nebyla uzavřena, je nutno usilovat o demokratickou, politicky pluralitní společnost se sociálně a ekologicky orientovaným tr?ním hospodářstvím, rovnoprávností vlastnických forem a cenící si státní a národní nezávislosti.

    KSČM chce získat pro své programové cíle ?irokou podporu veřejnosti. Mů?e toho dosáhnout, bude-li sama příkladem svou organizací a charakterem své činnosti. Usiluje proto stát se samosprávným společenstvím občanů, kteří se svobodně sdru?ili k obhajobě demokracie, sociální spravedlivosti a společenského pokroku. Bez organizační jednoty by strana ztratila svou akceschopnost, bez demokracie svou ?ivotaschopnost. Důsledné dodr?ování vnitrostranické demokracie, samosprávné principy uspořádání strany a jejího řízení jsou bezpodmínečně nutnou součástí jejího vnitřního ?ivota. Posílení samosprávných prvků v ?ivotě strany předpokládá i otevřený a pohotový tok informací, znamená akceschopnost zalo?enou na vysoké míře informovanosti. Strana si chce osvojovat i vysokou kulturu parlamentní práce a uplatňovat ústavní formy opoziční činnosti.

    Otevřený charakter strany chápe KSČM jako schopnost překračovat své vlastní organizační hranice a bezprostředně praktickou činností prokazovat sílu lidské solidarity. To je umo?něno součinností samosprávných struktur strany s hnutími, je? se soustřeďují na spontánní občanské aktivity. Komunistické hnutí v minulosti ji? nejednou dokázalo překročit úzce stranické horizonty a stát se součástí ?iroké fronty demokratických sil. Na tyto tradice nově navazuje vytvoření Levého bloku.

    Levicová alternativa společenského vývoje nemá jen jedinou podobu a KSČM není jejím monopolním nositelem. Vzájemná tolerance a spolupráce mezi levicovými silami i mezi různými my?lenkovými proudy uvnitř strany, ře?ení ideových sporů cestou svobodné diskuse jsou způsobem, jak při plodné mnohotvárnosti zachovat potřebnou jednotu sil v tom hlavním a nejdůle?itěj?ím. Spolupráce uvnitř Levého bloku i podpora ostatních levicových a demokratických sil přitom neznamená rezignaci na my?lenkovou, programovou a politickou identitu KSČM.

    2. Za demokracii a samosprávu

    KSČM usiluje o to, aby bylo překonáno odcizení v?ech forem moci a správy od lidu, které předchozí re?im postupně obnovil a které současný re?im svou politikou nově utvrzuje. Jde nám o skutečnou demokracii, o její obnovu a rozvinutí tak, aby se uskutečňovala nejen v zájmu lidí, ale stále více jimi samými. To znamená vládu lidu, pro lid a lidem. Jde nám o svobodného, plnoprávného, sebevědomého a odpovědného občana, který se bezprostředně a samostatně zasazuje o ře?ení problémů ekonomických, sociálních, kulturních a ekologických a kterému nic nebrání svou iniciativu v zavedených i nových formách uplatňovat.

    Na?ím cílem je pozvednout demokracii na vy??í úroveň, vytvořit demokracii socialistické občanské společnosti, ve které se zastupitelská, účastnická a přímá demokracie vzájemně doplňují a zprostředkují. Zákonodárné a zastupitelské sbory kvalifikovaně vymezují a kontrolují hlavní prvky společenského ?ivota, občané se pak mohou přímo vyjadřovat k otázkám, které se jich ?ivotně dotýkají, anebo v samosprávných strukturách přímo o nich rozhodovat. Nezbytným předpokladem takového demokratického systému je vysoká úroveň informovanosti občanů. Současně vycházíme z toho, ?e bez demokracie ekonomické se obsah demokracie politické vyprazdňuje a ztrácí smysl.

    Bezprostředním a nutným předpokladem je uhájení demokratického právního státu a důsledné dodr?ování základních lidských práv a svobod. Občané nesmí být jakýmkoliv způsobem diskriminováni pro své sociální postavení, politické přesvědčení, nábo?enství, rasu, národnost, anebo pohlaví, vylučováni z účasti na rozhodování o věcech, které se jich dotýkají, a z důvodů majetkových omezováni v právu na vzdělání, na ochranu zdraví a na kulturní rozvoj.

    KSČM obhajuje a chrání dodr?ování a dal?í roz?iřování demokratických zásad, zejména politickou pluralitu společnosti. Nutnost demokratického dialogu vychází z rozdílnosti zájmů různých společenských vrstev i skupin a potřeby hledat a prosazovat obecný zájem. KSČM nekompromisně bojuje proti mocenskému monopolu kterékoli strany a proti jejímu spojování s výkonnou mocí státního aparátu. Usiluje o svobodu informací, o to, aby státní ani veřejné sdělovací prostředky nebyly zneu?ívány k jednostrannému ovlivňování veřejného mínění i k politické manipulaci a chce bránit vzniku jakéhokoliv informačního monopolu.

    KSČM prosazuje v souladu s jednotou občanského, národního a sociálního principu, aby byl ná? stát půdou pro rovnoprávné uplatnění v?ech národů národností a etnických skupin. Současně pova?uje co nejtěsněj?í sou?ití českého a slovenského národa v jakékoli oboustranně přijatelné formě společného svazku za nutnou záruku zájmů obou národů. To nevylučuje rozvoj státnosti na území Čech, Moravy a Slezska. Za významné pova?uje KSČM vybudování efektivního, ekonomicky podlo?eného systému místní a územní samosprávy.

    3. Za prosperitu a sociální spravedlivost

    KSČM je přesvědčena, ?e výkonnost ekonomiky a její rozvoj závisí zejména na svobodném a plném uplatnění talentu a schopností ka?dého. Za krok k dosa?ení tohoto cíle pova?ujeme socialistickou tr?ní ekonomiku, opírající se o hospodářskou demokracii. Tento hospodářský systém vytváří rovnost příle?itostí pro ka?dého občana na základě sociální spravedlivosti. Zvý?ení výkonnosti na?í ekonomiky vcelku, i v jejích jednotlivých článcích, při demokratickém charakteru jejího vývoje (tj. s vyu?itím samosprávných podnikatelských forem a zaměstnanecké účasti na majetku, na zisku a na řízení podniků) umo?ní dosáhnout spolehlivé ?ivotní jistoty občanů, zajistí na?í ekonomice samostatné a svébytné postavení ve sjednocující se Evropě a zastaví postupné znehodnocování ?ivotního prostředí a přechod k jeho kvalitativní obnově.

    Přeměna vlastnických vztahů je nezbytnou součástí ekonomické reformy. V na?em pojetí vede ke smí?ené ekonomice, ve které hraje národní majetek, spravovaný Fondem národního majetku a provozovaný podnikatelským způsobem, rozhodující roli. Jde nám o to, aby vznikl sektor zalo?ený na samosprávném vlastnictví, schopný soutě?it s ostatními formami vlastnictví. Pova?ujeme za otázku času, kdy obdobné samosprávné vlastnické sektory budou ve vyspělých zemích intenzívně spolupracovat a vytvářet tak mo?nost pro socialistické sjednocování světa.

    Proces změny vlastnických vztahů musí přitom respektovat potřebu plurality a rovnoprávnosti vlastnických forem, od ekonomického pronájmu podniků samosprávným zaměstnaneckým kolektivům přes dru?stva, komunální vlastnictví, zaměstnanecké akcie a? po soukromé vlastnictví v malém i velkém podnikatelském měřítku. Národní bohatství je v?ak nutné uchránit před rozdáváním či rozprodáváním pod cenou. Účast zahraničního kapitálu v na?í ekonomice pokládáme za přínos, pokud znamená reálný příliv kapitálu jako rozvojového zdroje.

    Úloha trhu v ekonomice byla v minulosti zanedbávána. Nelze v?ak přitom pominout nezbytnost usměrňování ?ivelnosti trhu, ani stále se roz?iřující oblast potřeb uspokojovaných mimo trh. KSČM odmítá pouhé nahrazení centrálně direktivního systému systémem volného, prakticky ničím nespoutaného trhu. Vláda se nesmí a nemů?e zříkat zodpovědnosti za stav hospodářství a tím méně za podniky, které jsou ve státním vlastnictví. Zvlá?? důle?itá je její aktivita při ře?ení strategických otázek strukturální, sociální a ekologické politiky.

    V zemědělství je nezbytné zachování výrazného podílu zemědělské dru?stevní výroby, která se osvědčila, je v souladu s celosvětovou tendencí a zdaleka nevyčerpala mo?nosti svého dal?ího rozvoje. Základní cestu vidíme ve vytvoření podmínek, které zabezpečí růst efektivity dru?stevní výroby a soukromou zemědělskou výrobu obnoví ekonomickými prostředky tam, kde přinese společenský efekt. Zemědělství tak bude schopno zabezpečit vý?ivu lidu a vytvoří příznivěj?í podmínky pro obyvatelstvo venkova.

    Základní význam přikládáme ře?ení sociálních otázek. Jsme přesvědčeni, ?e sociální spravedlivost a ekonomická výkonnost nejsou protivníky, nýbr? spojenci, a ?e cesta k trvalé prosperitě vede právě přes jejich spojení. Proto?e s návratem ke kapitalistickému způsobu hospodaření neustále roste počet sociálně slab?ích skupin obyvatelstva, trváme na ochraně zájmů pracujících, jejích? ?ivotní úroveň je závislá na mzdě, na právu na práci, na vytváření pracovních příle?itostí pro nezaměstnané, na spravedlivém oceňování práce. Podporujeme nejrůzněj?í formy sociálního vyjednávání za účelem udr?ení sociálního smíru.

    Zdůrazňujeme souvislost pracovního výkonu s obdobím přípravy na povolání i s neproduktivním obdobím vzhledem k věku či zdraví. Sociální politika má podporovat pracovní výkony a jejich oceňování, nikoliv pouze zmírňovat sociální diferenciaci. Soustava nemocenského, důchodového a sociálního poji?tění v?ak musí plně zabezpečit potřebnou péči o občany, kteří na ni mají nárok. Stejný důraz klademe na invalidy a občany se změněnou pracovní schopností. Mladé rodiny nemohou být odkázány na svépomoc či na rodiče, vstup do důchodového věku nemů?e být počátkem ?ivoření. Za naléhavý úkol pova?ujeme prosazovat, aby v?em ?enám bylo zaručeno právo svobodně se rozhodnout, zda chtějí pracovat, nebo zůstat v domácnosti: Chceme odpovídající zastoupení ?en ve v?ech veřejných funkcích ve společnosti. ?eny mají také právo na svobodnou volbu mateřství bez jakýchkoli omezení.

    Hospodářský rozvoj na?í země musí být koncipován i z hlediska jeho dlouhodobé ekologické únosnosti. Chápeme úlohu států v této oblasti co nej?ířeji, od zábrany zneči?tění ?ivotního prostředí, přes podporu zdravého bydlení a? po uchování zemědělského lesního a půdního fondu a krajinných celků. Usilujeme o vytvoření soustavy oblastí se zpřísněným ekologickým re?imem, která by se mohla stát významným regulačním nástrojem sociálně ekonomického vývoje. Za nezbytnou pova?ujeme mezinárodní ekologickou spolupráci zejména se sousedními zeměmi a spolupráci se v?emi organizacemi a stranami, zabývajícími se ochranou ?ivotního prostředí. Dlouhodobé ře?ení ekologických problémů vidíme v rámci perspektiv socialismu. Vykořis?ování přírody a vykořis?ování lidí jde ruku v ruce. Ekologizace v?ech oblastí společenského ?ivota je pro nás spojena s tvorbou nového ?ivotního stylu, protikladného povrchní konzumní a ziskové orientaci.

    4. Za rozvoj vzdělanosti, vědy a kultury

    Svobodný rozvoj ka?dého jednotlivce je v nejtěsněj?í souvislosti s jeho mo?nostmi získávat vzdělání, osvojovat si kulturní hodnoty' rozvíjet svou kulturu my?lení a jednání. Růst tvůrčího potenciálu je projevem sociální i intelektuální zralosti sociálního, občanského i národního společenství. Svobodná dostupnost takových statků se nesmí znovu stávat privilegiem, je jedním ze základních lidských práv.

    V situaci. kdy se národní kultura ocitá jako celek ve stavu ohro?ení, pova?uje KSČM za povinnost bránit národní kulturní dědictví a mo?nosti jeho dal?ího rozvoje. Při respektování specifik tvůrčí práce a samosprávných forem její organizace je stát povinen v zájmu občanů podporovat tvorbu i u?ití kulturních a uměleckých hodnot při dodr?ování principu plurality ideových, filozofických a uměleckých názorů a proudů.

    Velkým nebezpečím při osvojování kulturních hodnot celou společností je nepřiměřená komercionalizace duchovní sféry. Jsme proti vytváření monopolů v oblasti tvorby a distribuce kulturních hodnot. Rozhodně je třeba bránit kulturní dědictví, nepřipustit rozprodej jedinečných uměleckých a kulturních statků do zahraničí, postavit se proti za?antročování národního kulturního fondu do soukromých rukou.

    Vědu a růst kvalifikačního potenciálu pova?ujeme za významný zdroj rozvoje v?ech oblastí společenského ?ivota. Po?adujeme, aby se zvý?il společenský status vědců a jejich práce, materiální zaji?tění vědeckých pracovi??. Prosazujeme i zlep?ení sociálních podmínek vědeckých pracovníků, zejména pak mladých talentovaných lidí tak. aby nedocházelo k jejich hromadnému odchodu do zahraničí a mimo oblast výzkumu.

    Péče o intelektuální a tvůrčí potenciál společnosti vy?aduje co nej?ir?í a nejkvalitněj?í bezplatné vzdělání na základě rovnoprávného přístupu občanů bez ohledu na původ, sociální postavení, politické přesvědčení či vyznání. Jednoznačně podporujeme státní, veřejné ?kolství v?ech stupňů jako klíčový a směrodatný systém vzdělávání, ve kterém soukromé ?koly tvoří jen doplňkovou formu.

    Vedle péče o soustavu vzdělávání chceme pomáhat v?estrannému rozvoji tělesné výchovy, předev?ím těch forem, které jsou spojeny se vzestupem zdraví a fyzické zdatnosti populace jako celku, s její vlastní sportovní aktivitou a péčí o tělesnou kulturu.

    Mláde? by se podle na?ich představ měla stávat stále významněj?ím samostatným činitelem procesu vzdělávání, rozvoje duchovní a tělesné kultury, co? odpovídá i její schopnosti překonávat my?lenkové stereotypy a podílet se na hledání a prosazování radikálně nových ře?ení.

    Pro svobodný rozvoj lidí je potřebné vytvářet předpoklady i ve sféře morálky. Proto je důle?ité dbát o uplatňování v?elidských mravních hodnot i rozvoj pokrokových etických ideálů. Pozitivně v tomto směru oceňujeme i moderní formy humanismu obsa?eného v různých světových nábo?enstvích, jmenovitě křes?anství. Rozhodně v?ak jsme proti zneu?ívání upřímné víry občanů v plánech církví na získání či zvět?ení světské moci. Na?e vlastní dějiny jsou toho dostatečným příkladem.

    5. Za mír, spolupráci a sociální spravedlivost ve světe

    Ve světě, který je nadále su?ován hlubokými rozpory moci a závislosti, bohatství a chudoby, se KSČM sna?í důsledně vycházet ze své spoluodpovědnosti za problémy přesahující hranice jednotlivých států, za osudy dal?ích národů a společenství, za dal?í utváření světového systému. Hodlá trvale - přes omezené mo?nosti - napomáhat procesům sociální emancipace ve světě, mírovému ře?ení konfliktu, rozvoji světové bezpečnosti a ozdravení globálních ekosystémů. KSČM podporuje po?adavky na nový, spravedlivý ekonomický a informační řád na celém světě. Je si vědoma toho, ?e cesta zvládání globálních problémů je i cestou otevírání perspektiv socialismu ve světě.

    V mezinárodní politické činnosti KSČM podporuje v?echny procesy, které směřují k upevnění míru, zvý?ení mezinárodní bezpečnosti; rozvoji rovnoprávné spolupráce mezi v?emi státy a národy, posílení národní suverenity a identity i integrity na?eho státu. Právo svobodné volby politického, hospodářského a sociálního uspořádání a dal?ího rozvoje národů pova?uje KSČM za potřebné přeměnit v závaznou mezinárodní normu, a tím i v předpoklad urychlujících se integračních procesů.

    KSČM se plně staví za přechod od poválečného blokového zaji?tění bezpečnosti a stability k novému celoevropskému systému důvěry a spolupráce mimo jakékoliv vojenské bloky. Jsme pro o?ivení helsinského procesu v nových podmínkách, pro ře?ení vznikajících národních a národnostních konfliktů mírovým a kulturním jednáním, respektujícím zájmy a práva v?ech zúčastněných stran.

    Nechceme' aby se na?e země stala jednostranně závislou na kterékoliv mocnosti, a? ji? existující nebo nově vznikající. Nesmí jít o ekonomickou anexi, ale o rovnoprávný vstup do integračních procesu, jejich? obsahem by měl být vzestup materiální a duchovní úrovně, posílení osobních svobod občanu, národní svébytnosti a státní svrchovanosti, vy??í kvalita národního ?ivota. Taková integrace svébytnost země spí?e nově podnítí. Chceme integrovanou Evropu rovnoprávných národů, chceme Evropu budovanou zdola, nikoli Evropu pro zájmy eurobyrokratů a monopolů.

    Víme, ?e odpověď na konzervativní výzvu minulých let není mo?ná v rámci národního státu, ale minimálně na evropské úrovni. Je nutné se orientovat v politice evropské a světové levice a solidarizovat se s ní. KSČM je připravena spolupracovat se v?emi pokrokově orientovanými demokratickými silami ve střední a východní Evropě, stejně jako v celé Evropě a v dal?ích regionech světa. Se v?emi hodlá postupně, na základě vstřícnosti, utvářet a roz?iřovat partnerské vztahy.

    * * *

    KSČM je budována na otevřeném programu, otevřené politice, otevřené organizační struktuře. Odmítá ulpívání na doktrínách a strnulém formalismu, které ztě?ují ře?ení problémů a komplikují i vztah k politickým partnerům. Chce být stranou socialisticky myslících a jednajících lidí, kteří se neustále inspirují novými my?lenkami a zku?enostmi a obohacují jimi svou ideovou a praktickou činnost. Předev?ím oni mohou objevovat a uskutečňovat sebeosvobozovací strategii, odpovídající přelomu 20. a 21. století.

    KSČM chce svůj program uskutečňovat v zájmu roz?iřování lidských práv a svobody. Tento zájem je při existenci třídně rozděleného světa projevem úsilí o naplnění v?elidských hodnot. Mů?e se uskutečňovat jen prostřednictvím občanů samotných, tj. vezmou-li jej za svůj a stane-li se programem jejich činnosti. KSČM chce k tornu získat podporu poctivě smý?lejících lidí.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Telegram uhorského predsedu vlády grófa Károlyho vedeniu SNR (1918)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1583 přečtení)

    Telegram uhorského predsedu vlády grófa Károlyho vedeniu Slovenskej národnej rady v Turčianskom Svätom Martine (1918)

    Sme presvedčení, ?e hovoríme z du?e celého maďarského národa, keď sa v týchto kritických chvížach obraciame s vrúcnymi slovami úprimne precítenej bratskej lásky na Slovenskú národnú radu.

    Maďarský žud nedelila od Vá?ho žudu ani nenávis?, ani protivy záujmov. Delila ho jedine hrie?na politika tvrdo?ijnej triedy ná?ho národa, ktorá rovnako ?kodila i slovenskému, i maďarskému národu. Za tie krivdy, ktoré urá?ali city slovenského národa, nie je zodpovedný maďarský žud, on nemá s nimi nič spoločné a podnikne v?etko, aby túto hrie?nu triedu v základoch vykorenil. My stojíme na tom stanovisku, ?e podža svätého práva sebaurčovania, patriaceho ka?dému národu, Slovenská národná rada tak rozhodne, ako uzná za najlep?ie v záujme slovenského národa. Chceme v?ak poveda?, ?e podža ná?ho presvedčenia a svätej viery slovenský a maďarský žud sú na seba odkázané a ?e v priatežskej dohode a bratskej spolupráci musíme hžada? podmienky kraj?ej budúcnostia zábezpeku lep?ieho ?ivota. Úspe?nú prácu prajeme Slovenskej národnej rade a peknú, ??astnú, slobodnú budúcnos? slovenskému žudu.

    S bratským pozdravom v mene Maďarskej národnej rady:

    Gróf Michal Károlyi, predseda


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: O centralisaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku (Franti?ek Palacký, 21.12.1849)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1329 přečtení)

    Otázka o federaci aneb centralisaci zajímá ji? ode 20 měsíců mysli v?ech těch, kterým zřízemí a upevnění vlády konstituční v Rakousku na srdci le?í. Sněmu Kroměří?skému nenecháno potřebného času, aby ji rozře?il v?estranným objasněním a dorozuměním; v?ak poněvad? tam jen jedna polovice ří?e zastoupena byla, nechceme ?kody odtud povstalé příli? vysoko vá?iti. Vláda, oktrojovav?i ústavu ode dne 4. března 1849, prohlásila se sama skutkem pro centralisaci, ne sice naprosto, a v?ak v?dy u vysoké míře provedenou. Proto chválena jest ode v?ech téměř německých ?urnalův v ří?i, zvlá?tě ale ve Vídni; tím vět?í nespokojenost jevily proti tomu v?ecky svobodné organy jinojazyčné, ano i v cizině ozýval se nejeden hlas o ní nedosti příznivý. V?ickni ale znatelé souhlasí v tom mnění, ?e to jest vlastně hlavní a ?ivotní otázka ří?e Rakouské, od jejího? více neb méně zdárného rozře?ení předev?ím záviseti bude vnitřní její pokoj, a tudí? i ve?keren prospěch i v?ecka moc její v Evropě vůbec. V ohledu tomto nabývá otázka ta i důle?itosti celoeuropejské, a není se čemu diviti, ?e i zahraniční mu?avé státní obracují k ní pozor svůj.

    Ústava oktrojovaná zalo?ena jest na základech tak ?irokých a volných, ?e v ní bez znamenité proměny celku dají se předce v?eliké příhrady představiti a podstatné uvnitř opravy provésti; co? ohledem na § 123, který dopou?tí její částečnou proměnu a tudí? i revisí na nejprvé pří?tím sněmu ří?ském, nemů?e se jinak ne? za chválu jí přičítati. A poněvad? pronněny takové, dříve ne?li navrhovány hudou cestou zákonodárnou, musejí zdravě rozmy?leny a v?estranně uva?ovány býti: nebude? ani nám bohdá ve zlé vykládáno, kdy? předlo?íme obecenstvu my?lenky své o důle?ité věci té. Samo pak sebou se rozumí, ?e máme-li navrhovati, co za lep?í uznáváme, musí nám volno býti také dokazovati, proč to není ov?em dobré, v čem sobě změny přejeme.

    K orientování se na ?írém poli tomto musíme předeslati některé úvahy o zvlá?tní povaze věku i státu na?eho. Cit národnosti býval sice od jak?iva u v?ech národů dosti mocnou pákou ?ivota veřejného i státního; jmenovitě u nás v Čechách jevil se takořka v popředí historie ka?dého téměř století, s výminkou toliko XVI. a XVIII.; za nyněj?í doby ale osobuje sobě v celé střední Europě moc a působení, jakových neměl je?tě nikdy. Co XVI. a XVII. století byla idea církve a nábo?enství, to jest na?emu věku idea národnosti. Pohled na nejnověj?í dějiny, zvlá?tě roku 1818, musí o tom přesvědčiti ka?dého, kdokoli jen chce. Pravda jest, ?e idea tato nepronikla je?tě mysli a vědomí v?ech osob, v?ech individuí věku a státu na?eho; neodpíráme, ?e mnohým osobám jest i protivna: v?dy ale nabyla ji?, zvlá?tě skrze maďarské přechvaty, takové síly a expansí do ?íře i do hloubi, ?e dle přirozených zákonův světodějstva ji? nevstoupí dříve s ději?tě, ne? a? vykoná běh svůj skrze v?ecka stadia přírodného vyvíjení svého. Ty krajiny a osoby, zvlá?tě v Rakousku, které podnes v ohledu národním jsou netečné aneb apathické, nebudou jimi je?tě po desíti, po dvaceti neb po třiceti létech; následovně pohnoutky ve státu, brané z poměrův národnosti, které posavad mnohým dosti lehké býti se zdají, nabývají čím dále tím vět?í důle?itosti. Ka?dý mu? u vlády, jen? pravdou věty této se tajiti aneb ji dokonce zapírati by chtěl, vězel by v osudném klamu; ano zpozdilé bylo by ji? v?ecko stavění hrází proti tomuto proudu věku na?eho, a v?eliké výmysly i prostředky lidské proti němu neměly by lep?ího oučinku, ne?li foukání proti větru, kterým? jeho směr ani odvrátiti ani změniti se nedá.

    O interessy církve a nábo?enství zápasili před věky národové celé Europy skrze více ne? století velmi ukrutně a krvavě, a? vysílení s obou stran sklonili se konečně k míru, t. j. k uznání a ?etření práv soupeřových, čili k zásadě rovnoprávnosti vůbec. Má-li idea národnosti vésti ku podobnému dlouhotrvajícímu krve prolévání, jeho?to počátek skutečně stal se roku 1848? Doufáme, ?e bohdá nikoli, proto?e to, k čemu? strany v?ecky musely by po sebe del?ím a krvavěj?ím boji v?dy předce jednou skloniti se, t. zásada rovnoprávnosti národův, aspoň u nás v Rakousku ji? napřed uznána, anobr? i za základní dogma v ří?i celé prohlá?ena jest. Spory tudí? jen o to je?tě povstávati mohou, kdyby zásada rovnoprávnosti de jure ji? uznaná i přijatá, de facto někde ru?ena byla.

    Co ale jest nyněj?í panování zásady rovnoprávnosti v Rakousku, ohledem na minulost, jiného ne?li emancipace ?ivlu slovanského a rumunského z nadvlády germanismu a maďarismu? (o poměrech v Istrii, Dalmatsku a Haliči, jako?to méně rozsáhlých, na tenkrát mlčeti mů?eme). Němci a Madaři byli před březnem 1848 národové panující v Rakousku, Slované a Rumuni národové slu?ební; onino tedy utiskovatelé, tito utiskovaní. Při prohlá?ení konstitucí v březnu 1848 tedy, chtěli-li onino skutečně, jak pravili, svobodě, museli důsledmě odříci se spolu nadvlády potud bezprávně usurpované, právě jako velicí statkáři svého panství nad poddanými. Němci učinili to ihned v theorii, ačkoli praxis za ní a? podnes velmi dalece pokulhává; Maďaři ale odepřeli se toho jak ve praxi tak i v theorii, zače? v?ak nyní, jak vědomo, bolestně pykati musejí.

    Svoboda vůbec jen tam mo?ná jest, kde v?ickni účastníci společnosti jakékoli po?ívají stejného práva, kde nikdo není rodilým pánem, nikdo rodilým otrokem druhého; čemu? v?ak nikoli se nepříčí, aby pro dosa?ení účelu společnosti jedni stáli v čele, vedli a poroučeli, druzí následovali a vésti se dali t. j. poslouchali. Ve svobodném konstitučním státu platí zákonové v?em občanům stejně; co jednomu právo jest, musí právo býti také druhému, ani? kdo ze zákonu a z práva obecného vyloučen býti smí. Slovem, konstitucí jest jen provedení ve státu známé oné a věčné zásady v?eho práva i v?í spravedlivosti: čeho sobě nechce?, jinému nečiň. Ka?dé jakékoli nadpráví, ka?dá jakákoli výsada (Vorrecht, privilegium), ka?dá jakákoli podrobenost, která neplyne přirozeně a nutně z potřeby dosa?ení účelu státního, - nejsou nic jiného, ne? skutečné vyjmutí z práva, tedy negace práva, t. j. nepravost, křivda, bezpráví. Ka?dá takováto výsada mů?e jen pouhým násilím, nikoli právem uvedena i udr?ena býti ve státu; násilí pak vede v?ude za sebou stav války, v ní?to v?ecko přirozené právo se zapírá, mizí a hyne.

    Obrátíce věty tyto, samy v sobě světlé a bezodporné, na skutečné poměry národů v Rakousku, nemů?eme neseznati, ?e při tolikeré rozličnosti národů těch, úplná jejich rovnoprávnost nejen za neodbytnou výminku celé konstituce, ale i za mravní základ samé ří?e vůbec pova?ovati se musí; tudí? ?e o jakési nadvládě germanismu a maďarismu nad Slovany a Rumuny nikdy více ani řeči býti nesmí, jináče zajisté vypadli bychom z oboru práva opět do zádavy a křivdy, stát právní proměnil by se nám opět ve stát násilný, a pokoj ve válku, třebas na oko i du?enou.

    Je-li to v?e pravda, co jsme dosavad přednesli, tedy otázka o centralisaci, kterou na?e ministerium v Rakousku zavésti a upevniti se sna?í, sama sebou rozhodnuta jest. Centralisace ta pro Rakousko ji? z té příčiny se nehodí, poněvad? stojí ve přímém a nevyhnutelném odporu s mravním základem celé ří?e a konstituce, s rovnoprávností národův. Ministerium mluvívá sice také o rovnoprávnosti, ale pová?íme-li spůsob, kterým ji provésti usiluje, museli bychom formulovati smysl jeho po pravdě takto: "rovnoprávnost v?ech národností v Rakousku, s nadvládím v?ak němčiny". Je-li to je?tě rovnoprávnost? mů?e-li nadvláda taková jiným národům diktována býti právem a mimo násilí? a mů?e-li násilím takavým upevněn býti pokoj a stálost ří?e?

    Nechceme zde ani přísně na váhu bráti, proč ku př. v Uhersku nyní v?ude německé ouřadování se zavádí; Uhry nacházejí se posud ve stavu válečném, a to není řádný stav konstituční. Ani na to příli? nyní doléhati nebudeme, proč ouřadům českým před několika měsíci zapovězeno bylo, u?ívati mezi sebou jazyka českého; tento v ka?dém ohledu neospravedlnitelný skutek zdá se, ?e cestou nekonstituční u vlády vylouzen byl, ani? bohdá u nových ouřadův bude míti platnost, an přesahuje i přes ty meze, které ministerium samo při své centralisaci stanovilo. Vezměme v úvahu jen poměry ty, které z ústavy dne 4. března nutně a nevyhnutelně plynouti mají.

    Paragrafem 33 a 36 té ústavy vázány jsou v?ecky vy??í národní snahy a v?ecken politický parlamentární ?ivot k jedinému centrum ří?e, k ří?skému sněmu; nebo? sněmové zem?tí nemají ne? jistá "nařízení" (Anordnungen) činiti o věcech svých domácích méně důle?itých. Následovně ono v?e absorbující cerutrum buďto stane se pravou směsicí u vě?e Babel, aneb jeden jediný jazyk (ku př. německý) přijat bude de facto za jazyk centrální. Tím ale skutkem vyloučeni budou v?ickni ostatní jazykové zem?tí na v?dycky ode v?eho veřejného parlamentárního ?ivota.

    I nebude ani na této ráně dosti, ale vláda centrální, u?ívajíc tého? jazyka, vyloučí nápodobně v?ecky ostatní jazyky ze v?ech oborův administrace vy??í. Takováto nerovmost nejen vyvrátí a? do dna v?ecky ty liché řeči o rovnoprávnosti národův, a postaví pouhý klam za mravní základ ří?e, ale stane se i smrtelně nebezpečnou pro v?ecky ty národy, kteří kromě Rakous buďto ani ne?ijí, aneb aspoň politického ?ivota vyvíjeti nemohou. Národ zajisté, kterému ka?dé národní politické a parlamentární pohybování na věky odňato jest, kde?to zatím sousedé v plné míře jeho po?ívají, - takový národ propadl neuchranně dříve neb později zahynutí svému co národ, a proti smrti takové není na světě léku. V takovémto smutném pádu nacházeli by se tedy nejen Čechoslované a Maďaři, ale i Jihoslované a Rumuni; neb i tito spokojiti se nechtějí a nemohou tou nadějí, ?e as kmenovci jejich v Turecku předejdou je příkladem veřejného ?ivota politického. V?ickni tedy národové tito nemohou, ač by sebe raději chtěli, svoliti k centralisaci dotčené, poněvad? skutkem takovým podepsali by sami ortel smrti své a spáchali by samovra?du. ?ádný poctivý representant národu svého nemohl by s dobrým svědomím podvoliti se v to na ří?ském směmě; a kdyby to i učinil, nevíme, mohl-li by skutek takový právem místo míti, jeliko? slibové a závazkové nemravní dle bo?ského i lidského práva za neplatné se uznávají.

    Co tedy jest činiti, aby nesnázem a rozpakům takovým dle mo?nosti se vyhovělo? Pomoc jest tu, aspoň v theorii, velmi snadná; ale i ve praxi nikoli nemo?ná. Potřebí-tě zprosta přesaditi několik článků z paragrafu 36 do paragrafu 35 a ustrojiti dle toho celek ústavy. Potřebí jest dopřáti jednotlivým národům rakouským tolik autonomie, tolik svobodného politického pohybování, tolik vlastního parlamentárního ?ivota, kolik stačí, aby bez ujmy jednoty ří?ské rovnoprávnost národů stala se pravdou, a kolik potřebí, aby odstranilo se nejen skutečné nebezpečenství, ale i boleplodná tvárnost helotismu u jedněch, panství u druhých. Pokudkoli národové budou míti příčinu, báti se o národnost svou, potud nebude v Rakousku nikdy spokojenosti a míru. A nebudou-li v tom ohledu dány garantie samým organismem státu, bude jistě od ministerium nadarmo plýtváno chlácholivými řečmi; nedůvěra, mající od dávna tisícero podnětů, v?dy dále zmáhati se bude a hlodati ve?kerá dr?adla i v?ecky svazky oddanosti a lásky.

    Otázka, co v Rakousku podstatněj?ího a pramenitěj?ího jest, ří?ská-li moc centralní, čili moci zemské a národní, a má-li onano slou?iti za míru těmto, čili naopak, - zdá se nám v samém skutku právě tak zbytečná, zahálčivá i pohor?livá býti, jako jiné podohné otázky, ku př. o suverenitě kní?at aneb národův. Staviti zoumyslna tyto zásady proti sobě, hledati v nich odpor a hádati se o přednost jedné nad druhou, nemů?e ne? konečně k nesmyslům a k nepravostem vésti. Jako u člověka při skutečném oddělení du?e od těla nastává smrt, tak i v organismu státním, kdyby organické jeho prvky a zásady počaly potýkati se vespolek. Mezi tím, jakkoli naprosto nemo?né jest, vytlanouti v ka?dém činu člověka, pokud v něm oučastnil se rozum čili duch, a pokud smyslnost čili tělo jeho, ouhrnkem přece rozeznání oboru duchovnosti a tělesnosti vůbec nikoli tím se neru?í. Diskrecí a dobré vůle s obou stran tu v ka?dém pádu potřebí bude.

    Dle na?eho mínění jednota ří?e Rakouské, má-li býti neklamná i nezvratná, po?aduje pro své centrum, čili pro "ří?i" vůbec, nutně a naprosto, jen následující zále?itosti a předměty: 1. císaře a dům čili rodinu jeho; 2. zále?itosti zahraničné; 3. vojenstvo pozemské i námořní; 4. finance ří?ské; 5. zále?itosti obchodu a tudí? i 6. organy čili prostředky komunikační v ří?i vůbec. Dále je?tě jest, ač ne naprosto potřebné, alespoň velmi ?ádoucí, aby to, co v jedné části ří?e za právo jest, ve druhé za křivdu pova?ováno nebylo.

    Z výkladu tohoto pozná ka?dý nepodjatý soudce, ?e my oboru činnosti čili područí moci centralní anebo ří?ské nikoli nechceme klásti meze nedostatečné a ouzké. Ministerstvy pro předměty dotčené potřebnými byla by jednota ří?e tím dostatečněji a stáleji upevněna i poji?těna, kdyby třebas ku př. zásada ta výslovně vyrčena i stvrzena byla, ?e nejen ka?dá pevnost, ale i ka?dičké dělo, kterékoli u vnitř hranic ří?e Rakouské se nachází, nále?í výhradně do područí moci centrální čili ří?ské.

    Podlé toho mohly a měly by v?ecky ostatní zále?itosti státní a národní v Rakousku ponechány býti mocem a sněmům zemským čili autonomii národův, - rozumí se, ?e pod řízením a ?títem té? moci exekutivní, která i v ří?i činna jest, a výhradně jen mocnáři čili panovníkovi příslu?í. Nám zajisté ve sporu tomto nejde nikoli o nějaké obmezení moci a praerogativy panovníkovy, nýbr? naprosto jen o jiný přiměřeněj?í a přirozeněj?í mechanismus působení jejího. A proto? v?ecky ty obyčejné důtky o na?í prý neloyalnosti, na?em rýpalství a separatismu atd. odkazujeme zase tam, odkud přicházívají, do oboru l?i a utrhání.

    Kterak ale vlády zemské v Rakousku mají organisovány býti, aby neupadaly někdy do sporu ani mezi sebou, ani s vládou centralní, to jest arci věc uva?ování mnohem del?ího, ne?li článkem novinářským obsáhnouti se dá. My aspoň nemohouce nyní do něho se pou?těti, chceme jen ouhrnkem a pov?echně naznačiti zdání své o zále?itosti této.

    Netajíme se, ?e bychom přáli, aby ministeria, která nyní pp. Bach, Schmerling a Thun ve Vídni zaujímají, buti dokonce zru?ena, buď aspoň ve područí svém obmezema byla na ten způsob, aby v?ecka jejich bě?ná řízení odbývána byla ve zvlá?tních ministeriích zemských neboli národních. Ka?dý vět?í komplex aneb ka?dá národní gruppa zemí korunních mělaby v čele ve?keré administrace své jednoho ministra, jen?by kodlegou sice byl ministrův ří?ských čili Vídeňských, ale přebývalby ve hlavním městě zemí sobě podřízených, maje pod sebou raddy ministerialní pro v?ecky větve administrací zemských. Takových ministrův museloby v celé ří?i býti při nejmen?ím sedm, a sice pro země 1. německé, 2. českoslovanské, 3. polskorusínské, 4. maďarské, 5. rumunské, 6. jihoslovanské a 7. italianské; vedle nich pak toliké? sněmův zemských a soudův kassačních. Měl-liby ustanoven býti počet vět?í, my bychom tomu také tuze na odpor nebyli. Ministrové takoví, dostávajíce řádně důvěrné zprávy o poradách a uzavřeních kollegův svých ří?ských, museli by arci v čas potřeby zají?děti také sami k nim do Vídně. Od té doby, co ?elezné dráhy a telegrafy do v?ech měst hlavních se rozbíhají, zřízení takové dalo by se provésti bez podstatných nesnází. Hlavní ale výhoda ze zřízení takového plynula by ta, ?e v?ecky zále?itosti státní a národní, stojící pod ministerium zemským, dalyby se odbývati a? do instance nejvy??í v řečech národních a ?e zásada rovnoprávnosti národů přestala by tudí? býti pouhým mámidlem.

    ?ířiti se zde dále o idei této nebudeme. Pro znatele a pro dobromyslné čtenáře naznačili jsme ji bohdá ji? zřetelně dosti; ani? pak my v podrobnostech méně podstatných (při kterých? toliko účel od nás vytknutý tak neb onak v?dy přece dosíci se dává), svévolně s kýmkoli nesnaditi se chceme; co ale dávných nepřátel na?ich se dotýče, víme, ?e kdybychom z pouhé upřímnosti třebas i samu krev a du?i svou před nimi vylili, oni v?dy přece bůh ví z jakých neplech a ne?lechetností viniti nás budou. Proto zdá se nám, ?eby dal?í na?e řeč o věci této byla i zbytečna. Jen některých zvlá?tních punktů musíme několika slovy je?tě se dotknouti.

    Předev?ím pokládáme za věc velmi pová?livou, děliti jednu a tou? větev administrace veřejné (ku př. věci ?kolní) mezi vládu ří?skou a vlády zemské; tření mezi nimi bude nevyhnutelné, kdy? jednaka?dá bude chtíti roz?ířiti obor područí svého naproti druhé; naprosto potřebí jest, aby ka?dá větev taková celá i nerozdělená jedné moci toliko podřízena byla. Ba i tam, kde dělení arci nevyhnutelné jest, jmenovitě v oboru finančním, přáli bychom, aby ku př. v?ecky daně nepřímé odevzdány byly celé a bez výminky pod moc ří?skou, daně pak přímé pod moci zemské, - arci ?e se závazkem k odvedení vyměřené částky do kass ří?ských, jako? a? posavad bývalo. Jináče zajisté buď sama daň ří?ská, buď příplatek zemský pova?ovány budou od kontribuentův za opus supererogationis, za břímě mrzuté a zbytečné, při čem? interesse státní v obou případnostech trpěti bude. Jen takovýmto roztříděním a isolováním (osamocením) předmětův jednotlivých v ústrojí státním dá se předejíti a uvarovati na budoucnost nebezpečné jejich tření se mezi sebou.

    Uva?ovali jsme centralisaci rakouskou posavad výhradně se stanovi?tě národního, proto ?e ono pro nás nejdůle?itěj?í jest. Připomeneme-li ale sobě, kterak ve Francii, státu takměř jednorodém a jednonárodním, mnozí z nejosvíceněj?ích vlastencův jediné mo?nou spásu nyní jen v jeho decentralisování hledají, přesvědčíme se ochotně, ?e věc ta má i jiné stránky velmi důle?ité a nebezpečné, do jich?to rozjímání v?ak pou?těti se zde nechceme.

    Nesmíme ostatně zamlčeti o zdání svém, ?e jakkoli ji? nyní potřebné se vidí v Rakousku zřízení zvlá?tní ří?ské rady dle §§ 96-98 ústavy oktrojované, potřeba v?ak taková stala by se je?tě mnohem vá?něj?í a pilněj?í při zřízení ministerií zemských nahoře dotčených. Rada ta, slo?ená z mu?ův nejzku?eněj?ích a nejvá?eněj?ích u v?ech národův Rakouských, a zále?ející asi z rady u??í, oudův toti?to stále ve Vídni přebývajících, a rady ?ir?í, roztrou?ené po v?ech krajinách, - měla by za povinnost, slou?iti dobrým zdáním svým v ka?dé státní potřebě jak ministrům, tak i mocnáři samému, a v?ak pod výminkou, aby i císař pán i ministrové jeho měli dokonale v?dy na vůli, dle vlastního uznání svého, ?etřiti a poslouchati rady té, aneb nic. Toby pak tu?ím nad jiné mnohé prostředky napomohlo k jednotě, stálosti a blahobytu ří?e, utvrdilo by politiku její uvnitř i zevnitř, ani? by vadilo a vaditi mělo zásadám konstitučním a svobodě národův rakouských.

    Konečně je?tě odpovědíti musíme na důtku, která odpůrcům centralisace v Rakousku nejhojněji a obyčejně se činívá. Praví se toti?, ?e vláda rakouská musí býti silná a důrazná, a proto? předev?ím sestředěná na jednom místě a v rukou jedněch. My sice nevíme, bývá-li v?dy silný ten, kdo se pou?tí do boje s přírodou a právem: ?e ale v boji takovém konečně v?dy klesnouti musí, o tom nepochybujeme. Zdá se v?ak, ?e na?i odpůrcové matou v řeči své snad mimovolně rozličná ponětí dohromady, mluvíce toti? o vládě silné, a mníce pod tím jen vládu pohodlnou. Jest-li tomu tak, nechceme jim v tom odpírati naprosto; máme v?ak za to, ?e pohodlí nenále?í mezi přední po?adavky vlády konstituční. Pohodlný, co do státního zřízení, jest jen despotismus a barbarství; vlády osvícené a svobodomyslné bývávaly od jak?iva pilny v ?etření tisícerých interessův státních a občanských, a proto? nemohly ani nechtěly vyhla?ovati pohodlí svého za věc ve státním organismu nad jiné důle?itěj?í.

    V Praze dne 21. pros. 1849.

    Fr. Palacký.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Vyhlásenie Národnej rady Slovenskej republiky k vzniku nezávislej Slovenskej republiky (1.1.1993)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2328 přečtení)

    Vyhlásenie Národnej rady Slovenskej republiky k vzniku nezávislej Slovenskej republiky
    Schválené Národnou radou Slovenskej republiky uznesením z 1. januára 1993 číslo 117

    Slovenská republika sa 1. januárom 1993 stáva nezávislým a demokratickým ?tátom.

    Slovenská republika ako zvrchovaný, samostatný a právny ?tát je jedným z dvoch nástupníckych ?tátov Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky. Slovenská republika vyjadrila princípy svojej ?tátnosti prijatím Ústavy, Vyhlásením k parlamentom a národom sveta, ako aj deklarovaním záujmu o členstvo v Rade Európy. Prevzatím záväzkov z medzinárodných zmlúv potvrdzuje politické rozhodnutie ?i? v pluralitnej demokracii, re?pektuje a ctí si žudské práva a základné občianske slobody. Plnením uvedených dokumentov a záväzkov vytvára základné garancie slobody, spravodlivosti a mieru.

    Národná rada Slovenskej republiky, nadväzujúc na Ústavu Slovenskej republiky a ústavný zákon o zániku Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky, vyhlasuje, ?e 1. januárom 1993 potvrdzuje vôžu a pripravenos? Slovenskej republiky sta? sa riadnym členom Organizácie Spojených národov a plni? v?etky záväzky, ktoré z tohto členstva vyplývajú. Rovnako deklaruje záujem o členstvo v Rade Európy a o ?tatút zmluvnej strany Európskeho dohovoru o ochrane žudských práv a základných slobôd a potvrdzuje pripravenos? plni? v?etky záväzky, ktoré z toho vyplývajú.

    Národná rada Slovenskej republiky slávnostne vyhlasuje, ?e Slovenská republika nadväzuje na demokratické tradície a humanistický odkaz predkov a ?e je pripravená nadviaza? a rozvíja? diplomatické styky so v?etkými demokratickými ?tátmi sveta, ktorým zále?í na priatežstve a mierovom spoluna?ívaní podža zásad vzájomnej úcty, rovnosti, nezasahovania do vnútorných zále?itostí, politickej nezávislosti a neporu?itežnosti ?tátnych hraníc.

    Bratislava 1. január 1993

    Zdroj: www stránky Národnej rady SR


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Vyhlásenie Národnej rady Slovenskej republiky k parlamentom a národom sveta (3.12.1992)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2019 přečtení)

    Vyhlásenie Národnej rady Slovenskej republiky k parlamentom a národom sveta
    Schválené Národnou radou Slovenskej republiky uznesením z 3. decembra 1992 číslo 86

    Slovenská republika sa 1. januárom 1993 stane ako jeden z dvoch nástupníckych ?tátov Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky samostatným, zvrchovaným a nezávislým ?tátom.

    Slovenská republika ako zvrchovaný, plnoprávny člen medzinárodného spoločenstva ?tátov bude vo svojej vnútornej i zahraničnej politike vychádza? z rovnakých hodnôt, aké zastávajú ostatné demokratické ?táty, ktorými sú bezvýhradná úcta k žudským právam a základným slobodám, zásady pluralitnej demokracie a právneho ?tátu, ktorých dôsledné naplňovanie tvorí základ slobody, spravodlivosti a mieru.

    Slovenská republika sa bude riadi? v medzinárodných vz?ahoch pravidlami medzinárodného práva, ako aj ciežmi a zásadami zakotvenými v Charte OSN, Záverečnom akte Helsinskej konferencie, Parí?skej Charte pre novú Európu a ďal?ích dokumentoch KBSE.

    Slovenská republika ako jeden z právnych nástupcov zakladajúceho člena OSN vyjadruje svoju vôžu a pripravenos? sta? sa riadnym členom tejto univerzálnej medzinárodnej organizácie. Slovenská republika potvrdzuje v?etky záväzky voči OSN, ktorých nositežom bola do 31. decembra 1992 Česká a Slovenská Federatívna Republika. Vyjadruje svoje odhodlanie plnohodnotne sa zapoji? do jej činnosti, ako aj činnosti jej odborných organizácií a prispie? tak k naplneniu v?etkých ciežov a zásad OSN v záujme upevnenia mieru a bezpečnosti a k plneniu úloh OSN vo v?etkých oblastiach jej činnosti.

    Slovenská republika bude pomáha? rozvoju spolupráce v Európe s ciežom vytvori? účinný celoeurópsky bezpečnostný systém a prispieva? k ďal?iemu rozvoju procesu európskej integrácie.

    Slovenská republika má záujem urýchlene sa sta? členom Rady Európy a sta? sa po Českej a Slovenskej Federatívnej Republike zmluvnou stranou Európskeho dohovoru o ochrane žudských práv a základných slobôd a v?etkých zmluvných dokumentov, ktoré ho dopĺňajú, vrátane vyhlásení prijímajúcich práva jednotlivcov podáva? s?a?nosti na poru?ovanie žudských práv Európskej komisii a Európskemu súdu pre žudské práva.

    Slovenská republika bude dôsledne plni? záväzky týkajúce sa ne?írenia jadrových zbraní, zní?enia ozbrojených síl a výzbroje na úroveň dostatočnú na svoju obranu a bude sa zasadzova? za posilnenie dôvery a stability na mnohostrannom i dvojstrannom základe.

    Slovenská republika bude re?pektova? práva a plni? záväzky týkajúce sa národnostných men?ín a etnických skupín v súlade s normami medzinárodného práva, medzinárodnými ?tandardmi, ako aj záväzkami prijatými na pôde KBSE.

    Slovenská republika bude vytvára? politické, ekonomické, zmluvné a legislatívne podmienky na postupné zapojovanie a budúce členstvo v hlavných európskych hospodárskych, politických a obranných organizáciách. Potvrdzuje záväzky dohodnuté Českou a Slovenskou Federatívnou Republikou v Európskej dohode o pridru?ení a má záujem o jej rýchle prevedenie na Slovenskú republiku.

    Slovenská republika sa bude usilova? o začlenenie do medzinárodných obchodných vz?ahov a svetovej ekonomiky a urýchlene sta? sa členom v organizáciách GATT, v Medzinárodnom menovom fonde, Svetovej banke a Európskej banke pre obnovu a rozvoj a o ďal?iu spoluprácu s nimi.

    V súlade s platnými normami medzinárodného práva a v rozsahu ním ustanovenom sa Slovenská republika ako jeden z dvoch nástupníckych ?tátov Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky bude pova?ova? s účinnos?ou od 1. januára 1993 za viazanú mnohostrannými i dvojstrannými zmluvami a dokumentmi, ktorých stranou bola k tomuto dňu Česká a Slovenská Federatívna Republika.

    Podža príslu?ného ústavného zákona a Zmluvy medzi Slovenskou republikou a Českou republikou o delení majetku Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky Slovenská republika prevezme svoj podiel na finančných záväzkoch Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky voči tretím ?tátom a medzinárodným organizáciám. V?etky otázky spojené s právnym nástupníctvom bude sa Slovenská republika usilova? rie?i? dohodou s Českou republikou.

    Slovenská republika je pripravená nadviaza? s druhými ?tátmi diplomatické styky a rozvíja? s nimi vz?ahy na zásadách zvrchovanej rovnosti, nezasahovania do vnútorných zále?itostí, re?pektovania územia, politickej nezávislosti a neporu?itežnosti ?tátnych hraníc.

    Osobitnú pozornos? bude Slovenská republika venova? vz?ahom s Českou republikou. Bude sa usilova? o takú mieru spolupráce a koordináciu vzájomných vz?ahov, ktorá zabezpečí zachovanie tých väzieb medzi oboma ?tátmi, ktoré slú?ia na prospech ich občanov.

    Národná rada Slovenskej republiky sa obracia na parlamenty a národy sveta v nádeji, ?e tieto podporia vstup Slovenskej republiky do medzinárodného spoločenstva ako rovnoprávneho partnera, prispejú k vytvoreniu v?etkých podmienok na to, aby Slovenská republika mohla v plnom rozsahu plni? tieto svoje ciele a predsavzatia.

    Bratislava 3. december 1992

    Zdroj: www stránky Národnej rady SR


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Vyhlásenie Slovenskej národnej rady k odsunu slovenských Nemcov (12.2.1991)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1947 přečtení)

    Vyhlásenie Slovenskej národnej rady k odsunu slovenských Nemcov
    Schválené Slovenskou národnou radou uznesením z 12. februára 1991 číslo 78

    Koncom roku 1989 sa národy strednej a východnej Európy vyslobodili spod totalitných re?imov. Aj slovenský národ, usídlený v zemepisnom centre Európy, na území Slovenskej republiky, deklaruje svoju vôžu ?i? ako národ slobodný a demokratický. ?eláme si, aby Slovenská republika bola ??astným domovom nielen Slovákov, ale aj ostatných národností a etník obývajúcich jej územie. V tomto zmysle cítime nutnos? vyjadri? sa aj k osudu nemeckých spoluobčanov na území Slovenska v dávnej?ej i nedávnej minulosti.

    Pri skúmaní tisícročných dejín ná?ho národa nemô?eme zabudnú?, ?e popri na?ich predkoch osídžovali priestor Slovenska aj príslu?níci iných národov Európy. Významné miesto medzi nimi patrí nemeckým osadníkom, ktorí na pozvanie uhorských panovníkov prichádzali u? od dvanásteho storočia do na?ich krajov. Generácie nemeckých žudí s ich zručnos?ou, vzdelanos?ou a pracovitos?ou zanechali na na?om území hmotné i duchovné pamätníky a tie sa stali nerozlučnou súčas?ou kultúrneho bohatstva dne?ného Slovenska. Spomeňme prekrásne historické jadrá väč?iny na?ich miest, chrámy či radnice a v nich klenoty architektúry, maliarstva, sochárstva či umeleckých remesiel. Ani hospodársky rozvoj, najmä rozmach baníctva, si nemo?no predstavi? bez tohto prínosu. Duchovný rozvoj sa via?e na pozoruhodné diela humanistickej literatúry, filozofie či práva. Významné miesto v na?ich dejinách mali aj nemeckí reformační kazatelia, učitelia a vedci. Národy strednej Európy spolu organizovali obranu proti osmanským Turkom. Neskor?í rozmach osvietenstva, tereziánske reformy, ?túdiá na?ich osvietencov a národných buditežov, to v?etko čerpalo i z pokladnice nemeckej vzdelanosti. Po stáročia ?ili na?e národy vedža seba, zná?ali dobré i zlé stránky osudu bez väč?ích vzájomných treníc.

    Vznik Československého ?tátu v roku 1918 znamenal i pre slovenských Nemcov novú fázu rozvoja. Vtedy ?ilo na Slovensku 140 tisíc Nemcov, teda asi 5 % obyvatežstva. Nový ?tát umo?nil úspe?ný rozvoj nemeckého ?kolstva, kultúrnych ustanovizní a slobodné pôsobenie politických strán. ?iaž, nástup Hitlera k moci radikálne zmenil aj situáciu slovenských Nemcov. Napojenie sa časti politickej reprezentácie slovenských Nemcov na Sudetonemeckú stranu K. Henleina sa ukázalo ako historicky pomýlený krok. Po zániku Československa v roku 1939 politická reprezentácia slovenských Nemcov sa aktívne usilovala o pripojenie Slovenska k Hitlerovej rí?i. V období Slovenskej republiky 1939-1945 sa Karmasinova totalitná Deutsche Partei a jej paramilitaristické zlo?ky FS (Freiwillige Schutzstaffel) a neskor?í Heimatschutz stali priamym nástrojom nacistickej zvôle, organizátormi násilia, predvojom antisemitizmu a nezakrytou opozíciou aj proti umierneným skupinám vtedaj?ej slovenskej politickej reprezentácie. Vieme v?ak, ?e mnohí Nemci si najmä po roku 1942 uvedomili scestnos? politiky vedenia DP a čas? z nich sa zapojila aj do antifa?istického zápasu. Po vypuknutí protifa?istického povstania na Slovensku a následnej okupácii Slovenska sa prehĺbil politický a žudský rozkol medzi slovenským a nemeckým obyvatežstvom. Vtedy sa začala aj tragédia slovenských Nemcov, strata ich domova.

    Je historickým faktom, ?e vežká väč?ina slovenských Nemcov musela opusti? svoju starú vlas? na priamy rozkaz H. Himmlera a za súčinnosti ?pičiek Karmasinovej strany. Evakuácia slovenských Nemcov sa začala od polovice septembra 1944 a ukončila sa vo februári 1945, teda tesne pred celkovým obsadením Slovenska Červenou armádou. Star?í pamätníci vedia, ?e mnohí slovenskí Nemci sa bránili opusti? svoje domovy, ale márne. Po skončení vojny sa čas? evakuovaných Nemcov vrátila spä? na Slovensko. Vtedy sa začalo druhé dejstvo tragédie, na ktorom sa, ?iaž, aktívne podiežali aj slovenskí žudia. Odsun Nemcov z Československa, Požska a Maďarska kodifikovali ví?azné mocnosti v článku 13 Postupimskej dohody. Takisto Ko?ický vládny program česko-slovenskej vlády deklarovali odňatie ?tátneho občianstva Nemcom s výnimkou aktívnych antifa?istov, čo potvrdil dekrét prezidenta republiky č. 33 z roku 1945. Tak sa vy?e 32 tisíc slovenských Nemcov po násilnom sústredení v pracovných táboroch v Petr?alke, Novákoch a Poprade stalo obe?ou deportácií do oboch častí rozdeleného Nemecka. Je zvlá?? požutovaniahodné, ?e touto fázou odsunu boli postihnutí zväč?a nevinní pracovití žudia, práve tí, čo sa po skončení vojny dobrovožne rozhodli vráti? na Slovensko, lebo ho pova?ovali za svoju vlas?. Títo na?i nemeckí spoluobčania trpeli za tých, ktorí v mene nemeckej men?iny na Slovensku slú?ili nacizmu.

    * * *

    Pre?lo takmer polstoročie, mnohé rany preboleli, zrodili sa nové generácie v nových podmienkach.

    My, predstavitelia slobodného demokratického Slovenska, chceme vstúpi? do spoločenstva národov s čistými účtami. Odsudzujeme princíp kolektívnej viny, nech by sa zdôvodňoval akýmikožvek argumentmi. Uvedomujeme si, ?e evakuáciou a následným vyhnaním nemeckých spoluobčanov Slovensko stratilo etnickú skupinu, ktorá po stáročia tvorila súčas? spoločného civilizačného úsilia a významne sa podiežala na pestrosti kultúrneho koloritu na?ej krajiny.

    Dnes vám v?etkým, pamätníkom dávnych rozbrojov, vyhnancom, aj ich potomkom, podávame zo Slovenska priatežskú ruku. Pokúsme sa zabudnú? na spory a krivdy. Spoločne pracujme na zvežaďovaní dávnej domoviny.

    Nech most porozumenia medzi na?imi národmi nav?dy preklenie vysychajúcu rieku vojnovej nenávisti.

    Bratislava 12. február 1991

    Zdroj: www stránky Národnej rady SR


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Projev prezidenta ČSR Edvarda Bene?e při potvrzení ve funkci (28.10.1945)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (3070 přečtení)

    Projev prezidenta ČSR Edvarda Bene?e při potvrzení ve funkci
    (Praha, Prozatímní Národní shromá?dění republiky Československé, 28.10.1945)

    Poznámka: Projev se uskutečnil po schválení usnesení Prozatímním Národním shromá?děním: "Prozatímní Národní shromá?dění potvrzuje podle článku 2 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, č. 47 Sb., o Prozatímním Národním shromá?dění, ?e president republiky dr Edvard Bene?, řádně zvolený Národním shromá?děním dne 18. prosince 1935, zůstává podle §u 58, odst. 5 ústavní listiny ve své funkci a? do nové volby presidenta republiky."

    -----

    Pane předsedo, paní a pánové!

    Obraceje se tímto poselstvím na Prozatímní Národní shromá?dění, děkuji v?em jeho členům za potvrzení v mém dosavadním úřadě a? do doby pří?tí řádné volby presidenta republiky. Vítám upřímně ustavení tohoto na?eho prozatímního parlamentu jako přechod od vládnutí dekrety presidentskými ke skutečné kontrole parlamentní, k vytvoření demokratického veřejného mínění a k brzkému zvolení ústavodárného Národního shromá?dění na?í demokratické republiky.

    Byl jsem zvolen presidentem republiky v řádné volbě dne 18. prosince roku 1935 po odstoupení Presidenta-Osvoboditele. Po tříletém úřadování jako president jsem byl - po rozhodnutí o mnichovském diktátu - německým nátlakem přinucen se vzdát své funkce; bral jsem ov?em hned tehdy v úvahu nutnost odejít za hranice a připravovat věci pro blí?ící se válku, o její? nevyhnutelnosti jsem byl po Mnichově je?tě více přesvědčen. Po obsazení Prahy dne 15. března 1939 jsem zaujal stanovisko, ?e - vedle toho, ?e jsem mnichovskou dohodu jako president státu nikdy ani neschválil, ani nepřijal, ani nepodepsal, ani svým podpisem neratifikoval - právně Němci svou vlastní a jimi násilím nám vnucenou t. zv. dohodu mnichovskou poru?ili a zničili. To bylo ostatně také právní hledisko, zastávané západními velmocemi, Anglií a Francií. Winston Churchill to r. 1940 veřejně prohlásil. Po mém soudu se tím pro nás obnovila automaticky mezinárodně-právní situace předmnichovská.

    Na základě toho, kdy? vypukla válka a kdy? zejména v Anglii uzrála situace, abychom mohli utvořit vládu, ?ádal jsem, jednaje s britským ministerstvem zahraničí o ustavení na?í nové vlády, aby byla přijata zásada o mezinárodně-právní kontinuitě Československé republiky a o přímém následnictví na?í vlády zahraniční po vládě předmnichovské. I kdy? vláda britská měla o mo?nosti svého výslovného uznání této zásady pochybnosti, jasně nám přiznala, ?e si my theorii o mezinárodně-právní kontinuitě Československa pro sebe a pro Československo mů?eme hájiti a dle toho postupovati.

    Vzhledem k tomu jsem tehdy ?ádal o uznání celého prozatímního státního zřízení, t. j. presidenta republiky, vlády a zvlá?tního parlamentárního orgánu, Státní rady. Toto uznání bylo tomuto prozatímnímu státnímu zřízení uděleno dne 21. července r. 1940. Od té chvíle přejal jsem znovu funkci presidentskou v zahraniční vládě londýnské, háje právní thesi, ?e nezákonností Mnichova - a v?ím tím, co po něm následovalo a co jsme my nikdy neuznali - mé presidentství nebylo přeru?eno.

    Celým na?ím zahraničím - a? na zcela nepatrné výjimky - bylo toto stanovisko také přijato. Ode dne 18. července roku 1941 byla novým spojeneckým uznáním - zejména uznáním Sovětského svazu a Velké Britanie - situace presidenta a vlády československé postavena právně úplně na roveň v?em hlavám států a vlád spojeneckých, čím? se mezinárodně-právní postavení na?eho státu a vlády stalo úplně nesporným.

    Proto před 18. prosincem r. 1942, kdy sedmileté trvání mé presidentské funkce bylo dovr?eno, vláda londýnská se usnesla vyhlásiti, ?e funkce presidenta republiky na základě 58. článku ústavy československé zůstává a? do chvíle, kdy bude mo?no přistoupiti k řádné volbě presidentské na základě na?í ústavy. Tento postup Prozatímní Národní shromá?dění nyní svým rozhodnutím potvrzuje.

    A? se postup ten posuzuje po stránce ryze právní jakkoli, je jisto, ?e ohromná vět?ina národa dává mu politicky svou plnou sankci a ?e Prozatímní Národní shromá?dění, které má v?ecky prerogativy voleného parlamentu, vyjádřilo svým rozhodnutím jen souhlas československého lidu jako celku s tímto postupem. Pokládám tudí? za svou povinnost funkci presidentskou a? do řádné volby presidentské dále vykonávat. (Hlučný potlesk.)

    Budi? mi při tom dovoleno jen dodat to, co skutečně cítím a co nechci ani vám zatajovat: Za?il jsem jako president státu u? od roku 1936 a hlavně od roku 1938 události skoro neuvěřitelné. Pro?íval jsem - jsa na místě tak zodpovědném - u nás dobu zápasu o nacism od r. 1934, dobu Mnichova a t. zv. druhé republiky, protektorátu, odtr?ení Slovenska a celého okupačního utrpení na?eho lidu snad ze v?ech nejbolestněji. Bylo mi v?dy jasno, ?e nejde jen o speciální problém ná?, nýbr? o ohromnou mravní a politickou krisi světovou - a tak jsem v?dycky na události ty reagoval. Vzal jsem si v?ak v letech 1938-1945 za ?ivotní cíl učinit společně s vámi v?emi v?ecko, aby v nastávající válce to, co v roce 1938 učiněno být nemohlo - zachránění ohro?ené a pak dočasně ztracené demokracie a státní neodvislosti a svobody - bylo provedeno v míře co mo?no nejvy??í, co nejrozhodněji a co nejúplněji.

    Dnes máme po válce a na?eho cíle bylo v míře opravdu veliké dosa?eno. Ve chvíli, kdy se sejde definitivní a přímo volené Národní shromá?dění, aby to vzalo také na vědomí, budu pokládati tento úkol v boji o osvobození vlasti - myslím, ?e je mi dovoleno říci - úkol, svěřený mně a v?em těm, kteří na něm spolupracovali, se souhlasem národa, za skončený. To, co bude následovati potom, bude nová fáze na?í státní politiky a o té bude znovu rozhodnuto suverenním lidem českým a slovenským neodvisle od v?ech těch uvedených událostí.

    Chtěl bych k tomu připojit je?tě jednu poznámku. Ná? parlament neměl doposavad mo?nosti, aby vzal na vědomí a prodiskutoval v?ecky ty události, ku kterým do?lo u nás od roku 1936 a od počátku roku 1938. Já sám jsem při různých příle?itostech v exilu prohlásil, ?e se své strany v daném okam?iku v?e, co jsem v těch tě?kých dobách své presidentské funkce konal, parlamentu a celé národní veřejnosti předlo?ím. Jsou to otázky, týkající se událostí politiky vnitřní i zahraniční. Uva?oval jsem s některými svými kolegy, zdali by to nebylo mo?no učinit u? nyní ve chvíli, kdy po prvé zase předstupuji před na?e Národní shromá?dění, by? by to bylo Národní shromá?dění prozatímní. V dohodě s nimi jsem zatím od toho pro tento okam?ik upustil. Učinil jsem tak z důvodů předev?ím mezinárodních; nemohl bych je?tě ani dnes říci v?e, co by mělo býti řečeno a co by mohlo události v?ecky úplně a správně osvětliti. Jsou to věci, které drásaly a drásají je?tě dnes v?ecky na?e city, a jistě je třeba o nich mluvit ve chvíli, kdy to bude bráno u nás více jako historie ne?li politika. V?ecky své věci - fakta, názory a stanoviska k nim - mám v?ak u? úplně připraveny a předám je veřejnosti, jakmile situace bude k tomu vhodná anebo jakmile budu o to pravoplatnými činiteli po?ádán. A pak řeknu o v?ech těch pohnutých událostech pravdu plnou a v?ecku, jak já ji viděl a jak já jsem ji za?il.

    Mnichovský diktát znamenal, paní a pánové, ?e se má na útraty Československa zachránit evropský a světový mír. Události ukázaly, ?e se mír nezachránil a zachránit nemohl, ?e naopak jen velikou válku učinil naprosto nevyhnutelnou. Československý lid byl mnichovským diktátem vydán v ruce nejhor?ího evropského diktátora přes to, ?e byl připraven se zbraní v ruce svobodu svou bránit a ?e dvakráte v rozhodujících chvílích jsem nařídil ve své funkci presidentské mobilisaci na?ich branných sil.

    Po provedení diktátu mnichovského začal v?ak brzo v Československu důsledný a rozhodný odpor a boj. Lid český a slovenský opravdu zůstal ve v?ech svých hlavních slo?kách své tradici, své samostatnosti, své demokracii a svému boji o národní svou kulturu věren. Kdy? pak Němci obsadili Prahu a brzy na to v září roku 1939 válka začala, byla jednota mezi lidem doma a emigrací v?ech odstínů za hranicemi téměř jedním rázem potvrzena. Vytvořili jsme si rychle nutnou organisaci politickou v zahraničí, začali jsme organisovat vojsko ve Francii a v Anglii, a po červnu r. 1941 také v Sovětském svazu, kam jsme hned po pádu Polska poslali své první vojenské jednotky s instrukcemi, aby vyčkávaly vojenských událostí na východě. Na?i vojáci se pak účastnili obranných bojů na francouzské frontě a po kapitulaci Francie podařilo se nám je jen s největ?ím úsilím převésti do Anglie. V červenci roku 1940 docílili jsme uznání své vlády v Londýně, jí? stál v čele Msgre dr Jan ?rámek; pak dal?ím vývojem byla postupně uznávána ostatními státy spojeneckými, a? v červenci roku 1941 byla postavena na roveň politicky, diplomaticky a vojensky v?em ostatním spojencům plným uznáním se strany Sovětského svazu a Velké Britanie.

    V srpnu roku 1942 byl formálně odvolán Mnichov jak vládou britskou, tak i de Gaullovou vládou francouzskou. V květnu a červnu roku 1943 podnikl jsem úřední cestu do Spojených států amerických a dotvrdil definitivní přátelský vztah mezi Československem a Spojenými státy. Tého? roku v prosinci vykonal jsem náv?těvu Sovětského svazu, při čem? byla podepsána spojenecká smlouva mezi námi a Sovětským svazem. Zároveň jsem projednal u příle?itostí této cesty politické otázky s na?í emigrací v Moskvě a dohodl se s na?imi vůdci komunistické strany o dal?í spolupráci mezi Londýnem a Moskvou a o přípravách k politické spolupráci po válce v osvobozené vlasti. V květnu r. 1944 byla podepsána mezi námi a Sovětským svazem dohoda o převzetí na?eho osvobozeného území do správy na?í vlády. V té?e době do?lo na západní frontě k invasi a na?e vojsko z Anglie bylo posláno k dobývání Dunkerku. Tého? roku v srpnu do?lo k banskobystrickému povstání na Slovensku a brzo na to k příchodu prvních na?ich vojenských jednotek do vlasti.

    V lednu r. 1945 byl jsem sovětskou vládou pozván já i na?e vláda k přesídlení na na?e osvobozené území; k odjezdu z Londýna do?lo pak na začátku března. Během března byla dojednávána v Moskvě dohoda na?ich politických stran o první vládě domácí a o jejím politickém programu v osvobozené vlasti. Předsedou jejím byl jmenován Zdeněk Fierlinger, ná? velvyslanec v Rusku. Sestavení vlády a její program politický byl pak vyhlá?en na počátku dubna v Ko?icích. Zůstali jsme na krat?í čas v Ko?icích a na Slovensku, zatím co ná? vojenský sbor z Ruska s vypjetím v?ech svých sil dobýval Slovenska. Dne 5. května vypuklo pra?ské povstání a do?lo k tě?kým bojům na pra?ských barikádách. Dne 9. května vtrhla Rudá armáda do Prahy a dokončila její osvobození. A brzo na to vstoupila i na?e vláda sama do osvobozené Prahy.

    Mezitím paralelně postupoval ná? odboj politický i vojenský u nás doma. Politický odboj v zemích českých i na Slovensku byl neobyčejně rozrůzněný a rozsáhlý - účastnil se ho skutečně národ jako celek ve v?ech mo?ných formách. Nelze zatím krátce a syntheticky zachytit ty nesčetné jeho formy a způsoby - byl to opravdu odboj národní, v pravdě lidový, spontánní a ideově demokratický; začal hrozným pronásledováním na?í inteligence a bývalých příslu?níků armády a vyvrcholil na konec revoltou nej?ir?ích vrstev lidu v Praze. Vojensky projevoval se vedle obou zmíněných povstání slovenského a pra?ského předev?ím rozsáhlým hnutím partyzánským, je? vykonalo činy opravdového válečného hrdinství.

    Taková je, paní a pánové, krátká historie význačněj?ích událostí z na?eho zahraničního a domácího odboje. A od polovice května roku 1945 a? do dne?ního svolání Prozatímního Národního shromá?dění začali jsme v rámci Národní fronty domácí činnost politickou a práci budovatelskou v osvobozené republice.

    Není jistě nikoho z nás, kdo by si nebyl vědom ohromnosti na?ich dne?ních úkolů. Víte snad v?ichni, jak si já formuluji problematiku dne?ní doby. Odmítám pokládat jednotlivé její události za oddělenou a samostatnou část, béřu je v?ecky v celku a syntheticky a hledám jejich hluboký dějinně filosofický smysl. Krise před první světovou válkou a pak válka sama, ruská revoluce a ostatní revoluce poválečné, dvacetiletý politický boj mezi oběma válkami, boj o mír a stabilisaci poválečných poměrů, vznik fa?ismu a nacismu, tě?ká krise poválečné demokracie, pokusy o vyhnutí se druhé světové válce a mnichovský diktát, druhá veliká válka světová a její hrozné formy s totálním barbarským ničením celých stran, tříd a národů, pád v?ech světových fa?ismů a dne?ní pokusy o vybudování nových demokracií, polo?ení problému přeměny sociálních struktur dne?ních národů a států a volání po stvoření nového člověka a nového světa - to v?ecko je mi jeden jediný veliký celek událostí, jedna s druhou spojená, jedna v druhou zapadající a vzájemně z druhé vycházející; podmiňují se navzájem a tvoří společně charakteristiku na?í doby, začínající přibli?ně prvními lety 20. století a daleko se je?tě nekončící nejen dne?ními chvílemi poválečnými, ale ani pří?tími lety druhé polovice na?eho století.

    V historii světa a Evropy bude tato doba tvořiti zvlá?tní velikou a krajně revolučně vzedmutou kapitolu, bude nále?eti mezi nejbouřlivěj?í chvíle světových dějin a bude označována jako přechod, přelom a tvoření se - za tě?kých krisí, válek a lidského utrpení - nové fáze lidské společnosti, nebo aspoň jako pokusy o ni a začátky jejího tvoření.

    Společně s Masarykem jsem po první válce světové zdůrazňoval, ?e musíme jíti v duchu politiky evropské a světové a ?e se musíme v?dycky sna?it své českoslovenství vlo?it do rámce smyslu dějin světových; ?e se musíme sna?it pochopit, kam svět - a nikoliv jen ten či onen národ - jde a co chce, a dle toho sami postupovat, dle pravdy a práva, dle v?elidské morálky a dle správně chápané a správně určené filosofie dějin světových, nebo? moderní dějiny jsou stále více a více dějinami světa a nikoli jen dějinami jednotlivých národů. ?e se při tom budeme přidr?ovati jako stát men?í předev?ím toho státu a té orientace, která znamená vět?í jistotu a bezpečnost speciálně na?emu státu, rozumí se mi samo sebou.

    Tak jsem se díval na události evropské od roku 1934, kdy? jsem viděl, ?e krise evropská musí patrně vyústit ve velikou válku proti fa?ismu a nacismu, tak jsem se na ni díval speciálně v roce 1938. A odtud moje stanovisko: jít za ka?dou cenu cestou vývoje světového, světového pokroku, pravdy, práva, správné lidské, světové morálky a světové demokracie. Bylo mi u? tehdy jasno, ?e novou válkou dojdeme k přelomu moderní společnosti, společnosti orientované světově, důsledně demokratické a sociálně a hospodářsky spravedlivěj?í. Dnes jdeme do tohoto přelomu, do nových velikých změn, do sporů o ně, do převratových událostí, smírných a povlovných na jedné straně, bojových a revolučních proměn místních a dílčích, i celoevropských a světových na straně druhé.

    V duchu této převratné doby musíme ře?it v?ecky problémy na?í vnitřní politiky; a ve skutečnosti na?e politika od 4. dubna 1945 - a vlastně u? od posledního roku na?í vlády zahraniční - v tom smyslu postupovala. Přebudováváme, jedním slovem, svůj stát.

    Po roce 1918 jsme nemohli dělat to, co děláme dnes. Nebyl vývojově tak daleko svět mezinárodní, nebyly vývojově tak daleko ani na?e poměry vnitřní. Od té doby v?ak pro?lo 20 let na?ich bojů uvnitř a pro?la hrozná světová válka, která celý svět revolucionovala. Staví se nám tudí? problémy, které ře?it musíme a které ře?it budeme: problém nové, revidované konstituce, otázka na?í nové vnitřní administrace, definitivní ře?ení vztahu Čechů a Slováků, problém Němců a Maďarů a na?eho nového národního státu, problém nové pozemkové reformy, problém postátnění, eventuelně znárodnění klíčového průmyslu, bank a poji??oven, problém měnové reformy a s ní souvisící sanace státních financí, jako? i ře?ení otázky státních dluhů a nového státního hospodaření a rovnová?ného rozpočtu; a předev?ím ov?em velký problém morální: plné zavedení ztraceného právního řádu a řádného hospodaření v celém státě, jedno z nejtě??ích dědictví převratné doby posledních sedmi let - to jsou otázky, které námi v?emi lomcovaly v uplynulých měsících a které musíme ře?it a vyře?it, děj se co děj.

    Prozatímní Národní shromá?dění nemá odhlasovat novou ústavu. Bude v?ak v jeho rámci připraveno mnoho materiálu a mnoho zku?eností pro revisi v?eho toho v na?í ústavě, co je dobou u? překonáno, co se ukázalo jako nevyhovující dne?ním poměrům anebo to, co se přímo neosvědčilo. U? dnes mnoho z toho, co revidováno bude, je nám jasno, předev?ím některé věci zásadní: Bude na prvním místě přebudována celá správa republiky ve smyslu právomoci nové instituce t. zv. národních výborů. Vyslovil jsem se o této instituci positivně u? za hranicemi a je mi samozřejmé, ?e bude do na?í konstituce vklíněna. Po roce 1918 přijali jsme v podstatě starou byrokraticko-policejní správu rakouskou a přes to, ?e u? tehdy návrh na dne?ní formu národních výborů byl učiněn, nebyl přijat hlavně z ohledu na na?e Němce a Maďary - těm nebylo mo?no tehdy tu míru svobody a demokracie dáti. Dnes jsou poměry jiné. Budeme míti stát národní, národní výbory představují bezesporně vy??í stupeň demokracie a sám princip decentralisace, jím? na?e ústava bude proniknuta u? také s ohledem na Slovensko, si tuto reformu samozřejmě vynucuje.

    Víme v?ichni, ?e náhlé uvedení v činnost národních výborů po válce vyvolalo řadu nedorozumění a řadu zneu?ití: některé národní výbory se pokládaly za v?emocné a dle toho jednaly; jiné byly konstituovány na rychlo a nevyhovovaly ani potřebám lidu, ani svým správním povinnostem; jiné konečně přímo zneu?ívaly svého postavení. Dnes je v celku mezi nimi u? dost pořádek, ale pro budoucnost musí platiti - a budou platit - tyto zásady: národní výbory budou co nejdříve a řádně, t. j. dle řádných předpisů volebních, zvoleny; národní výbory budou míti přesně vymezenu svou kompetenci, kterou nebudou moci překračovati, a konečně národní výbory budou bezpodmínečně podřízeny své demokratické hierarchii a budou se jí bezpodmínečně podrobovati.

    Já nemám pochybnosti, ?e s hlediska právního a správního budou národní výbory za těchto okolností představovati skutečný pokrok, ?e to bude uplatnění toho, čemu se u nás říká "lidová" demokracie, a ?e se jako nová forma státní správy v rámci státního ?ivota osvědčí. Ná? lid je pro tento způsob státní správy zralý.

    Toté? platí o zásadě decentralisace. Decentralisace je přímý důsledek a doplněk demokracie. Nebudeme-li míti u nás Němce a Maďary, bude decentralisace nejen mo?ná, ale v?emu obyvatelstvu republiky naprosto nezbytná. Bude to decentralisace nejen legislativy, nýbr? i exekutivy. Decentralisace bude provedena shůry dolů, od parlamentu ústředního k sněmům zemským, výborům okresním a výborům místním; od vlády pra?ské k výkonným orgánům v jednotlivých zemích, okresech a obcích. Při tom bude mo?no respektovat zvlá?tnosti a speciální potřeby jednotlivých zemí. To v?e v přípravách revise konstituce bude probráno, svobodně, demokraticky a smírně uvá?eno, a zásady a formule budou předlo?eny k rozhodnutí ústavodárného parlamentu. V rámci toho bude definitivně ře?en právně a administrativně poměr Čechů a Slováků.

    Ov?em víme v?ichni, ?e tím celý poměr Čechů a Slováků vyře?en nebude. Vycházíme v?ichni ze zásady o naprosté rovnoprávnosti Čechů a Slováků. (Potlesk.) Prováděti ji není jen problémem administrace; je to otázka mravního vztahu a poměru jich obou, je to otázka lidského vztahu s jedné i druhé strany, je to otázka morální a politické vý?e jak jedněch, tak druhých. Pro mne osobně to nikdy nebylo problémem; ale pro řadu na?ich občanů s obou stran to je?tě problémem je a já bych si přál, aby toho nikdo ani u Čechů, ani u Slováků nepodceňoval. Historie roku 1938 a 39 a v?e to, co následovalo, je a musí býti nám v?em výstrahou. Správná psychologie, politický takt, vrcholná trpělivost jedněch s druhými, lidskost, sebekritika a naprostá objektivnost je a musí býti přímo zákonem s obou stran pro budoucnost.

    My i spojenci v podstatě - a na základě událostí druhé světové války - jsme přijali zásadu národního státu, a dřívěj?í zásady ochrany men?in vzhledem k tomu, ?e se neosvědčily - předev?ím vinou men?in samých - nebudou znovu uplatněny. Ka?dý stát si věci ty bude ře?it sám a teprve později se uvidí, jak problém ten bude ře?en mezinárodně, patrně novou bezpečnostní organisací spojených národů. Pro nás se tím klade problém Němců a Maďarů a jeho definitivní ře?ení.

    Rozhodli jsme se pro odsun na?ich Němců do Ří?e. Spojenci nám toto stanovisko mezinárodně potvrdili. Odůvodňujeme to řadou nejvá?něj?ích důvodů nejen politických, nýbr? i mravních, a já prosím v?echny na?e politické činitele, aby otázku tu vůbec posuzovali předev?ím také s hlediska mravního. Pokusili jsme se a? do r. 1938 a zejména v roce 1938 dohodnouti se s nimi v duchu opravdu liberálním a opravdu lidsky. V?ecky na?e pokusy totálně zklamaly. Je dnes jasno, ?e od roku 1934 záměrně v plné dohodě s Hitlerem a v plné zodpovědnosti veliké vět?iny na?ich Němců byl připravován rozvrat na?eho celého státu. Ne?lo jen o připojení na?ich Němců k ří?i; na?i Němci se dali ve své 80-90 %ní vět?ině úplně do slu?eb barbarského nacismu k zničení na?eho státu a k podlomení v?ech mravních a kulturních sil a hodnot na?eho národa. A kdy? se pak zmocnili za vedení Hitlerova a společně s Němci z ří?e celého na?eho státu, neslýchaným způsobem, barbarsky a nelidsky nás a na?í zemi tyranisovali. V?ecky mosty mezi nimi a námi byly jejich postupem nav?dy strhány; ná? společný ?ivot s nimi není mo?ný. (Potlesk.) Musí tudí? odejít, nebo? jiného ře?ení v zájmu klidu a míru Evropy prostě není.

    Historie posledních deseti let tu ostatně mluví sama. A? bude nyní během připravovaných procesů s na?imi Němci pověděno v?ecko o celém zákulisí tohoto grandiosního komplotu a o skutečném vztahu na?ich Němců k Hitlerově vládě, uvidí celý svět, jak jsme v právu a jak mravní zákony o spolu?ití občanů a lidí mezi sebou mluví pro nás. Činím apel na v?ecky velké spojence z druhé války světové, která začala právě Mnichovem, na Sovětský svaz, na Velkou Britanii, Spojené státy, Francii a Čínu - a na v?ecky ostatní - aby nám pomohli vyře?it tuto otázku definitivně a učinili konec v?em pří?tím pokusům o nějaký nový Mnichov. (Potlesk.) Na?e geografická situace a historie na?í země od 10. století tu mů?e býti v?em dostatečným důvodem a dokladem k tomu, ?e toto konečné ře?ení německé otázky u nás je naprosto nezbytné, jedině správné a opravdu logické.

    ?e v?ecky přípravy k přesunu Němců od nás se musí dobře organisovat, provádět humánně, lidsky, nenacisticky a v plné dohodě se spojenci, rozumí se nám samo sebou. Já to zde před Národním shromá?děním znovu zdůrazňuji.

    V tom duchu byly připraveny na?e dekrety ohledně občanství německého a maďarského občanstva; na?imi občany budou jen ti, kdo? na?e občanství znovu od na?í vlády obdr?í. Dále dekrety o konfiskaci německého a maďarského majetku: německý majetek je zabrán jako záloha na na?e reparace proti německé ří?i, která prováděla po celých sedm let u nás takové devastace a rabování, ?e v?echen německý majetek u nás na to ani zdaleka nestačí. To ostatně nevylučuje polo?ení otázky reparací s na?í strany v celé její ?íři. I tímto ře?ením chceme v?ak ulehčit ten tak obtí?ný a slo?itý problém reparací po této válce vůbec.

    Také problém Maďarů mů?e a musí býti po této válce u nás rozře?en. Nebude to na podkladě prostého odsunu, bude to postaveno více na základě výměny obyvatelstva. Maďarů je u nás jen málo více ne?li Slováků v Maďarsku. Jsme ochotni se o této výměně s Maďarskem dohodnouti. Ale i tu apelujeme na Spojence, aby nenechali národnostní problém maďarský a v?ech jejich sousedů nevyře?en. Po dne?ní válce je nutno, aby i mezi Maďarskem a v?emi jeho sousedy byla otázka men?in vyře?ena na základně ryze národní a aby men?iny byly z dne?ních hranic v?ech těchto států přesunuty do svých států národních. Rozumí se, ?e ty men?iny, které odmítnou do svého národního státu se vrátit, budou definitivně přenechány národnostní assimilaci státu druhého.

    Zdůrazňuji tento problém proto, ?e u? dnes máme doklady o tom, jak se v jistých kruzích v dne?ním Maďarsku u? zase připravuje nové revisní hnutí. V zájmu budoucího míru ve střední Evropě a v zájmu míru vůbec volám po tomto definitivním a nekompromisním ře?ení národnostní otázky po této druhé světové válce. Já vím, ?e tím vznikají tě?ké problémy a ?e tím budou částečně trpět nevinní s vinnými. Ale a? z toho vznikne opět válka, tu pak nevinní s vinnými trpět nebudou? A nebude to pak utrpení nesrovnatelně vět?í?

    V souvislosti s konfiskací německého a maďarského majetku, jako? i majetku zrádců a kolaborantů byl vydán dekret o nové reformě pozemkové. I to je otázka dalekosáhlá. Celé statisíce hektarů půdy mají přejít v dr?ení českých lidí na podkladě ustanovení, v dekretu onom obsa?ených. Dal?í reforma pozemková, která předev?ím bude míti za cíl stanoviti definitivně vrchní hranici pozemkového vlastnictví pro v?echny obyvatele republiky, bude diskutována později a bude provedena a? rozhodnutím parlamentu. To se stane teprve po provedeném osídlení pohraničí, po řádném provedení a prozkoumání v?ech statistik ohledně zemědělského obyvatelstva a zemědělského vlastnictví vůbec.

    Nesmíme v?ak zapomenouti, ?e provedením dekretů o odsunu německého obyvatelstva se nám polo?í dal?í veliké problémy. Předev?ím odejde tím z republiky nejméně asi 800.000 pracovních sil. Tím dosavadní hospodářská síla a kapacita republiky bude velmi oslabena a stát tím bude ochuzen. Bude to znamenat pro nás veliké oběti, musíme si toho být vědomi, ale tyto oběti ná? stát v zájmu budoucího klidu a míru musí přinést. Na?i národohospodáři musí dobře propočítat, co to bude znamenat pro celou na?i poválečnou hospodářskou úroveň a celé na?e hospodaření veřejné i soukromé, a musí z toho vyvodit nále?ité důsledky.

    Jedním z na?ich velkých problémů budovatelských budou i v?ecky na?e problémy finanční, předev?ím otázka reformy měnové a s ní souvisící problémy oddlu?ení státu, vytvoření nové základny pro hospodaření státní a pro přísné uplatnění zásady o vyrovnaných státních rozpočtech u? v nejblí?e pří?tích letech. Nemám v úmyslu zabývat se otázkami těmi v tomto poselství v podrobnostech. Chci vytknouti jen několik hlavních zásad.

    Vydali jsme o otázkách těch u? nejdůle?itěj?í dekrety. Prozatímní Národní shromá?dění bude se nutně i jimi zabývat a bude jistě jednat o nových zákonech, zapadajících do těchto důle?itých opatření. Zdůrazňuji jen, ?e nám bylo a je jasno, ?e pokud nebude otázka měny definitivně ře?ena, nezdvihne se nyněj?í úroveň pracovní morálky v republice. Dále zdůrazňuji, ?e si musíme býti vědomi, ?e v?echny dne?ní operace finanční, spojené s reformou měnovou, se musí bezpodmínečně podařit, nebo? opatření taková se nedají opakovat, mají charakter definitivní a jsou dělána jednou pro v?dy, a celý ná? dal?í finanční postup v hospodářství státním i soukromém je na nich postaven.

    A konečně: měnová reforma je současně v na?ich dějinách největ?í operací státně-finanční. Musíme nalézti krytí pro závazky státu ji? dnes existující, t. j. pro ná? státní dluh, a pro závazky, je? stát musí v důsledku války převzít a? přímo, či nepřímo skrze zvlá?? k tomu zřízené instituce. Mezi tyto závazky patří dluhy Německa vůči československému hospodářství, vůči Národní bance, vůči na?emu peně?nictví a na?emu průmyslu. Patří sem i náhrady válečných ?kod na?im občanům a podnikům, je? bude třeba aspoň do určité míry uskutečnit. A patří sem konečně i ve?keré výdaje rekonstrukční a rehabilitační, na které si stát bude musit vypůjčit doma nebo za hranicemi. Břemeno, doléhající na státní finance, musí býti sní?eno operacemi finančními, mezi které patří předev?ím majetkové dávky, a dále realisací jmění, které stát obdr?í ze zkonfiskovaného jmění německého, maďarského a z jmění zrádců a kolaborantů, a konečně z jmění, je? eventuelně připadne státu z oddekretované ji? reformy pozemkové a také ov?em z reparací mezinárodních.

    Bude tudí? třeba, aby Národní shromá?dění, které nyní bude vedoucím a rozhodujícím činitelem ve v?ech věcech rozpočtových, si tu své úkoly, své povinnosti, ale předev?ím také svá práva uvědomilo a důrazně je vykonávalo. Budi? pamatováno na to, ?e mezi aktem měnové úpravy a v?emi zásahy, směřujícími k o?ivení hospodářské činnosti ve státě, musí býti úzká časová a věcná koordinace. Nemělo by smyslu prováděti měnovou reformu a pokračovati dále ve finančním státním hospodaření, jaké bylo prováděno a? doposud. A jedním z hlavních předpokladů měnové úpravy je právě řádné hospodaření státní. (Potlesk.) Zchudli jsme, paní a pánové, a nezbývá ne? se na čas uskrovnit. Máme k disposici méně statků a musíme tomu dáti výraz i finančně. Vyrovnané rozpočty a v?estranné úsporné hospodaření - to je a bude hlavním úkolem va?ím jako je úkolem ka?dého parlamentu. Dnes za to v?echno přebírá zodpovědnost před národem také ná? parlament.

    Bude to v?ecko operace ohromná; bude to řada ře?ení, jejich? dosah pro celou budoucnost státu a blahobyt v?ech jeho občanů bude veliký; bude to opravdu: buď - anebo. Vyzývám tu opět v?echny příslu?né činitele k vypětí nejvy??ího úsilí a k uplatnění v?ech schopných odborníků. A volám po opravdové oddanosti v?ech k tomuto velikému úkolu, stejně jako vyzývám v?ecky na?e občany ke spolupráci v tomto směru a k plnění v?ech jejich povinností daňových a jiných. Salus rei publicae, to budi? v tomto ohledu opravdu nejvy??ím zákonem pro v?echny obyvatele republiky bez rozdílu.

    Ponechal jsem na konec poznámky k na?emu snad nejdůle?itěj?ímu opatření hospodářskému, stanovenému podepsáním dalekosáhlých dekretů o postátnění a znárodnění klíčových průmyslů, o postátnění bank a poji??oven. Neskrývám si nijak fakt, ?e se tím dotýkáme struktury dřívěj?í liberální společnosti a ?e se tu dáváme na cesty, které mají vésti k socialisaci moderní společnosti. (Potlesk.) Není to nějaký hotový přechod z jedné fáze vývoje na?í společnosti do fáze nové; je to jen začátek budování nových forem vlastnictví, vedle vlastnictví soukromého a dru?stevního.

    Upozornil jsem u? ve svých veřejných prohlá?eních dřívěj?ích - znáte je v?ichni - ?e to znamená veliký morální a sociální úspěch pro ohromnou armádu na?ich dělníků, ale řekl jsem také, ?e nesmíme si v?ak činit ilusí, ?e to hned bude znamenat nějaký nový ráj, nějaké veliké ulehčení anebo v?estranné materiální zlep?ení pro dělnictvo a průmyslové obyvatelstvo vůbec. Soudím, naopak, ?e první ozvuky opatření těch budou tí?ivé a ?e povinnosti, je? z toho dělnictvu - a nám v?em - vzniknou, budou nesmírně zavazující. Dělnictvo bude musit míti vysokou morálku sociální a státní, aby se opravdu cítilo plně zodpovědným za celý hospodářský ?ivot státu. Musí si uvědomit, ?e se u nás začíná budovat celá nová společenská morálka a ?e těmito opatřeními neměníme jen instituce, nýbr? chceme a musíme tvořit také nového člověka.

    Stejně si musíme uvědomit s celou vá?ností věci, ?e se nám celý proces socialisace musí podařit. S takovými věcmi se nemů?e hazardovat. Uva?te jen, co by to znamenalo, kdyby nás veliký pokus nebyl úspě?ný:

    a) Celý svět na nás dává pozor a bude nás dle toho soudit, nejen na?i schopnost, ale i na?i státní odolnost pro budoucnost. Dle toho vzhledem k nám bude nadále postupovat. A zklameme-li, bude k nám nemilosrdný.

    b) Polo?ili jsme před světem na váhu - a to principiálně - celý problém socialisace jako takové. Jestli?e by se nám celá tato operace nepodařila, je mo?no, ?e bychom mohli kompromitovati na dlouhou dobu i princip sám. Ti, kdo? jsou mezi vámi socialisty, vědí, co to znamená.

    c) Kdybychom neměli úspěchu, ohrozili bychom celý ná? hospodářský ?ivot; měli bychom v na?em hospodářství brzo chaos, úpadek v?eobecné úrovně hospodářské a klesání ve v?ech oborech národního ?ivota jako nutný z toho důsledek. Pokles na?í výkonnosti hospodářské by znamenal i tě?kou a na dlouhou dobu nenahraditelnou ztrátu na?í presty?e zahraniční a politického významu na?eho státu.

    Neuvádím tyto poznámky, abych srá?el odvahu na?ich politických činitelů, kteří se dali do této práce s takovou oddaností a nad?ením. Podepsal jsem sám tyto dekrety z plného přesvědčení, ?e ná? lid je pro opatření ta zralý a politicky i sociálně pro ně dostatečně připraven, jak jsem také u? veřejně sám prohlásil. A mám pevnou víru, ?e to bude pro nás úspěch. (Potlesk.) Uvádím je jen proto, abych je?tě jednou upozornil, jakou zodpovědnost jsme na sebe vzali, co úsilí to v?echno bude vy?adovat a ?e nikdo z nás v této veliké výstavbě republiky nemů?e a nesmí scházet. Upozorňuji, ?e proces zestátňovací se musí díti s největ?ím vyu?itím v?ech odborníků obchodních a průmyslových, ?e se musí díti za účasti a pod kontrolou v?ech politických stran, odborně, vědecky, nestranicky. V dne?ní situaci, kdy trpíme podvýrobou, nemů?eme si také dovolit, aby zestátňovací proces se stal omluvou pro nehospodárný provoz, pro ztrátové hospodaření v podnicích. Zásada rentability musí pak býti zachována a zachovávána i v přechodném stadiu. Jinak by nám celé na?e výpočty selhaly a brzy bychom ucítili toho důsledky. Zejména organisace postátněného průmyslu je sama o sobě problémem ohromným a úspěch socialisace bude záviset na úspě?nosti a výkonnosti právě celé její organisace.

    Dodávám je?tě dvě věci organisační: Na?e celé hospodaření přechází v pravém slova smyslu do t. zv. hospodaření řízeného, plánovaného. K tomu je třeba vybudovat také příslu?né orgány. Je učiněn u? cestou administrační k tomu počátek. Funguje u? t. zv. hospodářská rada a její sekretariát, plánovací a statistický úřad a ov?em i osidlovací úřad. Soudím, ?e bude potřeba dokonalého propracování celé otázky, nových teoretických zkoumání, dokonalého vybudování těchto úřadů, a pak ov?em i nových praktických rozhodnutí o celé roli těchto orgánů. Otázky ty budou jistě předmětem opatření zákonodárných. Upozorňuji na to na?e Národní shromá?dění. Je to otázka velmi vá?ná, která bude součástkou celého na?eho nového systému hospodářského a podmínkou jeho úspě?nosti. Na?e Národní shromá?dění bude probírat postupně celou činnost vlády, stále na výsledky její dosavadní zákonodárné práce bude nará?et a Národní shromá?dění definitivní bude míti přímo za úkol v?ecky dekrety znovu probrat, tu a tam revidovat, eventuálně po velmi zralém uvá?ení měnit. Jistě se úkolu toho podejme se v?í vá?ností a s vědomím své veliké zodpovědnosti.

    Měl bych řadu poznámek i v ostatních oborech na?í politické činnosti. Zmíním se jen o dvou.

    Práce v oboru na?eho kulturního ?ivota je u? dnes pozoruhodná: je nesena velikým budovatelským elánem, jím? je dnes proniknuta celá na?e veřejnost a předev?ím i na?e inteligence; a je to také přirozený důsledek ?krcení na?eho kulturního ?ivota během ?esti let okupace. Očekávám, ?e parlament jí bude věnovat tu pozornost, které zasluhuje, a uká?e se na vý?i ve chvíli, a? půjde o ře?ení v?ech těch velikých otázek, které se nám nově den co den kladou.

    Druhá otázka je na?e armáda. To je problém svrchovaně důle?itý. Nebudu jej probírat v celé jeho ?íři v této chvíli. Chci jen naň upozornit a upozornit právě parlament. Očekávám, ?e bude hned zřízen branný výbor, ?e v?ecky problémy armády v něm budou upřímně a otevřeně probírány a základy nové, opravdu demokratické, lidové na?í armády diskutovány. I zde fakt, ?e půjde o armádu bez Němců a Maďarů, velmi tomu pomů?e. A nezapomínat na fundamentální problém ka?dé moderní armády: na otázku důstojnictva a jeho výchovy. Prosím také, aby bylo dobře srovnáno, v čem tu půjde - oproti dřívěj?í na?í armádě - o věci nové a v čem budeme chtíti postaviti si po druhé světové válce armádu lep?í, demokratičtěj?í a moderněj?í. A také jak vhodně pro na?e poměry vyu?ít bojových zku?eností jak východních, tak i západních front. Stejně bude třeba sledovat vývoj a v?ecky novosti v na?ich uniformovaných sborech bezpečnostních, organisovaných v rámci ministerstva vnitra.

    Nemám v úmyslu probírat dnes podrobně na?i politiku zahraniční. Opakuji k vůli úplnosti tohoto poselství jen to, co zdůrazňuji při v?ech příle?itostech: Jsme spojenci Sovětského svazu a zůstaneme mu věrni. (Potlesk.) Jsme přáteli spojenců západních, své přátelství jim zachováme a o přátelství jejich budeme loyálně usilovat. (Potlesk.) A budeme dělat upřímně novou politiku slovanskou. (Potlesk.) Se svými sousedy se budeme sna?it vyřídit v dobrém v?ecky své otázky, při čem? vycházíme nekompromisně od svých hranic předmnichovských (Potlesk.), nám během války přislíbených. Od mírové konference očekáváme, ?e vyřídí kladně na?e skromné reparační i hraniční po?adavky vzhledem k Německu. (Potlesk.) A budeme ze v?ech sil podporovat novou světovou organisaci bezpečnostní v?ech spojených národů. (Potlesk.)

    Nikdo nyní bezprostředně po světové válce si nepřeje ani nemá zájmu na ?ádných konfliktech mezi velkými spojenci, ani není k tomu dnes psychologických a mravních podmínek. Ale nečekám také nějakého rychlého a úplného uklidnění Evropy a světa. Rozvrat ve světě z války je veliký vnitropoliticky i mezinárodně. Celá řada států se bude po celé měsíce a celá léta potácet v rozvratu, nepořádku, vnitřních bojích, snad v revolucích a sporech mezinárodních. Svět v pří?tích letech nebude míti vzhled veselý. Pamatujme na to, připravujme se na to a buďme si vědomi, jaké z toho plynou a budou plynout pro nás důsledky!

    Ná? stát a ná? lid pro?el v posledních sedmi letech opravdovým peklem. Téměř zázrakem vy?el z boje toho se snesitelnými ztrátami na lidech i na statcích v poměru s národy ostatními. Jeho ideová a mravní pevnost, jeho nezlomný národní duch, jeho sociální rovnováha a zdraví a jeho hospodářská zdatnost - zase ve srovnání s jinými - je opravdu překvapující. A? na známé, poměrně počtem nepříli? početné na?e domácí vinníky choval se bezvadně a vychází z války se ctí neposkvrněnou. Mů?e se s hrdostí dívat celému světu do očí bez hanby a bez zlého svědomí. To, co se mu stalo v roce 1938, nezavinil, a pokud v něčem vinníci u nás byli, budou voláni k zodpovědnosti. Obdr?el ve svém boji velikou pomoc spojenců, jim? je opravdu vděčen a vděčen jim zůstane. Děkuji tu vřele znovu při této slavnostní příle?itosti předev?ím jménem v?eho na?eho lidu, jménem va?ím a jménem celé vlády i jménem svým Sovětskému svazu (Potlesk.), Velké Britanii a Spojeným státům (Potlesk.) a Francii za v?ecku pomoc (Potlesk.), kterou nám v této druhé světové válce v tak hojné míře poskytli.

    Končím, paní a pánové, svůj dne?ní výklad. Sleduji bedlivě a stále ná? vnitřní vývoj do v?ech podrobností. Sly?ím stesky, sly?ím výtky, sly?ím projevy nespokojenosti. Ale sly?ím stejně výraz uspokojení, sly?ím výzvy k práci a k budování státu i spokojená konstatování, ?e se práce daří, a sly?ím konečně také veliký a častý projev tvůrčího optimismu pro budoucnost. A ten ohromný elán v práci, v podnikání, v nových plánech, v nových my?lenkách a v tvořivých nových cestách, jakého u nás jen zřídka kdy bylo! Naproti tomu skoro ka?dá rodina byla u nás sti?ena nějakou pohromou; a pří tom ka?dý přes to chápe, ?e to byla nutná obět této válce a na?emu osvobození. Viděl jsem tu u nás - zejména u na?ich ?en - zjevy opravdového lidského hrdinství, nezměrné oddanosti národu a republice, zjevy skutečně krásné a povzná?ející. A ti, kdo? docela uspokojeni nejsou, a? si jen vzpomenou, kde jsme byli v létě roku 1939 a kde jsme byli v době heydrichiády. A uvá?í-li, co pro?il celý svět a co je dne?ní revoluce a její naprosto nutné důsledky, pochopí v?ecko, ujme se práce s druhými a dopracuje se znovu rychle klidného, bezpečného a spokojeného zítřka i v této nové fázi na?í národní historie.

    Dovolte mi nyní, vá?ené paní a pánové, abych uzavřel svůj výklad prostým konstatováním:

    Dne 26. září 1938 poslouchali jsme v Praze s tě?kým rozechvěním řeč, pronesenou v berlínském Sportpalastu Adolfem Hitlerem, ří?ským kancléřem německým a Führerem německého národa, řeč, která byla jedním z nejpodvodněj?ích projevů jeho prolhaného a nelidského ?ivota. V ní na konec vyvrcholil svůj fanatický útok proti Československé republice a proti jejímu presidentu, adresovaný ostatní Evropě i nám, těmito slovy: "Zde stojím já a tam stojí on. Mezi námi musí býti rozhodnuto."

    Ano, byl to boj dvou nesmiřitelných světu: demokratické republiky Československé a nacistické Třetí ří?e. A otázka byla politicky i osobně polo?ena Hitlerem správně.

    Sedm tě?kých, velmi tě?kých let pře?lo. Při?la na?e mnichovská porá?ka a hrozná zklamání ze západních demokracií; podvodné vplí?ení se Hitlerovo na Pra?ský hrad a Ribbentropovo historicky vylhané prohlá?ení o právním podléhání českých zemí německé ří?i; nevýslovná mravní utrpení, pustá, bestiální německá pronásledování a strastiplné několikaleté národní poni?ování; ná? zarytý a systematický, tu odvá?ný a tam zoufalý vnitřní odpor a ná? druhý, s počátku krajně obtí?ný zahraniční odboj a vojenský a diplomatický zápas. Sedm let stra?né, pro nás téměř nekonečné války, velkých německých vítězství a německého nadutého a nekulturního triumfování, doprovázeného těmi nejneuvěřitelněj?ími německými válečnými ukrutnostmi, je? svou nelidskostí mají sotva v historii sobě rovných a zůstávají nav?dy tě?kou, neodčinitelnou pohanou a odsouzením německého národa. A nakonec ty odstra?ující a zaslou?ené válečné porá?ky německé armády a hrozný pád onoho politického výtvoru, jemu? se říkalo nacism a Třetí ří?e, jen? chtěl vládnout světem po tisíc let a jen? přisoudil na?emu státu nelítostný konec, připravuje jeho lidu bědné ?ivoření pod knutou Herrenvolku!

    Dnes tu my, Československo, stojíme opět v plné své mravní síle, ve svobodné, velikou a slavnou historií posvěcené Praze, vzhlí?ejíce k rozbitému Berlínu a Mnichovu a k rozvalené Třetí ří?i se vztyčenou hlavou, s čistým ?títem a s čistým svědomím; s vědomím velikého historického vítězství a s vědomím vítězství na?í veliké demokratické národní tradice; se sjednoceným národním státem a s velikým mravním a politickým zadostiučiněním za v?ecko to, co se nám stalo v Mnichově a po něm. A Německo - se v?emi svými velikými plány a svým historickým podvodem o právní podřízenosti na?ich zemí - le?í tu v troskách, zničené, rozbité, rozvrácené, lid jeho krajně zkru?en a mravně v pravém slova smyslu zdeptán. A bude trvat snad celé generace, ne?li se zase vzchopí.

    V této chvíli voláme i my k svému národu a k národům ostatním: Ano, tam stál Hitler a jeho Třetí ří?e se v?ím tím, co znamenali, a zde stojíme my. A mezi námi bylo rozhodnuto: bojem na ?ivot a na smrt; vítězstvím poctivých lidí nad nejničemněj?ím zlem; soudem světa, historie a Prozřetelnosti. (Poslanci povstávají. - Dlouhotrvající bouřlivý potlesk.)

    -----

    Předseda: Pane presidente, s hlubokým pohnutím vyslechli jsme Va?e poselství a před na?ím zrakem znovu předstupovala tragika oněch uplynulých sedmi let, v nich? na?e vlast a její lid procházeli poní?ením, utrpením a vykořis?ováním, jakého ve své pohnuté staleté historii nikdy před tím nepro?ili. Znovu jsme si uvědomovali hrůzu a beznadějnou propast, do ní? jsme byli vr?eni ničemným komplotem mnichovským a násilnou okupací 15. března. Byly to sobectví a mravní úpadek demokracií světa, které dopustily, aby byl zrazen ostrov svobody v srdci Evropy, který představovala na?e republika v moři fa?ismu a nacismu. Tento opu?těný ostrov svobody měl v?ak dvě zá?tity, které se v dějinné zkou?ce osvědčily. Prvou z nich byla mravní síla zdrcující vět?iny na?eho lidu, druhou na?e neotřesitelná víra, pane presidente, v tento lid a v konečné vítězství jeho práva na svobodu. (Potlesk.)

    Vy, který jste mohl nad dočasným ztroskotáním svého ?ivotního díla, usilujícího o organisaci světového míru, propadnout zoufalství, jste v?ak prapor republiky třímal v ruce dál. Neopustil jste svého přesvědčení, ?e triumf mocí temna mů?e být jen dočasný, ?e demokracie a nacismus jsou dva nesmiřitelné světy, které se musí dříve nebo později srazit, a postaral jste se, aby v konfliktu, jeho? příchod jste předvídal, věc československá stála na správné straně barikády.

    Vá? odjezd do ciziny nebyl odjezd emigranta, nýbr? bojovníka, a va?e rozhodné vystoupení 15. března v Americe, jím? jste proti okupaci protestoval a současně v?echny věrné Čechoslováky mobilisoval k boji, byla první rána zasazená nepříteli.

    Po celou dobu války byl jste na?emu osvobozovacímu boji hlavou, ale byl jste zároveň i jeho nejmocněj?í zbraní. V počátečních fázích válečného vývoje v době, kdy je?tě zvedala hlavu pora?enecká mentalita Mnichova a kdy sjednocovací proces svobodného lidstva se teprve začínal rýsovat, staral jste se o sblí?ení demokratického západu s východem, dobře věda, ?e jejich zájmy jsou toto?né, ?e jsou, jeden i druhy, stejně ohro?eny německou zběsilostí a ?e jen spoluprací a spojenectvím obou těchto světů mů?e být svoboda lidstva zachráněna. (Potlesk.) Tím jste se stal jak strá?cem onoho věrného a nezničitelného bratrství, které pod Va?ím vedením vyrostlo mezi národem na?ím a národy Sovětského svazu, tak i stavitelem budoucí spolupráce velmocenských spojenců, spolupráce, na ní? spočívá dnes a bude - jak pevně v?ichni věříme - spočívati i v budoucnosti mír světa.

    Viděl jste zhroucení evropské politické konstrukce a viděl jste její zhroucení vojenské, ale viděl jste také, jak se proti útočníku rodí nejmocněj?í koalice dějin světa, a zařadil jste ná? národ v duchu jeho dějinných tradic do tohoto společenství.

    Sjednotil jste jak politické exulanty a bojovníky v zahraničí, tak celý národ doma a? na nepatrnou hrstku zrádců a kolaborantů a stal jste se nositelem i symbolem nově rodící se demokracie srdce i ducha. Na Va?e dílo dívaly se s obdivem a často i se závistí v?echny svobodymilovné národy, a rostoucí úspěchy Va?e a vlády republiky a státní rady, které jste v zahraničí ustavil, přiváděly k zuřivosti německé okupanty a jejich přisluhovače.

    Hodnotil jste správně, ?e tato válka jest pokračováním války minulé, v ní? jste s nesmrtelným Masarykem řídil osudy na?í politiky na foru světovém, a předvídal jste, ?e druhé jednání této světové revoluce bude míti důsledky i v hlubokých sociálních změnách, kterými projde celý svět. Připravoval jste nás na tyto změny a nutil nás v?echny, doma i za hranicemi, přemý?let a na dal?í vývoj se připravovat. Je proto a bude také Va?í nehynoucí zásluhou, ?e ná? lid nebyl novým vývojem zmaten a ?e ve chvíli, kdy jiné z osvobozených zemí tápají v nejistotách, kráčí ná? národ k rychlé konsolidaci svého státu sjednoceně a bez obav z budoucnosti.

    Vá? návrat domů byl triumfální. V?echen ná? lid Vás vítal jako svého vůdce - vůdce demokratického (Potlesk.), jeho? autorita je autoritou mravní. Vím, jak jste byl znovu a znovu rozechvěn projevy lásky, kterých se vám dostalo na oné vítězné a nav?dy slavné cestě z Humenného do Ko?ic, Bratislavy, Brna a Prahy. Vstoupil jste do srdce národa, který Vám chce projevy své lásky splatit alespoň část dluhu za Va?i nadlidskou námahu a utrpení. Jste tomuto lidu na hradě jeho králů stejným symbolem svobody a příslibem ??astné budoucnosti, jakým je mu tam vysoko na sto?áru Va?e vlajka.

    Jako voják republiky, který měl, pane presidente, po dvakrát ve svém ?ivotě čest slou?it v zahraničí pod Va?ím vedením, a jako předseda tohoto demokratického parlamentu skláním se před Vámi v hluboké úctě a oddanosti. Jménem tohoto Národního shromá?dění Vám znovu ze srdce děkuji za vykonané dílo a slibuji věrnost ve slu?bě k blahu státu a jeho lidu. (Hlučný potlesk.) Nech? ?ije republika Československá a její president dr Edvard Bene?! (Poslanci povstávají. - Dlouhotrvající bouřlivý potlesk a volání: A? ?ije president Bene?! - Přítomní stojíce zpívají státní hymnu. - President republiky odchází v doprovodu předsedy Prozatímního Národního shromá?dění Jos. Davida, předsedy vlády Fierlingra, přednosty své kanceláře vyslance Smutného a přednosty politického odboru své kanceláře vyslance dr Jíny, tajemníka Prozatímního Národního shromá?dění dr Madara a jeho náměstka dr Záděry.)


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Vyhlásenie Slovenskej národnej rady a vlády Slovenskej republiky k deportáciám ?idov zo Slovenska (20.12.1990)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2006 přečtení)

    Vyhlásenie Slovenskej národnej rady a vlády Slovenskej republiky k deportáciám ?idov zo Slovenska
    Bratislava, 20.12.1990

    Slovenský národ zvrhol v novembri 1989 totalitný re?im a vstúpil na cestu demokratických premien. V novej demokratickej Slovenskej republike ako súčasti Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky sa usiluje vytvori? novú demokratickú a pluralitnú spoločnos? zalo?enú na úcte k žudským právam. V lete 1990 obyvatelia Slovenska v slobodných vožbách zvolili Slovenskú národnú radu, prvý skutočne slobodne zvolený parlament slovenského národa.

    V radosti nad znovuzískanou slobodou slovenský národ nezabúda na v?etky príkoria minulosti, ktorých bol obe?ou. Rovnako v?ak nemô?e zabudnú? ani na činy v nedávnej minulosti, ktorými niektorí jeho príslu?níci a reprezentanti spôsobili zlo a utrpenie iným. Nielen jednotlivci, ale i národy majú svoje vedomie o minulosti. Majú i svedomie, ktoré dobré činy jednotlivcov schvažuje a pre zlé im robí výčitky.

    V rokoch druhej svetovej vojny na Slovensku, rovnako ako vo viacerých krajinách vtedaj?ej Európy, sa uskutočnili nezákonné deportácie ?idovského obyvatežstva. V roku 1942 a 1944 boli zo Slovenska vyvezené desa?tisíce na?ich spoluobčanov ?idovského pôvodu. Deportáciám predchádzali právne a faktické opatrenia, ktoré mali za následok hrubú diskrimináciu a násilie voči na?im ?idovským spoluobčanom. Mnohí vtedaj?í predstavitelia Slovenska uplatnili norimberské rasové zákony v praxi.

    Deportácie v roku 1942 a ďal?ie proti?idovské opatrenia boli v slovenských rukách. Takmer v?etci deportovaní ?idia zahynuli v nacistických koncentračných táboroch.

    Tento zločin voči žudskosti z čias druhej svetovej vojny dodnes ?a?í svedomie nás v?etkých, preva?ne u? príslu?níkov mlad?ích generácií, ktorí sme nemali osobný podiel na tragických udalostiach spred takmer polstoročia.

    U? na jeseň roku 1987, dva roky pred pádom totalitného re?imu u nás, odvá?na skupina slovenských spisovatežov, publicistov, umelcov, historikov, vedcov a cirkevných činitežov vydala VYHLÁSENIE K DEPORTÁCIÁM ?IDOV NA SLOVENSKU. Vyjadrili v ňom žútos? nad udalos?ami z druhej svetovej vojny a úsilie odprosi? v?etkých príbuzných a potomkov týchto obetí z radov ?idovského obyvatežstva. Toto vyhlásenie sa mohlo roz?irova? iba ilegálne a bolo publikované iba v slobodnom zahraničí.

    Dnes, po roku slobodného ?ivota, cítime my, poslanci Slovenskej národnej rady a vláda Slovenskej republiky ako reprezentanti celého Slovenska a jeho najrôznej?ích politických prúdov a zoskupení, mravnú povinnos? verejne prejavi? na?im ?idovským spoluobčanom svoju účas? a žútos? nad zločinmi, ktoré boli na nich spáchané. Chceme sa úprimne ospravedlni? za v?etko, čím sa na?i predchodcovia previnili proti ?idovským spoluobčanom za druhej svetovej vojny. K tomu nás oprávňujú hlboké tradície humanizmu a demokratizmu zakorenené v slovenskom národe v minulosti. Vieme i to, ?e mnohí Slováci sa postavili na ozbrojený odpor voči násiliu a aktívne pomáhali na?im prenasledovaným ?idovským spoluobčanom.

    Na sklonku prvého roku na?ej slobody, v predvečer sviatkov porozumenia a lásky, sa zamý?žame aj nad na?ou minulos?ou a sami pred sebou i pred tvárou sveta spytujeme svoje svedomie a podávame ruku v?etkým národom a národnostiam, s ktorými sme ?ili a ?ijeme v spoločnom ?táte.

    Toto na?e vyhlásenie chce by? prísžubom, ?e nové demokratické Slovensko u? nikdy nezíde z cesty, ktorú charakterizuje úcta k slobode, tolerancia, demokracia, zákonnos? a láska medzi žuďmi bez ohžadu na národnos?, rasu, nábo?enstvo či presvedčenie.

    Dané pred Vianocami roku 1990 v Bratislave, hlavnom meste Slovenskej republiky.

    Bratislava 20. december 1990

    Zdroj: www stránky Národnej rady SR


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Declaration on the Renewal of Independence of Latvia (4.5.1990)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2465 přečtení)

    Declaration on the Renewal of Independence of Latvia
    Adopted on: 4 May 1990

    Preamble

    The independent state of Latvia, founded on 18 November 1918, was granted international recognition in 1920 and became a member of the League of Nations in 1921. The Latvian Nation's right to self-determination was implemented in April 1920, when the people of Latvia gave their mandate to the Constituent Assembly chosen by universal, equal, direct and proportional elections. In February 1922, the Assembly adopted the Constitution of the Republic of Latvia, which is still in effect de jure. The ultimatum of 16 June 1940, from the Stalinist government of the USSR to the Latvian Government asking for its resignation, and the following military aggression, constitute international crimes, which resulted in the occupation of Latvia and the liquidation of its statehood. The new government of Latvia was formed by the dictate of the government of the USSR. According to international law, this government did not represent the executive authority Or the sovereign Republic of Latvia since it represented the interests of the USSR instead of those of Latvia.

    The elections of 14 and 15 July 1940, to the Parliament of occupied Latvia were held under conditions of political terror after an illegal and unconstitutional election law had been adopted. Of the 17 lists of candidates submitted, only one was permitted in the elections -- the list of the Working People's Bloc. The pre-election platform of this bloc did not include any demand to establish Soviet power in Latvia or to join the Soviet Union. Moreover, the results of the elections were falsified. Thus, the illegally and fraudulently formed Parliament did not represent the will of the Latvian people. It had no constitutional powers to change the governmental system and liquidate the sovereignty of Latvia. Only the people had the right to decide on these matters, but no referendum was held. Hence, according to international law, the incorporation of Latvia into the Soviet Union is invalid. Accordingly, the Republic of Latvia continues to exist de jure as a subject of international law and is recognized as such by more than 50 nations of the world.

    Taking into account the "Declaration on the Sovereignty of the Latvian State" adopted by the Supreme Soviet of the Latvian SSR on 28 July 1989; the "Declaration on the Question of the Independence of the Latvian State" adopted by the Latvian Supreme Soviet on 15 February 1990: and the "Appeal of the All-Latvia Meeting of People's Deputies" of 21 April 1990;
    Observing the will of the inhabitants of Latvia, which was unmistakably expressed by the election to the Latvian Supreme Soviet of a majority of deputies who had expressed the determination to restore the independence of the Republic of Latvia;
    Being determined to restore de facto the free, democratic, and independent Republic of Latvia, The Supreme Soviet of the Latvian SSR decides:

    Section 1

    To recognize the supremacy of the fundamental principles of international law over national law and to consider illegal the treaty of 23 August 1939 between the USSR and Germany, and the subsequent liquidation of the sovereignty of the Republic of Latvia on 17 June 1940, which was the Soviet military aggression.

    Section 2

    To declare null and void from the moment of inception the decision or 21 July 1940, by the Parliament of Latvia: "On the Republic of Latvia's Joining the USSR".

    Section 3

    To re-establish the authority of the Constitution of the Republic of Latvia, adopted by the Constituent Assembly on 15 February 1922, in the entire territory of Latvia. The official name of the Latvian state is "The Republic of Latvia", abbreviated as "Latvia".

    Section 4

    Until the adoption of a revised constitution, to suspend the Constitution of the Republic of Latvia, except for the articles expressing the constitutional and legal foundation of the Latvian state, which, according to Article 77 of the Constitution, can be changed only by popular referendum. The application of Article 6 will follow the renewal of those state and administrative structures of Latvia, which guarantee free elections.

    Section 5

    To set a transition period for the re-establishment of the de facto independence of the Republic of Latvia, which will conclude with the convening of the Parliament of Latvia. During the transition period, supreme state power in Latvia is held by the Parliament of Latvia.

    Section 6

    During the transition period, to implement those constitutional and other legal acts of the Latvian SSR which are in effect in Latvia when this Declaration is adopted, insofar as they do not contradict Articles 1, 2, 3, and 6 of the Constitution of the Republic of Latvia. Conflicts of law are resolved by the Constitutional Court of Latvia.

    Section 7

    To form a commission for revising the Constitution of the Republic of Latvia, so that corresponds to the present political, economic, and social situation in Latvia.

    Section 8

    To guarantee citizens of the Republic of Latvia and those of other nations permanently residing in Latvia social, economic, and cultural rights, as well as those political rights and freedoms which are defined in international human rights instruments. To apply these rights also to those citizens of the USSR who express the desire to continue living in the territory of Latvia.

    Section 9

    To develop relations between Latvia and the USSR in accordance with the Peace Treaty between Latvia and Russia of 11 August 1920, which is still in force and which recognizes the independence of Latvia for all time. To establish a Government Commission for conducting negotiations with the USSR.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Projev prezidenta ČSFR Václava Havla k občanům Bratislavy (1990)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2224 přečtení)

    Projev prezidenta ČSFR Václava Havla k občanům města
    Bratislava, Náměstí SNP. 4. června 1990

    Při svých nedávných náv?těvách Slovenska jsem několikrát řekl, ?e mám na Slovensku v?dycky pocit vět?ího klidu, harmonie a pohody, ne? v Praze nebo v Čechách. Jednou jsem dokonce řekl - mo?ná to bylo na tomto náměstí - ?e se mi zdá, jakoby z va?ich hor vál touto zemí jakýsi zdravě uklidňující vítr vná?ející do lidských myslí pohodu a vyrovnanost. Mí sloven?tí přátelé se těmto mým výrokům divili a mo?ná mne i tajně podezírali, ?e se z jakýchsi politických důvodů Slovákům podbízím. Věřte mi, prosím, ?e v tom ?ádná spekulace není. Takto se tu prostě cítím a takto jsem se tu cítil i v dobách nejtemněj?í totality, kdy jsem sem musel jezdit tajně, proto?e se StB na Slovensku obávala, ?e bych tu mohl ?ířit jed podvratných my?lenek na svobodu. Připou?tím, ?e můj pocit mů?e být klamavým zdáním náv?těvníka a ?e kdybych tu ?il trvale, musel bych si ho opravit. To je v?echno mo?né, rozhodně mi v?ak nemů?e takováto teoretická úvaha zabránit v tom, abych se otevřeně nevyznal z pocitů, které chovám. To, co jsem tu právě řekl, je samozřejmě jen mé lidské vyznání, kterým jsem chtěl navázat na svá předchozí vystoupení na Slovensku. Vím, ?e od svého prezidenta očekáváte víc, ne? pouhá lidská vyznání, a proto rychle přecházím k tématům podstatněj?ím.

    Celý svět s obdivem sledoval rychlý a pokojný způsob, jím? se na?e společnost zbavila totalitní nadvlády. Tentý? svět nyní s napětím očekává, jak se nám podaří zalo?it ná? federativní stát, jak se nám podaří dát státoprávní výraz svébytnosti na?ich dvou národů, jak se nám podaří respektovat kolektivní práva národnostních men?in a etnických skupin a zda se staneme či nestaneme stabilizujícím bodem v rozbouřené středovýchodní Evropě. Jsem pevně přesvědčen, ?e obdiv světa se nepromění v rozpaky, zklamání a odpor. Jsem pevně přesvědčen, ?e problémy, které se vr?ily v na?em státě vlastně od jeho vzniku a které se tak obludně rozrostly v letech totality, se nám podaří vyře?it způsobem, který získaný respekt upevní a který bude inspirovat jiné.

    Hlavní úkoly le?í teprve před námi. Svobodně zvolené národní rady a z nich vze?lé vlády, stejně jako svobodně zvolené Federální shromá?dění a z něj vze?lá federální vláda, musí podle mého názoru začít ihned rychle, kvalifikovaně a moudře jednat. Týmy lidí, kteří nejsou plně zaměstnáni předvolební kampaní - a na?těstí je?tě takoví lidé jsou - přemý?lejí v této době nejen o budoucích ústavách na?ich dvou národních republik a na?í federace, ale i o daleko bli??ích krocích, které je třeba učinit. Zmíním se o některých z těchto úkolů:

    • 1.) Struktury v?ech tří vlád by měly být rychle změněny tak, aby byly posíleny pravomoci republikových vlád a zároveň zachovány, pozměněny nebo dokonce posíleny ty funkce federální vlády, které jsou v zájmu obou národních republik. Jsou sféry, které by měly kompletně přejít do pravomocí národních vlád, jsou sféry, v nich? by měla hrát úroveň federální výkonné moci koordinující roli a jsou sféry, o nich? platí, ?e republiky budou do takové míry silné, do jaké míry bude silná výkonná federální moc. Neplatí to jen o zahraniční politice, obraně a finančnictví, ale v diferencované míře i o dal?ích oblastech.
    • 2.) Federální zákon o novém postavení místní samosprávy a o posílené pravomoci obcí a měst by měl dát zcela do rukou republik problematiku jejich územního členění. Nová struktura místní samosprávy a zvý?ená pravomoc obcí a měst, posílená zákony o vlastnictví půdy a nemovitostí, by měly vstoupit v platnost velmi brzy, tak, abychom v podzimních komunálních volbách nemuseli volit své autentické zástupce do starých a pře?ilých orgánů.
    • 3.) Celé ekonomické zákonodárství by mělo respektovat subjektivitu v?ech podniků a jejich právo svobodně vstupovat do světového ekonomického systému. Česká a slovenská ekonomika by tedy měly mít postavení rovnoprávných partnerů, kteří si navzájem pomáhají v duchu společné hospodářské strategie.
    • 4.) Nově zvolený prezident na?í federace by měl podle mého názoru okam?itě po svém zvolení ustavit při své kanceláři pracovní výbor, v něm? by předsedové obou národních rad, obou národních vlád, předseda Federálního shromá?dění, předsedové obou jeho sněmoven a předseda federální vlády koordinovali svou práci. V neformální podobě se taková spolupráce u? v krizových okam?icích osvědčila a měla by být tudí? institucionalizována. ?lo by samozřejmě o orgán prozatímní, fungující do doby, ne? nové ústavy natrvalo definují na?e státoprávní zřízení.
    Mimo těchto čtyř zmíněných úkolů bude stát před námi bezpočet úkolů dal?ích. Jak jsem u? nejednou řekl, musíme vlastně znovu vybudovat ná? stát, přičem? by bylo asi snaz?í budovat ho takříkajíc na zelené louce, ne? na troskách, které nám zachovala předchozí desítiletí. Zdá se v?ak, ?e v politice neexistují ?ádné zelené louky a ?e v?dy znovu je třeba hledat ty nejlep?í historické tradice a o ně se opírat a v?dy znovu se pokou?et potlačit tradice ?patné.

    Domnívám se, ?e v případě vztahu na?ich dvou národů je třeba vyjít z faktu, ?e se ve vlastním zájmu rozhodly ?ít spolu a vedle sebe a ?e je třeba odmítnout jak přelud čechoslovakismu, tak vzpomínku na smutnou pseudosamostatnost a posléze totalitní pojetí federace jako?to administrativně komplikovaněj?í formy komunistického centralismu. Je třeba vyjít z toho, ?e Če?i a Slováci jsou dva blízké národy, které ?ijí po tisíciletí vedle sebe, mluví příbuznou řečí a mají bezpočet praktických důvodů pro to, táhnout v základních věcech za jeden provaz. Je třeba zalo?it na?í politiku na hlubokém porozumění moderní ideji lidských práv v nej?ir?ím slova smyslu. Tato idea nevyrůstá z fale?né pýchy člověka jako pána tvorstva, ale naopak z jeho pokorného respektu k nadosobní autoritě vesmírného bytí, z respektu lidského ducha k duchu ve?kerého stvoření.

    Kladu si otázku, co je třeba v tomto okam?iku udělat, abychom byli schopni splnit úspě?ně v?echny úkoly, které před námi stojí. Podle mého mínění je v této dramatické předvolební chvíli třeba jediné: nepodlehnout hypnotizujícímu hlasu různých náhle se objeviv?ích bojovníků proti tomu, čemu donedávna servilně slou?ili, fanatiků nejrůzněj?ího druhu, apelujících na nejni??í vrstvy na?ich emocí, a v?elijakých rychlokva?ených radikálů, vtírajících se do přízně voličstva jen siláckými řečmi. Nemá smysl kopat do otevřených dveří. Je naopak zapotřebí moudrá rozvaha, klidná a neokázalá vůle hledat podstatu problémů a hlavně pracovat na jejich praktickém ře?ení. Předvolební doba je zákonitě dobou výkřiků, hesel, sloganů a lehce zapamatovatelných banalit. Proti tomu v?emu znám dva osvědčené léky. Prvním z nich je pohled na oblohu připomínající nám pomíjivost na?ich skutků i ?ivota. Druhým z nich je zdravý odstup od sebe sama, spojený s tolerantním chápáním hříchů a du?í na?ich bli?ních.

    Seděl jsem zrovna na jevi?ti Slovenského Národního divadla, kdy? tam dorazila zpráva, ?e Federální shromá?dění zru?ilo vedoucí úlohu KSČ. Radost na jevi?ti i v hledi?ti nebrala konce. Mo?ná i tato vzpomínka ovlivňuje mou touhu jezdit často na Slovensko.

    Milí spoluobčania, te?ím sa na svoju budúcu náv?tevu Slovenska!

    Zdroj: http://www.vaclavhavel.cz


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    |0-15|15-30|30-45|45-60|60-75|75-90|90-105|105-120|120-135|135-150|150-162|



    Táto stránka bola vytvorená prostredníctvom redakčného systému phpRS.
    Grafickú podobu pripravil Pavol Minárik